Dovolená v Paříži na jaře 2026

Minulý týden jsem se vrátil z velmi zdařilé dovolené v Paříži. Let do Paříže v pondělí poledne s českou společností Smartwings proběhl velmi pohodlně, v oblacích jsem se mohl občerstvit, personál byl milý. Byla dobrá viditelnost a z letadla jsem mohl vidět při příletu na letiště Charlese de Gaulla i Eiffelovu věž. 

Po příletu do Paříže jsem koupil své kolegyni francouzské vydání časopisu Vogue, o který mne poprosila. Při východu z terminálu na mne čekal houf lidí, kteří na mne volali, zda nechci taxi. Jelikož podle informace na internetu měla linka RER B výluku a měl jsem kufr, plánoval jsem si vzít taxi. Ovšem temperament lidí, kteří mne přesvědčovali, abych si taxi vzal, mne poněkud zarazil. Dopředu jsem si dohledal, že chci jet s firmou G7. Naštěstí pán, který mne odvedl, byl poctivý a řekl mi, jak se k firmě G7 dostat. Taxikář jel pohodlně, při průjezdu v okolí severního nádraží, kde žije mnoho migrantů, jsem měl určité obavy, ale poté jsme již zajeli do centra k mému hotelu Du Quai Voltaire. Taxikář požadoval taxu dle ceníku, který jsem si dopředu zjistil (ceny z letiště do centra jsou zafixovány). 

Po příjezdu mne přivítali vřele v hotelu, měl jsem určité obavy, zda zapadnu do společnosti na takové prestižní adrese, jako je Quai Voltaire přímo u Seiny naproti nejslavnějšímu muzeu světa Louvru. Naštěstí mi byl přidělen pokoj ve 3. patře, odkud byl krásný výhled na Seinu a Louvre. Pokoj byl vyzdoben krásnými tapetami a historickou knihovničkou. Brožurka informovala o slavných hostech, kteří v domě pobývali (byl mezi nimi i německý skladatel Richard Wagner, impresionistický malíř Camille Pissaro a zejména básník Charles Baudelaire, který zde pracoval na své slavné sbírce "Květy zla").

Po ubytování jsem odešel do nedaleké Latinské čtvrti, kde se nachází starobylá Sorbonna, abych si koupil v historickém antikvariátu na adrese Cardinal Lemoine 66 vydání Květů zla, které jsem si vyhledal dopředu na internetu. Naštěstí jsem byl úspěšný a kniha byla v antikvariátu k mání. 

Poté jsem zamířil k Panteonu a ke kapli sv. Uršuly, jejíž obrázek mám dosud na dokumentech ze Sorbonny z dob, když jsem v Paříži studoval. Dal jsem si večeři s výhledem na kapli a pokračoval jsem do Luxemburské zahrady, která mne potěšila bujnou vegetací s palmami, fontánou a zajímavou architekturou. Poté jsem již zamířil zpět do svého hotelu. Cestou jsem si vyfotil kostel Sainte-Sulpice. 

Prošel jsem kolem Akademie krásných umění s bystami Poussina a Pugeta. Doma jsem si vystavil historickou karikaturu Františka Kupky z roku 1902, aby byla viditelná před panoramatem Louvru, kde jsou Kupkovy originální kresby uloženy. V noci jsem spal lehkým spánkem. Rušila mne lodní doprava na Seině. 

Druhý den ráno jsem se nasnídal v luxusně vyzdobené kavárně v přízemí mého hotelu, která nese jméno "Kavárna múz". V centru kavárny se nachází socha boha Apolóna a na stěnách byly namalovány múzy. Bylo krásné počasí. Vydal jsem se pěšky přes Seinu kolem Louvru do Tulerijských zahrad, přes náměstí Svornosti na Champs-Elysées a prošel jsem až k Vítěznému oblouku právě včas, abych vyjel prvním elektrominibusem do Fondation Louis Vuitton. 

Jelikož jsem přijel již v 10 hodin a měl vstupenku až na 11 hodinu, zbyl mi ideálně čas na prohlédnutí soch na přilehlém pečlivě upraveném trávníku a k obdivování pozoruhodné architektury nadace od geniálního amerického sochaře Franka O´Gehryho, který postavil i Tančící dům v Praze. Už v přízemí muzea byla vystavena krásná mobilní zavěšená skulptura Alexandra Caldera, amerického sochaře, kterému je v současnosti celý prostor nadace věnován díky velké retrospektivě. 

Ačkoliv byl v ceně vstupenky i audioguide, příjemným překvapením byla přítomnost mladých kunsthistoriků, kteří poskytovali rovněž zdarma komentáře ke Calderově tvorbě. Jelikož nikdo jiný neměl zájem, provedla mne průvodkyně i individuálně. Řekl jsem ji o nestorovi českého sochařství Stanislavovi Kolíbalovi, který Caldera obdivuje. 

Když jsem si celou výstavu "Snění o rovnováze" prohlédl, věnoval jsem pozornost i krásným zasluněným terasám se zelení a výhledy k Eiffelově věži a do Buloňského lesíku. Zaujal mne i velký vodní prvek, který protéká pod celou skleněnou budovou, jejíž čiré stěny mi připomněly  náš "Tančící dům". Když jsem si nadaci prohlédl a pořídil si suvenýry, dopravil jsem se zase velmi pohodlně mikrobusem zpět k Vítěznému oblouku, odkud jsem prošel po Champs-Elysées k fontáně u Grand-Palais, kde jsem si dal u stánku své oblíbené palačinky s nutelou a banány.

Grand-Palais jsem si obešel, kochal se výhledem na Eiffelovu věž a Invalidovnu u mostu Alexandra III. a poté jsem již zamířil do výstavních prostor, kde jsem měl zarezervovanou návštěvu výstavy Henriho Matisse. Na výstavě bylo mnoho mistrovských děl, ale přesto mne poněkud zklamala. Loni jsem pobýval na dovolené u Azurového pobřeží, kde mne Matisse nadchl. Zastávám názor, že jeho dílo nejlépe působí v místech, které sám miloval a kde rád pobýval, zejména u jižní francouzské riviéry. 

Poté jsem se již plný zážitků opět pěšky vrátil zpět do svého hotelu, cestou jsem si dal na nábřeží bagetu a obdivoval architektonickou kulisu pařížského nábřeží. Doma jsem sledoval, jak se pomalu stmívá nad Louvrem a poté i jak se zlatavě třpytí v záři elektrického osvětlení. 

Třetí den jsem se po snídani vydal do Národního institutu dějin umění, kde jsem si obnovil členství v knihovně a připomněl si svá studia kunsthistorie před více než 10 lety. Prošel jsem do židovské čtvrti Marais do Picassova muzea, kde jsem měl od 11 hodin rezervaci prohlídky s průvodkyní ve francouzštině. Ocenil jsem, že prohlídka byla interaktivní a mohli jsme sdílet naše vlastní postřehy, takže jsem mohl připomenout osobnost českého sběratele a teoretika kubismu Vincence Kramáře. Průvodkyně ocenila moje připomínky. V obchůdku se suvenýry mne zaujala kniha o mezinárodním vyzařování kubismu, která zahrnovala i české prostředí. Dal jsem si bagetu a pití na slunné terase a vydal se zpět na cestu k Národnímu institutu dějin umění, kde jsem chtěl udělat malou rešerši.

Nejprve jsem šel do Oválné knihovny, kde jsem běžně studoval během svých pobytů v Paříži, avšak knihovnice mne ihned přesměrovaly do sálu Henriho Labrousta, který byl tehdy v rekonstrukci. I tam jsem se setkal s vřelým přijetím - kolegyně mi na papírek napsala signaturu časopisu, který jsem ihned dohledal na regálu (což při obrovských rozměrech knihovny vůbec nepovažuji za samozřejmé).

Šlo mi konkrétně o jeden článek mého profesora dějin umění z univerzity v Hamburku, který se věnoval ikonografii vyobrazování Napoleona Bonaparte. Zaujalo mne gesto ruky vložené do vesty, které se shodou okolností objevilo i na frontispice historické knížky z roku 1896, kterou jsem si pořídil v latinské čtvrti, a zobrazuje básníka Baudelaira. Článek jsem si se souhlasem knihovníků vyfotil a rychle prošel přes nedaleký královský palác s uměleckou intervencí Daniela Burena do Louvru, kde jsem měl zarezervovanou vstupenku na výstavu Michelangelo - Rodin od 16 hodin.

Výstavu jsem si pečlivě prohlédl. Hned v úvodu na čestném místě mne potěšila podobizna Augusta Rodina od slavného českého malíře Maxe Švabinského. Protože je celý Louvre příliš veliký, než abych si jej prohlédl celý, zvolil jsem si rozumně k prohlédnutí velkou galerii italských mistrů a francouzskou galerii. 

U vchodu do těchto slavných prostor jsem se mohl kochat Níké ze Samothráké, o které jsem nedávno napsal krátký článek. Udělal jsem spoustu pozoruhodných fotografií a zúčastnil se opět dvou miniprohlídek s průvodci muzea. Jelikož mělo ten den muzeum otevřeno až do večera, zdržel jsem se v něm trochu déle, abych obdivoval díla Leonarda, Rafaela, Reniho, Goyi, Veroneseho, Davida, Grose, Delacroix ad. Z Louvru jsem si pořídil i fotografii nábřeží, kde byl můj hotel. 

Druhou a třetí noc jsem již spal hlubokým spánkem. Čtvrtý den ráno jsem dopoledne užíval svého krásného pokoje s výhledem a na 11.30 jsem dorazil dle plánu do Musée Orsay, které se nacházelo přímo vedle mého ubytování. Nejprve jsem si prohlédl výstavu Augusta Renoira s mnoha vzácnými zápůjčkami z USA. Poté jsem zamířil do stálé expozice, kterou jsem si prošel celou a udělal si mnoho krásných fotografií.

Po lehčím obědě jsem se odebral na proslavenou horkou čokoládu a zmrzlinový pohár do literární kavárny Les Deux Magots. Také jsem si prohlédl kavárnu Café de Flore, kde se rovněž scházeli literáti. 

Velký dík patří všem Pařížanům, se kterými jsem se setkal, kteří ke mne byli velmi zdvořilí! Vše se tak dobře vydařilo! Měl jsem obavy z cizího prostředí, ale nakonec jsem se vrátil nadšen ze všech vzpomínek, které tento můj pobyt oživil.