Milan Knížák (1940 - 2026) 

Milan Knížák byla osobnost, která mne v mém mládí okouzlila, až uhranula. Náš pomyslný vztah začal, když jsem si v novinách přečetl rozhovor s fotografiemi jeho "Demonstrace jednoho". Bylo to někdy na gymnáziu. Poté jsem již k němu choval velký obdiv, měl jsem jej na zlatém piedestalu jako idol a neodvažoval jsem se k němu vůbec přibližovat.

Měl mimořádné a všestranné nadání a hluboké znalosti evropského umění, které originálně s velkou empatií interpretoval. Jeho aktivity v Národní galerii jsem vnímal až s posvátnou úctou. Jeho kniha "Vedle umění" mne hluboce zasáhla. Kdykoli moji profesoři dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byli vůči Milanu Knížákovi kritičtí, snažil jsem se ho zastat.

Naše první osobní setkání se uskutečnilo až ke konci jeho působení v Národní galerii, kdy mi na vernisáži jedné výstavy (konkrétně sbírky Batliner) osobně podal ruku a řekl mi, že Národní galerie o můj zájem stojí. Později jsem si již osobní setkání s panem profesorem nikdy nenechal ujít.

Zažil jsem jeho přednášku v galerii U bílého jednorožce v Klatovech, po níž mne poslal na vynikající výstavu Stanislava Kolíbala, s nímž úspěšně spolupracoval na expozicích Národní galerie. Byl jsem u pana profesora i na návštěvě v ateliéru na Akademii výtvarných umění, kde jsem zažil atmosféru jeho výuky. Jeho expozice v Blovicích mne zaujala svou velkorysostí.

Nebudu popírat, že jeho mnohovrstevnatá tvorba pro mne nebyla vždy lehce uchopitelná a že náš vztah měl i své krize.

Ale mám na pana profesora hezké vzpomínky, když jsme spolu byli v hospůdce, udělal si na mne čas a dali jsme si v soukromí pivo. Když jsme se viděli na výstavě v kampusu Hybernská, v galerii Dvořák Sec, v jeho galerii v Dlouhé třídě a v poslední době, když mi poslal pozvánku na vynikající koncert své hudby, který mne nadchl. Kdekoli vidím nebo slyším jeho díla, vždy mne nabijí energií.

V neposlední řadě bych chtěl zmínit jeho politické angažmá, přátelství se samotným panem prezidentem Klausem, které jsem bez váhání připomněl i před plným sálem na pařížské Sorbonně, kde jsem měl přednášku o českém umění.

Jeho zapálení pro veřejné dobro se snoubilo s osobní laskavostí. Dokázal být i tvrdý, když viděl nepravost. Ale v osobním styku byl ke mně vždy hodný.

Naše poslední korespondence se týkala jeho díla "Madona", které jsem si pořídil. Spolupracoval na něm se svým synem Davidem a navázal na odkaz svého milovaného Vincenta van Gogha.

Kéž jeho smrt v mém životě uvolní více místa pro Ježíše Krista, který mi tuto zajímavou osobnost poslal ke sdílení naší pozemské pouti.