Rumunské umění

Drobné radosti z Rumunska v Kunsthalle Praha

V Kunsthalle Praha se koná výstava rumunské soukromé sbírky, ve které nalezneme nejslavnější jména umění. Ani si je často nespojujeme s Rumunskem, protože se proslavili v tehdejším uměleckém centru Paříži, avšak přesto byli původem z této země.
Na začátku nás například vítá menší, ale moc pěkný obrázek Arthura Segala "Tažný kůň" z roku 1918. Dokládá Segalův zájem o teorii barev. Pozoruhodností je, že Segal pomaloval expresivním a barevným způsobem i rám obrazu - s touto praktikou pomalovávání rámu obrazu začali již pointilisté a pokračovali v ní i modernisté jako Robert Delaunay.
Klasikem evropského sochařství, kterého zařadil legendární historik umění Ernst Hans Gombrich i do svého průkopnického díla "Příběh umění", je Constantin Brancusi. Ano, i tento přední sochař, o kterém jsme se učili již v základech dějin umění, byl původem Rumun, ačkoliv rekonstrukci jeho ateliéru dnes můžeme obdivovat přímo naproti francouzskému národnímu muzeu moderního umění Centre Pompidou v Paříži. Na pražské výstavě rumunské moderny najdeme například černobílou fotografii "Pohled do ateliéru" z roku 1925, kde rozeznáme i ikonickou sochu "Polibek".
Dalším známým jménem rumunského umění je dadaista Tristan Tzara - na výstavě nacházíme drobnou kresbu tuší na papíře z roku 1917. Můžeme si připomenout, že Tzarův dům v Paříži postavil československý občan Adolf Loos, jenž je v současnosti v naší zemi často vynášen jako zakladatel moderní evropské architektury (v Praze stojí jeho slavná Müllerova vila i další významné památky).
Brassai je na výstavě zastoupen dvěma fotografiemi "Graffiti" 1930 - 1940, které odrážejí dobový zájem o art brut, v českém kontextu dílo například Aléna Diviše a Vladimíra Boudníka. Brancusi má na výstavě i další pěkná dílka: konkrétně hlavu spícího dítka, ještě secesní, připomínající i italského sochaře Medarda Rossa. Dalším, již kubistickým dílem, které je se secesní plastikou konfrontováno, je kresba "Spící múzy" již pod zcela evidentním vlivem afrického sochařství.
Zájem o antroposofismus nacházíme v díle v našich zemích méně známého Paula Neagu (54 lidských buněk - Antropokosmos) z roku 1972, který mi evokuje i našeho Karla Malicha. Lena Constante-Brauner pracuje s látkami, ze kterých vytváří koláže (Léto). Na výstavě je vystaveno mnoho vzácných bibliofilií, expozice tedy není zajímavá jen pro milovníky výtvarného umění, ale i pro zájemce o krásnou knihu. Jedná se převážně o ilustrace k básním Tristana Tzary, které vytvářely úplné špičky západní moderny: Max Ernst, Joan Miró, Yves Tanguy, Henri Matisse či Pablo Picasso.
Další raritou na výstavě je bibliofilie André Bretona a Marcela Duchampa "Le surréalisme en 1947" s plastickým provedením ňadra a nápisem "Priere de toucher" (tzn. s prosbou o dotyk).
Pro mne osobně byl jedním z vrcholů výstavy olej na plátně věhlasného Victora Braunera "Rostliny a zvířata" z roku 1928. Je na něm kočka, která cení zuby, i ptáček v picassovské deformaci, a přesto je obraz svým rukopisem pro Braunera typický, takže nezapře své autorství. Od Brancusiho nacházíme na výstavě i krásnou ilustraci krávy, která je opět součástí bibliofilie.
Jako milovníka abstrakce mne zaujal i dřevěný reliéf Sandú Darié (1954), ve kterém bychom mohli hledat i vzdálenou inspiraci dílem Františka Kupky. Victor Brauner mne ještě velmi potěšil svým malým akvarelem se svou typickou roztomilou obludičkou, dokládající jeho výtvarnou citlivost i vzlet fantazie, a záhadnou imaginární rostlinou.
Na závěr bych chtěl zmínit, že rumunský konceptuální umělec Dan Perjovschi, autor výzdoby naší pražské Národní technické knihovny, na výstavu vytvořil site-specific kresbu na okně "Mír" (2022 - 2023).
Výstavu vřele doporučuji k návštěvě, najdete na ni četná menší, ale velmi pěkná dílka, která Vás mohou inspirovat i k vlastní tvorbě.