Nadčasový umělecký odkaz Aleše Lamra (1943 - 2024)

I. Oranžové autíčko a kosmos barev. Osobní vzpomínka na setkání s Alešem Lamrem

Už když jsem se poprvé dočetl o díle Aleše Lamra na internetu v devadesátých letech, když jsem studoval zřejmě ještě na základní škole nebo na gymnáziu, zaujal mne svým podivuhodným světem duhových barev. Stejně jako on i já jsem prožíval magické pocity při prožívání barev. Tím mi byl bytostně umělecky blízký a cítil jsem duševní i duchovní spřízněnost.
Zabýval jsem se v té době studiem díla Františka Kupky, kterého by bylo možné rovněž nazvat za Orfea barev. V jedné své pop-artové kresbě Aleš Lamr vzdal Kupkovi hold, což na mne velmi zapůsobilo. Zasvětil jsem se studiím teorií barev a dostal se mi do ruky menší akvarel od pana Lamra, který mne nadchl. Zářivé a pestré barvy v kombinaci s vtipným tvaroslovím mne okouzlily.
Vydal jsem se za panem Lamrem do jeho ateliéru v Hostivaři, kde mne mistr osobně laskavě
přijal. Vzpomínám si, že již u vstupu mne zaujalo zářivě oranžové autíčko, které dokládalo
umělcův smysl pro humor a jeho vložení barev do všech svých oblastí života. Vždyť pan Lamr nebyl jenom malíř, ale také akční umělec, pro něhož bylo důležité barvy vložit přímo do své duše a odsud je vyzařovat do okolního světa. V jeho obrazech se často střídá kontrast hluboké kosmické noci, černočerné tmy a zářivě svítících barev. Připomněl mi svět středověkých mnichů, tvořících ve svých klášterech, a odražejících svou uměleckou tvorbou původní Stvoření světa Bohem. "Budiž světlo!" stojí v Bibli. A umělec nám svým štětcem barvami tento zázrak světla vždy znovu staví před oči. Jak jsem při své návštěvě ateliéru mohl vidět, sochař, autor skuptur a expresivních maleb si svůj krásně prosvětlený ateliér v přízemí velmi oblíbil. Pan Lamr mi ukazoval své nejnovější obrazy. Rozmlouvali jsme o umění i spiritualitě a poté byl tak štědrý, že mi věnoval své vlastnoručně podepsané publikace.

II. Umění, ve kterém pravda, dobro a láska vítězí. Souznění Václava Havla a Aleše Lamra
Zmínil jsem, že jsme otevřeli v mistrově ateliéru i otázku duchovního života, která byla pro
Aleše Lamra kruciální. Právě proto se mi jeho dílo jeví jako velmi odvážné a ve světovém
kontextu mimořádné. Zejména v období normalizace se v díle mistra Lamra objevovaly odkazy na křesťanskou tradici, což bylo v té době bezpochyby i tichým aktem vzdoru, který dokáží jen obrazy. Avšak u Aleše Lamra se nejednalo o pouhou recesi, jak odporovat v těžkých dobách 70. let totalitnímu režimu, jelikož byl, jak jsem se mohl během své návštěvy v jeho ateliéru sám přesvědčit, hluboce charizmaticky věřící.
Pan prezident Václav Havel objevil v Alešovi Lamrovi tvůrce, se kterým byl duchovně
spřízněn, neboť byl nakloněn spirituálnímu smýšlení, které komunistický režim potlačoval. Byl tak odvážný, že si nechal od mistra Lamra dokonce vyzdobit svou kancelář na Pražském hradě. Přitom si byl s největší pravděpodobností vědom, že nebude partnerství vítáno většinovou posttotalitní společností, která si libovala v ateismu a agnosticismu.
Lamr nebyl typem člověka, který by se honil za poctami tohoto světa. Pro jeho tvorbu mu
stačil vlastní talent a nadání, které získal od Boha. Uvědomoval si, že velké osobnosti i v
dějinách umění často nebyly odchovány Akademiemi, avšak nalézaly si svou cestu samy – a v tom spočívala jejich originalita, kterou následující generace oceňovaly.
Václavu Havlovi musel takový přístup učarovat, neboť sám byl nadaným dramatikem, který
své hry však nepsal pro slávu tohoto světa či akademické pocty, ale jako odkaz následujícím
generacím. Spojenectví, které psalo dějiny české postmoderny, bylo tedy na světě.

III. Evropan i Čech. Regionální originalita Aleše Lamra v souvislosti západních výtvarných
tradic.
Aleš Lamr se narodil dne 12. června 1943 v Olomouci, v rodině keramiků a kamnářů. Ačkoliv
pocházel z uměleckého prostředí, jeho cesta k tvorbě nebyla úplně přímočará. Jako syn živnostníka byl totiž roku 1957, tedy krátce poté, co ukončil své základní vzdělání, poslán do ostravsko-karvinských dolů. Avšak právě tam začal navštěvovat základní uměleckou školu. Mezi lety 1960 – 1964 poté studoval v oddělení prostorového výtvarnictví na Střední uměleckoprůmyslové škole u profesora Josefa Adolfa Šálka, který byl nadaným scénografem. Z té doby pocházejí některé sochy i kresby, které jsou viditelně ovlivněné stylizovaním objemů do prostorového uspořádání, které vynalezli na počátku 20. století umělci Pablo Picasso a Georges Braque ve Francii, když se inspirovali domorodými uměleckými díly. Jak přípravná kresba "Anča", tak i v kameni provedená socha mladého Aleše Lamra mají výrazné mandlovité oči a tvarově sumarizovaný nos, které připomínají vzdáleně i kresby a sochy Modiglianovy.
Jako mnoho jiných, později prominentních tvůrců evropských dějin umění, se setkal s
nepochopením, když se hlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění. Mezi lety 1964 – 1966 absolvoval základní vojenskou službu. Již z roku 1967 pochází kolorovaná perokresba nazvaná "Monstrance", dokládající cit mladého umělce pro religiozitu. Posléze působil jako asistent režie Československého státního filmu na Barrandově a v okruhu takzvané "Křižovnické školy" - tehdy měl ateliér ve Štěpánské ulici. Od roku 1968 se registroval jako kandidát Svazu českých výtvarných umělců a směl se začít živit jako výtvarník ve svobodném povolání – je třeba si však uvědomit, že za řádného člena byl přijat až v revolučním roce 1989.
Pozoruhodné jsou pop-artové kresby z konce 60. let (například kolorovaná perokresba
"Papoušek" z roku 1969). Umělec si vybírá vtipné a pozoruhodné motivy s humorem jemu
vlastním a často téma obrazů připisuje i ke své signatuře (například "Pytel jablek", "Tanečník" či "Žlutý fiat").
V 70. letech vznikala pestrobarevná polychromovaná sousoší ze dřeva, která mohou
připomenout vzdálenou inspiraci dílem katalánského malíře Joana Miróa. Lamr je však
originální, svébytný, a jeho krátkodobé studijní pobyty v západní Evropě mu pomáhají ukotvit se v evropské výtvarné kultuře, zároveň však neztratit vlastní výrazivo a imaginaci. Na počátku tohoto desetiletí se Aleš Lamr přistěhoval na Malou Stranu, kde měl ateliér, ve kterém se mohl věnovat své oblíbené litografii.
Aleš Lamr využil příležitostí vyjet do zahraničí, cestoval do Švédska, Francie i USA. Ovlivnily jej zejména sochy již zmiňovaného Pabla Picassa v parku Moderna Muset ve Stockholmu.
Cestoval do Francie a USA, kde se seznámil s Medou Mládkovou a navštívil významná muzea ve Washingtonu a New Yorku.
Na začátku 90. let na pozvání pana prezidenta Václava Havla vytvořil nástěnné malby v
prostorách prezidentské kanceláře. V roce 1993 se podílel na realizaci pavilonu Expo 93 v
jihokorejském Taejonu. V roce 1995 uskutečnil další malby v soukromé vile pana prezidenta
Havla. Roku 2002 se přestěhoval do nového prostorného ateliéru v Hostivaři z Malé Strany, aby dle svých slov unikl náporu turizmu. V době svobody byl členem Umělecké besedy a mezi lety 1991 – 2013 i Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
Aleš Lamr byl nejenom obratný a nadaný dekoratér, ale tvůrce celého svého univerza. V
devadesátých letech vytváří pestré akvarely, které oslavují svými krásnými barvami život. V
pozdním díle pak vznikly ilustrace k Bibli, v roce 2009, a i zajímavé pokusy o akční malbu
přímo před návštěvníky galerie.
Umělec získal za svou tvorbu četná prestižní ocenění: mezi nejpozoruhodnější, která bych
chtěl zmínit, zejména patří III. cena Premió Juan Miro z Barcelony, cena Komerční banky či
cena Salvadora Dalího za uměleckou činnost.

IV. Univerzum Lamr. Duchovní i mravní odkaz díla Aleše Lamra
Lamrovi byla vzdálená rouhavá a blasfemická gesta, objevující se v moderním umění. Svůj
osud přijímal pokorně a tiše, důstojně křesťansky, i v zemi zmítané totalitním režimem.
V období svobody využil svůj talent k tomu, aby nenásilně a hluboce tlumočil poselství
evangelia. Jen málo umělců naší současnosti se odvažuje rozporovat vědecký ateizmus a
sekularizmus dnešních dnů. V tom byl Aleš Lamr výjimečný. Tlumočil radost ze života, ale
zároveň z jeho tvorby čiší pokora.
Můžeme být pyšni na skutečnost, že po pádu komunizmu v osobě československého
demokratického prezidenta Václava Havla nalezl svého podporovatele a ctitele.
Poctivé řemeslo, které není možno bez notné dávky trpělivosti je pouze jedním ze znaků
Lamrovy tvorby. Záblesky pravdy pramenící z božské inspirace mistrovi pomohly k tomu, že
jeho tvorba se nikdy nestala nezodpovědným sněním pramenícím ze lži, jinými slovy kýčem.
Invence tvarů a barev spojená s pokorou před veškerým Stvořením je asi charakteristika pro
dílo Aleše Lamra nejpřiléhavější. Lamr nechtěl vytvářet idoly. Chtěl svou tvorbou sloužit
vyšší mravnosti, svým talentem poukazovat na blyštění krásy Stvoření, které nás obklopuje.
Zdůrazňuji, že nikdy nesklouzl do provokací, negativizmu či smutku a krutosti, jehož bylo v
umění 20. století přes zdravou míru.
Úzká je cesta vyvolených a nikoliv široká cesta vede ke spáse. Vnitřní radost, která čiší z Lamrových děl, je hluboce zakořeněna v přijetí "dobré zprávy" z evangelií, zároveň se vedle
ní skvěje majestát "pravdy, která vítězí". Lamr nebyl pokryteckým křesťanem, byl si vědom i
negativní role, kterou v minulosti církev hrála.
Avšak nestal se goyovsky kritický, naopak kráčel cestou upřímného nacházení opravdového
křesťanství, tak jak jej cítil a žil sám Ježíš. Jeho cesta k duchovnu byla hledáním, nebyl pouze
slepým a farizejským následovatelem dokrín, avšak učil diváky svých děl spolunacházet
krásno v našem chaotickém světě postmoderny.
Víra, která je procítěná ve všedním dni, dokáže udělat zázraky. Vždycky se radujte, čteme v
Novém zákoně a Lamr evangelium ve své tvorbě žil.
Jeho tvorba se nám může jevit jako dětsky hravá. Možná si vzpomeneme na barevné
dřevěnné kostky, které jsme jako děti skládali a stavěli z nich hrady. I v tomto ohledu je však
Lamrova tvorba biblická: neříkal snad Ježíš, že právě dětem patří nebeské království?
Podívat se na svět nevinnýma očima dítěte tedy přestavuje nejvyšší metu, které křesťanský
umělec může dosáhnout. Myslím, že v akvarelech tajuplných organických tvarů hravých
barev se mistrovi podařilo vyjádřit toto poselství neotřelou formou.
Duhová barevnost Lamrových děl je koneckonců rovněž hluboce zakořeněna v textu Bible:
tentokrát však nikoliv Nového, ale Starého zákona. Vždyť duha je smlouvou mezi Bohem a
jeho lidem, příslibem, že již nikdy nedojde k další tak ničivé potopě jako za doby Noemovy.
Jak lépe tedy vyjádřit Boží věrnost barvami než právě rejstříkem svítivých barev nejkrásnějšího z přírodních úkazů? V tom všem se mimoděk, avšak hluboce odráží víra
tvůrce, naděje, že na nás čeká lepší svět. Není to však bláhové snění, ale důsledně žité krédo
Václava Havla, že nejlepším odporem proti totalitě je vypudit ji z vlastní duše.
Aleš Lamr nebude v dějinách českého výtvarného umění nikdy zapomenut, neboť patřil k
významným koloristům, kterých se v našich zemích nezrodilo s podobným rejstříkem barev
mnoho. Zajímavostí je, že během studia na střední škole navštívil výstavu Bohumila Kubišty
(bylo to v roce 1960), jednoho z mála českých kubistů, o němž víme, že se ve své tvorbě
systematicky zaobíral teoriemi barev.
Poněkud pozoruhodnou epizodou jsou v Lamrově tvorbě totemické, exoticky vypadající
organické tvary, inspirované uměním Indiánů, které jsou laděny pouze v odstínech modré:
klademe si logicky otázku, proč umělec sáhl k tak minimalistické redukci barvy, ale dle
zachovaných svědectví byla důvodem chudoba, kvůli které si nemohl dovolit v 60. letech tvořit pestřejší obrazy.
Podnětným bylo setkání s tvorbou Gérarda Gassiota-Talabota, jenž vystavil své obrazy v
Galerii Václava Špály v roce 1966. Kouzelný svět barev však Aleše Lamra oslnil i v obrazech
našeho rudolfínského manýrizmu. Tak vznikají obrazy s nadčasovou tematikou, které jsou
hluboce zakořeněné v naší výtvarné tradici, ale zároveň i ukazují cestu do budoucnosti. Název výstavy v Míčovně Pražského hradu v roce 2003 zní: "Duch vane kam chce". Je propojením radosti ze života, oné smyslné joie de vivre, se spirituální lehkostí, která činí z Lamra evropsky významný fenomén. Je jedním z mála, kteří do našeho kontextu vnesl techniku takzvaného drippingu, čili cákání a lití barvy na plátno, kterou vynalezl americký umělec Jackson Pollock.
V oblasti sochařství je třeba zmínit formální spřízněnost Aleše Lamra s pestrými sochami
francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle.
Dílo Aleše Lamra je zastoupeno ve významných státních sbírkách, v pražské Národní galerii,
v muzeu moderního umění města Paříže, v National Gallery ve Washingtonu D. C., dále v
muzeu národního umění v Buenos Aires či v Brooks Hall Gallery v North Carolina.
Lamrova tvorba nového milenia je vysoce abstraktní: v cyklu Maranatha se defakto modlí
prostřednictvím barev, jedná se o spiritualitu v akci. Výraz "Maranatha" znamená "Pane,
přijď". Ve vrcholícím mistrově díle tedy nacházíme pokus o modlitbu barvou, nejedná se o
ilustraci biblických příběhů, ale o jejich vyjádření v akci.

V. Odkaz Aleše Lamra: naděje pro budoucnost spirituálního umění
Svým pozitivním smýšlením i přísností slevit ze svých vysokých nároků na život byl pro mne
Aleš Lamr opravdovým lídrem, hodným spolupráce s prezidentem republiky. Lamr by se
nesnížil ke kontroverzním gestům prvoplánové provokace, nešel s masami. Šel svou cestou
morální integrity a zůstal svůj, nehledě na to, že naše sekularizovaná společnost cestě jeho
subjektivně prožívané spirituality, nevázané na nějaký silný institucionální rámec, přála jen
omezeně. V tom je pro mne jeho dílo velkým povzbuzením.
On netvořil jen pro náš svět, jeho díla jsou svědectvím o tom, co má přijít. Aspirují na přesah,
transcendují nás a zároveň jsou pevně zakotvena a zakořeněna v našich nejlepších tradicích.
Lamr nebyl tmář, využíval svého rozumu i citu k tomu, aby svou víru vedl díky Bohu správným směrem. Byla mu cizí recese i dekadence v umění, která pronikla do tvorby malířů
nejpozději s obdobím konce století a moderny.
Byl mu cizí l'art-pour-l'artismus, věděl, že pokud má umění sloužit Vyššímu ideálu, je třeba,
aby bylo orámováno největším z příběhů. Nepoddal se scientizmu, kterého bylo umění 20.
století plné a který ohrožuje i existenci kvalitního duchovního umění v našem miléniu.
Věděl totiž, že evolucionizmus v umění je důsledkem paradigmatu, které se objevilo v 19.
století. Byl si vědom svého práva na svobodně zvolený světonázor i vyznání a sledoval
autenticky svoje životní přesvědčení, tedy kreacionizmus. Nebyl z těch, kteří by slepě
následovali většinový názor a v závěsu za vědeckými "pravdami" vytvářeli své umění.

Chtěl se spolupodílet na našem vidění světa a konstituovat jej na základě premis, kterým
důvěřoval.

V tom všem je mi tvorba Aleše Lamra blízká a věřím, že si zasluhuje větší pozornost.