Elegie o ztracené sbírce

Museum Folgwang do roku 1933. Výstava muzea Essen 25. 7. 2010.

Zajímavá výstava v Essenu poutavě představila jednu kapitolu z pohnuté historie sbírkotvorné činnosti muzea Folgwang, kdysi jedné z nejprestižnějších sbírek moderního umění v Evropě. Založení muzea se uskutečnilo z iniciativy syna bohatého bankéře Karla Ernsta Osthause, který ve svém projektu toužil zkulturnit proletariát industriálního Porúří.

Osthaus studoval estetiku, literaturu a dějiny umění a od mládí se zajímal o divadlo, byl sám autorem hry o králi Saulovi, která však neměla dostatečný úspěch. Studium ve Stuttgartu a Vídni jej zřejmě přivedlo k pangermánským proudům, které ho inspirovaly k četbě Eddy, sbírky starogermánské poezie. Z ní pocházel i enigmatický název muzea v Hagenu: Folgwang. Byl odvozen z nordického pojmu "folkvangar", který znamenal "sál lidu". Folkwang byl dvůr bohyně Freya, která byla jednou z nejdůležitějších starogermánských bohyň. Protipól Folgwangu tvořila v severské mytologii Wallhala, palác, který patřil hlavnímu bohu Odinovi a v němž po své apoteóze pobývali hlavní germánští hrdinové. Protože však Wallhala již byla postavena Leo von Klenzem, nechal Osthaus v Hagenu vybudovat její doplněk, který byl zasvěcen hrdinům moderny.

Nejprve byla architektura muzea plánována ve stylu, který byl v 19. století v německy mluvící oblasti kulturně apropriován, totiž v neogotice. Roku 1900 však další směřování sbírky rozhodně změnilo setkání Osthause s Henry van de Velde, který dnes patří mezi klasiky art nouveau. Osthaus se nadále orientoval na současné umění a roku 1901 koupil do své sbírky obraz od Augusta Renoira, později se vkus hagského sběratele vyhraňoval stále odvážněji akvizicemi Van Gogha, Gauguina, Matisse a Cézanna.

Výstava v Essenu, kam se sbírka hagského sběralele přesunula roku 1921, dokumentovala dějiny muzea Folgwang od jeho založení Osthausem až po její osudovou devastaci nacisty roku 1933. Představila četná mistrovská díla, která se kdysi nacházela v majetku galerie a dnes patří zejména muzeím ve Spojených státech amerických či ve Švýcarsku. Jedním z nich byl obraz Vasily Kandinského Improvizace č. 28 z roku 1912, který byl nechvalně proslaveným hrabětem Baudissinem, devastační figurkou nacistické muzejní správy, prodán roku 1936 a dnes se nachází v majetku Muzea moderního umění v New Yorku.

Dalším prvotřídním dílem německého expresionismu zastoupeným na essenské výstavě byl triptych Ericha Heckela Zotavující se (1912 – 13), který patří mezi nejrozměrnější díla introvertního člena drážďanské skupiny Brücke a dnes patří Busch-Reisinger Museum, Cambridge Mass., USA. Rozměrný obraz Franze Marca Pasoucí se koně (Červené koně) z roku 1911, dnes ve sbírce Harvard University, představil hlavní dílo fauvistického období mnichovského expresionisty, které se ve vlastnictví Osthause rovněž kdysi nacházelo.

V podobném výčtu vrcholných děl evropské moderny, které byly součástí sbírky Muzea Folgwang a dnes je možné je krátkodobě opět v Německu vidět, by se dalo dlouho pokračovat. Zmiňme však na závěr jedno z děl, které zůstaly trvale ve sbírce muzea. Jedná se o malbu Březový les (1907) od neprávem opomíjeného avantgardního malíře Christiana Rohlfse, který byl Osthausem do Hagenu pozván na doporučení Henriho van der Velde roku 1901. Nervózní malba pastózními nánosy čistých barev souzní s dobovými kompozicemi Emila Noldeho, který se s Rohlfsem znal již od roku 1905.

Celkově lze výstavu hodnotit jako fascinující rekonstrukci jedné periody sbírkotvorné činnosti Německa, která upozorňuje na brzkou recepci progresivních tendencí avantgardy a zároveň dokumentuje osudové ztráty způsobené pozdější fašistickou diktaturou.