Rozlomená doba
Recenze výstavy Rozlomená doba, avantgardy ve střední Evropě
Muzeum umění v Olomouci připravilo velice zajímavou mezinárodní výstavu, která sdružuje avantgardní umělce ze střední a východní Evropy.
Vzpomeňme při její příležitosti na polského historika umění Piotra Piotrowského a jeho koncept horizontálních dějin umění, ve kterých by bylo zohledňována lokální specifika východních avantgard a nebyly by vnímány z kulturně francouzského pohledu jako pouhé odvozeniny.
Olomoucká výstava je originální tím, že na ni nalezneme zápůjčky vrcholné moderny z Maďarska, Polska, Chorvatska a dalších zemí východní a střední Evropy, včetně Rakouska. Návštěvníka vítá známý Autoportrét Bohumila Kubišty v haveloku z galerie ve Zlíně, který je konfrontován s umělci jako Oskar Kokoschka, Petar Dobrović, Viktor Brauner nebo Lajos Tihanyi. Umělce spojuje to, že všichni svým originálním způsobem reagovali na dobově aktuální expresionistické a kubistické tendence. Pozoruhodným úsekem výstavy jsou obrazy maďarských futuristů Károly Kerstoka a Odona Márffyho.
Když stojíme před jejich obrazy, musíme uznat, že se nejedná o díla esteticky druhořadá ve srovnání s obrazy Matisse nebo Cézanna, ale je se jedná o svébytnou a esteticky autonomní hodnotu. Totéž lze tvrdit o vrcholných dílech českých kubistů, které na výstavě najdeme: Koupání B. Kubišty, Jitro Emila Filly, Snímání z kříže Maxe Oppenheimera nebo Koncert Antonína Procházky. Vezmeme-li v potaz originalitu těchto výtvarných vyjádření, musíme souhlasit s názorem, že se zde nejedná o pouhé formální odvozeniny Picassova a Braquova kubismu, ale o osobní výpovědi ze životů umělců, spjatých svými kořeny se svým lokálním prostředním. A to ani nemluvíme o díle Josefa Čapka, které kubizující francouzské tvarosloví přejalo pouze jako prostředek vyjádření fenoménů moderního života a jeho sociálních problémů.
Zajímavé jsou práce pestrého Procházkova kubismu, který by snesl srovnání s díly Juana Grise nebo Roberta Delaunayho, a kterého na výstavě nalezneme vedle obrazů maďarského malíře Imre Sobotky. Je škoda, že obrazy Stanislawa Witkiewicze nejsou na výstavě k vidění vedle kompozic Josefa Váchala. Nesporně by toto srovnání snesly a jednalo by se, pokud se nemýlím, o první konfrontaci tohoto druhu.
Krásnou a originální légerovskou kresbou je Garáž od polského umělce Henryka Strenga z roku 1925, na které nalezneme i roztomilý citát francouzské vlajky. V tomto oddíle výstavy je možné také slyšel dobové nahrávky Čapkovy hry RUR. Ozvučení dodává výstavě novou, citlivě doplněnou dimenzi.
Jedním z nejkrásnějších oddílů výstavy je podle mého názoru výstava polské avantgardy (např. Strzeminského Zátiší 3 z Muzea v Lodži), kterou nalezneme vedle děl Štyrského a Toyen (Fata morgana, 1926). Příjemným překvapením v závěru výstavy jsou tři skvělé obrazy Františka Kupky, osobně mne nejvíce zaujalo plátno Energické I (1925 - 1926) ze soukromé sbírky. Najdeme zde ještě další velice originální Architektonické kompozice Strzemińského a skulptury Kateriny Kobro. Nechybí ani Abstrakce Františka Foltýna, který svá díla publikoval vedle Kupky v revui skupiny Abstraction-Création.
V samotném závěru výstavy nalezneme skici k barevné hudbě od Miroslava Ponce, které jsou opět decentně doplněné zvukovým záznamem. Výstava je přínosná tím, že ačkoli nepopírá směřování modernistických umělců do tehdejší Mekky umění, kterou byla Paříž, tak ukazuje i originalitu a národní odstíny tvůrců, odkazující i k jiným pramenům jejich tvorby, jako byla středoevropská německá filosofie nebo slovanské konstruktivní tendence.
Rozlomená doba 1908-1928. 20. 9. 2018 - 27. 1. 2019. Hlavní pořadatel: Muzeum umění Olomouc. Autoři koncepce: Karel Srp, Lenka Bydžovská