Unikátní Madona z Havraně

Unikátní Madona z Havraně (1360-1380) je sousoším, které sestává z pěti postav: z Madony s Ježíškem a tří muzicírujících andílků. Jedná se o dílo tzv. "krásného slohu", který vzkvétal za doby císaře Karla IV.

Jak potvrdily restaurátorské průzkumy, jedná se skutečně o středověkou sochu a nikoliv neogotický výtvor z 19. století. Svou živostí a spontánností výrazů dětí však socha působí velmi současně.

Andílci hrají na strunné nástroje, připomínající malé loutničky. Mohlo by se jednat o středověký hudební nástroj "vielle" čili fidulu. Sousoší je tedy pozoruhodné nejen z hlediska dějin umění, ale i hudební vědy. V tomto smyslu by se dalo mluvit o jakémsi pokusu o gotickou synestezii, kdy mohla být socha vnímána i za poslechu hry zobrazených nástrojů.

Tvář Madony je líbezná, mírně protáhlá, a byla kdysi korunována. Kudrnaté blonďaté kadeře jí splývají po obou stranách spánků. Ježíšek sedí Marii na klíně a jeho tváře jsou baculaté.

Pozoruhodností je opasek Panny Marie, který je na soše plasticky vyobrazen, a byl oblíbenou středověkou relikvií. Podle legendy jej Panna Marie po svém Nanebevzetí darovala sv. Tomášovi. Latinsky se Mariin opasek nazývá "cingulum sacrum". Císař Karel IV. měl velkou sbírku relikvií a jednou z nich byl i Svatý opasek, který daroval do katedrály sv. Víta.

Plášť Panny Marie vytváří divácky atraktivní abstraktní hru tvarů ze záhybů draperie.

Prsty Panny Marie nejsou hluboce zabořeny do těla malého Ježíška, jak to bývá na některých sochách z tohoto období zvykem, ale jsou vyobrazeny s citem pro motoriku ruky (malíček je jemně odchýlen od zbývajících prstů).

Po levé a pravé straně draperie jsou postavičky dvou rozkošných andílků, kteří v rukou drží již zmíněné hudební nástroje. Jejich tváře jsou velmi živé, až naturalistické.

Zatímco horní polovina sochy působí svým mírně protáhlým kánonem ještě poněkud strnule a goticky, hravé postavy andílků již jsou více oduševnělí a předjímají renesanční humanismus. 

Pod sochařskou kompozicí s trůnící Madonou, která je vyobrazena jako "královna nebes", vykukuje třetí andílek s lehkým úsměvem na tváři.

Díky citlivému restaurování, které trvalo celé tři roky, můžeme obdivovat i jemnou polychromii barev původní malířské vrstvy. Jedná se o tóny zlaté, slonovinově bílé a růžové na tvářích a draperii.

Béžová barva nám může připomenout, že francouzské Madony krásného slohu byly ve 14. století vyráběny se skutečné slonoviny.

Na závěr bych chtěl podotknout, že "Madona z Havraně" představuje jedinečné sousoší, které není jen významným dílem z hlediska evropských dějin umění či náboženství, ale z kulturního úhlu pohledu reprezentuje antropologickou konstantu láskyplného vztahu dětí a matky, která k nám promlouvá svou nadčasovou platností i v současné adventní době 21. století.