Oskar Kokoschka a Jan Ámos Komenský

Exulant Komenský a světoběžník Kokoschka. Průnik dvou životních osudů 

Čtyřletý pobyt Oskara Kokoschky v Československu mezi lety 1934-1938 se nám může jevit jako zlomek v životě dlouhověkého světoběžníka. Přesto zanechal v myšlení umělce trvalé stopy, mimo jiné díky rozhovorům s prezidentem mladé republiky Tomášem Guarriguem Masarykem, které oživily Kokoschkův obdiv k dílu kazatele jednoty bratrské Jana Amose Komenského. K odkazu slavného moravského myslitele se Kokoschka vztahoval po celý svůj život a ve svých pamětech přesně popsal své první setkání s Komenského dílem: Moje první kniha, která na mne zapůsobila na celý život, byl obrázkový Orbis pictus biskupa jednoty bratrské Jana Amose Komenského. V té knize předložil autor očím mládeže vše, co podle jeho názoru existovalo. Ke každému vyobrazení patřil čtyřjazyčný text s vysvětlivkami. Nejprve jsem se díval jen na obrázky, neboť to byl skutečný svět, který na mne čekal. Orbis pictus mne naučil, jaký je svět a jaký by měl být, aby v něm mohli žít lidé. Jan Amos Komenský byl humanista.1 Kokoschka přijel do Prahy v pozdním létě roku 1934. Byl uchvácen multikulturalitou metropole nad Vltavou, kterou ve svých pamětech přirovnal ke kosmopolitnosti města v období následujícím třicetiletou válku. S Masarykem seznámil Kokoschku obchodník s obrazy dr. Bedřich Feigl. Zařídil, aby se Masaryk nechal od Kokoschky portrétovat. Ve svých pamětech malíř vzpomíná: V průběhu tří až čtyř týdnů dlouhé práce jsme se spřátelili a neustále jsme rozprávěli o Komenského pedagogickém díle. Souhlasil se mnou, že narůstající mravní spoušť má svou příčinu ve špatné výchově, která je jednostranně řízena státem, tak říkajíc výchovou z druhé ruky, jen z učebnic a mluvení, místo názorem a zážitky. Taková výchova nedělá z mládeže lidi, ale pouhý materiál pro pracovní trh a kasárna.2 Výsledkem společných sezení a rozhovorů Kokoschky a Masaryka je velmi originální portrét českého státníka, který se dnes nachází v Carnegie Museum of Art v Pittsburghu ve Spojených státech. Masarykova podobizna otevřela v Kokoschkově díle novou etapu uměleckého myšlení, ve kterém bude hrát velkou roli literárnost zobrazených výjevů. Narativnost Kokoschkových maleb nalezne svůj vrchol v politických alegoriích vznikajících během druhé světové války v Londýně. Na portrétu je Tomáš Garrigue Masaryk zobrazen vsedě, uprostřed kompozice, na pravé straně se otevírá veduta na Karlův most a Hradčany. Vlevo přistupuje k Masarykovi zezadu tělnatá postava, která na prezidenta směřuje svůj pohled a ochranně mu klade pravou ruku na jeho paži. V levé ruce drží desky, na kterých jsou zobrazeny různé motivy. Kokoschka enigmatickou postavu v pozadí vysvětlil následovně: "Vlevo vedle Masaryka jsem namaloval Komenského, který ukazuje na tabuli smyslové orgány, brány vnímání zážitku lidství."3 Bylo však již oprávněně upozorněno, že postava připomíná spíše Kokoschku než tradiční podobizny Komenského. V rukou drží již zmíněné desky, které byly malířem vícekrát přemalovány. Zobrazení smyslových orgánů později uvolnilo prostor scéně s hrajícími si dětmi, ale na levé straně přesto zůstal obličej s široce otevřenýma očima a ústy. V dolní části tabule je zobrazen skelet a blíže neurčená vražda. Význam graduje od symbolů smrti v tmavé dolní části obrazu k nejpozitivnějším obsahům nahoře ve světlých barvách. Nejdůležitějším poukazem ke Komenského dílu je nápis v horní části desek, na němž je zřetelně napsáno jméno kazatele a titul jedné z jeho významných prací Via Lucis. V pozadí mezi hlavami Komenského a Masaryka bylo namalováno upálení mistra Jana Husa. Masaryk se totiž identifikoval spíše s husitským kazatelem než s Komenským. Motiv ohně lze v náznaku spatřit i v pozadí pražské veduty, kde je nebe vedle Masarykovy hlavy nejasně roztrženo rudou barvou. Zmar ničivým přírodním živlem na jednu stranu připomínal neblahý konec husitského revolucionáře, na druhou stranu v kontextu s Komenským mohl poukazovat na skutečnost, že navzdory upálení mistra Jana Husa jeho myšlenky pravdy v ohni nezhynuly. V souvislosti s ohněm je třeba rovněž připomenout požár v Lešně roku 1656, ve kterém našly v plamenech svou zkázu četné rukopisy Jana Amose Komenského a zejména jeho dílo Poklad jazyka českého. Ztrátu raného Komenského spisu požárem možná Kokoschka viděl jako možnost k realizaci většího díla, které bylo moravským myslitelem uskutečněno v knize Via Lucis. Zdali měl Kokoschka při tvorbě Masarykovy podobizny na mysli lešenský požár, se dnes asi už nedozvíme, ale jeví se jako pravděpodobné, že o nešťastném osudu raného Komenského díla věděl, protože byl nesporně s životopisnými fakty kazatele jednoty bratrské dobře obeznámen. Houževnaté hledání pravdy mistra Jana Husa a překonání rány osudu Janem Amosem Komenským mohlo být vnímáno jako předobraz zbudování československého státu Tomášem Guarriguem Masarykem a ohrožení budoucí existence mladé republiky expanzivními sousedy. Poněkud ironicky v dané souvislosti vyznívá Kokoschkova fascinace ohňem, kterou zmiňuje ve svém životopisu: Následující noci, jak mi matka vyprávěla, vypukl požár, který zničil skoro celé město. Vyhořel i strýcův mlýn u pily a dům. Matka se mnou musela odjet na vysokém žebřiňáku, do kterého se provizorně nastlalo seno. Když jsem slyšel tuto historku o nočním požáru v době mého narození, zpřítomnil se mi v mé četbě řeckých bájí příběh o obléhání a požáru Tróje tak živě, že jsem najednou pochopil, proč jsem se jednou jako dítě v nestřeženém okamžiku zmocnil žhavého kusu uhlí, který vypadl z kamen. Nebyl jsem schopen jej odložit, ačkoli jsem se o ně pořádně spálil a dodnes mám po něm na pravé dlani jizvu. Oheň miluji nade vše. V noci po svém narození jsem musel vnímat hořící město, jinak si tuto svou zvláštní vášeň nedovedu vysvětlit.4 Obsahová hutnost obrazu a četnost symbolických odkazů dává divákovi mnoho příležitostí k interpretacím. V první řadě by se ve výkladu nemělo zapomenout na pohnuté historické události třicátých let. Obraz vznikal v době, kdy byl v Německu u moci již několik let Adolf Hitler. Expanzivní militaristická politika národních socialistů byla v ostrém protikladu k humanistickému odkazu Jana Amose Komenského. Ochranné gesto postavy v pozadí Masarykovy podobizny lze vnímat jako výraz podpory rakouského umělce, ačkoli byl nakonec on dlužníkem, když přijal nabídku úřadů stát se československým občanem. Jak později vzpomínal, uchránilo ho československé občanství v Londýně od internace do tábora. Titul knihy Via Lucis napsaný na deskách, které drží Komenský, je dalším důležitým odkazem, který otevírá cestu k hlubšímu porozumění obrazu. Spis vznikl v Londýně, kam Komenský přijel v září roku 1641. V době vzniku obrazu malíř již mohl tušit, že anglická metropole bude po Praze další zastávkou jeho životní pouti. Komenský ve svém spisu představuje tři knihy, které byly dány Stvořitelem lidem k poučení. "První a největší knihou boží je viditelný svět, popsaný tolika písmeny, kolik je v něm vidět božích tvorů. Druhou knihou je člověk sám, stvořený k obrazu božímu. Jemu je vdechnut dech božího života, tj. rozumná duše, která se stala měřítkem všech věcí."5 Třetí knihou je podle Komenského Písmo svaté. Podíváme-li se na Kokoschkův obraz, uvidíme, že dochází k eskalaci světelnosti směrem zleva doprava: mohli bychom si myslet, že v pravé části zobrazená veduta Prahy má odkazovat k první knize poznání, viditelnému světu, ústřední světlejší plán s Masarykem by mohl být symbolickým zobrazením knihy člověka a jeho rozumné duše. Úplně v levé části září postava Komenského s knihou Via Lucis, která je prodchnuta citáty z Písma svatého a mohla by tudíž být chápána jako symbol oné třetí knihy poznání dané Stvořitelem lidem. S přísně kritickým pohledem na současný svět, který nalézáme u Komenského, se mohl Kokoschka ztotožňovat. Komenský píše, že "ze školy moudrosti stal se svět cvičištěm hlouposti a zuřivosti a z velké části shromaždištěm satanovým."6 V knize jsou v důsledku nastíněna možná řešení, jejichž vylíčení začíná u těch, která byla používána tyrany a nemají naději na úspěch. V závěru se však dochází k pacifickému řešení: "Ať však bude tímto lékem cokoli, bude třeba, aby to nebylo násilné, nýbrž pokud možno mírné."7 Kokoschka i Masaryk mohli v dané době u Komenského nacházet naději a úlevu od německé agrese. Jeho představa svobodného člověka oběma konvenovala. "Bůh Stvořitel stvořil naprosto svobodného člověka k svému obrazu s tak pevným úmyslem, že ani sám mu nečiní násilí. Neboť všechno, co od něho žádá, nežádá násilím, ale poučuje, radí, povzbuzuje."8 Komenský hledá na přetvoření lidských duší nějaký obecný, utišující a účinný lék a dochází k závěru, že jím musí být "něco podobného světlu."9 V dané pasáži nacházíme vhodný klíč k porozumění Kokoschkova portrétu vystavěného na gradaci světelnosti zejména v postavě Komenského, který drží v rukou tabuli. Na její dolní černé hraně vidíme lidi bloudící v temnotách, kostlivce a vrahy, zatímco v horní polovině se barvy výrazně vyjasňují a zobrazují hrající si děti. Světelnost vrcholí v obličeji Komenského, který je akcentován výraznými tahy bělobou, které zachycující čiré světelné paprsky. Vyjadřují vnitřní moudrost, neboť "jako světlo světa vyniká mezi vším, co se předkládá smyslům, tak světlo mysli vyniká mezi všemi ostatními dary ducha."10 Podle Komenského "Satan uvrhl člověka do nevědomosti, ačkoli mu sliboval život, uvrhl ho do smrti. Sliboval, že budeme podobni Bohu tím, že budeme znát dobro a zlo, ale učinil nás podobnými sobě, takže považujeme dobro za zlo a zlo za dobro."11 Oba naši protagonisté mohli mezi Komenského řádky vidět přímé paralely s dobovou politickou situací v Německu, svedeném na scestí nacistickou doktrínou. Nadějný konec Komenského knihy, ve které se píše, že "boj světla a tmy je ustavičný, jednou přibývá nebo ubývá toho, podruhé onoho, ale až do úplného vítězství světla"12 mohl být zamýšlen Kokoschkou jako balzám na duši pro stárnoucího prezidenta, který se v jednom z posledních rozhovorů malíři svěřil: "Kdyby se moje Československá republika v klidu dožila dvaceti let, snad bychom mohli doufat, že přetrvá."13 Již bylo naznačeno, že Masarykův portrét stojí na počátku periody, ve které Kokoschka začal do svých obrazů začleňovat stále více jinotajů, které odkazují na konkrétní politické osoby či události. Kokoschkovy kompozice jsou čím dál více scénické a prostor malby se stává určitým druhem jeviště. Nejsme daleko od barokní představy theatrum mundi, která byla vlastní i myšlení Jana Amose Komenského. V knize Via lucis píše: "Stavba a správa samotného světa je velmi podobná divadelní hře, ba dokonce je hrou, kterou na zemi hraje moudrost boží se syny lidskými."14 Podle Komenského si však "herec teprve tehdy získá potlesk, jestliže všem se stane jasným, že všechny zápletky došly k šťastnému konci."15 Mnohostranný talent Oskara Kokoschky nacházel své pole působnosti nejen v oblasti výt - varného umění, ale i v divadle. Nadšení pro dílo Williama Shakespeara v něm vzbudil jeho gymna - ziální profesor židovského původu dr. Leon Kellner. Zůstalo Kokoschkovou celoživotní vášní a vlivy Shakespearova divadla lze vidět i v dramatu Komenský, které vzniklo mezi lety 1936-1938 v Praze. První vydání se však uskutečnilo až roku 1972 v Hamburku ve verzi značně upravené od původního pražského rukopisu. Děj se odehrává v pohnutých letech třicetileté války, jejímž začátkem byla pražská defenestrace habsburských místodržících českými protestantskými stavy. V důsledku neúspěšné vzpoury dochází k pronásledování jednoty bratrské císařskými vojsky a Jan Amos Komenský je nucen opustit svou vlast. Odchází nejprve do Švédska, v souladu se skutečnými životopisnými fakty však u královny nen - achází pro svoje působení vhodnou půdu. Ve hře je patrná výrazná sebeprojekce Kokoschky, který byl stejně jako Komenský nucen opustit svou rodnou zemi a putovat za bezpečím na západ, do Anglie. Ačkoli v Anglii pobýval i Komenský, divadelní hra končí jeho příchodem do Holandska, kde dochází k fiktivnímu setkání s Rembrandtem v židovské čtvrti. Společný rozhovor přeruší malé židovské děvčátko, které Rembrandtovi přináší dárek k narozeninám od svého otce, Žida Shylocka (typicky shakespearovské postavy). Na jeviště vtrhne noční hlídka, která je evidentně přímou narážkou na oddíl SS. Jeden z vojáků objevuje v Rembrandtově domě neznámého Komenského a volá na setníka, že mu na kabátě chybí povinné označení, židovská žlutá hvězda. V závěru Rembrandt pro sebe nahlas uvažuje: "Tomu Židovi Shylockovi byl můj počestný nizozemský nos dost dobrý, aby si vzpomněl na moje narozeniny."16 Narážky na dobové události jsou ve hře Komenský četné. Brzy po svém příchodu do Anglie Ko - koschka přeložil rozsáhlé části rukopisu do angličtiny. Podobně, jako na portrétu Masaryka Ko - koschka smazal typické rysy Komenského, projektoval svoji osobu i do divadelní role exulanta, který byl kvůli své víře nucen opustit vlast. V roce 1937 byly obrazy rakouského expresionisty zařazeny do výstavy zvrhlého umění v Mnichově. Podobně jako pro Komenského bylo i pro Kokoschku na předním místě uchovat si tvůrčí svobodu a odebral se proto do Londýna. Za exulanta se přesto nepovažoval. Ve svých pamětech píše: "Nikdy jsem neměl chuť stát se emigrantem, od mládí jsem byl zvyklý opouštět místa, která se mi nelíbila, a vydávat se tam, kde se dalo žít."17