Kolíbal v Ostravě

Recenze retrospektivy Stanislava Kolíbala "Sochy a kresby" (1954 - 2015)

Rozsáhlá výstava soch a kreseb Stanislava Kolíbala v ostravském Domě umění patří k nejdůležitější výstavě od velké retrospektivy ve Veletržním paláci v Národní galerii v Praze v roce 1999.

Od poslední Kolíbalovy výstavy, která se konala ve Veletržním paláci na jaře letošního roku, se liší tím, že je na ni možné vidět mnoho přelomových soch, zatímco výstava v Národní galerii byla zaměřena na kresbu a doplněna jen některými reliéfy a sochami.

Výstava v Domě umění zabírá celý výstavní prostor. Je řazena chronologicky a uzavírá kruh, který zde začal, když mladý umělec chodil do Domu umění ve svém dospívání a studoval se zaujetím kubistické obrazy Emila Filly. Minulá ostravská výstava představila rané Kolíbalovy kresby s náměty místního "génia loci", ostravských hald uhlí z dolů a průmyslové krajiny. Zaměřovala se na vztah Kolíbala k ostravskému regionu. Současná výstava je svým zaměřením daleko "světovější" a když jsem se díval do hlavního sálu výstavy v přízemí, které je plné soch, jenž známe z katalogů zahraničních Kolíbalových výstav v prestižních muzeích, cítil jsem se, jako bych právě vystoupil z letadla a ocitl se ve světovém centru poválečného umění v Muzeu moderního umění v New Yorku.

Hned na začátku výstavy jsou vystavena zajímavá torza, která připomínají kykladské idoly a působila na mne jako pozvánka do athénského archeologického muzea, kde se Stanislav Kolíbal inspiroval. Sněhobílá barva sádrových soch v sále vytvořila velkou nádheru, která mi evokovala ušlechtilou krásu starověkého Řecka, avšak ve skutečnosti je v Kolíbalově tvorbě spojena s umělcovým dětským prožitkem čisté krásy, kterou spatřoval v neposkvrněné bílé barvě povlečení či stropu. Ladné postavy torz, typicky helénistického a klasického motivu, zvou návštěvníky do hlavního sálu, kde jsou ikonická díla jako socha "Labil", sestávající se čtyř polokoulí k sobě přiložených, které při své návštěvě Prahy ředitel Muzea moderního umění v New Yorku Thomas Messer označil za naprosté sochařské novum. Kolíbal v soše svým originálním způsobem reagoval na "Mobily" Alexandera Caldera, se kterými se seznámil díky katalogu, který dostal od neznámého dárce poštou a uchvátily jej, neboť "tak jemně se chví jen list stromu". Na výstavě jsou k vidění i další vzácné sochy: "Stůl" a "Pád". Mezi další pozoruhodná díla patří "Terč" a "Nakloněné věci". Nemohu zde zmiňovat všechna díla, kterých je opravdu hodně, avšak rád bych uvedl, že na stěnách jsou vystaveny některé "Bílé kresby", které byly námětem výstavy ve Veletržním paláci v Praze. Na fotografiích jsou k vidění sochy, které se již do výstavy nevešly, a v menší místnosti v přízemí jsou velmi hezky na fotografických panelech naznačeny také Kolíbalovy architektonické realizace. Zaujaly mne také rozměrné "Berlínské kresby", které se dnes prodávají za desetitisícové částky a vznikaly během pobytu Kolíbala v západním Berlíně, kde uprostřed chaosu, který nastával na konci 80. let, v sobě nacházel vnitřní řád. Sám autor je však nerad prodává, protože pro něj jsou východiskem pro velké trojrozměrné "Stavby", z nichž jedna je v místnosti vystavena. V horním prostoru Domu umění jsou vystaveny zajímavé sochy "Pravidlo proměnlivosti" (1975) a "Proměna" (1978), která působí jako vzdálená odezva válečné zkušenosti z doby umělcovy mládí. Socha "Dvě pozice krychle" (1983) je jakousi transpozicí kresby "Mezi klamem a pravdou" do třetího prostoru. Přece jenom je Stanislav Kolíbal srdcem sochař a kresby často bývají východisky pro prožitek bohatství, který nabízí třetí prostor. V prvním patře jsou k vidění také Akvarely, Šrafované kresby a současné "Šedé reliéfy". Výstavu uzavírají "Černé reliéfy", které připomínají svou barvou rozměrné dílo "V blízkosti smrti". Na výstavě je reliéf "Na pamět přítele Z." (2010). Zde se nacházejí rovněž kartonové reliéfy, bílé reliéfy a nejnovější Kolíbalovy "Černobílé nápovědi".

Kolíbalova ostravská výstava mne potěšila. Je logickým zpětným ohlédnutím, skutečnouretrospektivou (retro - zpět, spectrum - obraz) umělce Stanislava Kolíbala, celého života výjimečné osobnosti, avšak je také svědkem historických okolností, které jej utvářely. Pohled do výstavní síně se slavnými sochami na mne působil jako zrcadlo celých pohnutých dějin 20. století a Kolíbalových možností integrace v západní globální umělecký svět v období, jenž nasledovalo velkou světovou válku. Pokud bych mohl výstavě něco vyčíst, tedy na mne negativně působilo, že ostravská výstavní síň byla pro mnohost soch v ní vystavených poměrně malá, soch je na výstavě k vidění hojně a překrývaly se, příběhy se vzájemně vyrušovaly. Svým způsobem by se dalo mluvit o dokladu bohatosti Kolíbalova života, který se vymanil z regionálních souvislostí a rostl v Praze, Paříži, Berlíně, New Yorku, Athénách, ve světě, zatímco výstavní síň, kterou navštěvoval ve svém mládí, zůstala stále stejně velká. Je nepochybně obtížné vybrat z celoživotního díla některé sochy, které by byly důležitější než ostatní, avšak osobně se domnívám, že kdyby se počet soch omezil, mohly by získat více vlastního prostoru a lépe promlouvat k divákovi. Na závěr bych chtěl Stanislavovi Kolíbalovi popřát mnoho dalších úspěšných výstav a vše nejlepší k nadcházejícím 90. narozeninám.

Dům umění Ostrava, 25. 9. 2015 - 3. 1. 2016