Filomena Borecká v Národní galerii

Výstava "Dech tichých myšlenek"

Česko-francouzský malíř František Kupka se ve své tvorbě snažil sladit rytmus dechu s kresbou. Vyjadřoval ve své tvorbě abstrahující formou velké a neměnné rytmy života jako puls a dýchání. Jeho krédo, že umělec má tvořit jako příroda sama, se realizovalo v jeho výtvarném odkazu následujícím generacím.

Je radostné vidět, když současné umění na Kupkovy myšlenky navazuje a rozvádí je nápaditým a kreativním způsobem. Jednou ze zajímavých poloh současného umění, která navazuje na Kupkovu myšlenku harmonie mezi výtvarnou tvorbou a biologickými rytmy, je kreslířské dílo Filomeny Borecké.

Filomena Borecká se na Sorbonně zabývala v současnosti módním termínem "flow", tedy duševním a duchovním splynutím s tvorbou v toku času, pojmem, který zpopularizoval maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihayi. Domnívám se, že výtvarná poloha tvorby Borecké si zasluhuje naši pozornost, neboť v ní objevuji nadčasová umělecká vyjádření, která nás obohacují z hlediska kánonu našich dějin trvale do budoucna.

V tvorbě Borecké je patrný nejen teoretický odkaz díla Františka Kupky, který se inspiroval přírodními vědami, avšak i touha hledat duchovno. V poslední době bývá i v interpretacích Kupkovy tvorby hledána snaha o nalézání nového druhu spirituality, vždyť působil ve svém mládí jako spiritistické médium. Lidové duchařství, které provozoval jako mladík pravděpodobně ve vší vážnosti, však později ve své tvorbě bral s nadsázkou a humorem a nahradil je za spirituální přírodní filosofii, která může být považována v dnešní době za zajímavou epizodu i z teologického hlediska.

I Borecká vychází ve své tvorbě nepochybně z medijních kreseb a fantazií a může být považována za spřízněnou s Georgií Houghton (1814 – 1884) a v současnosti znovuobjevovanou Hilmou af Klint (1862 – 1944). Na místě je připomenout i tvorbu neškolených umělců a umělců duševně nemocných "art brut". Borecká totiž vidí demokraticky tvořivé síly v každém člověku.

Její kresby jsou nemyslitelné bez biologických a medicínských inspirací v umění 20. století, mohou připomenout i anatomické atlasy a vyobrazení tkání, avšak originální motivikou v díle Borecké je inspirace dechem jako individuálním i celospolečenským fenoménem.

Duchovní inspirace je připomenuta v katalogu výstavy, kde je citována kniha Genesis ze Starého zákona: "Hospodin vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší." Dech byl odjakživa považován za znak života nejen tělesného, ale byl spojován i s nadpřirozenými silami. Osobně mne velké meditativní kresby Borecké asociují i tvorbu Jiřího Kornatovského, avšak Borecká pracuje více s barvami. Používá originálně vícebarevnou tužku, jejíž naklonění v různých úhlech produkuje vlastně náhodně jiné barevné odstíny.

Nejvíce mne zaujala kresba "Hledání místa k dýchání" (2023), která je laděna do nuancí červené barvy, doplněné pouze odstíny barevné tužky. Umělkyně se nevyhýbá ani tematizování spíše nežádoucích disfunkcí dýchání typu "lapání" po dechu či úmyslného "tajení" dechu. Nebudu se zabývat do detailu konceptuální formou umění, kterému se Borecká rovněž přibližuje, jelikož vytváří objekty spojené se zvukem či plastické objekty. Sonorická paralela její tvorby s Kupkovou teorií malby by však mohla být rovněž trefná.

V katalogu výstavy umělkyně zmiňuje své okouzlení výstavou kresby Leonarda da Vinciho, avšak domnívám se, že kresba "Mysterium Coniunctionis" (2008) má blíže k manýristické exaltovanosti anatomie figury, třebaže převedené do tvarosloví umění 21. století. Zajímavostí je, že umělkyně svá díla dotváří mimo rozměr kresby i na stěnách galerie ("Jak často cítíš svůj dech?". 2010). Chce tím naznačit všepronikající vitální síly univerza, které ve svých kresbách na ploše papíru pouze zpřítomňuje a zjevuje.

Pozoruhodná je velkoformátová kresba "Mapa duše" (2006), která se snaží vyjádřit anatomicky přesnou "dissekci" nehmotného orgánu, o jehož poloze v našem těle vedli renesanční učenci skutečně vážné diskuze. (Zde bych viděl i bližší spřízněnost s dílem výše zmiňovaného všestranného génia Leonarda da Vinci). Borecké hledání možností výtvarného výraziva duše je tedy hluboce zakořeněno v evropské výtvarné tradici.

Dokládá, že dějiny vědy i umění není možno chápat pouze prizmatem neustálého lineárního pokroku vpřed a výše, avšak spíše čárami cyklického návratu a pokorného "tápání" po vztahu naší tělesnosti a duchovna.