Děkuji za Váš zájem o mé texty. 

Vyberte prosím ze seznamu tematický okruh, který Vás v díle Františka Kupky zajímá.

František Kupka

Malíř František Kupka strávil své dětství v Dobrušce, kde se v místní radnici nachází pamětní síň, představující umělcovy prvotiny. Možná, že se mladý Kupka inspiroval ke své malbě Panny Marie Lourdské v místním dostele, neboť se tam nachází socha, která se zobrazení na obraze velmi podobá. 

Kupka se měl vyučit sedlářem, avšak daleko více jej přitahovalo umění kresby a malby. V radničním sále v Dobrušce se nachází také reklamní deska na dílnu vyhotovující postroje na koně. Malba je sice naivní, jednoduchá, ale dokládá Kupkovu schopnost sumarizovat tvary a vytvořit z nich smysluplný celek. V Dobrušce nalezneme i další reklamní návrh na jakýsi místní druh absintu a portrét otce (později ve svém životě, když již ve Francii byl známý, se Kupka rozhořčoval nad tím, že v Dobrušce jej nechali s portrétem na radnici dlouho čekat, než jej teprve přijali a dárek převzali). 

Když jsem v Dobrušce v létě na výstavě byl, došel jsem pěšky i do Opočna, kde se nachází dodnes rodný dům Františka Kupky. Stojí nedaleko od nádherného renesančního zámku, ve kterém je úžasná expozice obrazů starých mistrů. Shodou náhod se ve výstavním sále v přilehlé stavbě konala výstava několika maleb Kupky, pocházejících ze sbírek partnerského francouzského městečka Puteaux, kde Kupka žil ve svém stáří. Na malé výstavce byla k vidění díla s motivy Kupkova domu, který na pařížském předměstí obýval se svými uměleckými druhy. Zaujala mne rovněž malba, ve které Kupka vyobrazil zřejmě sám sebe, jak na koni s dalšími jezdci přeskakuje potok. Ta malba pocházela z počátku 20. století, z období, kdy Kupka již pobýval v Paříži a hledal svoji cestu k abstraktní malbě. Vzpomínám si na zvláštní způsob instalace obrazů v opočenské výstavě, kde byla k vidění v potemnělé místnosti a na podlaze byly svíčky, jež připomínaly spiritistické tendence konce 19. století, kterých se Kupka aktivně účastnil. 

Údajně to byl starosta Dobrušky Archleb, který Kupkovi umožnil vydat se na výtvarná studia do Jaroměře. Tamnější učitel Studnička mu pomohl dále dostat se na pražskou Akademii výtvarných umění v Praze, kde se Kupka zapsal do ateliéru náboženské malby u profesora Františka Sequense, jehož vitráže dodnes zdobí katedrálu sv. Víta a který spočívá na pražském Slavíně. Kupkovi bylo duchovno blízké. Pokud jej Sequens seznámil s uměním vitráže, měl na Kupku ohromný vliv, protože se Kupka ke studiím vitráží vrátil i ve Francii a průsvitnost barevného skla měla s lazurní malbou jeho pestrých barev na plátně určitě souvislost. Kromě gotické a novogotické tradice však byl Kupka obeznámen i s opulentní barokní religiozitou a jejím výtvarným výrazem. Kupkova raná malba reklamy na absint je svou povahou novobarokní. Během svého putování Podšumavím, kde Kupka maloval sedláky v lidových krojích, se nepochybně setkal i s barokní nástěnnou malbou. Uvědomil jsem si to, když jsem hleděl na nádhernou nástropní fresku v kostele v Domažlicích. V okolí Kupkova ordného Opočna se však vyskytovaly vrcholné barokní fresky rovněž v benediktinském klášteře v Broumově. Kupkovy vizuální zkušenosti gotického a barokního náboženského cítění se začaly v Praze stále více mísit s dobovým velmi populárním spiritismem a mladý Kupka se živil rovněž jako spiritistické médium, kdy jako citlivá osoba pomáhal v okultních seancích vyvolávat duchy a podařilo se mu vyvolat i ducha velkého svého malířského vzoru a předchůdce Josefa Mánesa. 

Kupku však přitahovala Vídeň. Zapsal se tam na Akademii výtvarných umění do ateliéru historické malby Augusta Eisenmengera. Živil se tím, že portrétoval vídeňskou smetánku. Ucházel se o římskou cenu, kterou nezískal. Zachovala se však skica k obrazu "Poslední sen umírajícího Heina", který se nesl v dekadentním duchu, avšak slavil velký úspěch. Kupkovo vídeňské období se považuje především za periodu velkého intelektuálního rozkvětu. Malířovi bylo tehdy asi dvacet let a hltal knihy německých filosofů Schopenhauera a Nietzscheho, zajímal se o Platónovu filosofii a zabýval se klasickou literaturou - Dantem, Miltonem a již zmíněným Heinem. Velký význam mělo seznámení se s přírodním filosofem Karlem Wilhelmem Diefenbachem, který žil ve své komuně v Hütteldorfu. Sám byl umělec, avšak zasazoval se o celkovou reformu života, návrat k přírodním pramenům, naturismus a nudismus, o vymanění se z konvencí měšťáckého života a návrat k harmonickému soužití člověka s krajinou. Zasazoval se o ochranu zvířat, což můžeme vidět i na jeho obrazové kompozici "Nezabiješ", která je vztažena na lesní zvěř. Pro Kupku a jeho tvorbu měl Diefenbach ohromý význam. Diefenbach chodil stejně jako Klimt zahalen dlouhým rouchem, které bylo pohodlné a přirozené. Byl guru, který nahý cvičil a adoroval slunce a zřejmě se Kupka tyto praktiky, jež provozoval i později ve svém životě ve Francii, od něj naučil. Ve Vídni se také Kupka seznámil s dánskou návrhářkou Marií Bruhnovou, kterou zřejmě vyobrazil i na svých plátnech a která jej inspirovala ke kresbám návrhů ženských oděvů a šatů. 

Okolo roku 1895 se Kupka rouhodl přestěhovat do Paříže, která platila za dobové umělecké centrum. Usadil se na vršku Monetmartre, který obývali umělci a kde se nacházely umělecké kabarety, kde spolu trávili čas a družili se, jako například Le Moulin Rouge (Červený mlýn), který navštěvoval malíř Henri Toulouse-Lautrec, nebo Lapin agil (Hbitý králík), kde u hudby vysedával i Pablo Picasso a namaloval tam některá svoje plátna. Ten měl totiž na Montmartru také svůj malířský ateliér Bateau-Lavoir, ve kterém namaloval svůj slavný obraz Avignonské slečny. Když Kupka na Montmartre přišel, žil skromně. Živil se ilustracemi pro satirické časopisy jako Assiette-au-Beurre nebo Cocorico. Kupkovy karikatury z této doby zcela zapadají do okruhu tvorby umělců pahorku Montmartre, kteří navštěvovali i proslulý kabaret "Le Chat Noir" (černá kočka), jejíž symbol nacházíme i na dobovém Kupkově obraze Peníze. Motivu peněz a moci kapitálu se věnovalo jedno celé autorské Kupkovo číslo karikaturního sešitu "Koryto". Další bylo věnováno žertovnému a sekulárnímu výkladu nejrůznějších světových náboženství. Kupka byl antiklerikalista a neváhal otevřeně a ostře kritizovat mocichtivost a hamižnost katolických kněží, stejně jako to dělali v Čechách v době středověku husité. Kupkův přístup je však pozitivistický a odmítnutí katolických dogmat u něj nachází svůj protipól v bezmezné víře ve vědecký výklad světa, nejnovější objevy a vynálezy a ve futurologickém předvídání nekonečného potenciálu technického pokroku. Během své periody na Montmartru se však Kupka (asi třicetiletý) stále ještě více zajímá o sexualitu, karikaturu a obraz sociálních nerovností a boj mezi jednotlivými společenskými třídami. Po smrti své první družky se na Montmartru Kupka setkal s modelkou Gabrielle. Obě milenky - první blondýnku a druhou štíhlou brunetu - Kupka vyobrazil ve svém plátně "Radosti života".

Kupka na Monetmartru také navštěvoval cirkusy a kabarety, kde se konala představení často s erotickými motivy, která se stala Kupkovi inspiračním zdrojem. Zčásti však komercializaci vlastního těla shlížel kriticky, jako například v obraze "Peníze", kde vidíme, jak se nahá dívka váhavě obrací a shlíží ke klečící mužské postavě, která má namísto břicha namalovanou obrovskou průhlednou pokladnu plnou zlaťáků. V temném pozadí scény vidíme škaredé maškarní masky, z nichž jedovatá zelená barva a deformace tváří naznačuje nebezpečí pohlavních chorob, které dívce hrozí v případě prostituce, k níž ji chce evidentně zlákat pasák vidinou vysokého a rychlého výdělku. V jiné Kupkově grafice nacházíme doslova vyobrazenu kabaretní scénu, kdy nahá postava se obnažuje a asistuje ji při tom malý opičák. V obraze "Peníze" zase figuře v pozadí sedí na ramenou černá kočka - symbol černých sil a smilství, ale pravděpodobně i narážka na jméno slavného kabaretu "Le Chat noir", ve kterém se Kupka ke své kritické scéně mohl inspirovat. Nahé ženy občas nesou i titul "odhalující se pravdy" v intencích tradice evropského malířství již od doby baroka, avšak u Kupky má tato významová konotace satirický podtext. Opice byla také v dějinách malířství považována za ďábelskou masku člověka a jeho hříšný protipól, avšak v době následující rozšíření myšlenek anglického přírodovědce Charlese Darwina se z ní i u Kupky stává spíše milý a ve zvířecí říši nejbližší příbuzný člověka (jak se můžeme dočíst z Kupkovy vlastnoruční korespondence básníku Macharovi, Kupka na Montmartre dokonce ve svém ateliéru žil se šimpanzy. Ve svých kresbách opice zobrazoval s antropomorfními, polidštěnými rysy obličeje a mimikou, jenž připomíná lidské emoce, například hněv či štěstí).

Kupka se dostal k oboru vědecké ilustrace prostřednictvím geografa Elisée Recluse, pro něhož vyzdobil jeho rozsáhlou encyklopedii "L´Homme et la Terre" (Člověk a země). Kupkovy ilustrace nejsou povrchní, ale autor měl ambice skutečného vizuálního výkladu odborného textu. Kupka proto detailně Reclusovo dílo studoval a určitě se zajímal i o jiné nové vědecké poznatky. V dopise básníku Macharovi se rozplývá nad tím, jak může předpotopním příšerám na svých plátnech vdechnout život. Stěžejním dílem Kupkova vědeckého okruhu umělecké tvorby na přelomu století je obraz Antropoides, ve kterém vyobrazil darwinovský motiv boje o ženu mezi dvěma samci. Jednalo se o oblíbený motiv umění, následující publikaci Darwinových knih a naléžáme jej jak u německých umělců (u Franze von Stucka, Maxe Klingera), tak u malířů francouzských (Léon Maxime Faivre). Žádný z umělců však lidoopy a jejich mimiku nezobrazil tak živě, fotograficky přesně a přesto umělecky zcela originálně, jako se to podařilo Františku Kupkovi. Na obraze vidíme dva samce u mořského pobřeží, z nichž jeden připomíná více orangutana a druhý šimpanze, jak s vypětím sil spolu zápasí. Opodál na vyvýšeném místě stojí samice, která v rukou drží červené květiny - jedná se zřejmě o narážku na teorii, podle níž se estetický vkus v pravěku zrodil nejprve u samic, které se začaly líčit a okrašlova květinami, aby přitáhly na sebe pozornost samců. Stejnou myšlenku Kupka rozvedl ve své sérii obrazů Žigoletek - lehkých dívek a komediantek z prostředí Montmartru - které jsou vyobrazeny v okamžiku, kdy si malují rty. Jedná se o jakýsi obraz v obraze, kdy žena symbolizuje prvotní estetický vkus a tím, že ji Kupka maluje, přebírá a rozvíjí, co se od ní vlastně naučil. Občas v pozadí vidíme vyobrazeného koně, který odkazuje k malíři samotnému či muži obecně. 

Kromě karikatur pro satirické časopisy, v nichž rozvíjel dědictví slavného francouzského karikaturisty Honoré Daumiera, a kromě svých vědeckých ilustrací, se Kupka věnoval i salónní malbě. Pozoruhodný je obraz Biblioman, kde se malíř vyobrazil patrně sám, zahloubaný do knih v rozkvetlé přírodě, jak na něj nakukují a koketují kolemjdoucí dámy. Obraz je odezvou Kupkova intelektuálního charakteru. Během vídeňské periody se Kupka aktivně věnoval četbě filosofie, avšak po příchodu do slunné Francie byl uchvácen novou barevností a přírodou. Píše v dopise vídeňskému kritikovi Arthurovi Roesslerovi, jak sklíčen se v dekadentním ovzduší Vídně cítil a jaký nový život nalezl v avantgardní Paříži, na druhou stranu si stěžuje, že se cítí vykořeněn (déraciné) a stále jako cizinec. Skutečně i pařížská kritika vnímala na uměleckých přehlídkách (Salonech) Kupkovo dílo jako něco cizorodého. Obraz "Podzimní slunce", na němž vidíme tři ženy v aktu, byl označen za německý svým vkusem, což Kupkovi vyhovovati nemohlo, neboť byl vlastenec a svá raná díla i podepisoval patrioticky "Dobroš". 

V Paříži se Kupka také setkal se svým slavným krajanem Alfonsem Muchou, který se zviditelnil svými afišemi pro herečku Sarah Bernhardtovou, ale nenavázal s ním dlouhodobou spolupráci či kontakt. Okolo roku 1905 se přestěhoval z uměleckého pahorku Montmartru na pařížské předměstí, do Puteaux. Sdílel tam svůj dům s dalšími francouzskými avantgardními uměleci, kteří se později proslavili jako spoluzakladatelé abstraktního umění - v blízkosti bydlel Jacques Villon a docházel tam nepochybně i Marcel Duchamp, který se zapsal do dějin umění svými dadaistickými vtipky a vynálezem "ready-made" objektu - tzn tvrzením, že jakýkoli industriálně vyráběný produkt se může stát uměním, je třeba jej jen poněku umělecky "upravit". 

Roku 1912 Kupka namaloval své vrcholné dílo, které se dnes nachází v pražské Národní galerii. Obraz je syntézou však Kupkových myšlenek a studií. Enigmatický název "Amorfa - Dvoubarevná fuga" prozrazuje, že se jedná o inspiraci, která je i hudební - Kupka obdivoval díla barokního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Obraz je však evidentně inspirován i kosmickými úkazy, dva zářivé bílé disky v pozadí připomínají dvě fáze měsíce v pohybu. V popředí se rozehrává na pozadí kosmické noci červeno-modrá arabeska, která zřejmě symbolizuje rotující letící planetu v pohybu. Inspirace však mohla být i daleko prozaičtější, zachovala se totiž studie Kupkovy nevlastní dcery Andrée s míčem stejných barev a existuje teorie, že míč v pohybu v Kupkovi probudil grandiózní vizi, kterou realizoval v Amorfě. Rovněž je známo, že obrazu Amorfa předchází kompozice "První krok", na které je lunární reliéf na bílém kotouči jasně rozeznatelný. "Amorfa" však dobově oblíbeným způsobem propojuje nesmírně malé s nekonečně velkým. Barevné arabsky jsou proto malířsky provedeny uvnitř svých ploch velice neklidným rukopisem, který připomíná neustálý život a pohyb buněk v rodící se hmotě, pozorovatelný v mikroskopu. 

Mezi lety 1912 - 1913 vznikla i druhá ikonická kompozice světového moderního umění: "Vertikální plány", které volně plují v prostoru a jsou stejně abstraktní jako "Amorfa". Uvnitř fialového plánu však také vidíme dynamicky malířsky zpracovanou plochu, která napovídá, že "plány" jsou naplněny magickou energií. Kupka chtěl komponovat své obrazy jako když skladatel vytvářil akord a není náhoda, že obdélné plány připomínají klávesy piana - vždyť "Vertikálním plánům" předchází kompozice "Jezero-Klávesy piana", zobrazující kromě vodní plochy i ruku pianisty hrající akord na klávesnici hudebního nástroje. 

Kupka smýšlel vlastenecky a podporoval vznik samostatného československého státu. Rozhodl se proto během 1. světové války k účasti v odboji a podporoval české legionáře, kterým navrhl výtvarně praporce. Válka samozřejmě umělce i vyčerpala. Po skončení si Kupka dělal naděje na užší česko-francouzskou spolupráci, avšak v Praze narážel spíše na provinční atmosféru a odmítání. Ve 20. letech se Kupka od své čistě "abstraktní" tvorby vrátil k náznakům reality ve svých obrazech s náměty strojů a mašinismu, které originálně a vtipně kombinoval s motivy koláčů. 

Na počátku 30. let přišel velký úspěch, když byl Kupka francouzsko-holandským neoplasticistou Theo van Doesburgem přizván k účasti na založení skupiny abstraktních umělců v Paříži - "Abstraction-Création". V této periodě se Kupka opět vrátil k abstraktním motivům, které rozváděl na začátku století, avšak formálně je pročistil a geometrizoval, takže máme dojem, že se jedná o vyjádření Platónových ideí ve formě kruhů, obdélníků a kosočtverců, volně plujících prostorem. Jistou podporou Kupkovi ve 30. letech byl i průmyslník Jindřich Waldes, který byl pro něj možná důležitějším mecenášem než kdokoli ve Francii. Kupku však již v této době navštívil ředitel Muzea moderního umění v New Yorku Alfred Barr. Během 2. světové války se Kupka schovával na venkově a skoro přestal tvořit. Po druhé světové válce dále rozvíjel svoje abstraktní kompozice, kterými ukazoval cestu americkému minimalismu. Kupka však na rozdíl od mnoha jiných evropských umělců, které z našeho kontinentu vyhnala válka se svými důsledky, do Spojených států nikdy nepřesídlil. Zemřel v Puteaux u Paříže roku 1957.