Egyptská sfinga ve Veltrusích


Oddíl 1

Napoleonova vojenská výprava do Egypta byla nejen negativní v tom smyslu, že se vojáci nechovali vždy k památkám, na které natrefili, s úctou, kterou by zasloužily, ale přinesla i pozitiva v podobě mnoha vědců, kteří s Napoleonem do Egypta jeli a zkoumali tamnější pamětihodnosti a kulturu. Vzorem Napoleonovi byl velký antický vojevůdce Alexandr Veliký. I on se obklopoval vědci. Celkem Napoleon s sebou vzal 151 umělců a vědců, kteří mu pomohli dokumentovat lokální zajímavosti. Napoleonova Komise věd a umění (Commissions des sciences et des arts) sdružovala vědce z nejrůznějších vědních oborů. Byli v ní přírodovědci, matematici, astronomové, historici, botanici, malíři, chemici, inženýři a lékaři, ba dokonce i muzikolog. Napoleon k nim choval velkou úctu a oni byli jeho přízní potěšeni. Napoleon byl dokonce zvolen za člena Francouzského institutu, který v Paříži vědce sdružoval a on na to byl velmi hrdý, ještě i za svého egyptského tažení podepisoval Napoleon své dokumenty s přízviskem "člen Francouzského institutu".

Nejenže vědci v Egyptě byli nápomocní armádě - například svou znalostí geografie, tlumočením do místních jazyků a znalostmi lokálních zvyklostí. Věnovali se také vlastní vědecké činnosti a výpravu do Egypta považovali z hlediska dějin vědy za epochální událost. Napoleon si na svou stranu získal vědecké elity své doby, zajímavostí však je, že do Egypta táhli i nezkušení badatelé a studenti, kteří si od výpravy slibovali úspěšný začátek své kariéry. Většina z nich však možná ani netušila, v jak bídných podmínkách a drsných životních útrapách se se svým rozhodnutím odejít do Egypta ocitnou. Členové Napoleonova vojska totiž k nim zdaleka nechovali takový respekt jako generál samotný a dokonce je i šikanovali. Vzhledem k tomu, že byli bez zbraní, nemohli si obstarat své živobytí násilím, jako to v dobytých územích dělali vojáci. Trápil je hlad a choroby, ale přesto velmi pečlivě zaznamenávali a zkoumali vše, na co v Egyptě narazili. Po příjezdu se rozdělili na dvě skupiny: první, technicky zaměřená, zůstala v Alexandrii, zatímco druhá skupina vědců, historicko-přírodovědecká, se vydala do Rosetta, kde zkoumali faunu a flóru a věnovali se archeologií a jazykovědě. 22. srpna 1798 byl v Káhiře založen Egyptský institut v prostorách bývalého mamlúckého harému. Členy se stali pouze ti nejlepší vědci z celé výpravy, celkem jich bylo jen patnáct, předsedou se pak stal Gaspard Monge a Napoleon Bonaparte získal titul místopředsedy. Institut časem zastřešil knihovnu, muzeum, laboratoř, observatoř a vznikla zde dokonce zoologická zahrada, již odborně spravoval přírodovědec Geoffroy Saint-Hilare. Někteří vědci se věnovali i zkoumání lokálních památek a v červenci roku 1799 se jim podařil jeden z nejúspěšnějších objevů, když narazili v blízkosti starobylé křižácké pevnosti na Rosettskou desku. Roku 1799, když Napoleon byl nucen Egypt opustit, s ním odešel i první předseda egyptského institutu Gaspard Monge a novým předsedou se stal Joseph Fourier. Před svým odjezdem z Egypta Napoleon pověřil několik archeologů průzkumy památek v jižním Egyptě - konkrétně se jednalo o lokality Asuán, Théby a Karnak. Vznikla tak moderní egyptologie. Po francouzské kapitulaci 31. srpna 1801 se vědci začali opět vracet zpět do Francie, ze 151 vědců, kteří v roce 1798 do Egypta přijeli, se jich však zdravých vrátilo jen 120.

Po návratu z Egypta vznikla rozsáhlá encyklopedie "Popis Egypta" (Description de l'Égypte, ou Recueil des observations et des recherches qui ont été faites en Égypte pendant l'expédition de l'armée française). Vycházela jako série publikací od roku 1809 do roku 1829. Její autoři si kladli za cíl zmapovat veškeré aspekty starověkého a moderního Egypta z hlediska historického i přírodovědného. Jakýmsi předchůdcem encyklopedie byl žurnál La Decade Egyptienne, který vydávali vědci sdružení v Egyptském institutu. Dalším periodikem, které Napoleonovi vědci vydávali už v Egyptě a podávali jeho prostřednictvím zprávy o tažení do Francie byly noviny Courier de l´Egypte, které zároveň podávaly aktuality o úspěších francouzské armády v okupovaném území a aktivitách Komise vědy a umění v Egyptě. Velkou zásluhu na publikování celkové encyklopie všech objevů z Egypta měl druhý předseda Institutu Joseph Fourier, který sjednotil veškeré objevy ze všech disciplín do jediné pozdější publikace. Jeho práci dotáhl dále Jean Antoine Chaptal, francouzský ministr vnitra, který se svou komisí vytvořil podklady pro přípravu jedné publikace, zahrnující všechny podstatné objevy z Egypta. Konečná verze encyklopedie "Popisu Egypta" vycházela z výše zmíněných periodik a spousty poznámek a ilustrací od vědců z nejrůznějších disciplín, které si s sebou přivezli z egyptského tažení zpět do Francie. Obrovské kvantum informací mělo za důsledek poněkud chaotický způsob publikace encyklopedie, která vycházela vždy, když se nashromáždilo dostatečné kvantum informací na určité téma - proto první vydání "Popisu Egypta" vycházelo dlouhých dvacet let. První svazky rytin byly Napoleonovi představeny v lednu 1808. Druhá edice byla publikována Charlesem Louisem Fleurym Panckouckem. Tato edice je charakteristická tím, že rozměry jednotlivých svazků jsou menšího formátu, svazků je tím pádem více a obsahují v sobě velké ilustrace složené do rozměrů drobnější publikace. Encyklopedie je zcela výjimečná krásou svých textů, kvalitou rytin a mimořádně velkým rozměrem 1 m x 0,81 m. První vydání sestává z devíti svazků textu, svazku popisu ilustrací a deseti svazků ilustrací. Encyklopedie obsahuje rovněž obrovské svazky s ilustracemi Antiquités a Etat Moderne a jeden svazek je věnován sbírce map. Celkově encyklopedie obsahuje více než 894 ilustrací, vyrobených z více než 3000 kreseb, přičemž většina je umístěna v Histoire Naturelle a zobrazuje ilustrace z oblasti přírodních věd, zejména faunu a floru. Z hlediska dokumentace archeologických památek má největší zásluhy Dominique-Vivant Denon, který byl nadšeným polyhistorem, kreslířem a grafikem. Denon při své výpravě do Egypta pořídil obrovské množství kreseb staroegyptských památek a stal se tak jedním ze zakladatelů moderní egyptologie. Je považován také za předchůdce moderních muzeologie a dějin umění - stal se ředitelem muzea umění Louvre. Mimo jiné je v encyklopedii "Popisu Egypta" autorem grafiky pyramidy v Gíze a velké sfingy. Tato mimořádně zdařilá grafika mohla být inspiračním zdrojem i pro náš egyptský kabinet a sfingu ve Veltrusích.


Oddíl 2

Vlivy egyptského umění v evropském prostředí

Pohřební chrám královny Hapšepsut v Deir-el-Bahari je zajímavý svým pravidelným sloupořadím, kterým ovlivnil západní neoklasicistní architektury, například v Paříži nebo Berlíně. V Římě byl použitý egyptský obelisk jako součást fontány "dei Fiumi" (čtyř řek) z roku 1651 od slavného Gianlorenza Berniniho. Zajímavé je, že na egyptské umění reagovalo i klasické řecké sochařství. Zachovala se antická socha Anubise se šakalí hlavou z druhého století po Kristu, která je zároveň považována za sloučeninu boha Herma - Merkura a Anubise. Z hlediska vlivů egyptské kultury v západním evropském výtvarném umění je zajímavý také misál Colonna z roku 1555, který obsahuje v bordurách detailní malůvky egyptských monumentů, mimo jiné i kamenných sfing. Egyptské sochy dvou stojících faraónů jsou ozdobou i v anglickém Buscot Park ve Faringtonu v Berkshire z let 1779 - 1783. Ty nás již přivádějí do doby velkých Napoleonových výprav do Egypta, kdy v jeho encyklopedii "Description" (1809 - 1829) jsou krásné barevné ilustrace egyptských památek i basreliéfů. Z nových Napoleonových objevů byla načerpána inspirace i pro unikátní egyptský porcelánový soubor ze Sevrès, který vznikl mezi lety 1810 - 1812. Jeho autorem je Jean-Baptiste Lepère. Dnes se soubor nachází v Apsley House v Londýně. Měří více než 6,5 metrů. Uprostřed je kiosk Filae, který obklopují obelisky z Luxoru. Dále zde nacházíme kolonády a tazvané kryosfingy - sfingy s beraními hlavami, které jsou v chrámu v Karnaku. Desing porcelánového souboru měl pod dohledem samotný Denon. Součástí egyptského servisu byly i další porcelánové doplňky, například slavná cukřenka, která na svém elegantním vrcholu má masku faraona a své dolní tělo má vyzdobeno motivy hieroglyfů. Dalšími doplňky egyptského servisu ze Sevrès byly nádobičky na marmeládu, které jsou v typických zlato-modrých tónech, vyzdobené motivy hieroglyfů a hlavami kachen, které slouží současně i jako úchyty na víčka. Originálním tvůrcem, který absorboval egyptské vlivy a dokázal v nich v evropském umění vytvořit něco nového, byl německý architekt a malíř Karl Friedrich Schinkel. Zajímavé jsou především Schinkelovy scénické návrhy pro operu Kouzelná flétna od Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1816. Nacházíme například egyptizující portály uprostřed skalnaté krajiny, nebo zcela originální egyptské paláce, které jsou použité jako přesálí Sarastrova obydlí. Schinkelovy návrhy jsou inspirovány rovněž Piranesiho grafikami ruin antických monumentů z poloviny 18. století. Je pozoruhodné, jak Schinkel propojoval své vysněné egyptské architektury s dobově novými poznatky Humboldtových cest do jižní Ameriky, takže celky scénických návrhů působí zcela ojedinělou atmosférou. Z hlediska přemostění se sfingou, které se nachází ve Veltrusích, je třeba zaměřit naši pozornost především na osmou scénu druhého dějství Kouzelné flétny, kde Schinkel pro berlínské uvedení této opery v královské Schauspiele-Opernhaus navrhl motiv Sarastrovy zahrady s jezerem, na kterém je ostrov, na němž se nachází mauzoleum, sestávající z obrovské sfingy, která spočívá na masivním kamenném podkladu. Ostrov je obklopen palmami. Propojení vody a motivu sfingy, která spočívá na tajemném přemostění vchodu, který vede do útrob jakéhosi templu, je přesně i motivem, který použil architekt Joendl ve svém návrhu ve Veltrusích. Můžeme si položit otázku, zda mohl Joendl znát Schinkelovy návrhy pro Kouzelnou flétnu. Po shlédnutí obou památek se nám to zdá spíše pravděpodobné. Dobově k egyptskému kabinetu ve Veltrusích odpovídají i malby Davida Robertse (1796 - 1864), zachycující různé pohledy na slavné egyptské památky. Stejně jako Schinkel se i Roberts věnoval scénografii. Zajímavý je Robertsův obraz Odchod Izraelitů (1829), který zachycuje velké komplexy egyptských chrámů. Na horizontu vidíme špičky pyramid. Detaily kompozice Roberts převzal od Denona. V architektuře nacházíme v Anglii inspiraci Egyptem v mauzoleu Hraběte z Kilmorey a jeho manželky z 50. let 19. století. Nalezneme je v Middlesexu a bylo navrženo podle návrhů Henry Edwarda Kendalla. Inspiraci Egyptem nacházíme i v druhé polovině 19. století. Okolo roku 1850 vzniklo egyptské nádvoří v Novém muzeu v Berlíně, které bylo inspirováno pojednáním od Lepsia. Egyptský chrám nacházíme i v antwerpské zoologické zahradě. Byl navržen Charlesem Servais. Pochází z roku 1856 a byl postaven za vlády krále Leopolda. Námětem Izraelitů v Egyptě se zabýval i malíř Sir Edward John Poynter (1836 - 1919), který v roce 1867 namaloval zdařilou kompozici, která je konglomerátem několika egyptských památek na jedné malířské ploše: nacházíme zde pyramidy, dva chrámy z Philae, velké černé figury Amenhotepa III z Théb, obelisk z Heliopole a další památky, které jsou od sebe geograficky i chronologicky dosti vzdálené a časově ani nezapadají do období, kdy v Egyptu byli Izraelité - například tzv. Trajánův kiosk vznikl až v raně křesťanském období. Pozoruhodnou památkou s egyptskou tematikou je architektura z roku 1901, která se nachází ve skotské Edinburghu na adrese Queen Street 78. Byla navržena Peterem Lylem Hendersonem. Nacházíme zde motivy z Knihy mrtvých a příběhy Isis a Osiris. Zajímavé je, že krásné egyptské motivy nacházíme až v dalekém americkém Chicagu, v kancelářích společnosti Reebie and Brother z roku 1922, na adrese 2325-33 Clark Street, kde je celé první podlaží vyzdobeno egyptskými sloupy. Když zde vstoupíme do interiéru, jsme ještě více překvapeni bohatostí egyptské výzdoby, která sestává z typických egyptských sloupů a hieroglyfů, které se rozvíjejí na vlysu prostorné kanceláře. Taková stavba již není natolik vzdálená od symbolistních inspirací Egyptem v umění konce století, které nacházíme například v obrazech česko-francouzského malíře Františka Kupky (zejména v sérii "Cesta ticha" z roku 1903, kde osamělý poutník - domnělý autoportrét umělce - kráčí dlouhou alejí sfing pod hvězdným nebem, připomínajícím výmalby interiérů pyramid). V architektuře však v Čechách kromě unikátního veltruského monumentu se sfingou nacházíme na konci století další architektonickou památku, která je na světové úrovni svou originalitou i svou doslovnou egyptskou citací. Jedná se o pražskou vilu všestranného umělce, sochaře, architekta, designera a ilustrátora Františka Bílka z roku 1911, který sice v Egyptě nikdy nebyl, ale vytvořil egyptské sloupy, které obemykají těleso jeho stavby, jenž má symbolizovat kosu, která proniká obilným polem. Sloupy, které ve starém Egyptu vycházejí z motivu obilného klasu, zde symbolizují dobré skutky křesťana, a těleso vily ostří srpu, které proniká a řeže jejich stébla.


Oddíl 3 

Nástin dějin starověkého Egypta

V předdynastické době (3300 - 2920 př. Kr.) se lidé začali usazovat v oblasti delty Nilu na severu (tzv. Dolní Egypt) a na jihu v oblasti tzv. Horního Egypta v Hierakonpoli. Poslední král Hierakonpole Narmer dobyl Dolní Egypt a sjednotil zemi. V archaické době (2920 - 2670 př. Kr.) nastoupil po Narmerovi faraon Meni a založil druhé hlavní město v Memfidě. V době Staré říše (2670 - 2150 př. Kr.) Džóser dal postavit první pyramidu v Sákkaře podle projektu architekta Imhotepa. Ve 4. dynastii se začaly místo dosavadních stupňovitých pyramid stavět pravé pyramidy, nejznámější jsou v Gíze. Byly postaveny i pyramidy v Abúsíru. Vznikají první texty pyramid - soubory magických kouzel, které sloužily zemřelému faraonovi při cestě do záhrobí. V době Střední říše (2100 - 1750 př. Kr.) vznikají další pyramidy v Dahšáru, Lahúnu a Havváře. Mezi lety 1640 - 1550 př. Kr. byl Egypt pod vládou Hyksósů, které vyhnal až Ahmose. V době Nové říše (1540 - 1076 př. Kr.) Thutmose I. dobyl Nubii a nechal si postavit hrobku v Údolí králů. Thutmose III. dobyl Sýrii a jeho následovník Thutmose IV. uvolnil sfingu v Gíze z písku, který ji pohlcoval. Důležitým faraonem byl též Amenhotep IV., který zavedl uctívání jediného boha slunečního kotouče a změnil svoje jméno na Achnaton. Jeho manželkou byla Nefertiti. Založil nové hlavní město Achetaton, avšak po jeho smrti bylo zrušeno jeho nové náboženství a Tutanchamon přemístil hlavní město zpět do Théb. Roku 1258 př. Kr. Ramesse II. uzavřel s Chetity slavnou mírovou smlouvu u Kadeše. Ve třetím přechodném období, které trvalo mezi lety 1076 - 712, se Egypt roztříštil na mnoho malých států. V pozdní době (712 - 332 př. Kr.) došlo ke znovusjednocení faraonem Psammtekem. Vzkvétal obchod s Řeky a Egypt navštívil i slavný historiograf Hérodotos. Nechtnebef nechal postavit chrámy ve Philae a Medínet Habu a velkolepý chrám v Karnaku. V řecko-římské době (332 př. Kr. - 395 po Kr.) obsadil Egypt Alexandr Veliký. Po jeho smrti se makedonský vojevůdce Ptolemaios prohlásil za faraona. O roku 163 př. Kr. začal sílit římský vliv. V roce 48 př. Kr. přistál Egyptě Julius Cézar, aby se zastal Kleopatry, jenž byla svržena svým bratrem. V roce 31 př. Kr. v Egyptě bojoval Oktavián proti Kleopatřinu milenci Marku Antoniovi, kterého porazil v bitvě u Aktia a dobyl Alexandrii. Egypt se stal římskou provincií a roku 395 součástí Východořímské říše.

Pozn.

Sfinga ve Veltrusích - má na čele ureus - posvátného hada, který označuje královský stav a nacházíme jej také na kolosu Ramesse II. na průčelí velkého chrámu v Abú Simbelu. Nacházíme ji však na čele většiny božstev a faraonů. Ureus je královská kobra, která symbolizuje světlo a královský majestát, bývá ve vztyčené poloze. Zasvěcena byla bohyni Vadžet a věřilo se, že je okem slunečního boha.

Egyptské inspirace pro monument se sfingou

Velká (Rachefova) sfinga v Gíze

Velká sfinga v Gíze má charakteristickou božskou a královskou pokrývku hlavy, zvanou nemes. Je široká 4 metry a oči jsou vysoké téměř 2 metry. Je dlouhá 57 metrů a vysoká 20 metrů. V průběhu věků byl narušen nos, posvátná kobra ureus a obřadní vous, jehož fragment je uchován v Britském muzeu. Samotný pojem sfinga je odvozen od egyptského slovního spojení šepses anch, jenž znamená "živá modla". Jednalo se o znázornění faraona nebo ochranného božstva. Sfinga, řecky "Sfinx", tedy měla mužskou podobu. Sfinga má tělo lva a lidskou hlavu. Nachází se na vápencovém pahorku na východní straně Rachefovy pyramidy. Byla postavena za vlády faraona Rachefa (2520 - 2490 př. Kr.), kolem roku 2500 z vápencového pahorku, který již byl v základním tvaru zformován působením větrů. Sfinga je obrazem slunečního boha a střeží pohřebiště v Gíze. Je ztělesněním královském moci a ochráncem dveří chrámů. Sfinga byla ztělesňována s bohem Harmachisem (Haremacheton, "Hor horizontu"), který měl ráno podobu slunečního boha Cheprera, v poledne Rea a večer Atuma. Opakovaně byla sfinga zaváta písky pouště, poprvé ji odkryl princ Mencheprure, který nastoupil na trůn jako Thutmose IV. Událost, kdy mladý princ při lovu odpočíval ve stínu sfingy, a ona k němu najednou začla promlouvat a žádat jej, aby ji uvolnil z písku, je dodnes připomenuta na stéle, umístěné mezi předními tlapami. Další restaurování Sfingy provedl Ramesse II.. Podle legendy se ve vnitřku Sfingy nachází pohár krále Šalamouna, syna Davidova.

Théby

Sfingy nacházíme také ve slavné aleji, tzv. dromu, který spojuje chrámy Karnak a Luxor. Byla postavena během vlády Nechtnebefa ve 30. dynastii (mezi lety 380 - 365 př. Kr.). Je dlouhá 200 metrů. Veset, starověké Théby, které Homér nazval "městem sta bran", se nacházely mezi Karnakem a Luxorem a byl zde uctíván bůh Amon, jehož hlavní kult byl ve velkém chrámu v Karnaku. Jednou za rok, při záplavách Nilu, se pořádala slavnost Opet, při níž procesí přepravilo posvátnou bárku boha Amona z chrámu v Karnaku do chrámu v Luxoru, který byl nazýván rovněž Ipet-resejet - "Jižní harém Amona". V útrobách chrámu v Luxoru se oslavovalo božské zrození faraona, syna Amonova. Severně od Luxoru se nachází Karnak, nejkomplexnější příklad sakrální architektury starověkého Egypta, kterou Nechtnebef ozdobil alejí sfing s beraní hlavou (tzv. kryosfingy, beran byl zasvěcený bohu Amonovi). Propojení vodního živlu a egyptské symboliky v monumentu se sfingou ve Veltrusích připomíná povodí Nilu, které sloužilo k dopravování posvátné bárky boha Amona-Re do chrámu posvátné bárky v Luxoru. Není vyloučeno, že na druhé straně přemostění se sfingou ve Veltrusích se nacházelo vyzobrazení kryosfingy. Monument by tedy mohl být aluzí na starověké místo kultu boha Amona. Amon byl "králem bohů". Zobrazoval se jako lidská bytost se dvěma vysokými péry nad pokrývkou hlavy, někdy rovněž jako beran.

Pozn.

Anup - božstvo se šakalí hlavou, které dohlíželo na proces balzamování a doprovázelo mrtvé do záhrobí. Údajně na druhé straně mostu, nebo sfinga s beraní hlavou (Luxor)?

Gustav Moreau, Gustav Klimt, František Bílek, František Kupka - Sfingy.

Athanasius Kirchner: Sphinx Mystagoga, 1676

Giovanni Battista Piranesi, Diverse maniere di adornare i cammini, 1769

Některá data z objevování Egypta:

1798 - Napoleonovo tažení do Egypta, zakládá Commission des Sciences et Arts d´Egypte

1810 - 1829 - publikování Description de l´Egypte

1813 - Johann Ludwig Burckhardt objevil chrám v Abu Simbelu

1816 - Giovanni Belzoni přepravil sochy Ramesse II. do Britského muzea

1818 - Giovanni Battista Belzoni vstoupil do Rachefovy pyramidy

1822 - Jean-François Champollion rozluštil egyptské hieroglyfy

1822 - 1829 - francouzsko-toskánská výprava Champolliona a Ippolita Roselliniho


Jan Rudolf Chotek

Jan Rudolf Chotek patřil k osvícenské generaci šlechty, která vyrůstala za Marie Terezie. Důležitá byla pro tuto generaci konfrontace s kulturou Francie. Musíme si uvědomit, že Francie a habsburská monarchie se v této době staly spojenci. Jan Rudolf Chotek svou kavalírskou cestu absolvoval v letech 1751 - 1752 a procestoval při ní Francii, Španělsko i Itálii. Když se vrátil, měl se věnovat diplomatické kariéře. Jan Rudolf Chotek se narodil 17. května 1748 ve Vídni v Gallasově paláci v Herrengasse. Zachoval se záznam disputace z roku 1760, kdy bylo Chotkovi 12 let, nazvaný "Základní myšlenky o některých vědách" ("Idées élementaires sur quelques sciences"). Seznamuje v ní čtenáře s teogonií, heraldikou, architekturou, sochařstvím, malířství, astronomií, geografií, náboženství a zajímavostí je, že v ní objasnil i význam egyptských hieroglyfů. Nacházíme zde tedy již zájem o egyptské náboženství, když Chotek vysvětlil ve své disputaci názvy egyptských bohů, který později rozvinul i v rovině architektonické na svém panství ve Veltrusích. Jan Rudolf Chotek zřejmě vystudoval piaristické gymnázium v Josefsstadtu. Zajímavostí je, že během své kavalírské cesty Evropou se Chotek setkal s Paulem Holbachem, významným filosofem, v jehož pařížském salonu probíhaly nejdůležitější osvícenské disputace. Během svého pobytu ve Francii Chotek navštívil také Denise Diderota, který se proslavil jako tvůrce Encyklopedie čili rozumného slovníku věd a umění. Seznámil se i se slavným filozofem Jeanem-Jacquesem Rousseauem, se kterým v Paříži rozmlouval asi hodinu a půl. Velice se Janu Rudolfovi během své cesty Evropou zalíbil Hamburk a jeho okolí, kde navštěvoval slavné divadlo. V Göttingenu Chotek se svým doprovodem Josefem Wilczekem navštívil proslulou univerzitu a vyslechl i některé přednášky. Svým rodičům se o univerzitě velmi pochvalně vyjádřil v zachovalé korespondenci. Když se Chotek vrátil ze své kavalírské cesty, získal místo v Česko-rakouské dvorní kanceláři. Zároveň pilně studoval historii svého rodu, v čemž mu byl nápomocný piaristický kněž Gelasius Dobner. Jan Rudolf byl velice sečtělý a znal rytířské romány, které přicházely z Německa a často odkazovaly do doby středověku. V Nových Dvorech tak Chotek uspořádal dokonce rekonstrukci středověkých rytířských klání. Věnoval se zemědělství a odebíral časopis Berlínské příspěvky k zemědělské vědě. Oženil se v roce 1772 ve věku 24 let se šlechtičnou Marií Sidonií z Clary-Aldringen. Co se týká výchovy, spatřoval Jan Rudolf Chotek největší důležitost v náboženství a napsal: "Osvojení hluboké úcty vůči náboženství a jeho služebníkům, vůči náboženským pravdám, vůči přednostem ctností a mravnosti, je nejsvatější povinností každého vychovatele a učitele." Chotek nesdílel nadšení Josefa II. pro armádu a viděl se spíše v roli úředníka, ale projevoval vůči císaři loajalitu a velice jej ctil. Když Jan Rudolf Chotek nastoupil do čela dvorské komise na censuru knih, mnoho vědců projevovalo své nadšení a například piarista Dobner Chotkovi blahopřál: "Váš rozhled a znalosti jsou pro naši vlast příslibem mnohých úspěchů v literárních záležitostech." Docházelo k uvolnění cenzury. Roku 1782 převzal funkci nejvyššího dvorského kancléře ve Vídni za Jana Rudolfa Chotka Leopold Vilém Krakovský z Kolowrat.