Aleš Lamr (1943–2024) a jeho nadčasový umělecký odkaz

Oranžové autíčko a kosmos barev

Už když jsem se poprvé dočetl o díle Aleše Lamra na internetu v devadesátých letech, kdy jsem studoval na gymnáziu, zaujal mne podivuhodným světem duhových barev. Zabýval jsem se dílem Františka Kupky, kterého by také bylo možné nazvat Orfeem barev. V jedné své pop-artové kresbě Aleš Lamr vzdal Kupkovi hold, což na mne velmi zapůsobilo. Zasvětil jsem se studiím teorií barev a dostal se mi do ruky menší akvarel Aleše Lamra. Zářivé a pestré barvy v kombinaci s vtipným tvaroslovím mne okouzlily.

Vydal jsem se za Alešem Lamrem do jeho ateliéru v pražské Hostivaři. U vstupu mne zaujalo zářivě oranžové auto, které dokládalo umělcův smysl pro humor i to, že barvy vstupovaly do všech oblastí jeho života. Vždyť Aleš Lamr nebyl jenom malíř, ale také akční umělec, který si barvy vkládal do duše a pak je vyzařoval do okolního světa. V jeho obrazech se často střídá kontrast hluboké kosmické noci a zářivě svítících barev. "Budiž světlo!" stojí v Bibli. A umělec nám svým štětcem a barvami zázrak světla vždy znovu staví před oči.

Jak jsem při své návštěvě mohl vidět, sochař, autor skulptur a expresivních maleb si svůj krásně prosvětlený ateliér v přízemí velmi oblíbil.

Právě pro duchovní stránku se mi Lamrovo dílo jeví jako velmi odvážné a mimořádné ve světovém kontextu. Už v období normalizace se v díle Aleše Lamra objevovaly odkazy na křesťanskou tradici, což bylo v té době bezpochyby i tichým aktem vzdoru, který dokážou jen obrazy.

Evropan i Čech

Aleš Lamr se narodil dne 12. června 1943 v Olomouci, v rodině keramiků a kamnářů. Ačkoliv pocházel z uměleckého prostředí, jeho cesta k tvorbě nebyla přímočará. Jako syn živnostníka byl totiž roku 1957, krátce poté, co ukončil své základní vzdělání, poslán do ostravsko-karvinských dolů.

V tomto období začal navštěvovat základní uměleckou školu (tehdy "lidovou školu umění"). Mezi lety 1960–1964 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v oddělení prostorového výtvarnictví u profesora Josefa Adolfa Šálka, který byl nadaným scénografem. Z té doby pocházejí některé sochy i kresby, které jsou ovlivněné stylizováním objemů do prostorového uspořádání, které ve Francii na počátku 20. století objevili Pablo Picasso a Georges Braque, když se inspirovali uměleckými díly "přírodních národů". Jak přípravná kresba "Anča", tak i v kameni provedená socha mladého Lamra mají výrazné mandlovité oči a tvarově sumarizovaný nos, které vzdáleně připomínají i kresby a sochy Modiglianovy.

Jako mnoho dalších prominentních tvůrců evropských dějin umění se setkal s nepochopením, když se hlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění. Mezi lety 1964–1966 absolvoval základní vojenskou službu.

Z roku 1967 pochází kolorovaná perokresba nazvaná "Monstrance", dokládající cit mladého umělce pro religiozitu. Posléze působil jako asistent režie Československého státního filmu na Barrandově a v okruhu takzvané "Křižovnické školy". Tehdy měl ateliér ve Štěpánské ulici. Od roku 1968 se registroval jako kandidát Svazu českých výtvarných umělců a směl se začít živit jako výtvarník ve svobodném povolání. Je třeba si však uvědomit, že za řádného člena byl přijat až v revolučním roce 1989.

Pozoruhodné jsou pop-artové kresby z konce 60. let (například kolorovaná perokresba "Papoušek" z roku 1969). Umělec si vtipné motivy vybírá s humorem jemu vlastním a často téma obrazů připisuje i ke své signatuře (například "Pytel jablek", "Tanečník" či "Žlutý fiat"). V 70. letech vznikala pestrobarevná polychromovaná sousoší ze dřeva, která mohou připomenout vzdálenou inspiraci dílem katalánského malíře Joana Miróa. Lamr je však svébytný. Jeho krátkodobé studijní pobyty v západní Evropě mu pomáhají ukotvit se v evropské výtvarné kultuře, zároveň však neztratit vlastní výrazivo a imaginaci. Na počátku 70. let se Aleš Lamr přistěhoval na Malou Stranu, kde měl ateliér, ve kterém se mohl věnovat své oblíbené litografii.

Využil příležitostí vyjet do zahraničí, cestoval do Švédska, Francie i USA. Ovlivnily jej zejména sochy již zmiňovaného Pabla Picassa v parku Moderna Muset ve Stockholmu. Cestoval do Francie a USA, kde se seznámil s Medou Mládkovou a navštívil významná muzea ve Washingtonu a New Yorku.

Na začátku 90. let na pozvání prezidenta Václava Havla vytvořil nástěnné malby v prostorách prezidentské kanceláře. V roce 1993 se podílel na realizaci pavilonu Expo 93 v jihokorejském Taejonu. V roce 1995 uskutečnil další malby v soukromé vile prezidenta Havla. Roku 2002 se z Malé Strany přestěhoval do nového prostorného ateliéru v Hostivaři, aby dle svých slov unikl náporu turismu. V době svobody byl členem Umělecké besedy a mezi lety 1991–2013 i Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Aleš Lamr byl nejenom obratný a nadaný dekoratér, ale tvůrce celého svého univerza. V devadesátých letech vytvářel pestré akvarely, které svými krásnými barvami oslavují život. V roce 2009 vznikly ilustrace k Bibli i zajímavé pokusy o akční malbu přímo před návštěvníky galerie.

Umělec získal za svou tvorbu četná prestižní ocenění: mezi nejpozoruhodnější, která bych chtěl zmínit, zejména patří III. cena Premió Juan Miro z Barcelony, cena Komerční banky či cena Salvadora Dalího za uměleckou činnost.

Univerzum Lamr

Lamrovi byla vzdálená rouhavá a blasfemická gesta. Svůj osud přijímal pokorně i v zemi ovládané totalitním režimem. Aleš Lamr chtěl svým talentem poukazovat na blyštění krásy stvoření, které nás obklopuje. Zdůrazňuji, že nikdy nesklouzl do provokací, negativismu či smutku a krutosti, jíž bylo v umění 20. století přes zdravou míru.
Vnitřní radost, která čiší z Lamrových děl, je zakořeněna v přijetí "dobré zprávy" z evangelií, zároveň se vedle
ní skvěje majestát "pravdy, která vítězí". Lamr nebyl pokryteckým křesťanem, byl si vědom i negativní role, kterou v minulosti církev hrála. Avšak nestal se goyovsky kritickým, naopak kráčel cestou upřímného hledání opravdového křesťanství, tak jak jej cítil a žil sám Ježíš. Učil diváky svých děl spolunacházet krásno v chaotickém světě současné postmoderny.

Aleš Lamr patřil k významným koloristům, kterých se v našich zemích nezrodilo mnoho. Zajímavé je, že během studia na střední škole navštívil výstavu Bohumila Kubišty (bylo to v roce 1960), jednoho z mála českých kubistů, o němž víme, že se ve své tvorbě systematicky zaobíral teoriemi barev.

Poněkud pozoruhodnou epizodou jsou v Lamrově tvorbě totemické, exoticky vypadající organické tvary, inspirované uměním indiánů, které jsou laděny pouze v odstínech modré: Klademe si logicky otázku, proč umělec sáhl k tak minimalistické redukci barvy, ale dle zachovaných svědectví byla důvodem chudoba, kvůli které si v 60. letech nemohl dovolit kupovat více tub s barvami.

Podnětným bylo pro něj setkání s tvorbou Gérarda Gassiota-Talabota, jenž vystavil své obrazy v Galerii Václava Špály v roce 1966. Kouzelný svět barev však Aleše Lamra oslnil i v obrazech našeho rudolfinského manýrismu. Tak vznikly obrazy s nadčasovou tematikou, které jsou hluboce zakořeněné v naší výtvarné tradici, ale zároveň i ukazují cestu do budoucnosti. Jako jeden z mála do našeho kontextu vnesl také techniku takzvaného drippingu, čili cákání a lití barvy na plátno, kterou vynalezl americký umělec Jackson Pollock.

V oblasti sochařství je třeba zmínit formální spřízněnost Aleše Lamra s pestrými sochami
francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle.

Lamrovo dílo je zastoupeno ve významných sbírkách, v pražské Národní galerii, v muzeu moderního umění města Paříže, v National Gallery ve Washingtonu D. C., dále v muzeu národního umění v Buenos Aires či v Brooks Hall Gallery v Severní Karolíně. Lamrova tvorba nového milénia je vysoce abstraktní. V cyklu Maranatha se de facto modlí prostřednictvím barev. Jedná se o spiritualitu v akci. Výraz "Maranatha" znamená "Pane, přijď". Ve vrcholícím Lamrově díle tedy nacházíme pokus o modlitbu barvou, nejedná se o ilustraci biblických příběhů, ale o jejich vyjádření v akci.

Naděje pro budoucnost spirituálního umění

Svým pozitivním smýšlením i přísností neslevit ze svých vysokých nároků na život byl pro mne Aleš Lamr opravdovým lídrem. Nesnížil by se ke kontroverzním gestům prvoplánové provokace, nešel s masami. Šel cestou morální integrity a zůstal svůj, nehledě na to, že naše sekularizovaná společnost cestě jeho subjektivně prožívané spirituality nevázané na žádný silný institucionální rámec, přála jen omezeně. V tom je pro mne jeho dílo velkým povzbuzením.

Lamr netvořil jen pro náš současný svět. Jeho díla jsou svědectvím o tom, co má přijít. Aspirují na přesah, transcendují nás a zároveň jsou pevně zakotvena a zakořeněna v našich nejlepších tradicích.

Bylo mu cizí umění pro umění, věděl, že pokud má umění sloužit vyššímu ideálu, je třeba, aby bylo orámováno největším z příběhů. Nepoddal se scientismu, kterého bylo umění 20. století plné a který ohrožuje i existenci kvalitního duchovního umění v našem tisíciletí. Byl si vědom svého práva na svobodně zvolený světonázor i vyznání. Nebyl z těch, kteří by slepě následovali většinový názor a své umění vytvářeli v závěsu za vědeckými "pravdami". Chtěl se spolupodílet na našem vidění světa a utvářet jej na základě toho, čemu důvěřoval.