Výstava "Transmise"

Výstava "Transmise" v nově otevřené Gočárově galerii v Pardubicích

"Transmise" je dle slovníku cizích slov "zařízení pro mechanický přenos hnací síly a mechanické práce z jednoho zdroje k více spotřebičům". Z abstraktního hlediska je možné výraz použít i v oblasti kultury.

Muzeum se tedy stává metaforicky zdrojem, který vyzařuje svou energii k mnoha spotřebitelům, kterými jsou návštěvníci galerie. Industriální inspirace je v umění známa nejpozději od dob velké průmyslové revoluce, která započala v 19. století. Celá přestavba Gočárových automatických mlýnů na galerii vychází z fascinace krásou průmyslových staveb, které jsou poeticky označovány za "moderní katedrály".

Druhým pilířem koncepce výstavy je rozdělení světa na oblast přírody (fysei) a člověka (nomó). Hledejme tedy ve výstavě prolínající se vrstvy krajinomalby, sociálních témat a humanismu s imaginací.

Expozice začíná zajímavým obrazem Pravoslava Kotíka "Čekárna III. třídy" (1927), který do jisté míry koresponduje s tematikou sousoší Ludmily Seefried-Matějkové "Metro-večer" (U-Bahn) z roku 2002.

Velmi pěknou a idylickou malbou ve stylu nové věcnosti je olej na plátně "Doma" od Svatopluka Máchala. Vidíme zde poklidné rodinné soužití dvou generací, členy domácnosti věnující se četbě, šití i prostému bloumání v myšlenkách, odpočinku a nicnedělání. Drobným anekdotickým detailem na malbě je kočka, která si hraje s botou paní matky. Mezi klasiku evropské malby dnes již patří sociálně laděné dílo Josefa Čapka, který je zastoupen malbou "Dva starci a chlapec" (1924). Dílo, stylisticky expresivní, je umístěno vedle výrazivě klidnější a realističtejší obraz Miloslava Holého "U plotu" ze stejného roku (1924). Z doby mezi světovými válkami pochází i kresba tuší na papíře od Otakara Mrkvičky nazvaná "V kavárně". Vidíme dílo do značné míry karikaturní, kdy pětice "lehkých žen" škádlí džentlemena, jenž je jejich počínáním značnou měrou zastrašen. V pozadí je vyzobrazena možná manželka dotyčného pána s křížkem na hrudi. Dílo dokládá zájem o feminismus a ženskou emancipaci v období moderny. Výrazově může připomenout i obrazy berlínských umělců jako Georga Grosze. Mimořádně pěkné a velmi populární je dílo Kamila Lhotáka "Dívka s dlouhými vlasy" (1951), které se objevilo i na knižní obálce. Lhoták se s oblibou zabývá tematikou městské periferie, rád maloval bicykly a balóny. Malba s lehce odvrácenou dívkou v prvním plánu je však psychologické enigma. Chtěl umělec vyjádřit její osamocení, pocit mladistvého studu? Všimněme si, že v dálce se nachází skupina osob, avšak dívka hledí zamyšleně stranou. Jedná se i v rámci Lhotákova díla o obraz, který vyniká zájmem o lidskou psychologii více než technické vynálezy, na které se malíř specializoval. Na motiviku městské periferie navazuje obraz Františka Hudečka "Plakáty ve městě" (1944) z období protektorátu – tedy německé okupace. Hudeček byl členem umělecké Skupiny 42, která byla v tomto roce založena (1942). Teoretikem skupiny byl věhlasný umělecký kritik Jindřich Chalupecký. Ten ve své stati "Svět v němž žijeme" apeloval na umělce, že je třeba, aby umění bylo maximálně autentické. Malíři se tedy inspirují životem na okraji, každodenností a motivikou, která se na první dojem možná neškolenému oku zdá nevábná, avšak na plátně malíře získává magickou poetiku. Hudečkův obraz tomu odpovídá – vidíme na něm několik chodců, velké reklamní plakáty nalepené na zdi, stromy s opadaným listím a scenérii činžáků. Zdánlivě banální motiv však malíř dokáže svým citem přetvořit ve svébytného svědka své doby zvláštní emoční hloubky. Mezi členy Skupiny 42 patří i sochař Ladislav Zívr, který ve své tvorbě propojoval svět techniky a člověka. Navázal tak na civilizmus Gutfreundův, avšak tvar sumarizoval tak, že v plastikách lidské tělo a nástroj zcela prorůstá. Hezkou ukázkou je sádra "Fotoreportér" z roku 1947, ve kterém je objektiv vyzobrazen téměř jako zvětšenina oka, které se nachází za ním. Mechanizační procesy, které nacházíme již v názvu výstavy, vyjadřuje i obraz Květy Válové "Daleká cesta" (1966). Vidíme v ní množství drobných lidských postav, které jsou téměř naklonovány, takže si jsou podobné, vypadají jako vyrobené na základě šablony. Takový pocit šedivé jednoty a unifikace mohl vzniknout na základě života v totalitním systému, ve kterém si lidé zdánlivě měli být všichni rovni. Název však může ještě odkazovat i k tragickému osudu mnoha lidí během 2. světové války. Světové slávy dosáhl svými kolážemi česko-francouzský básník a výtvarník Jiří Kolář. Pěknou ukázkou jeho tvorby je drobná, ale výtvarně velmi citlivá koláž "Ticho času" (1973), vytvořená pro Koláře typickým způsobem z drobných útržků francouzské knihy. Na papírových útržcích jsou nalepeny drobné ulity. Nápaditost Kolářovy imaginace a rozmanitost jeho výtvarných technik je podivuhodná. Mezi krásné ukázky krajinomalby, kterou bychom mohli zařadit do druhého pilíře výstavy, totiž rozdělení světa mezi přírodu a člověka, patří díla českého impresionismu Antonína Slavíčka, secesní dekorativní kompozice Kalvodových bříz a fauvismus Špálův. V centrální prostoře výstavy najdeme abstraktní, avšak řemeslně obdivuhodně precizní plastiku Karla Malicha s poetickým titulem "Sedím a pozoruji oblohu" (1977). Jiří Anderle patří se svým dílem "Prostor a čas" (1983) k autorům, jimž je blízká tradice italské renesanční malby a kresby. Jeho mistrovství vyjádření mimiky lidských obličejů je vskutku staromistrovské. Křehké "Lidské vejce" (Vejce já), 1968, dokládá ženskou výtvarnou citlivost Evy Kmentové, která vyjadřuje touhu vrátit se zpět do prvotního životodárného vajíčka.