Bauhaus v Desavě

Sto let avantgardní a experimentální školy Bauhaus v Desavě (Dessau)

Uskutečnil jsem velmi zdařilý výlet do Desavy (Dessau) v Německu. Mým hlavním cílem byla architektura a tvorba slavné meziválečné umělecké školy Bauhaus, která se v roce 1926 přestěhovala z Výmaru do Desavy. 

Funkcionalistické budovy jsem navštívil s odborným komentářem paní Dr. Herrmann z Berlína. Nejdříve jsem zavítal do hlavní budovy, kde mi byly vyloženy hlavní principy architektonické školy, vedené ředitelem Walterem Gropiem. Škola Bauhaus používala na fasádách hodně skla, skleněné fasády obepínají konstrukce z betonu, které jsou skryté uvnitř budovy. Jedná se o stavbu z kombinovatelných modulů, která byla ve své době velmi novátorská. Otázka ozdravění měst a bydlení byla ve 20. letech velmi aktuální. Města sužovaly krysy, které jsem mohl vidět vyobrazené v plastice i na historizujícím portálu staré radnice. Staré činžovní domy nevyhovovaly hygienickým nárokům moderního bydlení.

Ačkoliv Walter Gropius upřednostňoval míti své stavby natřené čistou bílou barvou, ve škole pracovali i malíři, takže najdeme na stavbách také barevné akcenty (oblíbené byly primární barvy červená, žlutá a modrá).

Při prohlídce traktu, ve kterém se nacházely dílny, jsme věnovali svou pozornost pozoruhodným lampám od Marianne Brandt, která navrhovala svítidla o čistém tvaru koulí, připevněná minimalisticky na zdi jen úzkými kovovými tyčkami a působící v noci dojmem levitace. Následovala prohlídka ředitelny Waltera Gropia, která byla z poloviny zařízena podle dobové fotografie. Mohli jsme tudíž obdivovat jeho stůl z třešňového dřeva se skleněnými poličkami, navozujícími opět dojem vznášení.

Pozoruhodností jsou skleněné, průsvitné, jakoby krystalické rohy budovy na fasádě, odpovídající duchu nového života "vzduch - světlo - slunce" ("Luft-Licht-Sonne"). Na ploché střeše studentské ubytovny se cvičila gymnastika. Typickým nábytkem Bauhausu jsou křesla z kovových tyčí, které navrhoval Marcel Breuer. 

Bohužel mnoho umělců Bauhausu muselo utéci před hrozbou nacismu, který avantgardě nepřál. Josef Albers, který vedl jeden z mistrovských ateliérů, působil později v emigraci v USA na experimentální škole Black Mountain College. I Walter Gropius odešel přes London do Spojených států. Druhý z ředitelů Hannes Meyer odešel do Moskvy, zatímco třetí a poslední ředitel Bauhausu v Desavě, Mies van der Rohe, zakotvil rovněž v USA.

Navštívil jsem i mistrovské domy učitelů, které byly bohužel válkou značně poškozeny a teprve nedávno obnoveny. Bydleli v nich malíři Paul Klee a Vasilij Kandinskij, ředitel a architekt Walter Gropius a malíř Lyonel Feininger. Jednu polovinu z domů obýval i významný scénárista Bauhausu Oskar Schlemmer.

Na Bauhausu studovaly i ženy, například Gunta Stölzl, které se věnovaly hlavně textilnímu návrhářství. Barevné tóny architektur navrhovala malířka Lou Scheper.

Bauhaus je známý také díky svému slavnému triadickému baletu, který v roce 1912 navrhl již zmíněný scénárista Oskar Schlemmer. Používal svítivé barvy kostýmů, třpytivě zlatou, oranžovou, a jeho představení obsahovala značnou dávku humoru. Hlavním tématem baletů bylo propojení modernistického mašinistického světa a lidského prvku. Jednalo se o dobu, ve které vznikl i sci-fi film Metropolis (1926).

Maďar Moholy-Nagy na stropě hlediště divadla pod lampami přidal jemné odstíny stříbrné, čímž dal šedivé barvě život. Techničnost a funkcionalita se neskrývala, například vodovodní trubky se nechaly záměrně odkryté.

V 50. a 60. letech byla skleněná fasáda zastavěna a v budově sídlila lékařská škola. K znovuoživení duchu Bauhausu došlo až při 50. výročí založení školy v roce 1976, kdy došlo k založení vědeckého a kulturního centra a vznikla umělecká sbírka.

V Bauhaus muzeu jsem mohl obdivovat krásné kostýmy z triadického baletu, navržené Oskarem Schlemmerem, a také experimentální pohyblivý modelátor "světla a prostoru" (Licht-Raum-Modulator) od László Moholy-Nagyho. K avantgardnímu myšlení Bauhausu patřil i výzkum, zda lze tvořit pouze světlem.

V úvodním kurzu Bauhausu, tzv. Vorkursu, se pracovalo například s materialitou různých textilních vzorků, vedli jej již zmiňovaní Albers, Moholy-Nagy a také Johannes Itten, který však z Výmaru odešel do Berlína a nového rozvoje školy v Desavě se neúčastnil. Nová politika školy mu nevyhovovala, zdála se mu příliš propojená s průmyslem, což neodpovídalo jeho nevázanému uměleckému duchu. Prohlédli jsme si takzvaný "hmatový bubínek" s různými typy látek, na kterém si mohli studenti vyzkoušet hapticky zda je povrch drsný či jemný. 

Modulový způsob tvorby nebyl využíván jen v architektuře, ale i v designu. Marcel Breuer si například kladl otázku, zda je možné pohodlně sedět na progresivním nábytku z dutých trubek železa, což nakonec v roce 1925 skutečně svým křeslem zrealizoval. V době Bauhausu designéři usilovali o flexibilní, rychlý, vzdušný životní styl, chtěli se oprostit o těžkých ornamentů historizující architektury. Marcel Breuer sice byl vyučen jako truhlář a první nábytek vytvářel ze dřeva, ale později se proslavil lehkým modulárním nábytkem z kovových trubek.

Paul Klee vyučoval také v tkalcovně, kde mezi jeho žačky patřila i Gunta Stölzl, vytvářející koberce s abstraktními motivy. Na výstavě je výstaven i Kleeův Pedagogický náčrtník. Mezi další slavné učitele patřil Vasilij Kandinskij, který vytvořil svou barevnou teorii, přiřazující primární barvy elementárním geometrickým tvarům - trojúhelník měl barvu žlutou, modrá byla přiřazena duchovnímu kruhu a červené odpovídal dle jeho teorie nejlépe čtverec. I Kandinskij měl svoji žačku, Gretu Reichardt, která tvořila jako většina žen na Bauhausu s textilem. 

Komentovanou prohlídku jsme ukončili u barevného piknikového souboru nádobí od Christiana Della z roku 1930, který byl určen k procházkám v přírodě a byl vyroben z resopalu (vysoce odolného laminátu).

Das hundertjährige Jubiläum der avantgardistischen und experimentellen Bauhaus-Schule in Dessau

Ich unternahm eine überaus gelungene Reise nach Dessau. Mein Hauptaugenmerk galt der Architektur und dem kreativen Schaffen der berühmten Bauhaus-Kunstschule der Zwischenkriegszeit, die 1926 von Weimar nach Dessau umgezogen war.

Ich besichtigte die funktionalistischen Gebäude unter der fachkundigen Führung von Dr. Herrmann aus Berlin. Zunächst besuchte ich das Hauptgebäude, wo mir die Grundprinzipien der von Direktor Walter Gropius geleiteten Schule erläutert wurden. 

Das Bauhaus setzte bei seinen Fassaden verstärkt auf Glas; gläserne Vorhangfassaden umschließen die im Inneren verborgenen Tragwerke aus Beton. Das Gebäude setzt sich aus modularen Einheiten zusammen – ein für die damalige Zeit höchst innovativer Ansatz. Fragen der Stadterneuerung und der Wohnstandards waren in den 1920er Jahren von großer Dringlichkeit. Die Städte litten unter Rattenplagen – Ungeziefer, das ich in Skulpturen am historisierenden Portal des Alten Rathauses dargestellt sah. Ältere Mietshäuser entsprachen nicht mehr den hygienischen Anforderungen modernen Wohnens.

Obwohl Walter Gropius für seine Gebäude ein reines Weiß bevorzugte, waren an der Schule auch Maler tätig; daher finden sich an den Bauten farbige Akzente (wobei die Grundfarben Rot, Gelb und Blau besonders beliebt waren).

Beim Rundgang durch den Werkstattflügel richteten wir unser Augenmerk auf die bemerkenswerten Lampen von Marianne Brandt. Sie entwarf Leuchten mit klaren, kugelförmigen Elementen, die an minimalistischen, schmalen Metallstangen an der Wand befestigt waren und bei Nacht die Illusion des Schwebens erzeugten. Als Nächstes stand das Büro von Walter Gropius auf dem Programm, dessen eine Hälfte anhand einer historischen Fotografie originalgetreu eingerichtet worden war. So konnten wir seinen Schreibtisch aus Kirschholz bewundern, dessen Glasablagen den Eindruck des Schwebens vermittelten.

Ein besonderes Merkmal ist die Fassade mit ihren transluzenten, fast kristallinen Glasecken, die den Geist einer neuen, von "Luft, Licht und Sonne" geprägten Lebensweise verkörpern. Auf dem Flachdach des Studentenwohnheims fanden gymnastische Übungen statt. Die von Marcel Breuer entworfenen Stahlrohrsessel gelten als Markenzeichen der Bauhaus-Möbelgestaltung.

Leider sahen sich viele Bauhaus-Künstler gezwungen, vor dem Nationalsozialismus zu fliehen, der der Avantgarde feindselig gegenüberstand. Josef Albers, der eine der Meisterwerkstätten leitete, arbeitete später in den USA am experimentellen Black Mountain College. Auch Walter Gropius ging in die Vereinigten Staaten; sein Weg dorthin führte über London. Ein zweiter Direktor, Hannes Meyer, ging nach Moskau, während sich der dritte und letzte Direktor des Bauhauses in Dessau, Mies van der Rohe, ebenfalls in den USA niederließ.

Ich besuchte auch die Meisterhäuser – Wohnhäuser für die Lehrkräfte –, die im Krieg leider schwere Schäden erlitten hatten und erst vor Kurzem restauriert wurden. Sie waren das Zuhause der Maler Paul Klee und Wassily Kandinsky, des Direktors und Architekten Walter Gropius sowie des Malers Lyonel Feininger. Eine Hälfte eines der Häuser wurde von dem bedeutenden Bauhaus-Bühnenbildner Oskar Schlemmer bewohnt.

Auch Frauen studierten am Bauhaus – wie etwa Gunta Stölzl – und konzentrierten sich vor allem auf Textildesign. Die Farbgestaltung der Architektur stammte von der Malerin Lou Scheper. Das Bauhaus ist zudem für sein berühmtes *Triadisches Ballett* bekannt, das 1912 von dem bereits erwähnten Oskar Schlemmer entworfen wurde. Er setzte leuchtende Kostümfarben ein – etwa schimmerndes Gold und Orange – und verlieh den Aufführungen eine gehörige Portion Humor. Im Mittelpunkt der Ballette stand das Zusammenspiel zwischen der modernistischen, maschinell geprägten Welt und dem menschlichen Element; dies war dieselbe Ära, in der auch der Science-Fiction-Film *Metropolis* (1926) entstand.

Der ungarische Künstler Moholy-Nagy fügte der Decke des Theatersaals – unterhalb der Leuchten – subtile Silbertöne hinzu und hauchte so den Grautönen Leben ein. Technische Elemente und Funktionalität wurden nicht kaschiert; so ließ man beispielsweise Wasserrohre bewusst sichtbar.

In den 1950er und 1960er Jahren wurde die Glasfassade zugemauert, und das Gebäude beherbergte eine medizinische Hochschule. Der Geist des Bauhauses wurde erst anlässlich des 50-jährigen Jubiläums der Schule im Jahr 1976 wiederbelebt; damals wurden ein Forschungs- und Kulturzentrum sowie eine Kunstsammlung eingerichtet. 

Im Bauhaus-Museum konnte ich die wunderschönen, von Oskar Schlemmer entworfenen Kostüme des *Triadischen Balletts* sowie László Moholy-Nagys experimentelle kinetische Skulptur, den *Licht-Raum-Modulator*, bewundern. Der avantgardistische Geist des Bauhauses umfasste auch die Erforschung der Frage, ob sich Kunst allein aus Licht erschaffen ließe.

Im Einführungskurs des Bauhauses – dem sogenannten "Vorkurs" – untersuchten die Studierenden die Materialität verschiedener Textilproben; geleitet wurde der Kurs von den bereits erwähnten Albers und Moholy-Nagy sowie von Johannes Itten – wobei Itten Weimar in Richtung Berlin verließ und an der späteren Entwicklung der Schule in Dessau nicht mehr beteiligt war. Die neue Ausrichtung der Schule behagte ihm nicht; sie erschien ihm zu eng mit der Industrie verknüpft, was nicht mit seinem freiheitsliebenden künstlerischen Wesen harmonierte. Wir betrachteten die sogenannte "Tasttrommel" – bestückt mit verschiedensten Stoffarten –, die es den Studierenden ermöglichte, durch Berührung zu prüfen, ob eine Oberfläche rau oder glatt war.
Das modulare Gestaltungsprinzip fand nicht nur in der Architektur, sondern auch im Design Anwendung. Marcel Breuer etwa stellte sich die Frage, ob man auf fortschrittlichen Möbeln aus Stahlrohr bequem sitzen könne – eine Idee, die er schließlich 1925 mit seinem Sessel verwirklichte. In der Ära des Bauhauses strebten Designer nach einem flexiblen, dynamischen und luftigen Lebensstil und wollten sich von der schweren Ornamentik der historistischen Architektur lösen. Obwohl Marcel Breuer eine Ausbildung zum Tischler absolviert hatte und zunächst Möbel aus Holz fertigte, erlangte er später Bekanntheit durch seine leichten, modularen Stahlrohrmöbel.
Auch Paul Klee unterrichtete in der Webereiwerkstatt; zu seinen Schülerinnen zählte Gunta Stölzl, die Teppiche mit abstrakten Motiven entwarf. Klees *Pädagogisches Skizzenbuch* ist ebenfalls Teil der Ausstellung. Ein weiterer berühmter Lehrer war Wassily Kandinsky, der eine Farbenlehre entwickelte, welche die Grundfarben mit elementaren geometrischen Formen verknüpfte: Gelb wurde dem Dreieck zugeordnet, Blau dem spirituellen Kreis, und Rot entsprach seiner Theorie zufolge am besten dem Quadrat. Auch Kandinsky hatte eine Schülerin, Grete Reichardt, die – wie die meisten Frauen am Bauhaus – mit Textilien arbeitete.
Den Abschluss der Führung bildete ein farbenfrohes Picknick-Set, das Christian Dell 1930 entworfen hatte; es war für Ausflüge ins Freie gedacht und bestand aus Resopal (einem äußerst strapazierfähigen Schichtstoff).