Ohlédnutí za umělcem Alešem Lamrem (1943 – 2024)

I. Oranžové autíčko a kosmos barev. Osobní vzpomínka na setkání s Alešem Lamrem
Už když jsem se poprvé dočetl o díle Aleše Lamra na internetu v devadesátých letech, kdy jsem studoval zřejmě ještě na základní škole nebo na gymnáziu, zaujal mne svým podivuhodným světem duhových barev. Stejně jako on i já jsem prožíval magické pocity při prožívání barev. Tím mi byl bytostně umělecky blízký a cítil jsem duševní i duchovní spřízněnost.
Zabýval jsem se v té době studiem díla Františka Kupky, kterého by bylo možné rovněž nazvat za Orfea barev. V jedné své pop-artové kresbě Aleš Lamr vzdal Kupkovi hold, což na mne velmi zapůsobilo. Zasvětil jsem se studiím teorií barev a dostal se mi do ruky menší akvarel od pana Lamra, který mne nadchl. Zářivé a pestré barvy v kombinaci s vtipným tvaroslovím mne okouzlily.
Vydal jsem se za panem Lamrem do jeho ateliéru v Hostivaři, kde mne mistr osobně laskavě
přijal. Vzpomínám si, že již u vstupu mne zaujalo zářivě oranžové autíčko, které dokládalo
umělcův smysl pro humor a jeho vložení barev do všech svých oblastí života. Vždyť pan Lamr nebyl jenom malíř, ale také akční umělec, pro něhož bylo důležité barvy vložit přímo do své duše a odsud je vyzařovat do okolního světa. V jeho obrazech se často střídá kontrast hluboké kosmické noci, černočerné tmy a zářivě svítících barev. Připomněl mi svět středověkých mnichů, tvořících ve svých klášterech, a odražejících svou uměleckou tvorbou původní Stvoření světa Bohem. "Budiž světlo!" stojí v Bibli. A umělec nám svým štětcem barvami tento zázrak světla vždy znovu staví před oči. Jak jsem při své návštěvě ateliéru mohl vidět, sochař, autor skuptur a expresivních maleb si svůj krásně prosvětlený ateliér v přízemí velmi oblíbil. Pan Lamr mi ukazoval své nejnovější obrazy. Rozmlouvali jsme o umění i spiritualitě a poté byl tak štědrý, že mi věnoval své vlastnoručně podepsané publikace.

II. Umění, ve kterém pravda, dobro a láska vítězí. Souznění Václava Havla a Aleše Lamra
Zmínil jsem, že jsme otevřeli v mistrově ateliéru i otázku duchovního života, která byla pro
Aleše Lamra kruciální. Právě proto se mi jeho dílo jeví jako velmi odvážné a ve světovém
kontextu mimořádné. Zejména v období normalizace se v díle mistra Lamra objevovaly odkazy na křesťanskou tradici, což bylo v té době bezpochyby i tichým aktem vzdoru, který dokáží jen obrazy. Avšak u Aleše Lamra se nejednalo o pouhou recesi, jak odporovat v těžkých dobách 70. let totalitnímu režimu, jelikož byl, jak jsem se mohl během své návštěvy v jeho ateliéru sám přesvědčit, hluboce charizmaticky věřící.
Pan prezident Václav Havel objevil v Alešovi Lamrovi tvůrce, se kterým byl duchovně
spřízněn, neboť byl nakloněn spirituálnímu smýšlení, které komunistický režim potlačoval. Byl tak odvážný, že si nechal od mistra Lamra dokonce vyzdobit svou kancelář na Pražském hradě. Přitom si byl s největší pravděpodobností vědom, že nebude partnerství vítáno většinovou posttotalitní společností, která si libovala v ateismu a agnosticismu.
Lamr nebyl typem člověka, který by se honil za poctami tohoto světa. Pro jeho tvorbu mu
stačil vlastní talent a nadání, které získal od Boha. Uvědomoval si, že velké osobnosti i v
dějinách umění často nebyly odchovány Akademiemi, avšak nalézaly si svou cestu samy – a v tom spočívala jejich originalita, kterou následující generace oceňovaly.
Václavu Havlovi musel takový přístup učarovat, neboť sám byl nadaným dramatikem, který
své hry však nepsal pro slávu tohoto světa či akademické pocty, ale jako odkaz následujícím
generacím. Spojenectví, které psalo dějiny české postmoderny, bylo tedy na světě.

III. Evropan i Čech. Regionální originalita Aleše Lamra v souvislosti západních výtvarných
tradic.

Aleš Lamr se narodil dne 12. června 1943 v Olomouci, v rodině keramiků a kamnářů. Ačkoliv
pocházel z uměleckého prostředí, jeho cesta k tvorbě nebyla úplně přímočará. Jako syn živnostníka byl totiž roku 1957, tedy krátce poté, co ukončil své základní vzdělání, poslán do ostravsko-karvinských dolů. Avšak právě tam začal navštěvovat základní uměleckou školu. Mezi lety 1960 – 1964 poté studoval v oddělení prostorového výtvarnictví na Střední uměleckoprůmyslové škole u profesora Josefa Adolfa Šálka, který byl nadaným scénografem. Z té doby pocházejí některé sochy i kresby, které jsou viditelně ovlivněné stylizovaním objemů do prostorového uspořádání, které vynalezli na počátku 20. století umělci Pablo Picasso a Georges Braque ve Francii, když se inspirovali domorodými uměleckými díly. Jak přípravná kresba "Anča", tak i v kameni provedená socha mladého Aleše Lamra mají výrazné mandlovité oči a tvarově sumarizovaný nos, které připomínají vzdáleně i kresby a sochy Modiglianovy.
Jako mnoho jiných, později prominentních tvůrců evropských dějin umění, se setkal s
nepochopením, když se hlásil ke studiu na Akademii výtvarných umění. Mezi lety 1964 – 1966 absolvoval základní vojenskou službu. Již z roku 1967 pochází kolorovaná perokresba nazvaná "Monstrance", dokládající cit mladého umělce pro religiozitu. Posléze působil jako asistent režie Československého státního filmu na Barrandově a v okruhu takzvané "Křižovnické školy" - tehdy měl ateliér ve Štěpánské ulici. Od roku 1968 se registroval jako kandidát Svazu českých výtvarných umělců a směl se začít živit jako výtvarník ve svobodném povolání – je třeba si však uvědomit, že za řádného člena byl přijat až v revolučním roce 1989.
Pozoruhodné jsou pop-artové kresby z konce 60. let (například kolorovaná perokresba
"Papoušek" z roku 1969). Umělec si vybírá vtipné a pozoruhodné motivy s humorem jemu
vlastním a často téma obrazů připisuje i ke své signatuře (například "Pytel jablek", "Tanečník" či "Žlutý fiat").
V 70. letech vznikala pestrobarevná polychromovaná sousoší ze dřeva, která mohou
připomenout vzdálenou inspiraci dílem katalánského malíře Joana Miróa. Lamr je však
originální, svébytný, a jeho krátkodobé studijní pobyty v západní Evropě mu pomáhají ukotvit se v evropské výtvarné kultuře, zároveň však neztratit vlastní výrazivo a imaginaci. Na počátku tohoto desetiletí se Aleš Lamr přistěhoval na Malou Stranu, kde měl ateliér, ve kterém se mohl věnovat své oblíbené litografii.
Aleš Lamr využil příležitostí vyjet do zahraničí, cestoval do Švédska, Francie i USA. Ovlivnily jej zejména sochy již zmiňovaného Pabla Picassa v parku Moderna Muset ve Stockholmu.
Cestoval do Francie a USA, kde se seznámil s Medou Mládkovou a navštívil významná muzea ve Washingtonu a New Yorku.
Na začátku 90. let na pozvání pana prezidenta Václava Havla vytvořil nástěnné malby v
prostorách prezidentské kanceláře. V roce 1993 se podílel na realizaci pavilonu Expo 93 v
jihokorejském Taejonu. V roce 1995 uskutečnil další malby v soukromé vile pana prezidenta
Havla. Roku 2002 se přestěhoval do nového prostorného ateliéru v Hostivaři z Malé Strany, aby dle svých slov unikl náporu turizmu. V době svobody byl členem Umělecké besedy a mezi lety 1991 – 2013 i Sdružení českých umělců grafiků Hollar.
Aleš Lamr byl nejenom obratný a nadaný dekoratér, ale tvůrce celého svého univerza. V
devadesátých letech vytváří pestré akvarely, které oslavují svými krásnými barvami život. V
pozdním díle pak vznikly ilustrace k Bibli, v roce 2009, a i zajímavé pokusy o akční malbu
přímo před návštěvníky galerie.
Umělec získal za svou tvorbu četná prestižní ocenění: mezi nejpozoruhodnější, která bych
chtěl zmínit, zejména patří III. cena Premió Juan Miro z Barcelony, cena Komerční banky či
cena Salvadora Dalího za uměleckou činnost.

IV. Univerzum Lamr. Duchovní i mravní odkaz díla Aleše Lamra
Lamrovi byla vzdálená rouhavá a blasfemická gesta, objevující se v moderním umění. Svůj
osud přijímal pokorně a tiše, důstojně křesťansky, i v zemi zmítané totalitním režimem.
V období svobody využil svůj talent k tomu, aby nenásilně a hluboce tlumočil poselství
evangelia. Jen málo umělců naší současnosti se odvažuje rozporovat vědecký ateizmus a
sekularizmus dnešních dnů. V tom byl Aleš Lamr výjimečný. Tlumočil radost ze života, ale
zároveň z jeho tvorby čiší pokora.
Můžeme být pyšni na skutečnost, že po pádu komunizmu v osobě československého
demokratického prezidenta Václava Havla nalezl svého podporovatele a ctitele.
Poctivé řemeslo, které není možno bez notné dávky trpělivosti je pouze jedním ze znaků
Lamrovy tvorby. Záblesky pravdy pramenící z božské inspirace mistrovi pomohly k tomu, že
jeho tvorba se nikdy nestala nezodpovědným sněním pramenícím ze lži, jinými slovy kýčem.
Invence tvarů a barev spojená s pokorou před veškerým Stvořením je asi charakteristika pro
dílo Aleše Lamra nejpřiléhavější. Lamr nechtěl vytvářet idoly. Chtěl svou tvorbou sloužit
vyšší mravnosti, svým talentem poukazovat na blyštění krásy Stvoření, které nás obklopuje.
Zdůrazňuji, že nikdy nesklouzl do provokací, negativizmu či smutku a krutosti, jehož bylo v
umění 20. století přes zdravou míru.
Úzká je cesta vyvolených a nikoliv široká cesta vede ke spáse. Vnitřní radost, která čiší z Lamrových děl, je hluboce zakořeněna v přijetí "dobré zprávy" z evangelií, zároveň se vedle
ní skvěje majestát "pravdy, která vítězí". Lamr nebyl pokryteckým křesťanem, byl si vědom i
negativní role, kterou v minulosti církev hrála.
Avšak nestal se goyovsky kritický, naopak kráčel cestou upřímného nacházení opravdového
křesťanství, tak jak jej cítil a žil sám Ježíš. Jeho cesta k duchovnu byla hledáním, nebyl pouze
slepým a farizejským následovatelem dokrín, avšak učil diváky svých děl spolunacházet
krásno v našem chaotickém světě postmoderny.
Víra, která je procítěná ve všedním dni, dokáže udělat zázraky. Vždycky se radujte, čteme v
Novém zákoně a Lamr evangelium ve své tvorbě žil.
Jeho tvorba se nám může jevit jako dětsky hravá. Možná si vzpomeneme na barevné
dřevěnné kostky, které jsme jako děti skládali a stavěli z nich hrady. I v tomto ohledu je však
Lamrova tvorba biblická: neříkal snad Ježíš, že právě dětem patří nebeské království?
Podívat se na svět nevinnýma očima dítěte tedy přestavuje nejvyšší metu, které křesťanský
umělec může dosáhnout. Myslím, že v akvarelech tajuplných organických tvarů hravých
barev se mistrovi podařilo vyjádřit toto poselství neotřelou formou.
Duhová barevnost Lamrových děl je koneckonců rovněž hluboce zakořeněna v textu Bible:
tentokrát však nikoliv Nového, ale Starého zákona. Vždyť duha je smlouvou mezi Bohem a
jeho lidem, příslibem, že již nikdy nedojde k další tak ničivé potopě jako za doby Noemovy.
Jak lépe tedy vyjádřit Boží věrnost barvami než právě rejstříkem svítivých barev nejkrásnějšího z přírodních úkazů? V tom všem se mimoděk, avšak hluboce odráží víra
tvůrce, naděje, že na nás čeká lepší svět. Není to však bláhové snění, ale důsledně žité krédo
Václava Havla, že nejlepším odporem proti totalitě je vypudit ji z vlastní duše.
Aleš Lamr nebude v dějinách českého výtvarného umění nikdy zapomenut, neboť patřil k
významným koloristům, kterých se v našich zemích nezrodilo s podobným rejstříkem barev
mnoho. Zajímavostí je, že během studia na střední škole navštívil výstavu Bohumila Kubišty
(bylo to v roce 1960), jednoho z mála českých kubistů, o němž víme, že se ve své tvorbě
systematicky zaobíral teoriemi barev.
Poněkud pozoruhodnou epizodou jsou v Lamrově tvorbě totemické, exoticky vypadající
organické tvary, inspirované uměním Indiánů, které jsou laděny pouze v odstínech modré:
klademe si logicky otázku, proč umělec sáhl k tak minimalistické redukci barvy, ale dle
zachovaných svědectví byla důvodem chudoba, kvůli které si nemohl dovolit v 60. letech tvořit pestřejší obrazy.
Podnětným bylo setkání s tvorbou Gérarda Gassiota-Talabota, jenž vystavil své obrazy v
Galerii Václava Špály v roce 1966. Kouzelný svět barev však Aleše Lamra oslnil i v obrazech
našeho rudolfínského manýrizmu. Tak vznikají obrazy s nadčasovou tematikou, které jsou
hluboce zakořeněné v naší výtvarné tradici, ale zároveň i ukazují cestu do budoucnosti. Název výstavy v Míčovně Pražského hradu v roce 2003 zní: "Duch vane kam chce". Je propojením radosti ze života, oné smyslné joie de vivre, se spirituální lehkostí, která činí z Lamra evropsky významný fenomén. Je jedním z mála, kteří do našeho kontextu vnesl techniku takzvaného drippingu, čili cákání a lití barvy na plátno, kterou vynalezl americký umělec Jackson Pollock.
V oblasti sochařství je třeba zmínit formální spřízněnost Aleše Lamra s pestrými sochami
francouzské sochařky Niki de Saint-Phalle.
Dílo Aleše Lamra je zastoupeno ve významných státních sbírkách, v pražské Národní galerii,
v muzeu moderního umění města Paříže, v National Gallery ve Washingtonu D. C., dále v
muzeu národního umění v Buenos Aires či v Brooks Hall Gallery v North Carolina.
Lamrova tvorba nového milenia je vysoce abstraktní: v cyklu Maranatha se defakto modlí
prostřednictvím barev, jedná se o spiritualitu v akci. Výraz "Maranatha" znamená "Pane,
přijď". Ve vrcholícím mistrově díle tedy nacházíme pokus o modlitbu barvou, nejedná se o
ilustraci biblických příběhů, ale o jejich vyjádření v akci.

V. Odkaz Aleše Lamra: naděje pro budoucnost spirituálního umění
Svým pozitivním smýšlením i přísností slevit ze svých vysokých nároků na život byl pro mne
Aleš Lamr opravdovým lídrem, hodným spolupráce s prezidentem republiky. Lamr by se
nesnížil ke kontroverzním gestům prvoplánové provokace, nešel s masami. Šel svou cestou
morální integrity a zůstal svůj, nehledě na to, že naše sekularizovaná společnost cestě jeho
subjektivně prožívané spirituality, nevázané na nějaký silný institucionální rámec, přála jen
omezeně. V tom je pro mne jeho dílo velkým povzbuzením.
On netvořil jen pro náš svět, jeho díla jsou svědectvím o tom, co má přijít. Aspirují na přesah,
transcendují nás a zároveň jsou pevně zakotvena a zakořeněna v našich nejlepších tradicích.
Lamr nebyl tmář, využíval svého rozumu i citu k tomu, aby svou víru vedl díky Bohu správným směrem. Byla mu cizí recese i dekadence v umění, která pronikla do tvorby malířů
nejpozději s obdobím konce století a moderny.
Byl mu cizí l'art-pour-l'artismus, věděl, že pokud má umění sloužit Vyššímu ideálu, je třeba,
aby bylo orámováno největším z příběhů. Nepoddal se scientizmu, kterého bylo umění 20.
století plné a který ohrožuje i existenci kvalitního duchovního umění v našem miléniu.
Věděl totiž, že evolucionizmus v umění je důsledkem paradigmatu, které se objevilo v 19.
století. Byl si vědom svého práva na svobodně zvolený světonázor i vyznání a sledoval
autenticky svoje životní přesvědčení, tedy kreacionizmus. Nebyl z těch, kteří by slepě
následovali většinový názor a v závěsu za vědeckými "pravdami" vytvářeli své umění.

Chtěl se spolupodílet na našem vidění světa a konstituovat jej na základě premis, kterým
důvěřoval.

V tom všem je mi tvorba Aleše Lamra blízká a věřím, že si zasluhuje větší pozornost.

Mgr. David Bareš

historik a teoretik umění


Současné umění má za program ošklivost. Po velké radosti přišlo na řadu na Pražském hradě zklamání 

Minulý týden jsem rozeslal svým známým e-mail, ve kterém jsem chválil Pražský hrad za otevření reprezentačních prostor veřejnosti. Byl to pro mne úžasný a povznášející zážitek. Viděl jsem poprvé v životě sloupový sál Josipa Plečnika, Rothmayerův a Španělský sál, interiéry vyzdobené sklem Bořka Šípka a spoustu nádherného historického klasického umění s dechberoucími výhledy na město.

Dnes jsem navštívil tradiční výstavu květin, oslavující předjaří. Navštěvuji ji na Hradě již pravidelně. Většinou bývala doplněna uměním ze sbírek, například gobelíny. Letos zvolili kurátoři jiný koncept, kdy byla první část výstavy, věnovaná nádherným květinám, doplněna o díla současných umělců. Jelikož vím, že v současném umění je třeba být připraven na vyjádření, která budou kontroverzní, šel jsem připraven, Nemýlil jsem se. Současné umění je bohužel většinou disharmonické, negativistické, nehezké. 

Odebral jsem se do centra současného umění DOX v Holešovicích, avšak když jsem vstoupil, padla na mě špatná nálada. Viděl jsem tam totiž již výstavy, které se mi nelíbily a byly prvoplánově provokativní. Výstavu kafkaesque jsem tudíž nenavštívil. DOX má v emblému prezidenta Václava Havla, avšak myslím, že je zneužit. Je otázka, zda by se mu současné umění, vystavené v DOXU či na Pražském hradě, líbilo. Pokud vím, svou kancelář si nechal vyzdobit dílem křesťanského umělce Aleše Lamra, kterého ctím. Měl totiž nejenom velké nadání, ale také mravní integritu. Jeho dílo je radostné, veselé, barevné a pozitivní. Není kýčem, ale oslavou života. 

Prezident Václav Klaus se objevoval po boku originální umělecké osobnosti Milana Knížáka. Také on pracoval zajímavým způsobem s Uměním. Spolu se Stanislavem Kolíbalem vytvořili nádherné expozice i v Národní galerii.


Doufám, že se podaří i v současnosti získat Pražskému hradu na svou stranu nejen uměleckého, ale i morálního lídra, vitální, pozitivní a silnou osobnost, která bude české státnosti na ozdobu a jejíž dílo se bude opět doslova "skvít jako z jara květ".

P.S.:

V 19. století se v umění objevily dekadentní tendence, které měly kritikou uzdravit pokrytectví společnosti. Tehdy dávalo zobrazení i negativních sociálně kritických námětů smysl. V současném umění však se z umění ošklivosti stává programová záležitost, která ve společnosti relativního blahobytu nedává smysl, natož na Pražském hradě. Považuji negativizmus současného umění za nežádoucí sociální jev. I prezidenti Masaryk a Beneš podpořili dílo převratného génia Františka Kupky, jehož obrazy oslavují vitalitu, krásu světa a joie de vivre.


Účast na večeru 'Muzea umění a jejich narativy. Patří pojem "národní" minulosti?'

Srdečné díky za krásný večer Národní galerii Praha a Francouzskému institutu v Praze.  V diskuzi jsem zmínil svůj příspěvek "František ? Franz ? François ? La crise identitaire de Kupka dans l'optique des tensions politiques et nationales au tournant du XIXe et XXe siècles" (František ? Franz ? François ? Kupkova krize identity optikou politického a národnostního napětí na přelomu 19. a 20. století). Příspěvek byl představen na kolokviu L'IDENTITÉ DE L'ARTISTE DANS L'HISTOIRE EUROPÉENNE ET INTERNATIONALE v Národním institutu dějin umění v Paříži v lednu 2014.

***
Un grand merci pour la soirée 'Les musées et leurs mises en récit : En avons-nous fini avec le "national" ?' à la Galerie Nationale de Prague.'

La contribution mentionnée "František ? Franz ? François ? La crise identitaire de Kupka dans l'optique des tensions politiques et nationales au tournant du XIXe et XXe siècles" était présentée en 2014 lors du colloque L'IDENTITÉ DE L'ARTISTE DANS L'HISTOIRE EUROPÉENNE ET INTERNATIONALE.


Můj oblíbený malíř James Ensor

Život slavného belgického malíře Jamese Ensora (1860 - 1949) je neodmyslitelně spjat s přímořským letoviskem Ostende, kde jeho matka provozovala obchod s turistickými suvenýry. Jamesova budoucí matka se seznámila s jeho otcem, když byl na dovolené v lázeňském městě a navštívil její obchod. James od mládí chtěl být malíř. Magické předměty, které ho obklopovaly od raného dětství, se mu vryly do paměti. Jeho babička ráda nosila masky oblíbené na karnevalu a malou opičku, kterou chovala ve svém domě, oblékala do legračních kostýmů. Láska malého Jamese k maskám přetrvala až do dospělosti. Často je najdeme na jeho obrazech. Masky odhalují pravou podstatu člověka, podobně jako karikaturní obrazy francouzského malíře Honore Daumiera. Kromě masek Ensor rád maloval vše, co na pobřeží vydalo moře: humry, mušle, ryby a ústřice. Ironie jeho maleb, s níž předběhl dobu, ukazuje cestu k postmoderně. Umělec se stylizoval do Krista odsouzeného maloměstskou buržoazií. Jeho otec byl inženýr, který se snažil prosadit v Americe. Když se mu to nepovedlo, upil se k smrti. James v něm viděl oběť malichernosti svých belgických krajanů, kteří nechápali jeho sny. Proto se často zobrazoval jako outsider. Ensorův dům, ve kterém dodnes sídlí jeho ateliér, září pestrými barvami. Před jeho velkoformátovým obrazem Vjezd Krista do Bruselu je dodnes harmonium, na které umělec hrál svým návštěvníkům, včetně Alberta Einsteina. Ensorovy obrazy jsou tajemné, ale po objevení impresionismu jsou také úžasně krásné a barevné. V Belgii se letos budou v Ostende, Antverpách a Bruselu konat výstavy připomínající dílo významného symbolisty. Zajímavostí je, že Ensorův obraz inspiroval román současného belgického spisovatele Patricka Declerca "Běsi, co mne sužují".

Jack London - Tulák po hvězdách (1915)

Velmi zajímavá kniha, ve které se spisovatel inspiroval penologií. Kniha bývá zařazována i do sci-fi. Kvůli intrice spoluvězně na smrt odsouzený Gerelo Standing ve věznici ve svěrací kazajce nachází svou vlastnost cestovat do minulých životů, jelikož duch přetrvává různé tvary hmoty, do které se v různých formách a časech vtěluje. Kniha je kritikou vězeňského systému USA na počátku 20. století, jeho krutosti a nespravedlnosti. Ve své podstatě však je nadčasová, neboť je možné její příběh transponovat do justičních i penologických křivd všech národů. Když se zdá, že tělo ve svěrací kazajce bolestí již pozbývá života, vydává se Standing na putování po hvězdách do příběhů svých minulých životů.

Národní galerie v krizi

Vyrostl jsem s Knížákovou Národní galerií, která mne nadchla pro umění, takže jsem vystudoval historii umění i na univerzitě. Od té doby jsem s Národní galerií stále méně spokojený. Začněme u loga, které se nepovedlo změnit k lepšímu, ale k horšímu. Dříve tam býval český lvíček. Teď je tam fragment písmen s bílým obdélníkem uprostřed. To se mi nelíbí. Plakáty po městě, které lákají na výstavy jsou napůl kubistické, napůl realistické koláže, které se bohužel nepovedly, takže vypadají ošklivě. Nejvíce mne mrzí nová podoba stálých expozic ve Veletržním paláci. Expozice jsou chaotické - dělení podle prodejních galerií moderní doby je z uměleckohistorického hlediska bezvýznamné. Francouzské umění je namícháno s českým uměním, což považuji za nevhodné. Velká část je věnována slovenskému umění, což nepovažuji za správné. Dílo českého avantgardisty Kupky je roztříštěno, chybí jasné architektonické akcenty významných mistrovských děl v expozici, které byly v koncepci Stanislava Kolíbala za Knížákovy galerie. Nevidím věci černobíle, Knížákova expozice se zbraněmi byla už za hranou a Jiří Fajt uskutečnil skvělou výstavu impresionistických a postimpresionistických obrazů v paláci Kinských, která mne nadchla. Avšak stále mám nejhezčí vzpomínky na dobu svého mládí, kdy jsem nalezl ve stálých expozicích vždy správně zařazeno na trvalém místě mistrovské dílo, ke kterému jsem se rád vracel. Díky systému recipročních zapůjček si velká světová muzea nedělaly z Národní galerie půjčovnu obrazů, avšak když byl významný obraz půjčen z naší trvalé sbírky do zahraničí, v Praze se objevil zajímavý obraz z partnerského muzea: například Dalí, Munch, Modigliani, Mondrian, Gauguin. Nová expozice starých mistrů ve mně vzbuzuje rozpaky. Dělení není podle významných osobností nebo škol, ale jedná se o pelmel, takže jsou souvislosti nejasné. Je to škoda.

R.U.R.

Ve hře Karla Čapka z roku 1920 Rossumovi roboti převezmou vládu nad světem. Přestože se jedná o utopii, která se ani století poté naštěstí neuskutečnila, nabízí hra více momentů k zamyšlení. 

Ačkoliv totiž technika v naší společnosti neusiluje o nadvládu nad mocí lidského ducha tak hrubým způsobem, jak bylo popsáno v divadelní hře, totiž tím, že by roboti pozabíjeli své vynálezce, problém umělé inteligence na lidstvo doléhá. Jsme bezradní se světem tabletů a smartfonů, na kterých vyrůstají nové generace. Ocitáme se v informačních tunelech, které nám kvůli svým algoritmům neumožňují vystoupit ze tmy úzkosti ke světlu skutečné moudrosti. Objevují se problémy digitální demence spojené s možností snadné dohledatelnosti všech informací na internetu. V neposlední řadě máme problémy s kontrolováním a dohlížením moderní technikou, která vstupuje do všednosti našich každodenních osobních životů. 

Divadelní hra musí samozřejmě problémy personifikovat, aby působily na scéně poutavě. Vezmeme-li v úvahu, že Čapkovo varování vzniklo před 104 lety, musíme uznat, že jeho vidění bylo skutečně prozřetelné. Technika v dnešní době totiž ohrožuje svobodu, kreativitu, nespoutanost a moudrost lidského ducha – což je stejně závažné jako vzpoura robotů v klasické divadelní hře.


Molièrův Zdravý nemocný 

Barokní divadelní hra o člověku, který si o sobě myslí, že je nemocný, vydává peníze na svoji léčbu a okolí se jej snaží od jeho počínání odradit, neboť věří v neúčinnost léčby a nevidí v ní žádný smysl. 

Běžně se o hlavním protagonistu hry mluví jako o hypochondrovi. Hra však také otevírá otázku hranic nemoci: kdy je člověk skutečně nemocný a kdy si to jen myslí? To je problém, který je bezpochyby nadčasový a dosud nevyřešený. Dalším stále aktuálním tématem hry je ziskuchtivost lékařů na jedné straně a pacientovy zájmy na straně druhé. Jak je vidět, s problémem se potýkala společnost již na Molièrovy doby. 

V naší kapitalistické společnosti, která je zaměřena na zisk, ekonomický růst a výkon, však význam myšlenky nabývá na stále větší důležitosti. Nestojí zde však již proti sobě pan Argan a věhlasný doktor Purgon, avšak pacient a na druhé straně bohaté nadnárodní farmaceutické společnosti, které si z pacientů vytváří svůj nástroj pro zapojení do kultury finančního růstu. I Purgon by se tak dnes asi stal malým kolečkem tohoto soukolí. 

Lidská vlastnost, tedy touha po zisku a bohatství, kterou na divadelní scéně vidíme zosobněnou, v dnešním světě přerostla do měřítka celé společnosti. Hranice mezi altruistickou dobrou vůlí pomoci pacientovi a vnitřní touhou po zisku se smývá v systému, kterému dominuje myšlenka neustálé progrese. 

Zastavme se na chvíli a zamysleme se, zda by celý svět nepotřeboval na chvíli oddechnout a třeba se ze své nemoci vyléčí trochou více lásky, která v Molièrově hře nakonec také vítězí.  


Dibutades a Koré - jeden z úhelných příběhů o vzniku umění 

Legenda o hrnčíři Butadovi a jeho dceři Koré (označení pro mladou dívku v sochařství archaické řecké doby) byla zaznamenána ve slavné antické Přírodní historii Plinia staršího.
Podle zachovaného příběhu měl Butades vyplnit siluetu stínu milence své dcery a měl tak vzniknout první reliéf. Koré údajně obkreslila na zeď stín, který z profilu vrhal její milý. Na některých vyobrazeních z moderní doby je na grafice či malbě ještě zachycen i otec Koré Butades, na jiných je zachycena již jen Koré, jak obkresluje stín svého milého.

Úvaha inspirovaná kapitolou z knihy Hanse Beltinga "Dějiny tváře - od Lavaterových fyziognomických studií osobností k výzkumu mozku"

Předchůdcem fyziognomických studií byly tzv. patho-gnomické studie Giambattisty della Porty (1535 – 1615). Navázal na ně pařížský malíř Charles le Brun (1619 – 1660), jehož estetiku používal ještě i William Hogarth (1697 – 1764). Švýcarský farář Johann Caspar Lavater (1741 – 1801) se snažil číst povahu lidí z obličejových obrysů – svou metodu vysvětlil ve Fyziologických fragmentech (1775 – 1778). Odpůrcem jeho teorie se stal Georg Christoph Lichtenberg, který tvrdil, že se z klidného výrazu lidského obličeje charakterové rysy vyčíst nedají. Franz Josef Gall z Vídně okolo roku 1800 vyvolal zájem se svojí frenologií – naukou, že povahové rysy se dají vyčíst z lebek. Paul Flechsig byl anatomem, který pozornost vědců nasměřoval od lebky ještě hlouběji, do mozku. Vyhrála antifyziognomická tendence, tedy teorie, že podstatné je v neurovědách fungování a případné disfukce mozku a nikoliv jejich tvar. Zvláštní kapitolu představuje bádání o emocích u Charlese Darwina, pro něhož byla podstatná akce svalů v obličeji a jejich reflexe, představující pocity – anglický přírodovědec obrazově cituje dílo Guillauma-Benjamina Duchenne de Boulogne „Mechanismus lidské fyziognomie“ (1862). Pro Darwina byly výrazy pocitů jednotlivce vyjádřením kolektivních emocí. V moderně se tak ztratil individuální pojem obličeje. Belting ve své knize navazuje analýzou posmrtných masek. Avšak mne tato kapitola z knihy „Dějiny tváře“ inspiruje i k novým interpretacím obrazů Edvarda Muncha. V obraze „Výkřik“ dochází k jakési deindividualizaci výrazu křičící postavy, která v obličeji připomíná masku, a jakoby vyjadřovala jakousi prehistorickou kolektivní emoci – hlava připomíná lebku více než jednotlivý obličej.

Uvažovat by se mohlo o biologických interpretacích a vztahu vnitřního duševního světa protagonistů obrazů a jejich vnějšího mimického výrazu také v díle Jamese Ensora, který navazuje na tradici karikatur Honoré Daumiera. Jaká je role společnosti v utváření konkrétního výrazu protagonisty obrazu, nakolik je mimika tváře jednotlivce diktována sociologickými normami? 

Lia a Dan Perjovschi na Akademii výtvarných umění v Praze

Včera jsem se zúčastnil přednášky, kterou prezentovali na pražské Akademii výtvarných umění manželé Lia a Dan Perjovschi. Pokud byste si neuměli pod jménem umělců představit konkrétní realizaci, navštivte Národní technickou knihovnu. Dan Perjovschi v ní totiž vytvořil monumentální výzdobu.

Večer se nesl v duchu "organických strategií přežití v reálné politice v komunizmu a kapitalizmu". Oběma umělcům je 62 let – žili tak přesně polovinu života v obou režimech (30/30). V 80. letech stáli ve frontách na věci základní potřeby a žili ve společnosti kontrolované diktátorem. Lia pracovala ve státním divadle a cítila se jako kdyby "pomalu umírala".

Mezi lety 1987 – 2010 působila v experimentálním ateliéru na bukurešťské Akademii umění. Zažila i revoluci v roce 1989 a rok 1990, kdy shořela knihovna a muzea byla poškozena střelbou. Jak říká, "revoluce byla ukradena", následovaly univerzitní protesty a horníci byli povoláni, aby studenty trestali. V tzv. bílém pochodu lidé protestovali proti zadržení studentů.

Na počátku 90. let se Lia setkala s performancí, navštěvovali ji novináři z USA. Rozhodující byla setkání s Kristine Stiles z Duke University, která byla umělkyní a kurátorkou současného umění. Lia zdůraznila ve svých performancích, že všichni lidé měli svůj díl viny ze života v totalitním systému – ačkoli se snažili ji svalovat pouze na diktátora. Je třeba se ozývat včas proti špatnostem našeho světa občanských aktivizmem - dříve, než bude pozdě.

V současné době je Lia "detektivem současného umění" v archivu současného umění a vytváří mapy poznání. Pomáhá ji v tom zejména internet – od roku 2000 existuje kabelové připojení, které je rychlé a spolehlivé a pomáhá ji v mapování nejhorších problémů světa. Pracuje přitom hodně se sociální sítí Facebook. V digitálním světě problémy nemají žádné hranice, jsme v epoše postprodukce (připomenuta byla osobnost filozofa Nicolase Bourriauda).

Nastal čas vše znovu promyslet. Lia srovnává strukturu mozku a vesmíru a vytváří "muzeum vědění". Za inspirující považuje tzv. Barefoot college v Indii – na této univerzitě totiž nejde o diplom, ale jde o to, v čem jste dobří. Zmíněna byla Guerilla architecture – billboard přeměněný v lidské obydlí a také Guerilla zahradničení. Za zajímavý směr v umění považuje také sociální design – například vynález rolovacích sudů na vodu, které pomohly v suchem sužovaných oblastech v Africe. Za inspirační zdroj má i dětské kresby.

Tvorbu Dana Perjovschého je obtížně vtěsnat do slov, protože jeho drobné kresbičky jsou velmi vtipné.

Důležité však podle umělců je, nedělat umění jen pro sebe, ale snažit se jím pomoci druhým.

Na jedné z kresbiček můžeme například vidět přeškrtnutou postavičku malíře u stojanu v ateliéru – nahrazuje ji aktivní umělec, držící plátno nad hlavou jako transparent.

Se svými kresbami slavil rumunský umělec úspěch po celém světě – až ve Francii či Spojených státech. Výzdoba Národní technické knihovny je umělcovou jedinou trvalou výstavou – jeho drobná dílka jsou totiž často velmi efemérní.

Zprvu se mi v knihovně zdálo, že výzdoba kresbičkami nesouzní s duchem architektury z betonu. Avšak včera jsem pochopil, že Dan Perjovschi svými kresbičkami jakoby domalovává tu část berlínské zdi, která nebyla pokryta během studené války graffiti – tedy tu východní.

Postupem času si na výzdobu zvykám i v knihovně. Kresbičky totiž nepostrádají kritický smysl pro humor.
David Bareš, 16.1.2024 


Rok 2024 ve znamení 250. jubilea Caspara Davida Friedricha 

Kunsthalle v Hamburku, Berlíně a Drážďanech pořádají u příležitosti Friedrichových narozenin výstavy jeho díla. Více o jeho tvorbě se dočtete na mém webu zde.

Kniha "Malíř Friedrich" Eberharda Rathgeba (2023)

K letošnímu 250. výročí od narození významného německého malíře Caspara Davida Friedricha (5.9.1774 – 7.5.1840) vyšla v německém nakladatelství Berenberg svěží, zároveň místy velmi hutná, esej z pera erudovaného germanisty, filozofa a novináře Eberharda Rathgeba.

Velmi vkusně graficky upravená kniha s minimální obrazovou přílohou se čte přesto překvapivě jako text poměrně snadno. Valná většina obrazů, které popisuje, je totiž v obecném povědomí tak slavná, že si je čtenář před svým vnitřním zrakem automaticky vyvolá.

Poněkud obtížnější v knize jsou oddíly věnované německé filozofii doby osvícenství a romantizmu jako například Immanuelu Kantovi nebo Johannu Gottliebu Fichtemu. Tyto kratší odstavce věnované metafyzice jsou však prodchnuté pozoruhodnými příběhy ze života malíře a činí z knihy, členěné do krátkých kapitol, poutavé čtení.

Kniha se nezaměřuje ani na čistě náboženský výklad Friedrichovy malby, ani na politickou historii, ale je podivuhodně vyvážená a nebojí se používat ani interpretační klíč osobního života malíře pro dešifrování obsahu jeho tajuplných maleb.

Je doplněna i citáty blízkého přítele Carla Gustava Caruse a dalších Friedrichových souputníků, zejména kritiků, kteří se Friedrichovými obrazy zaobírali. V neposlední řadě obsahuje i výňatky z dopisů samotného mistra.

Jsou analyzovány všechny slavné Friedrichovy obrazy: Děčínský oltář, který představuje jednu z významných kontroverzí jeho kariéry – bylo mu vyčítáno, že se snaží zbožštit přírodu a že ze žánru krajinomalby vytváří náboženskou malbu. Zmíněn je samozřejmě i Mnich na břehu moře, který na dobovou kritiku působil jako kdyby si pozorovatel „uřízl svá oční víčka“.

Samotářský život malíře v Drážďanech na břehu Labe se změnil, když si vzal za manželku Karolínu, která mu porodila tři děti. A slavný obraz „Křídové útesy na Rujáně“ je Rathgebem citlivě interpretován jako vyjádření vnitřního umělcova konfliktu v novém manželském soužití a Casparovy pozice ve vztahu s Karolínou.

„Poutník nad mořem mlhy“ je interpretován jako výtvor imaginace osamělého génia, kterého již jeho okolí přestává oceňovat a chápat.

V závěru knihy je interpretován slavný pozdní obraz „Velká ohrada“, který je vyzdvihnut jako jedna z nejmodernějších Friedrichových maleb.

Trpký konec života malíře byl poznamenán mrtvicí.

David Bareš

Ohlédnutí za krásnou komorní výstavou Georgese Braqua v galerii Miro

Významný francouzský malíř Georges Braque (1882-1963) je znám ve světě zejména jako zakladatel abstraktního směru malby, který získal označení „kubizmus“ podle schematizování tvarů do forem připomínajících krychle (od francouzského slova „le cube“ = kostka, krychle). Vynález kubizmu, který uskutečnil spolu s Pablem Picassem, se datuje do let před první světovou válkou.

Neméně zajímavá je však i Braqueova pozdní tvorba, která je velmi hravá, uvolněná a velkorysá. Byla představena naposledy před několika lety v monumentálním formátu v pařížském Grand Palais.

Výstava v pražské galerii Miro v komorním formátu připomíná především Braqueovu tvorbu z 50. a 60. let. Krásná je místnost s grafikami s typickým motivem letících ptáků, charakteristická pro pozdní tvorbu malíře. Zaujme zejména působivá barevná litografie inspirovaná „prokletým“ básníkem: „Arthur Rimbaud pohledem současných malířů (Pták před měsícem)“ z roku 1958 - grafika je až máchovsky romantická a chladná (tmavomodrá barva oblohy krásně doplňuje měsíc v úplňku a siluetu leticího ptáka). Litografie „Sestup do pekel“ (1961) svými červenými barvami ptáků a svítivou žlutou barvou emocionálně silně evokuje žár. Zajímavá je i silně schematická silueta ptáka v obraze „Na obloze" (Pták XV), která působí až kolážovitou technikou a byla by nemyslitelná bez experimentů kubismu, jež Braque prováděl ve své rané tvorbě.

Velmi pěkná je i barevná litografie „Konev na čaj na šedivém podkladě“ (1946 – 1947), která kombinuje noblesní kolorit hnědé s černou a šedivou barvou. Do kategorie zátiší zapadá i litografie „Jablka a listy“ v osmi barvách. Vzdálenou odezvou zájmu o motiv hudebních nástrojů, který nacházíme i v Braquově periodě syntetického kubizmu (zastoupeném v naší Národní galerii obrazem „Zátiší s kytarou“), je černobílá litografie „Kytara“ z roku 1953. Drobné, ale o to krásnější dílko, potěší každého milovníka umění.

Zaujme i lept „Velká hlava“ (1950), kde nacházíme typický vynález kubizmu – zobrazení obličeje osoby zároveň z profilu i en face. Pozornému divákovi neunikne, že nos je zobrazen jakoby ze strany, ale zároveň vidíme oko ze předu – abtrahování reality umožňuje reprezentovat motiv i z více úhlů pohledu.

Krásnou litografií na zlatém podkladu je „Znak“ (1954), který působí až archaicky. Starodávnou inspiraci evokují i obrazy vozatajů (Vůz, 1953) a boha slunce „Hélia“ (1946 – 1948) variující od černého přes ultramarýnový podklad až k tmavě rudé barvě. Starořeckou inspiraci představuje i barevný lept na papíře „Thalassa“ (1959) – řecký výraz moře, které pro Řeky představovalo daleko důležitější inspirační zdroj, než si dokážeme představit.

Výstava je velmi pozoruhodná nejen z hlediska teorie barev, ale také pohledem kubistického formálního vývoje v 2. polovině 20. století.

David Bareš 

Rok 2023


Výstava "Transmise" v nově otevřené Gočárově galerii v Pardubicích

"Transmise" je dle slovníku cizích slov "zařízení pro mechanický přenos hnací síly a mechanické práce z jednoho zdroje k více spotřebičům". Z abstraktního hlediska je možné výraz použít i v oblasti kultury.

Muzeum se tedy stává metaforicky zdrojem, který vyzařuje svou energii k mnoha spotřebitelům, kterými jsou návštěvníci galerie. Industriální inspirace je v umění známa nejpozději od dob velké průmyslové revoluce, která započala v 19. století. Celá přestavba Gočárových automatických mlýnů na galerii vychází z fascinace krásou průmyslových staveb, které jsou poeticky označovány za "moderní katedrály".

Druhým pilířem koncepce výstavy je rozdělení světa na oblast přírody (fysei) a člověka (nomó). Hledejme tedy ve výstavě prolínající se vrstvy krajinomalby, sociálních témat a humanismu s imaginací.

Expozice začíná zajímavým obrazem Pravoslava Kotíka "Čekárna III. Třídy" (1927), který do jisté míry koresponduje s tematikou sousoší Ludmily Seefried-Matějkové "Metro-večer" (U-Bahn) z roku 2002.

Velmi pěknou a idylickou malbou ve stylu nové věcnosti je olej na plátně "Doma" od Svatopluka Máchala. Vidíme zde poklidné rodinné soužití dvou generací, členy domácnosti věnující se četbě, šití i prostému bloumání v myšlenkách, odpočinku a nicnedělání. Drobným anekdotickým detailem na malbě je kočka, která si hraje s botou paní matky. Mezi klasiku evropské malby dnes již patří sociálně laděné dílo Josefa Čapka, který je zastoupen malbou "Dva starci a chlapec" (1924). Dílo, stylisticky expresivní, je umístěno vedle výrazivě klidnější a realističtejší obraz Miloslava Holého "U plotu" ze stejného roku (1924). Z doby mezi světovými válkami pochází i kresba tuší na papíře od Otakara Mrkvičky nazvaná "V kavárně". Vidíme dílo do značné míry karikaturní, kdy pětice "lehkých žen" škádlí džentlemena, jenž je jejich počínáním značnou měrou zastrašen. V pozadí je vyzobrazena možná manželka dotyčného pána s křížkem na hrudi. Dílo dokládá zájem o feminismus a ženskou emancipaci v období moderny. Výrazově může připomenou i obrazy berlínských umělců jako Georga Grosze. Mimořádně pěkné a velmi populární je dílo Kamila Lhotáka "Dívka s dlouhými vlasy" (1951), které se objevilo i na knižní obálce. Lhoták se s oblibou zabývá tematikou městské periferie, rád maloval bicykly a balóny. Malba s lehce odvrácenou dívkou v prvním plánu je však psychologické enigma. Chtěl umělec vyjádřit její osamocení, pocit mladistvého studu? Všimněme si, že v dálce se nachází skupina osob, avšak dívka hledí zamyšleně stranou. Jedná se i v rámci Lhotákova díla o obraz, který vyniká zájmem o lidskou psychologii více než technické vynálezy, na které se malíř specializoval. Na motiviku městské periferie navazuje obraz Františka Hudečka "Plakáty ve městě" (1944) z období protektorátu – tedy německé okupace. Hudeček byl členem umělecké Skupiny 42, která byla v tomto roce založena (1942). Teoretikem skupiny byl věhlasný umělecký kritik Jindřich Chalupecký. Ten ve své stati "Svět v němž žijeme" apeloval na umělce, že je třeba, aby umění bylo maximálně autentické. Malíři se tedy inspirují životem na okraji, každodenním životem a motivikou, která se na první dojem možná neškolenému oku zdá nevábná, avšak na plátně malíře získává magickou poetiku. Hudečkův obraz tomu odpovídá – vidíme na něm několik chodců, velké reklamní plakáty nalepené na zdi, stromy s opadaným listím a scenérii činžáků. Zdánlivě banální motiv však malíř dokáže svým citem přetvořit ve svébytného svědka své doby zvláštní emoční hloubky. Mezi členy Skupiny 42 patří i sochař Ladislav Zívr, který ve své tvorbě propojoval svět techniky a člověka. Navázal tak na civilizmus Gutfreundův, avšak tvar sumarizoval tak, že v nich lidské tělo a nástroj zcela prorůstá. Hezkou ukázkou je sádra "Fotoreportér" z roku 1947, ve kterém je objektiv vyzobrazen jako téměr jako zvětšenina oka, které se nachází za ním. Mechanizační procesy, které nacházíme již v názvu výstavy, vyjadřuje i obraz Květy Válové "Daleká cesta" (1966). Vidíme v ní množství drobných lidských postav, které jsou téměř naklonovány, takže si jsou podobné, vypadají jako vyrobené na základě šablony. Takový pocit šedivé jednoty a unifikace mohl vzniknout na základě života v totalitním systému, ve kterém si lidé zdánlivě měli být všichni rovni. Název však může ještě odkazovat i k tragickému osudu mnoha lidí během 2. světové války. Světové slávy dosáhl svými kolážemi česko-francouzský básník a výtvarník Jiří Kolář. Pěknou ukázkou jeho tvorby je drobná, ale výtvarně velmi citlivá koláž "Ticho času" (1973), vytvořená pro Koláře typickým způsobem z drobných útržků francouzské knihy. Na papírových útržcích jsou nalepeny drobné ulity. Nápaditost Kolářovy imaginace a rozmanitost jeho výtvarných technik je podivuhodná. Mezi krásné ukázky krajinomalby, kterou bychom mohli zařadit do druhého pilíře výstavy, totiž rozdělení světa mezi přírodu a člověka, patří díla českého impresionismu Antonína Slavíčka, secesní dekorativní kompozice Kalvodových bříz a fauvismus Špálův. V centrální prostoře výstavy najdeme abstratní, avšak řemeslně obdivuhodně precizní plastiku Karla Malicha s poetickým titulem "Sedím a pozoruji oblohu" (1977). Jiří Anderle patří se svým dílem "Prostor a čas" (1983) k autorům, jimž je blízká tradice italské renesanční malby a kresby. Jeho mistrovství vyjádření mimiky lidských obličejů se vskutku staromistrovská. Křehké "Lidské vejce" (Vejce já), 1968, dokládá ženskou výtvarnou citlivost Evy Kmentové, která vyjadřuje touhu vrátit se zpět do prvotního životodárného vajíčka.

Mgr. David Bareš, 27.11.2023


Opomíjená lidická sbírka mezinárodního umění v "nové konstelaci"

V lidické galerii jsou v nové konstelaci instalována díla mezinárodně uznávaných umělců. Nápad iniciovat hnutí Lidice shall live pochází z hlavy britského lékaře, politika a sběratele umění Sira Barnetta Strosse (1899 - 1967), který po vyhlazení LIdic v roce 1942 vyhlásil uměleckou sbírku. K 25. výročí přispěl i mladý berlínský galerista René Block, který ve své berlínské galerii zorganizoval výstavu "Hommage à Lidice". Výstavu posléze převezl do Prahy přes železnou oponu ve svém VW van a s podporou Jindřicha Chalupeckého byla 4.7.1968 otevřena přes odpor režimu v galerii Václava Špály pod názvem "Západoněmecká a západoberlínská avantgarda pro Lidice". Tak vznikla sbírka 96 děl od umělců z celého světa, která však byla kvůli politické nepřízni vystavena v lidické galerii až v roce 2004.

Výstavu zahajuje ještě před vstupem portrét Sira Barnetta Strosse, jemuž vděčíme za existenci galerie i sbírky. Prvním obrazem v expozici je obraz Jitky Válové Zátiší s lebkami (1957), který je inspirován zvířecími jatkami. Výstava pokračuje velmi jemným až něžným obrazem od Lamberta M. Wintersbergera "Pohlazení" (1967). Velmi pěkná je nedávná akvizice lidické galerie od Gülsün Karamustafy "Óda na 82" z roku 2015. Jedná se o instalaci malého ptáčka sedícího uprostřed polštáře. Klasiku německého pop-artu představuje "Dvojitá podobizna" (1964) od Sigmara Polke. Naproti je vystaven obraz "Strýc Rudi" (1965) od nejdražšího německého malíře současnosti Gerharda Richtera. Ve sbírce najdeme i dílo legendárního německého konceptuálního umělce Josepha Beuyse (Pro Lidice, 1967). Blinky Palermo ve svém kříži "Červená/Oranžová" (1967) tematizuje motiviku lidského utrpení. Rosemarie Trockel ve své soše "Zvyk je železná košile" (1996) vyzobrazila srnu ležící na podlaze, divák si klade otázku, zda je mrtvá, či zachycena jakoby v pohybu. 

Příjemným překvapením na výstavě jsou i díla českých umělců, zejména Olbrama Zoubka, Kurta Gebauera (Srebrenica, 1993 - 1996) a abstraktní kompozice Františka Foltýna. Satirickým dílem nás potěší Klaus Peter Brehmer (Německé hodnoty, 1967), kde vidíme přetištěné a zvětšené známky s Hitlerem. V oddíle výstavy "Intimita - oddanost - vášeň" jsou vystavena díla umělkyň Běly Kolářové, Květy Válové, Zorky Ságlové a Libuše Jarcovjákové. Pozitivní a optimistickou tečkou na závěr je pastel na papíře z roku 2007 od Karla Malicha, nazvaný "Radost". Díla na výstavě tak překlenují tematiku od pietní vzpomínky na brutální událost přes satiru až k naději do budoucna. 

Výstava "Nová konstelace" a "Intimita, oddanost, vášeň" se koná od 16. 9. 2023 - 3.3.2024 v přízemí Lidické galerie na adrese Tokajická 152, 273 54 Lidice.

Otevírací doba Lidické galerie

Duben až říjen denně od 9:00 do 17:00

Listopad až březen denně od 9:00 do 17:00
Zavírací dny 24. 12. - 1. 1.


Walter Womacka (1925 - 2010) 

Na mém webu můžete obdivovat i fotodokumentaci krásného berlínského "futuristického" reliéfu od nadaného umělce Waltera Womacky, kterou jsem pořídil osobně na exkurzi do německé metropole.

Jedná se o měděný reliéf nazvaný "Der Mensch überwindet Zeit und Raum" (Člověk překonává čas a prostor) z roku 1971, který najdete na Domě cestování (Haus des Reisens) na Alexandrově náměstí v Berlíně (od roku 2015 je kulturní památkou).

Dvacet čtyři metrů široký a pět metrů vysoký reliéf je orámován planetárními motivy, jako jsou voda, hvězdy, stylizovaní ptáci a větve stromů. Uprostřed vidíte hlavy kosmonauta, muže a ženy, jejichž pohledy a dynamická gesta směřují do levého horního rohu obrazu, kde je zobrazen planoucí Měsíc.
O deset let dříve vytvořil jiřetínský rodák Walter Womacka i mozaiky na nedalekém Domě učitelů.

Děkuji za doplňující informace Goethe-Institutu Praha.


Pěkná výstava Václava Radimského v Galerii České spořitelny v Rytířské ulici

7.9.2023


Antonín Chitussi

Přečetl jsem knihu o Antonínu Chitussim. Byla to zajímavá osobnost. Otec byl Ital, obchodník z Ferrary. Matka byla Češka. Chitussi studoval na Akademiích umění v Praze, Mnichově a Vídni, posléze se vydal do Paříže, kde působil v Barbizonu. Vliv na něj měli malíři školy z Fontainebleau - Théodore Rousseau, Charles Daubigny a další. Osobně bych podtrhl vliv malby Camila Corota, s jehož obrazy jsem dostal příležitost se důkladně seznámit v Louvru. U Chitussiho však nacházíme i odezvy impresionismu. Obrazy nádraží evokují obrazy Manetovy i Monetovy. Krásnou malbou je pole s motivem vlčích máků, které maloval i Monet. Dílo Chitussiho lze označit jako eklestické, rozeklané mezi středoevropskou malířskou tradicí a západní francouzskou modernou, do níž jej uváděla již v Čechách jeho přítelkyně Zdeňka Braunerová.

Zajímavá výstava Andrese Serrana v DOXU v Praze

Zajímavá výstava klasika. V českém kontextu však vyzní jinak než v Americe. Zatímco v USA bylo kontroverzní vystavit krucifix v moči, tedy antikrucifix, v naší ateistické společnosti je spíše problém vystavit krucifix jako symbol víry. A co se týká Serrana, tak pro něj to byla spíš afirmace víry, protože správně pochopil, že Bůh bude mít radost spíše když sám pro sebe zkritizuje modlářství a vystaví autentické fotografie bližních (tím mám na mysli ty fotografie bezdomovců v jejich důstojnosti). Opravdu věřícího člověka výstava urazit už dnes nemůže. Spíše se už stala součástí dějin katolického umění (myslím, že silná evangelikální církev v USA nemá tak silný vztah k výtvarnému umění, aby se tím vůbec nějak zabývala). Největším nepochopením Serrana tak asi může být revolta proti víře, s čímž jsem se bohužel setkal, asi bych ho tím naštval, ale on už je relikt. Jeho pochopení a úcta k prostému člověku mi připomněla celou historii, mohu zmínit Caravaggia, který se inspiroval prostitutkami pro své obrazy světců, nebo obrazy Murilla. A kritikou mocných připomene nadčasového Goyu.


Teatrální svět gest Petra Brandla

Petr Brandl v současnosti již zdaleka není vnímán jako osamělý génius, ale spíše jako část mozaiky evropské barokní malby, do jejíž kosmopolitní společnosti výborně zapadá. Tudíž je nezbytně nutná kontextualizace jeho díla v evropských souvislostech.

Pozoruhodný je až divadelní svět gest, kterým k nám obrazy Petra Brandla promlouvají. Tato gesta jsou dokladem znalosti soudobé teorie dějin umění, zejména francouzské, přičemž největší význam pro propojení těla a duše měla teorie René Descartese „Vášně duše“ (1649). Ve Francii se vztahem těla a duše po teoretické stránce věnoval i Charles Le Brun, který byl od roku 1663 ředitelem královské Académie royale de peinture et de sculpture v Paříži.

Známa byla též divadelní hra španělského dramatika Pedra Calderóna se la Barca "Velké divadlo světa" (1655), kde jsou lidé představeni na jevišti světa v jejich rolích.

Brandl se nám ve své malbě jeví jako obratný pozorovatel, který dokáže psychologicky vyjádřit klidné i ambivalentní stavy duše. Jedním z nejpozoruhodnějších obrazů je v tomto smyslu samozřejmě „Autoportrét s gestem počítání“ (1722-1725), který interpreti vykládají tíživou finanční situací malíře. Na druhou stranu však byli chudí lidé typově v baroku vyobrazování spíše s dlaněmi složenými a motiv počítání byl vyhrazen alegoriím boháčů, což by danému výkladu protiřečilo.

Motiv do široka rozhozených rukou, který nacházíme na Brandlově obraze sv. Jáchyma a Anny, odpovídá radostnému gestu na obraze, kdy se Ježíš nechal zjevit učedníkům v Emauzích u Caravaggia v londýnské Národní galerii. David meditující nad hlavou Goliášovou typově odpovídá stejnému motivu od Artemisie Gentileschi v kroměřížské obrazárně.

Brandlovy portréty vynikají svou gestickou výmluvností, jako příklad můžeme uvést „Podobiznu pražského arcibiskupa Ferdinanda z Khuenburgu“ (1714), který svou sečtělost ukazuje pootevřenou knihou a druhou rukou zve diváka dějově jakoby dovnitř obrazu. I podobizna hraběte Františka Antonína Šporka (1731) zobrazuje zajímavé gesto, které značí o hnutí duše portrétovaného. Je velmi pravděpodobné, že se Brandl setkal i s dílem francouzského malíře Nicolase de Largilliera, jehož portrét je dodnes v Kuksu uchován.

Zde by bylo namístě připomenout, že naše slovo emoce pochází z latinského slovesa movere, užívaného pro pohyb. Proto například v zámku Versailles využívali ke svým rozmluvám šlechtici dlouhé chodby, jelikož pohyb podporoval jejich oduševnělost.

Jemná motorika rukou, kterou nacházíme na obrazech Petra Brandla, tak vizuálně odpovídá aristokratické sofistikovanosti lidské duše vyobrazených osobností.

Próza Nobelistky Annie Ernaux "Prázdné skříně" 

Za velmi poučnou považuji knihu Nobelistky Annie Ernaux Prázdné skříně. 

Jedná se o autobiografickou sociologickou sondu do způsobu, jak měšťanské "vyšší" společenské vrstvy centra ovládají a utiskují dívku, snažící se uniknout ze svého původu v dělnickém a maloobchodním prostředí periferie. Sexuální stránka hraje v knize důležitou roli. 

Děj se orámován čekáním na nelegální potrat. Způsob, jakým je dívka vyrvána ze svého přirozeného prostředí, tomuto násilí odpovídá.

Nejdříve je na škole vysmívána za svůj původ, za svoje výrazy a chování. Stane se však nejlepší ve třídě a vynikne v náboženství. Poté začínají první erotické zálety, přičemž dívka "loví" mimo svou společenskou vrstvu. K rodičům má silně ambivalentní vztah - na jednu stranu je obdivuje pro jejich bezmeznou obětavost, na druhou stranu se stydí za jejich způsoby a v hloubi duše je nenávidí. Rodiče si ani neuvědomují, že svou podporou jejího vzdělání prohlubují propast mezi jimi, méně vzdělanými a chudými a jí, ambiciózní studentkou... 

Na vysoké škole Eugene Lesueur studuje moderní literaturu. Užívá si intelektuální svobody i nezávislosti na rodičích. Seznámí se s elegantním studentem práv a obdivuje jeho rodinu. Vlastní původ zůstává tabu. Mladá žena považuje knihovny za chrámy, ale konstatuje, že literatura je nástroj, jak se chudí snaží uniknout ze svého prostředí. 

Migrace mezi společenskými vrstvami a její negativní, nakonec až násilné dopady na jednotlivce jsou hlavním motivem knihy.

Otevírá se otázka, zda by dívka nebyla šťastnější ve svém původním prostředí, bez svých ambicí a vzdělání. Udělení Nobelovy ceny za literaturu v loňském roce 2022 Annie Ernaux může být vykládáno jako odpověď, že ambice mladé ženy navzdory krvavé dani svůj určitý smysl měly. 


Nadčasová Továrna na absolutno Karla Čapka

Spisovatel Karel Čapek ve svém románu varuje před náboženským fanatismem a stažením se do jedné světonázorové ulity. Nabádá k toleranci a otevřenosti mysli. Tudíž bych román neoznačil za ateistický, ačkoliv tak v závěru může vyznít. Vtip románu spočívá totiž v myšlence, že tam, kde je porozumění, je bohulibé pobývat. Naopak zaslepená víra ve vlastní pravdu může vést k tomu, že se nevolky vytratí i hodnoty, které jsou bohumilé.


Osud nakladatele Vladimíra Žikeše (1906-1980) a jeho album "Abstrakcí" Františka Kupky z roku 1948

Soubor Kupkových abstrakcí působí jako mimozemská šifra z kosmu. Co však pojilo Kupkův osud se životem nakladatele Vladimíra Žikeše?
Budoucí nakladatel Vladimír Źikeš již v mládí při studiu na obchodní akademii vydával své první překlady z francouzštiny, jelikož byl jako mnoho jeho souputníků frankofil. Zajímal se o parapsychologii, hermetismus a okultismus a studoval dějiny umění. Vydával nákladné umělecké monografie a zaměřoval se na jejich bibliofilské estetické zpracování. Jeho nakladatelství sídlilo v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce v Praze v Karlově ulici. Ačkoliv byl během první republiky antimilitarista, během okupace se zapojil do odboje a musel se skrývat na Slovensku, kde vydal i odbojový ilegální tisk s návodem na výrobu výbušnin. Kontakty z doby, kdy působil v odboji, se Žikešovi zhodnotily po konci války, kdy se setkal i s prezidentem Edvardem Benešem. Vydal proslovy jeho spolupracovníka Dr. Prokopa Drtiny z českého vysílání londýnského rozhlasu. Právě mezi lety 1945 – 1948 jeho salon rozkvetl, vydával knihy o historii Prahy a pořádal výstavy knižního umění a aukce výtvarného umění.
V roce 1948 Žikeš prozřetelně vydal i drobné album abstraktních kreseb Františka Kupky. Jedná se o soubor šestnácti reprodukcí s litografickým podtiskem, které vychází z Kupkových minimalistických kvašů z let 1930 – 1933. Jak bylo naznačeno výše, Kupku se Žikešem spojovala frankofilie a zájem o okultismus. Paradoxem jejich životů byl antimilitarismus v mládí a následné zapojení v odboji. Stejně jako Žikeš se během 2. světové války skrýval, Kupka volil ústraní v Beaugency.
Po skončení války prezident Beneš nakoupil Kupkovy abstraktní obrazy do Národní galerie. Není vyloučeno, že Žikeš znal Kupkovu tvorbu právě díky kontaktu s prezidentem Edvardem Benešem. Předmluvu souboru bibliofilií napsal Jan Loriš, pracovník Národní galerie a autor četných knih o dějinách umění. Soubor abstrakcí obsahuje tvary organické i mašinistické a je dokladem Kupkova zájmu o parapsychologii i kosmologii. ​​​​Dnes je Žikešovo album Kupkových abstrakcí mezi sběrateli bibliofilií považováno za velmi raritní, jelikož bylo publikováno v omezeném nákladu. Je i vzácným dokladem oživení českého kulturního života po skončení války, které bohužel netrvalo vzhledem k nástupu totality dlouho.
David Bareš


Účast v projektu "MICROFOLIE"

V rámci projektu MICROFOLIE v Galerii 35 ve Francouzském institutu v Praze mi byla představena s výkladem francouzského lektora na velkoformátovém plátně následující díla ze sbírek největších pařížských národních muzeí umění:

Louvre:

Aladlammú (ochranný okřídlený démon v podobě býka s lidskou hlavou) - 8. století př. Kristem (Asýrie)

Eugene Delacroix: Svoboda vede lid na barikády, 1830

Alegorie svobody má na hlavě červenou čapku, symbol republiky. Je známa také jako Marianne. V ruce drží francouzskou vlajku - modrá a červená barva symbolizují město Paříž, bílá barva monarchii. Červencová revoluce vedla ke svržení krále Karla X. Za alegorií svobody stojí ozbrojený mladý muž, pařížský "gamin", zástupce buržoazie s vysokým cylindrem a zástupce dělnické třídy. Třetí stav (vedle šlechty a duchovenstva) tehdy nabyl moc.

Georges de Latour: Falešný hráč karet, 1635

Kompozice obrazu je rozložena mezi podvádějícího hráče karet v levé části obrazu, který je ve stínu a ostatní hráče, na které dopadá světlo. Hřích je vyjádřen temnotou a tmavými barvami. 

Musée d´Orsay:

Edouard Manet: Snídaně v trávě, 1862-1863
Převratný obraz, který vzbudil v uměleckých kruzích velké pobouření kvůli nahé postavě ženy v prvním plánu. Lektor poukázal na vzdušnou perspektivu v obraze, která nás vede až ke světlině v lese v třetím plánu.

Gustave Caillebotte: Brusiči parket, 1865

Obraz patřící k vrcholům naturalismu, vyjadřuje tvrdou manuální práci dělníků ve velmi realistickém stylu.

Vincent van Gogh: Autoportrét, 1889

Jeden z nejkrásnějších velmi pozdních autoportrétů, které namaloval pouhý rok před svou smrtí. Pozornost jsme věnovali krásným arabeskám v druhém plánu i psychologicky pronikavému pohledu umělce.

Centre Pompidou:

Marcel Duchamp: Fontána, 1917

Dílo, které dodnes mnozí považují za pouhou provokaci, klade otázky o podstatě uměleckého vnímání a estetiky obecně. 

Fernand Léger: Kotouče ve městě, 1920

Umělec se zabýval mechanickým fungováním ve městě, inspirovala ho i železniční signalizace. 

Constantin Brancusi: Spící múza, 1910

Jeden z nejvýznamnějších rumunských sochařů vyobrazil ve své soše spánek. 

Více o Constantinu Brancusim, který aktuálně vystavuje v Praze, se dočtete v recenzi výstavy "Drobné radosti z Rumunska" níže.

Velmi rád jsem si připomněl svá studia dějin umění v pařížských muzeích a diskutoval o devíti významných dílech, s jejichž originály jsem se mohl ve Francii seznámit.

Vstup volný, 10/07 – 04/08 (pondělí-pátek, 14h-16h)
Vstup s rezervací, 07/08 - 04/09


Velký román Amora Towlese "Džentlmen v Moskvě"

Dnes bych chtěl psát poněkud netradičně nikoliv o výtvarném umění, ale o literatuře, jelikož jsem dočetl román Amora Towlese "Džentlmen v Moskvě".

Považuji za fascinující - "minimalistický" - popis života urozeného gentlemana Rostova v luxusním hotelu Metropol. Kniha je minimalistická tím, že se děj odehrává v paláci, který hlavní protagonista nesmí opustit. Připomnělo mi to "eruv", provázek, který obepíná židovská obydlí na Manhattanu během sabatu a který by neměl být z náboženských důvodů překročen. Je to určitý druh duchovního minimalismu, který alegoricky odpovídá ději románu o muži, který žije na jednom místě a je tam nakonec i šťastný.

To, co dělá někoho šťastným, totiž nemusí být cestování po zeměkouli, ale hodnotné a slušné vztahy s jinými lidmi, které Towles jemně popsal ve svém románu. Zvláště se mi líbilo, jak vyjádřil fakt zploštění "vysoké chuti" vína smazáním všech rozdílů v jejich původu a druhu. Kniha je napsána pro vyšší společnost, pro lidi, kteří mají zkušenosti s gurmánstvím. 

Autor skvěle vyjádřil, jak se změnila společnost za bolševiků i v Čechách. Přestože jsem z mladší generace, z dětství si pamatuji, že mi starší vyprávěli, jak lidé museli i proti své vůli sdílet své domy s ostatními. 

Jaké požehnání bylo číst knihu o tom, jak komunismus pronikal do lidské duše! Pro mě je román jakousi duchovní koupelí neboli katarzí. Troufnul bych si tvrdit, že vybrat si tuto knihu z knihovny Baracka Obamy nebo Billa Gatese, tzn. osobností bohatých a zběhlých v luxusu, gastronomii, hudbě a literatuře, je jakousi svatokrádeží, kterou jsem napáchal na bohatších společenských vrstvách. Je to druh libri prohibiti, čili zakázané literatury, pro čtenáře, kteří mají v duši zbytky posttotalitarismu. 

I když je kniha svým způsobem minimalistická kvůli jedinému místu, kde se odehrává (tj. moskevský hotel Metropol), je "barokní" tím, jak popisuje radosti života. 

Děkuji mnohokrát za citlivý a brilantní vhled do toho, jak bolševismus postupně pronikal do společnosti i do lidské duše.


Drobné radosti z Rumunska v Kunsthalle Praha

V Kunsthalle Praha se koná výstava rumunské soukromé sbírky, ve které nalezneme nejslavnější jména umění. Ani si je často nespojujeme s Rumunskem, protože se proslavili v tehdejším uměleckém centru Paříži, avšak přesto byli původem z této země.
Na začátku nás například vítá menší, ale moc pěkný obrázek Arthura Segala "Tažný kůň" z roku 1918. Dokládá Segalův zájem o teorii barev. Pozoruhodností je, že Segal pomaloval expresivním a barevným způsobem i rám obrazu - s touto praktikou pomalovávání rámu obrazu začali již pointilisté a pokračovali v ní i modernisté jako Robert Delaunay.
Klasikem evropského sochařství, kterého zařadil legendární historik umění Ernst Hans Gombrich i do svého průkopnického díla "Příběh umění", je Constantin Brancusi. Ano, i tento přední sochař, o kterém jsme se učili již v základech dějin umění, byl původem Rumun, ačkoliv rekonstrukci jeho ateliéru dnes můžeme obdivovat přímo naproti francouzskému národnímu muzeu moderního umění Centre Pompidou v Paříži. Na pražské výstavě rumunské moderny najdeme například černobílou fotografii "Pohled do ateliéru" z roku 1925, kde rozeznáme i ikonickou sochu "Polibek".
Dalším známým jménem rumunského umění je dadaista Tristan Tzara - na výstavě nacházíme drobnou kresbu tuší na papíře z roku 1917. Můžeme si připomenout, že Tzarův dům v Paříži postavil československý občan Adolf Loos, jenž je v současnosti v naší zemi často vynášen jako zakladatel moderní evropské architektury (v Praze stojí jeho slavná Müllerova vila i další významné památky).
Brassai je na výstavě zastoupen dvěma fotografiemi "Graffiti" 1930 - 1940, které odrážejí dobový zájem o art brut, v českém kontextu dílo například Aléna Diviše a Vladimíra Boudníka. Brancusi má na výstavě i další pěkná dílka: konkrétně hlavu spícího dítka, ještě secesní, připomínající i italského sochaře Medarda Rossa. Dalším, již kubistickým dílem, které je se secesní plastikou konfrontováno, je kresba "Spící múzy" již pod zcela evidentním vlivem afrického sochařství.
Zájem o antroposofismus nacházíme v díle v našich zemích méně známého Paula Neagu (54 lidských buněk - Antropokosmos) z roku 1972, který mi evokuje i našeho Karla Malicha. Lena Constante-Brauner pracuje s látkami, ze kterých vytváří koláže (Léto). Na výstavě je vystaveno mnoho vzácných bibliofilií, expozice tedy není zajímavá jen pro milovníky výtvarného umění, ale i pro zájemce o krásnou knihu. Jedná se převážně o ilustrace k básním Tristana Tzary, které vytvářely úplné špičky západní moderny: Max Ernst, Joan Miró, Yves Tanguy, Henri Matisse či Pablo Picasso.
Další raritou na výstavě je bibliofilie André Bretona a Marcela Duchampa "Le surréalisme en 1947" s plastickým provedením ňadra a nápisem "Priere de toucher" (tzn. s prosbou o dotyk)
.
Pro mne osobně byl jedním z vrcholů výstavy olej na plátně věhlasného Victora Braunera "Rostliny a zvířata" z roku 1928. Je na něm kočka, která cení zuby i ptáček v picassovské deformaci, a přesto je obraz svým rukopisem pro Braunera typický, takže nezapře své autorství. Od Brancusiho nacházíme na výstavě i krásnou ilustraci krávy, která je opět součástí bibliofilie.
Jako milovníka abstrakce mne zaujal i dřevěný reliéf Sandú Darié (1954), ve kterém bychom mohli hledat i vzdálenou inspiraci dílem Františka Kupky. Victor Brauner mne ještě velmi potěšil svým malým akvarelem se svou typickou roztomilou obludičkou, dokládající jeho výtvarnou citlivost i vzlet fantazie, a záhadnou imaginární rostlinou.
Na závěr bych chtěl zmínit, že rumunský konceptuální umělec Dan Perjovschi, autor výzdoby naší pražské Národní technické knihovny, na výstavu vytvořil site-specific kresbu na okně "Mír" (2022 - 2023).
Výstavu vřele doporučuji k návštěvě, najdete na ni četná menší, ale velmi pěkná dílka, která Vás mohou inspirovat i k vlastní tvorbě.
Mgr. David Bareš
historik a teoretik umění


Skryté poklady italské renesanční kresby vystavené v Kroměříži

V arcibiskupském zámku v Kroměříži probíhá zajímavá výstava kreseb italské vrcholné renesance a manýrismu z moravských i českých sbírek.

Najdeme na ní i krásnou kresbu Giulia Romana, která zachycuje Jupitera a Juno a je studií k fresce Pádu Gigantů (1530-1532) v Palazzo del Te v Sala dei Giganti v Mantově. Mezi další pozoruhodné exponáty patří "Dvě mužské postavy v antických pláštích" (1506 - 1508), které jsou připisovány samotnému Giovannu Bellinimu, mistrovi benátské renesance. Dojemným a velmi působivým dílem je i Zmrtvýchvstání Krista z 60. let 16. století, ve kterém nacházíme pro manýrismus typické esovité propnutí figury a dynamický pohyb. Výstava je členěna do oddílů podle škol. Dobře zastoupena je například lombardská škola dílem Narození Kainovo od Bernardina Lanina, jenž ještě vyzařuje vliv mistra Leonarda da Vinci. Z benátské školy vyniká i Battista Franci, zvaný il Semolei. Jeho "Ukládaní Krista do hrobu" je zajímavé kompozičně, neboť Ježíši nevidíme do tváře, jež je přikryta jeho předloktím. Slovy Aby Warburga bychom mohli mluvit o určité formuli pathosu, která umocňuje emocionální prožitek bezmezného smutku (dle Ernsta Hanse Gombricha gesto nacházíme již u Giotta). Zaujme i studie kánonu mužské postavy, odrážející vliv Michelangela. Připomíná nám, že v renesanci byla velká pozornost věnována anatomickým studiím - není náhodou, že u levého kraje kresby nacházíme i vyobrazení lidské lebky a páteře. Uchvacující drobnou studií jsou kresby lískových oříšků od Giovanna da Udine. Vynikají svým verismem, který dokládá humanistický nový zájem o přírodní vědy. Virtuózní je kresba Paola Veroneseho "Mladý čtenář v orientálním kostýmu" - v kroměřížské expozici se skvěle doplňuje s jeho malbou apoštolů. Motiv Orientu byl v Benátkách velmi oblíbený, neboť v nich rozkvétal mezinárodní obchod. Nechybí kresba životopisce Giorgia Vasariho (Alegorie naděje). Tematicky nacházíme i další typické okruhy renesančních dějin myšlenek - zejména četné odkazy na antickou kulturu i sochařství, které je v expozici připomenuto. Výběr kreseb představuje široké panorama italského humanismu (portrét básníka Francesca Petrarcy je vystaven). Přesto výstava zůstavá opředena i tajemstvími, která čekají na své rozluštění - například kdo je žena na portrétu anonyma 16. století je dosud nevyřešeným rébusem. K výstavě vyšel velmi vkusně upravený katalog s kvalitními reprodukcemi a komentářem znalců renesanční kresby, jež zasazuje díla do širokého uměleckohistorického kontextu.
Výstava Magie kresby se koná v Arcibiskupském zámku Kroměříž od 15.6.-17.9.2023. 


Milé překvapení v Litomyšli 

V galerii probíhá velká výstava Jiřího George Dokoupila. Jsou vystaveny překrásné bublinové abstraktní obrazy, kouřové obrazy i malby se silně expresivním rukopisem. Porozuhodností jsou krápníkové sošky, které nepostrádají vtip. Nechybí ani Lyotardův nos. 👃 Pokud plánujete letní výlet a nevíte kam vyjet, mohu výstavu vřele doporučit.


Vrchol sezóny Smetanovy výtvarné Litomyšle

Galerie Miroslava Kubíka v Litomyšli si připravila pro letošní sezónu velkou výstavu Jiřího Georga Dokoupila, kterou by si neměl nechat ujít žádný milovník současného umění.

Výstava představuje nádherné "bublinové" obrazy, které připomínají erupce horké lávy na dalekých planetách, jenž na začátku 20. století maloval i František Kupka. Dokoupil se nebojí použít i zlatou barvu, což je výjimečně krásné. Méně známá kapitola Dokoupilova díla jsou díla inspirovaná dílem Adolfa Wölfliho, švýcarského výtvarníka, který prožil život v léčebně pro duševně nemocné a je považován za představitele "art brut". Dalšími pěknými díly, charakteristickými pro Dokoupilovu invenci, jsou kouřové obrazy. Na výstavě najdeme například velký obraz Krista či Budhy vytvořený právě "kouřovou" metodou. Pozoruhodnou částí výstavy jsou obrazy ze série žebrácké abstrakce – pestře geometricky laděné obrazy s nápisy ve španělštině "Ayudeme tengo hambre" (pomozte mi, mám hlad). Dokládají moc umění a vyjadřují napětí mezi bohémským životem umělce a ekonomickým tlakem, pod kterým umělci v minulosti i současnosti tvoří. Na výstavě nechybí ani "filmové obrazy", které vyobrazují na ploše plátna stovky miniaturních still shotů. Výstava představuje i obrazy s erotickými náměty, které pomáhají odbourávat společenská tabu. V čele sálu visí obraz inspirovaný expresivním hnutím "Junge Wilde". Na výstavě nechybí ani skleněný "Lyotardův nos" - slavný filosof totiž pozval Dokoupila na výstavu "Postmoderna vysvětlovaná dětem". Umělec zareagoval tak, že si najmul fotografa, který tajně vyfotil filosofovi nos. Podle fotografií potom udělal skleněný nos, který je na výstavě k vidění. V Litomyšli najdeme háček na věšení ručníků z koupelny, který Dokoupila natolik pronásledoval, že musel udělat jako sochařskou zvětšeninu. Umělec reagoval i na dílo Lucia Fontany, legendárního italského umělce, který svá monochromní plátna prořezával nožem. Místo proříznutí však Dokoupil do plátna vložil zip. Pozoruhodnou polohou Dokoupila – sochaře jsou i "gravity sculpture", které vytváří tak, že malý předmět – například drobnou plastiku Krista – postupně polévá, takže vznikají krápníkové tvary. Litomyšlská výstava pojímá Dokoupilovo dílo opravdu v plné šíři, takže si návštěvník může udělat představu o šíři jeho imaginace i kreativity.

Místo konání: Galerie Miroslava Kubíka, Smetanovo náměstí 71, Litomyšl, 570 01, Výstava otevřena od 18. 06. do 02. 09. 2023, úterý – neděle od 10 – 17 h


Bohuslav Reynek a Susanne Renaud v Petrkově - výstava ve francouzském institutu v Praze

Ze starobylého zámečku Petrkov u Havlíčkova Brodu na návštěvníka dýchne atmosféra starých časů. Místo s polodivokou zahradou má okouzlujícího genia loci. Odehrávala se tu intelektuální setkání česko-francouzských spisovatelů, překladatelů a básníků. Bohuslav Reynek místo zachycoval citlivě ve svých grafikách. Dnes je tato výjimečná památka právem jedním z klenotů Muzea literatury.

Meditativní kresby Jitky Svobodové vystaveny v Městské knihovně v Praze

Jitka Svobodová patří k takzvané umělecké generaci 60. let, protože svá studia na Akademii výtvarných umění ukončila v roce 1967. Její tvorba bývá často interpretována prostřednictvím německé fenomenologie a zejména díla Martina Heideggera (jehož originální rukopisy jsem měl možnost shlédnout v literárním archivu v Marbachu). Proslavila se totiž rozměrnými meditativními kresbami, ve kterých oslavuje tichý život předmětů o sobě, analyzuje jejich pravou podstatu a bytí. Její velkoformátové kresby, například Míchání, Oči, Ubrusy či citlivé malby stromů působí na návštěvníka meditativním dojmem, avšak obsahují v sobě i poznání, jak složité je poznat pravou podstatu věcí. Barevné odstíny jsou laděné do šeda, občas nacházíme i jemné náznaky tlumené barevnosti. Zajímavé jsou obrazy, ve kterých autorka používá nitě a provázky, aby jimi svou kresbu trojprostorově doplnila. Dostala se tak až na hranu konceptuálního umění a ukazuje svou spřízněnost s dílem Stanislava Kolíbala. Výstava na mne působí kontemplativním, tichým a velkorysým dojmem. V současné krizové době je vítaným pozastavením a retrospektivou do světa věcí o sobě, vede návštěvníka k vnitřnímu zklidnění a k pokoře k mystériu naší existence.


Popularizační výstava "Mistři renesance" v Mánesu není bez odborné zajímavosti

Výstava se zaměřuje na čtyři největší hvězdy italské renesance: Sandra Boticelliho, Rafaela, Michelangela a Leonarda da Vinci a prezentuje jejich díla na velkoformátových reprodukcích.

Od každého z nich jsou na výstavě zastoupena vrcholná díla, jako například Zrození Venuše, Primavera, Rafaelovy Madony nebo reprodukce fresek z Říma. Ačkoliv sebekvalitnější reprodukce samozřejmě nemůže nahradit zcela hodnotu originálu, výstava není bez zajímavosti, neboť například prezentuje motivy ze Sixtinské kaple zblízka, způsobem, jak nejsou běžně viditelné. U reprodukcí olejových obrazů bych snad pouze doporučil, aby příště byly uvedeny i rozměry originálního plátna, například Leonardova Dáma s hranostajem, jejíž originál znám a nachází se v Krakově, rozměrově neodpovídá reprodukci, která je větší. 

Kvalita reprodukcí je celkově uspokojivá, někdy poněkud horší, jindy lepší. Hezky působí například Rafaelova Athenská škola. Na velké reprodukci Proměnění Páně z Vatikánu dobře vyniká i postava mladíka posedlého démonem v pravém dolním rohu, která jinak na malých reprodukcích v knihách zcela zanikne. Ocenil jsem možnost vidět i další velkoformátové reprodukce Rafaelových fresek, které jsou z Prahy hůře dopravně dostupné. Pěkné srovnání nabízí tři vedle sebe visící Madony (z Vídně, Louvru a Florencie). Zde bych chtěl podotknout, že osvětlení na výstavě je vyřešeno dobře. Pozoruhodná je například Leonardova Poslední večeře, která by se dala studovat dlouho - pro analýzu ikonografických detailů a jejich interpretaci prvoplánově ani nemusí být na škodu, že se nejedná o originál. Jak jsem již uvedl, může to být i výhodou, protože originální freska je umístěna dost vysoko a od diváka daleko, Navíc má na její prohlédnutí v Miláně návštěvník vymezeno jen 15 minut. Není tedy lepší podívat se na fresku v klidu a prostudovat její tematiku zblízka? Totéž platí i o originálních Michelangelových freskách ze Sixtinské kaple, které jsou od diváka tak daleko a vysoko, že může z nich ve Vatikánu mít pouhý celkový letmý dojem, na výstavě "Mistři renesance" však je úžasné, když se lze pokochat před Michelangelovou představou Stvoření světa tak, jak je mohl vidět pouze sám Mistr (pomineme-li pozdější restaurátory). Velice pěkně na výstavě vyznívá i Sixtinská Madona, jejíž originál je v nedalekých Drážďanech a znám jej velmi dobře. Kvalitní Leonardovy obrazy z Louvru, včetně proslulé Mony Lisy, jsou na výstavě zastoupeny všechny.

Na obecné rovině jsem vděčný, že se autoři výstavy ujali myšlenky prezentovat kvalitní reprodukce mých milovaných italských obrazů v Praze. Již jako student jsem toužil po tom pracovat s kvalitními reprodukcemi vrcholných uměleckých děl, které mohou do značné míry nahradit radost z originálu a esteticky jej nahradit, díky moderním technologiím i restaurátorsky korigovat, vylepšit či prezentovat v pohodlnější a dostupnější formě. 


Pozoruhodná výstava umění konce 19. století (fin de siècle) v Plzni

Potěšila mne výstava v Masných krámech, představující umění konce 19.století a zejména díla Jana Preislera, Antonína Slavíčka a Františka Kupky.. Výstava stojí za návštěvu. Další informace či fotografie rád poskytnu na vyžádání.

Vývoj vztahu astronomie a geologie ve výtvarném umění 19. století a počátku 20. století

Obraz Williama Dyce Pegwell Bay, Kent - a Recollection of October 5th 1858 (1858-60) v londýnské galerii Tate je zajímavý z hlediska zájmu o astronomii a geologii, které se v něm motivicky snoubí. Dá se říci, že se jedná o důležitý milník ukazující cestu k inspiraci geologií a astronomií u česko-francouzského malíře Františka Kupky.
Skutečnost, že je na Dyceově obraze zobrazena na nebi Donatiho kometa a současně Dyce věnoval mnoho pozornosti geologii, obraz řadí mezi důležitá díla inspirovaná přírodními vědami, která nacházíme i u Františka Kupky ve 20. století. Pokud je mi známo, vztah mezi Dyceovým obrazem, astronomií, geologií a dílem Kupky dosud nebyl přesvědčivě ukázán.
Není vyloučeno, že Kupka znal publikace francouzsko-českého geologa Joachima Barrandeho, který ve svém díle vyobrazil amonity, inspirující i Kupku. Obraz Stvoření (Création) připomíná i geologické formace Českého ráje.


FRANTIŠEK KUPKA - MENTIS OCULIS

Nová kniha Karla Srpa o Františku Kupkovi Mentis oculis je koncipovaná jako kaleidoskop esejí o významném zakladateli abstrakce.

Není řazena chronologicky jako například knihy o Kupkovi z pera Miroslava Lamače či Ludmily Vachtové.

Zajímavostí je, že se z hlediska pramenů se Srp opírá o soukromé sbírky jako je Adolf Loos Apartment and Gallery v Praze, sbírka Thordis Moeller v New Yorku či pařížská galerie Minotaure, státní muzea jsou tentokrát v knize poněkud upozaděna.

Z hlediska interpretace Kupkova díla je kniha vysoce abstraktní a široce rozkročena, takže pojímá zcela různá období a styly např. od gotického Mistra z Covarrubias přes Václava Boštíka až k Blinkymu Palermo.

Ačkoliv kniha není řazena přísně chronologicky, začíná významným raným Kupkovým dílem ze sbírek Pražského hradu, totiž Bibliomanem (1896-1897). V této části se Srp zabývá Kupkovým rozpolcením mezi francouzskou radostí ze života a přilnutím k smyslovým radostem na straně jedné a transcendentním uvažováním, pohledem "mentis oculis", čili okem mysli, na straně druhé.

Jsou zde zajímavá srovnání například mezi akty Kupkovými a Klingerovými či expresionismem Ernsta Ludwiga Kirchnera. V této komparaci vychází najevo, že Kupkův malířský temperament je více intelektuální, zatímco Kirchnerův nános barvy je více spontánní a bezprostřední.

Srp samozřejmě připomíná i významnou Kupkovu teoretickou knihu "Tvoření v umění výtvarném". Pozoruhodná je stať věnovaná zelené ploše, barvě, kterou Mondrian zcela eliminoval ze své palety, ale Kupka s ní pracoval. Východiskem pro Srpovy úvahy je obraz "Zelená plocha" z roku 1935 a autor dochází až k interpretaci teorie barev v Kupkově tvorbě, opět na základě známé teoretické knihy. Kupka byl jedním z mála českých malířů, kteří se teorií barev systematicky zabývali (zlomky zájmu o teorii barev nacházíme ještě například i v díle Bohumila Kubišty či Jana Zrzavého).

Zdařilé je srovnání obrazu Sen "1909 - 1910" Františka Kupky s obrazem pozdějšího italského futuristy Umberta Boccioniho "Sen - Paolo a Francesca (1908 - 1909).

V oddíle knihy Stavby bez kamene je věnována pozornost komparaci Kupkových obrazů (zejména "Filosofická architektura", 1913 - 1922) s domy Adolfa Loose, Theo van Doesburga i Josefa Gočára (kostel sv. Václava v pražských Vršovicích, 1923). Nechybí příloha s texty filosofa Bernarda Bolzana.


KLENOTY SOUČASNÉ MALBY VYSTAVENÉ V LETENSKÝCH SADECH

V pavilonu Expo 58 v krásných pražských Letenských sadech lze v současnosti obdivovat i díla významných současných českých umělců.

Můžeme vidět například dílo Tomáš Rajlicha, který se po studiích na pražské Akademii výtvarných
umění vydal do Nizozemí, kde se v kulturních kruzích prosadil a stal se profesorem. Jeho abstraktní
malba, v níž je pigment strukturálně nanášen, může připomenout i vývoj amerického umění 2. poloviny 20. století, díla umělců jako Jasper Johns či Mark Rothko.

Pozoruhodnou postavou české grotesky a expresivní malby je Michael Rittstein, který ve své úžasně veselé, radostné a pestré malbě "Nad pastvinou" (2010) zavzpomínal na své oblíbené vzory Josefa Ladu a Ondřeje Sekoru (v malbě je vtipně začleněn i Ferda Mravenec). Zcela odlišná svým stylem je malba Jiřího Anderleho, který fascinuje svou bravurní malířskou linkou. Anderle se seznámil s figurálním mistrovstvím starých mistrů, využívá však i médium asambláže, jejíž pěknou ukázku představuje právě obraz "Nostalgický poetikon 93" z loňského roku (2022).

Na první pohled nezaměnitelné a originální je dílo Jiřího Georga Dokoupila, který své obrazy vytváří z obrovských mýdlových bublin. Na výstavě v Expu je zastoupen i malíř Jan Gemrot, který ve své malbě "Krize identity" teprve z letošního roku 2023 zkoumá psychologické aspekty lidské duše. Tematicky i výrazově odlišný obraz "Částečné zatmění II." Zdeňka Trse navazuje na modernistickou fascinaci populární astronomií, která okouzlila již Kupku. Náš exkurz do současné malby vystavené aktuálně v Letenských sadech zakončeme velkolepým finále – obrazem etablovaného umělce Jana Mikulky "Zátiší s blumami (2022)". Malby Mikulky jsou velkolepou oslavou naší doby. Ve svém verismu předčí i umění zátiší holandských mistrů doby baroka. Za svůj mimořádný talent umělec dokonce získal prestižní cenu BP Portrait Award v Londýně. Mikulkovo dílo galerijních kvalit se při své aktuálnosti již stává i součástí kánonu nejnovějších dějin umění.

Termín aukce: 19. března 2023 od 16 hodin

Místo konání aukce: Výstavní síň Expo 58 ART, Letenské sady 1500/80, 170 00 Praha 7

Předaukční výstava v Expo 58:
18. února - 18. března 2023 (Po – Ne 10:00 - 18:00)
19. března 2023 (10:00 - 15:30)
otevřeno denně včetně sobot, nedělí a svátků


Důležitý obraz Karla Černého vystaven v pavilonu Expo 58 Art

Po více než půl století je opět možné umění Karla Černého (1910 - 1960) obdivovat stylově v krásném Československém pavilonu EXPO 58 z bruselské výstavy, na které za svého života vystavoval. Tentokrát však již nikoliv v Bruselu, ale v pražských Letenských sadech, kde sídlí prestižní aukční síň Adolf Loos Apartment and Gallery.
Černý nepatřil k umělcům, kteří by měli lehký život. Trpěl osamoceností a bolestmi páteře - proto chodil údajně i hrbatý. Nejprve se vyučil mechanikem, měl však velké nadání a byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde studoval u Jakuba Obrovského. Známý kritik Jindřich Chalupecký obdivoval jeho svébytný talent.
Obraz "Milenci u rybníka" z roku 1951 patří mezi Černého vrcholná mistrovská díla. Umělec v něm vyobrazil v prvním plánu objímající se pár, v druhém plánu vidíme rozlehlou plochu rybníka a ve třetím plánu jsou vidět lesy a vzdálené stavení s červenou střechou. Nad lesem je vyobrazen měsíc v úplňku.
Pevná, stylizovaná linka Černého štětce sumarizuje tvary do obrysů, které mohou připomenout obrazy francouzského malíře Fernanda Légera. Není tomu náhodou, Karel Černý jezdil totiž po skončení 2. světové války do opakovaně Paříže, kde se jistě s Légerovým dílem seznámil. Samotná dvojice milenců je ve tváři značně kubisticky stylizovaná a může připomenout africké dřevěné masky či experimenty Picassovy.
Hlavním námětem romanticky laděného obrazu, který nám může připomenout i první sloky Máchova Máje, je kromě kubisticky tvarované dvojice až abstraktní monochromní modř rybníka, nad níž se hypnoticky vznáší měsíc. Využití modré barvy v obraze odkazuje až k abstraktním lyrickým experimentům Yvese Kleina, avšak Černý zůstává věrný figurativní kompozici.
Pozoruhodností je použití písmena Š v signatuře obrazu v levém horním rohu obrazu, které odkazuje na dívčí jméno umělcovy matky Šíchová. Na rozdíl od mnoha umělců, kteří se museli svému dílu věnovat proti vůli svých rodičů, totiž Černý nalezl pro své umělecké nadání u matky pochopení a jeho talent podporovala. Proto se ji později ve svém díle odvděčil tím, že první písmeno jejího jména uváděl za svou signaturu.David Bareš
Termín aukce: 19. března 2023 od 16 hodin

Místo konání aukce: Výstavní síň Expo 58 ART, Letenské sady 1500/80, 170 00 Praha 7

Předaukční výstava v Expo 58:

18. února - 18. března 2023 (Po – Ne 10:00 - 18:00)
19. března 2023 (10:00 - 15:30)
otevřeno denně včetně sobot, nedělí a svátků


Esej "Okno a jeho význam ve výtvarném umění"

Podíváme-li se na nejstarší architektonické památky zachované na našem území, nacházíme románské rotundy, jejichž drobná okénka připomínají spíše střílny. Není tomu náhodou. Primitivní počátky architektury u nás připomínají, že nejstarší sakrální památky mohly sloužit v případě nájezdů ještě i jako obranná tvrz. "Hospodin je hrad můj a tvrz má" stojí v Bibli a nejstarší románské památky sloužily doslova i jako útočiště.

Velkou změnu zavedl v architektuře až opat Suger v opatství Saint-Denis u Paříže. Vynálezem lomeného oblouku, který umožnil odlehčit zdi a stavět vysoká a rozhlehlá okna, začíná nová epocha propojení uvnitř a vnějšku architektury. Z oken se stávají Biblia pauperum, bible chudých a negramotných, když se na nich začíná rozehrávat nádherné středověké vitrážní umění, vyprávějící prostřednictvím příběhů z Písma svatého prostému lidu, neznalému jazyka liturgie, zbožné příběhy. Vitráže oken a světlo, které skrz ně proudilo, připomínalo i teologická dogmata, jako například neposkvrněné početí Panny Marie.

Ve stejné době jako středověké evropské katedrály vznikají ve východní církvi ikony, které mají představovat jakási okna do nebeského světa. Proto bývají jejich okraje mírně vystouplé a za těmito rámy jakoby nahlížíme do jiné reality.

Vznikem renesance se okna rozšiřují a bývají rámována antickými sloupy, jako je tomu například na nejkrásnějších renesančních oknech na sever od Alp ve Vladislavském sále Pražského hradu. Tyto ornamentální rámy nemají žádný tektonický význam, avšak jsou spíše dekorativního charakteru a zvýrazňují, že tudy proudí do budovy světlo.

Zaměříme-li se na příklad z umění malby, vzniká v renesanci umění perspektivy, které je vynalezeno díky jistému orámování motivu před a za určitou plochou. Jak uvádí František Kupka ve své knize Umění v tvoření výtvarném, Albrecht Dürer například studoval perspektivu na základě mřížky, pomáhající mu převézt třetí dimenzi do dvou dimenzí na malířské plátno. Zajímavou ukázkou perspektivy a trompe-l´oeil, čili matení oka, je portrét mladého muže opírajícího se o rám okna či balustrádu na obraze Tiziana Veccelia. Perspektiva je v jeho době již plně etablována a umělec ji využil k rafinované hře mezi tím, co je na obraze, a tím, co z něj vystupuje vpřed.

Barokní sloh přinesl teatrální hru světel v architektuře, která iluzivně dokázala odlehčit masivní hmoty stavby kupole kostela San Lorenzo. V českém prostředí na hru světel a stínů v prostoru geniálně navázal slavný architekt Jan Blažej Santini Aichl například svou stavbou kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Ždáru nad Sázavou.

V devatenáctém století se objevuje motiv tzv. Rückenfigur, tedy postavy, která nás uvádí do motivu malby. Caspar David Friedrich ve svých malbách opakovaně použil motiv okna, které rozsvěcí denní světlem potemnělé interiéry. Jedním z obrazů, který by se mohl vyložil i alegoricky teologicky, je obraz Žena, dívající se z okna. Podobně, jako denní světlo slunečného dne venku působí až osvobozujícím dojmem, může lidskou duši osvítit poznání vyšších Božích pravd.

Na obraz s Friedrichovou Rückenfigur u okna reagoval pravděpodobně i španělský malíř Salvador Dali, avšak jedná se spíše o magrittovskou hru okna v "okně" obrazu než o metafyzickou alegorii. Právě belgický malíř René Magritte vytvořil jednu z nejvtipnějších scén rozpouštějící avantgardně malovanou krajinu v přírodě skutečné. Slova Františka Kupky, proč má moderní malíř malovat stromy, když může hezčí než na plátně obdivovat v realitě, přetavil do obrazu. Tuto myšlenku nacházíme však i v modernistické architektuře - například vila Mueller v pražských Střešovicích od architekta Adolfa Loose obsahuje rovněž jakýsi imaginární architektonický rám, kterým prostě ukazuje, že i realita krajiny může být sama o sobě skvělou estetickou podívanou.

Na téma středověkých vitráží gotických katedrál navázal ve své tvorbě však hlubokomyslně česko-francouzský malíř František Kupka, který s oblibou maloval lom barevného skla ve světle. Podobně jako u Friedricha je jeho umělecké hledání spirituální a sliboval si od své malby okna hlubší poznání duchovní reality.

Hru mezi dějem odehrávajícím se na ploše plátna a vstupujícím iluzívně do naší reality zobrazil španělský malíř Francisco Goya ve svém obraze společnosti na balkóně. Spojnicí mezi "oknem obrazu" a naší prožívanou tělesností mimo plátno je pouze mříž, o kterou se opírá dáma sedící v prvním plánu. Na Goyův obraz s největší pravděpodobností navázal slavný francouzský malíř Edouard Manet, který rovněž vyobrazil společnost na balkóně. Místo Goyi, který však iluzivně naznačil tři plány, je Manetova malba více plošná. Inspiraci pro to mu bylo umění japonského dřevorytu. Přesto však u francouzského okna nacházíme o plán více - na reprodukci se často ztratí, že v originále se v temném pozadí okna nachází ještě další chlapecká postava.

Vraťme se k antropomorfismu oken v architektuře. V manýrismu vytvořil architekt Federico Zuccaro zajímavou vizuální a plastickou hru na fasádě, když okno orámoval obličejem tak, že jeho plocha vytváří ústa. Není však logičtější okno na fasádě považovat spíše na oko domu? Patrně tímto způsobem uvažoval kritik, který Loosův obchodní dům Salatsch ve Vídni, postavený s okny bez okenních říms, nazval "domem bez obočí". O několik dekád později vzniká v nedalekém Brně vila Tugendhat, ve které architekt Miese van der Rohe zcela potlačil členění fasády mezi stěnu a okno, když vybudoval celou skleněnou stěnu, propojující vnitřek vily s přilehnou okouzlující zahradou. Na hmatatelně blízké propojení přírody a interiéru poté navázali v padesátých letech například stavitelé československého pavilonu pro bruselské expo 58.

Petr Wittlich uvádí, že okna svítící na přeslavném Munchově obrazu Bouře z Metropolitního muzea v New Yorku (byl vystaven v Praze u příležitosti stého výročí mistrovy výstavy v Praze v roce 1905), evokují, že mistr chtěl svítícími nánosy barvy oken v potemnělé krajině jakoby prorazit plátno malby.

Tím by ovšem ukazoval cestu radikálnímu gestu Lucia Fontany, který monochromní plátna prořezával. Naskýtá se otázka, zda není rozříznutí plátna ironickou negací staletých pokusů malířů vytvářet z plochy obrazu iluzívní prostor čili okno do jiné reality. V tomto smyslu, proražením určité plochy, připomínají Fontanovy pokusy i obraz Ultimo Baccio, čili poslední polibek, zobrazující okno vagonu.

Pomineme-li význam okna v architektuře, který je natolik zásadní, že by o něm bylo možné psát ještě dlouho, právě vyobrazení okna v dopravě nabízí v období modernismu nový inspirační zdroj. Umělci mluví o pohledu z okna vlaku jako o filmovém plátnu. Krásný je i obraz zachycující cestující hledící na jezero Lago Maggiore z lodi. Fenomen cestování zachytil i Kupka ve svém obraze Okna z dostavníku na moře a Kubišta v obraze Cestujících třetí třídy. Zde okno zůstává zcela černé a umocňuje nehostinnou tmu venku. Tísnivý pocit lidí v kupé je tak ještě umocněn.

Posledním typem průhledu do jiného prostoru či jiné reality bych se chtěl zabývat v souvislosti s obrazem Kazimíra Maleviče "Černý čtverec na bílém pozadí". Malevič byl ovlivněn malbou tradičních ikon, o kterých jsem se zmiňoval v eseji výše a který znamenal zázračné zjevení malby na malířském plátně čili acheiropoieton, vyhotovení malby pouze spirituálně bez rukou.

Snad nebude považováno za rouhání, uzavřeme-li esej na téma "okna" ve výtvarném umění obrazem od Hynka Martince "Every generation has its own revolution", ve kterém vyobrazil vypnutou obrazovku počítače.

Jedná se možná o jiný druh okna než jsme analyzovali u Maleviče, o průhled do znalostní, informační a digitální vědomostní kultury dneška. V obraze Hynka Martince si však zachovává i svůj spirituální, ne-li spiritistický, náboj.



Umění Giorgia Morandiho vystaveno v Estorick Collection v Londýně

Boloňský malíř Giorgio Morandi (1890-1964) je dnes považován za jednu z klíčových postav umění 20. století. Až do konce dubna je možné obdivovat jeho díla v muzeu Erica Estoricka, amerického sociologa a spisovatele, který založil v Londýně privátní muzeum zasvěcené modernímu italskému umění. Vystavená díla pochází ze sbírky muzikologa a sběratele Luigi Magnaniho, který se s Morandim osobně znal.

Giorgio Morandi prožil celý svůj život v Bologni. Poté, co mu zemřel otec, se stal hlavou rodiny a strávil celý svůj život se svou matkou a sestrami. Nikdy se neoženil.

Vystudoval Akademii krásných umění v Bologni, už během studií na něj měli velký vliv André Derain, Pablo Picasso a Paul Cézanne. Silně na něj zapůsobilo i dílo starých italských mistrů, zejména díla Giotta, Pierra della Francesca a Paola Uccella. Později se zapojil do hnutí futuristické i metafyzické malby. Ačkoliv Morandi maloval portréty i krajiny, nejvíce se proslavil malbou zátiší.

Ve svých zátiších mistrně aranžuje vázy, láhve a hrnce do kompozic ideální harmonie v bílých, béžových a hnědavých odstínech. Zátiší a věci na nich zobrazené žijí svým tichým životem. Morandi v nich navazuje jak na metafyzický odkaz Chiricův, tak i na pokorné a trpělivé hledání reality, schované za pouhým vizuálním vjemem, v tvorbě Cézannově.

Poté, co mistr zátiší oslavil četné úspěchy ve své rodné Itálii, vynesla jej do celosvětového povědomí výstava v Metropolitním muzeu v New Yorku v roce 2008.

Současná přehlídka v londýnské Estorick Collection prezentuje na padesát umělcových děl, včetně skvělého autoportrétu z roku 1925, kdy umělci bylo 35 let a byl na vrcholu svých sil. Dalšími zajímavými díly jsou metafyzické zátiší a typická Morandiho nature morte.

V samostatném sále výstavy je vystaveno všech 27 děl ze sbírky pana Estoricka. Muzeum výstavou Morandiho důstojně připomíná 25 let své existence.

Výstava "Giorgio Morandi: mistrovská díla z fondace Rocca-Magnani" se koná od 6.1.2023-30.4.2023 v Estorick Collection of Modern Italian Art v Londýně na adrese 39a Canonbury Square, London N1 2AN. Otevřeno: Středa: 11.00 – 18.00, Čtvrtek: 11.00 – 20.00, Pátek: 11.00 – 18.00, Sobota: 11.00 – 18.00, Neděle: 12.00 – 17.00

Výstava Gregora Hildebrandta v Kunsthalle Praha

Gregor Hildebrandt se ve své tvorbě inspiruje tradičními gramofonovými deskami, ze kterých vytváří nápaditá umělecká díla. Sestupuje časově do počátků modernizmu, provádí archeologii moderny a využívá reliktů ve formě analogických magnetofonových pásek k vytvoření ornamentalnich instalací, která působí až dekorativně. Proto je vítaným zpestřením výstavy malý automobil na třech kolech a alternativní výstavní prostor. Velmi krásná je instalace z šachovnic a šachových figurek (pěšáků), ve které umělec dokazuje svou vysokou výtvarnou citlivost. Sběratelství předmětů, archetypální umělecká činnost, je v instalaci prezentována jako navýsost současná. Hravost až komičnost, se kterou se Hildebrandt staví ke světu, je Bohu milá. V českém umění hrály analogie mezi uměním výtvarným, hudbou i tancem velkou roli diky Františku Kupkovi, který ve svých obrazech na počátku 20.století zkoumal, jak vyobrazit muzikalitu a hudebni tóny v malbě. Stal se zakladatelem uměleckého směru, který nazýváme v dějinách umění jako abstraktní nebo konkrétní. Kupka také vyzobrazoval technická zařízení, spojená s vynálezem reprodukované hudby, jako byl gramofon. Odsud byl již jen malý krok k vtipným a originálním destrukcím vinylových desek v díle Milana Knížáka. Jak ukázala výstava Sons et Lumières v pařížském Centre Pompidou, vztahy hudby a umění jsou v českém umění velmi široké, od Miroslava Ponce až po Zdeňka Pešánka. Pešánkovy instalace jsme mohli obdivovat již při inaugurační výstavě pražské Kunsthalle, málo lidi dosud ví o jeho barevném klavíru. A právě z těchto tradic vychází Hildebrandtova kreativita, z futuristické disekce obrazu a mechanizace hnutí Fluxus. Svými kořeny v avantgardní evropské výtvarné tradici je mi tvorba Hildebrandta blízká. Ve svém díle již zpracovával podněty z díla Mondrianova a je otázka, zda jej díky možnosti prezentovat svá díla v Praze budou inspirovat i muzikální díla Kupkova.

Brno

Velmi mne okouzlila nová expozice Moravského zemského muzea v Paláci šlechtičen, kde jsou vystaveny loutky a etnografické exponáty. Zajímavá je i komorní výstava osobních předmětů v domě Leoše Janáčka, přiléhající k Varhanní škole. V Moravské zemské knihovně probíhá výstava knih z doby osvícenství s vtipným titulem Odvaž se poznat.

Rok 2022


Návštěva Muzea literatury

Velmi mne potěšilo nové Muzeum literatury v krásné vile v pražské Bubenči. Výstava je koncipována klasicky chronologicky, avšak zároveň i moderně s využitím moderních technologií. Klade důraz na využití nových médií a prezentuje vkusně i staré rukopisy a bibliofilie z doby avantgardy. Pozoruhodností jsou umělecké relikvie jako kus z Máchovy lebky. Výstava překvapí i přesahy do světa výtvarného umění, zejména v době symbolismu, v tvorbě Otokara Březiny a Františka Bílka, nebo v díle Josefa Váchala. Těším se, že v budoucnu uvidím v expozici i plátna Josefa Čapka, která Památník Národního písemnictví uchovává, zejména magické plátno "Hvězdy" (1936).

Požehnaná výstava Posvátné umění v nesvaté době v Olomouci

Originální výstava si klade za cíl ukázat vysokou estetickou i teologickou úroveň sakrálního umění doby komunizmu.


Obraz Františka Kupky Bílý kůň, 1909

Pozoruhodný a velmi krásný obraz Bílý kůň zaujímá v Kupkově díle zvláštní důležitost. Nejen svou barevností, která odpovídá dobovým experimentům Mondrianovým, ale především svým obsahem, který je plný symbolických odkazů. Samotná barevnost obrazu, jeho světlé tóny, které jsou až zářivé, vyjadřují paprsky zapadajícího slunce na těle bělouše. Fasáda kaple a krucifix na hřbitově u ní je zbarven dozlatova. Světlé tóny napovídají duchovní, až nebeské ladění obrazu, které je viditelné i na bílých oblacích. Obraz dokládá, že Kupka měl ze svého dětství v Čechách vztah k religiozitě (mezi jeho prvními malbami z Dobrušky je výjev Panny Marie a později studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru náboženské malby Františka Sequense). Proč však Kupka na obraze překvapivě a originálně nezobrazíl kněze či průvod, ale osamělého bělouše? Jeví se velmi pravděpodobné, že kůň je jistou formou sebeprojekce umělce, že v obraze proti sobě umělec postavil náboženskou krásu a sílu přírody, která si náboženského světa jakoby nevšímá. Vždyť před svým příchodem do Francie Kupka pobýval v komuně přírodního filosofa Karla Diefenbacha, který se snažil o nové soužití s přírodou a nesmíme zapomenout ani na Kupkovy karikatury pro časopis Assiette-au-Beurre, v nichž nahlížel na náboženství s humorným nadhledem. I v tomto obraze se zdá být humor v konfrontaci nesvázaného bělouše a řádu morálního. Zobrazení stínu komplementárními barvami připomíná barevnost impresionistických obrazů, avšak zářivost barevných tónů dokládá znalost hnutí Nabis i fauvismu. Je otázka, zda dlouhé stíny nemohou být považovány za odkaz na smrtelnost a pomíjivý charakter všeho živého. Tomu by odpovídal i krucifix a jeho stín na stěně kostela. Obraz je velmi tajuplný a obsahuje mnoho významových vrstev. Nebo že by zlatá barva fasády odkazovala na dukáty, kterými je krmena hlava Náboženství v časopise Assiette-au-Beurre a které za sebou skrývá kněz ukazující na krucifix v sérii obrazů pro číslo L'Argent? V tom případě by bělost koně poukazovala i na jeho nevinnost, zatímco zlato na konzervativní hodnoty pana Peníze, které Kupka ve svých karikaturách kritizoval. Ať tak či onak, bílá oblaka odkazují k transcendentnímu řádu, který nás přesahuje. I v scientistickém uvažování Kupkově je vždy přítomno i duchovno.

Norský génius Munch vystavuje v Paříži

Pařížské Musée d'Orsay připravilo ve spolupráci s Muzeem Edvarda Muncha v Oslu retrospektivu slavného norského expresionisty.

Dekadentní a pochmurná témata Munchových obrazů přesto svítí svým osobitým koloritem. V sumárních tvarech vystihují psychologicky pronikavě lidskou melancholii, psychická traumata, úrazy a šoky.

K zájmu o lidskou psychologii se však malíř dopracoval postupně. Nejprve se do Paříže vypravil za obrazy naturalistů, kteří v té době Nory fascinovaly. Seznámil se rovněž se zářivou barevností impresionistických obrazů.

Munch si ale již ve své době kladl vyšší požadavky na umění než jednoduchou nápodobu skutečnosti. Chtěl Umění, které by se rodilo přímo z emocí lidských srdcí.

První vzdělání Munchovi poskytla po předčasné smrti jeho matky teta. Až poté se zapsal ke studiu na umělecké škole v Kristiánii (nynějším Oslu). V roce 1885 pobýval poprvé díky stipendiu v Paříži. Naučil se rychle a svobodně pracovat s barvami i štětcem.

Ve stejné době se však odvrátil od malby krajin a jako model mu začínají sloužit bohémové sdružující se okolo spisovatele Hanse Jaegera a také vlastní sestry, Inger a Laura.

Velký úspěch sklidil Munch výstavou souboru obrazů "Vlys života" v Berlíně v roce 1902. Jedná se o jakýsi souhrn Munchových motivů - tématu narození, lásky, stárnutí a smrti. Báseň o životě a smrti či jakási balada v převratném malířském rukopise i barevnosti.

Sám malíř o "Vlysu života" napsal: "Cítil jsem tuto fresku jako báseň o životě, lásce a smrti." (Vlys života, 1919)

Dalším typickým cyklem obrazů jsou ženy s rozevlátými vlasy, které obklopují muže. Použití tohoto motivu je však rovněž silně symbolické, vlasy mají vyjadřovat citové a duševní intimní spojení mezi osobami.

Munch se často inspiroval Ibsenovými dramaty, což je ve výstavě rovněž připomenuto. V závěrečných částech výstavy jsou obrazy spojené s introspekcí malíře samotného prostřednictvím autoportrétů. Munch se dokonce léčil s duševním onemocněním v psychiatrické léčebně.

"Nemoc, šílenství a smrt byli černí andělé, kteří se skláněli nad moji kolébkou", napsal malíř sám o sobě v nedatovaném deníku.

Výstava "Edvard Munch. Báseň o životě, o lásce a o smrti" je k vidění v Musée d'Orsay od 20. září do 22. ledna 2023, na adrese 1, rue de la Légion d'Honneur 75007 Paris (Francie), každý den mimo pondělí od 9,30 h do 18,00 hodin. Ve čtvrtek otevřeno až do 21,45 hodin.  

První obraz Edvarda Muncha zakoupil u nás sochař Stanislav Sucharda. Více o Suchardovi a Munchovi čtěte prosím na mém webu zde.


Tajemný malíř anglického osvícenství. 

Dílo Johanna Heinricha Füssliho vystaveno v pařížském Musée Jacquemart-André

Johann Heinrich Füssli (1741-1825) chtěl být původně pastorem. Proslavil se však jako malíř temnoty, tajemna, nočních můr a stínů konce 18. století.
Jediná epocha evropského umění, která má ve svém názvu světlo - totiž osvícenství - si zakládala na vědě, rozumu a racionalitě. Není náhoda, že čelo slavného filosofa Denise Diderota na jeho autoportrétu od Louise-Michela van Loo v pařížském Louvru nápadně září. Kde je však světlo, tam se objevuje i stín.
Füssliho umění se zaměřovalo právě na tu odvrácenou stránku osvícenství, na motivy inspirované nočními viděními, spánkem a somnambulismem. V tomto smyslu jeho tvorba předznamenala umění českého symbolismu konce 19. století, například dílo Maxe Pirnera.
Velmi sečtělý Švýcar Füssli přišel do Londýna poprvé v roce 1765, kde jej přijal malíř Sir Joshua Reynolds, jenž se později stal prezidentem Royal Academy.
Füssli chodil do divadla, obdivoval zejména díla Shakespeara a Marlowa. Přátelil se také se slavným básníkem a výtvarníkem Williamem Blakem.
V pařížském muzeu Jacquemart-André, které se nachází v úžasném historickém paláci poblíž Champs-Elysées, je vystaveno na šedesát Füssliho děl. Mistrova imaginace byla natolik temná a vymykala se duchu osvícenství, že ve své době byl spíše na okraji akademického světa a byl dokonce považován za šíleného génia.
V jeho obrazech se často vyskytuje přehnaná mimika na tvářích zobrazovaných figur, vystihnutá štětcem mistra, který se skvěle vyznal v anatomii. Mluví se o Füssliho teatrálnosti, neboť divadlo bylo jeho velká láska a dokázal ve svých obrazech skvěle vystihnout herecká gesta.
Oblíbené byly v tvorbě Füssliho i biblické motivy a ilustrace a motivy z nordické a řecké mytologie, které vyobrazoval svým typickým šerosvitem. Mistr delší dobu pobýval v Itálii, kde na něj zapůsobila tvorba Michelangela Buonarottiho, ale svým šerosvitem mohly mít vliv i díla Caravaggia.
Füssli byl znovuobjeven i s nástupem psychoanalýzy, kdy byl vykládán jako malíř temných stránek našeho lidského myšlení - podvědomí. Vliv jeho vizionářské malby mohl inspirovat ve 20. století i surrealisty.
V roce 1782 se malíř proslavil obrazem "Noční můra". Nejslavnější Füssliho dílo zůstává dodnes pro diváky enigma. Na obraze vidíme spící (možná už mrtvou?) ženu, na níž sedí monstrum - strašidlo či ďábel a nalevo přichází kůň se svítícíma očima. Co chtěl mistr tímto tajuplným dílem vyjádřit, je opředeno tajemstvím. Ve stejné době však španělský malíř Francisco Goya vytváří lept "Spánek rozumu plodí příšery" (1798).
Nejpravděpodobnější se tudíž jeví interpretace, že duchovně zaměřený Füssli chtěl v díle vyjádřit, že rozkvět vědy a rozumu doby osvícenství přináší i své odvrácené, silně emotivní, pochmurné a stinné stránky.
Výstava "Füssli, mezi snem a fantazií" je k vidění od 16. září 2022 do 23. ledna 2023 v Muzeu Jacquemart-André, na adrese 158 Bd Haussmann 75008 Paris (Francie), každý den od 10 do 18 hodin.
David Bareš


Kvalitní originální obraz Edouarda Maneta aktuálně vystaven na území České republiky

Něco takového se v Praze jen tak nevidí! Národní galerie Praha si v rámci své spolupráce s pařížským Musée Orsay vypůjčila na svoji výstavu "V kroužcích dýmu" vysoce kvalitní obraz od slavného francouzského malíře Edouarda Maneta (1832 - 1883).
Manet je považován za zakladatele moderní evropské malby, který byl uznáván a uctíván svými impresionistickými souputníky. Na rozdíl od nich však ve svém díle navazuje na odkaz starých mistrů, zejména španělských klasiků Velazquese a Franciska Goyi. Svou pozornost zaměřoval na každodenní a všední výjevy ze soudobých pařížských ulic, parků a barů. Dokázal vynikajícím způsobem vyjádřit sílu okamžiku a psychologii zobrazovaného člověka.
Obraz "Servírka piva" byl namalován mezi lety 1878 - 1879. Tematicky zapadá do okruhu Manetových maleb z varieté a kaváren, jako například slavný obraz "Bar ve Folies Bergere" (1882), namalovaný o tři roky později, dnes uchovávaný v Courtauld Institute of Art v Londýně.
Manet se nebojí rozvolnit svůj rukopis v prvním plánu na modrém obleku kuřáka, ale tvář servírky, která je umístěna ve zlatém řezu, vyobrazil svým mistrovským způsobem jakoby mimochodem, jako momentku z moderního života velkoměsta, s pronikavou a zdařilou psychologií. Servírka nese ve své levé ruce dvě sklenice plné piva, svou pravou rukou již jednu pivní sklenici na stůl položila.
Okamžik z krásného bohémského života je Manetem na malbě zobrazen v malbě hutně, ale zároveň i těkavě, takže naznačuje svou pomíjivost. V levé polovině obrazu je - evidentně zcela záměrně - zobrazena pouhá polovina vystupující herečky či tanečnice na scéně, která poukazuje na pokračování děje mimo okraj plátna malby. Jedná se o typický modernistický Manetův malířský vynález - "výsek" z reality, která pokračuje dále mimo plochu obrazu v naší imaginaci, najdeme i na dalších mistrových malbách.
V řadách před kuřákem sedí ještě pán s vysokým cylindrem a žena se žlutozelenou ozdobou ve vlasech. K pochopení obrazu je třeba znát i svět pařížských kabaretů 19. století. V pařížských kabaretech - a platí to dodnes v barech jako Moulin Rouge - se představení pozorovala od stolu, kde se popíjelo pivo a lidé se bavili, nesedělo se strnule a potichu v řadách za sebou, jako to známe z našich divadel.
Paraván za modelkou naznačuje japonizující inspiraci, která byla v Manetových obrazech velmi častá.
Tři lampy na stropě poukazují na skutečnost, že Manet žil v době, kdy se objevovaly první elektrické lampy (byly představené na Světové výstavě v Paříži právě v roce vzniku obrazu, 1878, kde se jimi inspiroval i náš František Křižík).
Nepochybný vliv na Manetův rozechvělý malířský rukopis měl i vynález fotografie, která umožnila přesnou vizuální reprezentaci reality. Malíři tak opouštěli jednoduchou nápodobu skutečnosti a nalézali expresivnější tahy štětcem a malířské výrazivo méně konkrétní, lehce snivé a abstrahující.
Snad proto se nám servírka zdá zachycena psychologicky mimořádně živě, ale jakoby mírně v konturách rozpitá, v kroužcích dýmu z dýmky kuřáka v prvním plánu.
Manet zobrazuje své postavy jako vystřihnuté z papíru a položené ve vrstvách na sebe, ne v klasickém kukátkovém prostoru iluzivní perspektivy. Inspirací mu přitom bylo i umění japonského dřevorytu, ale stále zůstává ve své malbě zaujatý tradicí evropských starých mistrů.
Dva zadní vertikální pruhy vedle postavy zpěvačky na pódiu, jeden fialový a druhý zelený, mohou připomenout pozdější abstrakce Matissovy i Kupkovy. I v tom byl Manet ve své době velmi průkopnický.
Manetovo mistrovské dílo, aktuálně k vidění na výstavě "V kroužcích dýmu" Národní galerie Praha, je milníkem ve vývoji moderního evropského malířství a stojí rozhodně za to, vydat se na něj podívat.
Mgr. David Bareš
historik a teoretik umění


Nová výstava "Oskar Kokoschka a Ostravsko" ve výstavní síni EXPO58 na Letné

Jméno slavného rakouského expresionistického malíře Oskara Kokoschky zná z dějin umění téměř každý. 
Už méně známá je skutečnost, že měl Kokoschka české kořeny, českou choť a že si po celý život zachoval k naší zemi vřelý vztah. Aktuální výstava "Kokoschka a Ostravsko" se zaměřuje na krátký pobyt Kokoschky ve slezské metropoli, kde vznikla vysoce kvalitní olejomalba na plátně "Pohled na Moravskou Ostravu II." (1937), která výstavu v pavilonu EXPO 58 zahajuje.
Kokoschka v ní svou typickou zářivě pestrou barvou a dynamickým rukopisem štětcem vyobrazil velmi industrializovanou krajinu s parním vlakem a lodí v prvním plánu a krajinou plnou továren s vysokými komíny v pozadí. Když si vybavíme první impresionistické obrazy, zobrazující drobné detaily železnice v krajině, uvědomíme si, do jaké míry již industriální revoluce do doby vzniku Kokoschkovy malby pokročila a jak inspirovala představivost moderních umělců. Uprostřed krajiny na dolním okraji plátna v prvním plánu sedí nevinně působící nahá lidská postava - akt. Lze ji vnímat i jako kritiku industrializace, návrat do nevinného stavu souzvuku s přírodou, který na vzdálených rájích v Tahiti kdysi hledal Paul Gauguin. Vždyť si malíř Kokoschka v Ostravě stěžoval, že "na něj třikrát denně útočí páchnoucí plyny ze všech vysokých pecí, takže zvrací kyselé a černé zbytky" a že mu vadí "pekelný rámus způsobený jedním zatraceným motocyklistou".
Druhou pozoruhodnou malbou na výstavě je portrét Kokoschkova pozdějšího tchána, pražského advokáta K. B. Palkovského (1936), který Kokoschkovi návštěvu Ostravy doporučil, neboť se domníval, že mezi industriální elitou najde mecenáše. Průvodkyní po Ostravě Kokoschkovi byla jeho dcera Olda. Návštěvníka výstavy jistě zaujme i "Hlava ze starého gobelínu" (1945), kresba barevnými tužkami na papíře, která nezapře vliv slavného manýristického génia El Greca, jenž inspiroval celou generaci expresionistů.
Ústředním oddílem výstavy je litografické album Kokoschky pro jeho divadelní hru Comenius, která byla uvedena v Hamburku v 70: letech. Kokoschka byl do Komenského díla zasvěcován již od dětství, když studoval jeho knihu Orbis pictus (Svět v obrazech). V divadelní hře i litografickém albu zpracoval téma fiktivního setkání Komenského v exilu se slavným nizozemským malířem Rembrandtem. Energické tahy štětcem a zářivá barevnost listů diváka doslova nabijí energií.
Mezi další zajímavé grafické listy na výstavě patří listy inspirované Itálií, například "Vesnice se sloupy v popředí" (1964), "Apulie - Portrét ženy" a "Vzpínající se kůň", vzdáleně evokující Feidiovy koně z anthénského Parthenonu, dnes uchovávané v British Museum v Londýně. Barevná litografie "Květinové zátiší" připomene svou lehkostí až asijskou tušovou malbu. Nezapomeňme, že asijské umění bylo pro rakouské malíře, například Gustava Klimta, důležitým zdrojem inspirace.
Humanistický apel v sobě obsahuje litografie "Kristus pomáhá hladovějícím dětem" z konce 2. světové války (1945). V barevné litografii "Opice jako malíř s modelem" (1959) Kokoschka zpracoval tradiční téma obráceného světa, opice u malířského stojanu, které se v umění objevilo již u Alexandra Gabriela Decampse a Gabriela von Maxe. V litografii "Tanečnice, Vyznání se Řecku" pochopime, že Kokoschkova inovativnost a modernita je vždy hluboce zakořeněna v evropské tradici. Předposlední oddíl výstavy je věnován autoportrétům umělce. Pozdní litografie "Želvy" (1978) může připomenout i Kokoschkovu kresbu "Žáby", kterou reagoval na okupaci Československa sovětskými vojsky v roce 1968. Litografie "Tower Bridge II." (1967) dokládá, že se Kokoschka musel kvůli turbulentní době, ve které žil, i opakovaně stěhovat. Za exulanta se přesto nepovažoval. Ve svých pamětech píše: "Nikdy jsem neměl chuť stát se emigrantem, od mládí jsem byl zvyklý opouštět místa, která se mi nelíbila, a vydávat se tam, kde se dalo žít."

Více o vztahu Komenského, Kokoschky a Masaryka se dozvíte na mém webu zde.


Klenot pařížského Louvru v novém světle

Nové poznatky k neoklasicistnímu mistrovskému dílu malby Napoleonova dvorního malíře Davida
Pozoruhodným obrazem Napoleonovy doby je obraz Jacquese-Louisa Davida "Přísaha Horatiů".
V levé části obrazu vidíme 3 přísahající bojovníky, kteří zdviženou paží směřují k mečům, které jim drží jejich otec. Hrdinství Horatiů spočívalo v tom, že se rozhodli pro osobní souboj s představiteli znepřátelených Curatiů, aby zabránili zbytečnému krveprolití mezi lidem.
Obraz působí nejen pouhou náhodou jako divadelní scéna. David se totiž inspiroval i divadelními hrami francouzských klasicistních autorů, například od Pierra Corneille. Není bez zajímavosti, že figury na obraze působí jakoby namalované z vosku. Je známo, že David totiž skutečně maloval podle drobných figurek.
Na pravé straně obrazu vidíme skleslé ženy, které se zavřenýma očima truchlí. Předvídají totiž negativní konec svých manželů, kteří v boji zahynou. Dramatický efekt obrazu podtrhuje téměř divadelní osvětlení a výrazné stíny na podlaze. Světlo směřuje k centru obrazu, kterým jsou tři meče a přísahající zdvižené paže.
Pestrá barevnost obrazu a výrazné stínování oblečení připomíná francouzskou klasicistní tradici malíře Nicolase Poussina. Davidův obraz je však proporcemi monumentální. Připomíná, že Napoleon využíval k vlastní prezentaci a propagaci svého režimu obratně i vizuálního umění. Zdvižené ruce připomínají i nechvalně proslulý pozdrav nacistů během německé 3. říše.
Ačkoliv německý diktátor nerozvinul vizuální propagaci své války do takové míry jako Napoleon, stylizoval se také do římského vládce. Určité styčné body ve vizuální propagandě ukazují i na to, že chtěl překonat válečný odkaz Napoleona Bonaparte.


Retrospektiva Pieta Mondriana v Basileji

Velká přehlídka obrazů Pieta Mondriana si klade za cíl ukázat zejména jeho rané období

Na rozdíl od poslední velké retrospektivy, která prezentovala Mondrianovo dílo chronologicky, jsou obrazy v současné výstavě prezentovány tak, že raná díla visí vedle pozdních obrazů, kterými se Mondrian proslavil. Je třeba si uvědomit, že Mondrianovi trvalo dlouhá léta, než nalezl cestu ke svým typickým obrazům s ortogonálními rastry a primárními barvami.

V 90. letech 19. století byl Mondrian ještě klasickým krajinářem, který se v ničem neodlišoval od svých uměleckých souputníků. Rozruch vzbudily až jeho fauvistické pestré malby, v nichž září komplementární barvy kladené na plátno proti sobě. V těchto obrazech sice už lze vycítit radostnou barevnost jeho Kompozicí z třicátých let 20. století, avšak jsou stále figurativní.

Zlomem byl tedy až esoterický triptych Evoluce z roku 1911. Tehdy si Mondrian začal uvědomovat, že mu pro jeho duchovní smýšlení mimetické, tedy realitu napodobující, výrazivo nestačí. V té době Mondrian maluje také obrazy velmi kubizujícím stylem zpodobněných stromů. Zajímavý z tohoto období je i obraz Moře z roku 1912, ve kterém se ve vlnách objevuje pouhý výtvarný rytmus, zcela abstraktní, bez vztahu k realitě.

Z této souhry vertikálních a horizontálních linií se tedy zrodí Mondrianova specifická kosmogonie, jeho slavné abstraktní obrazy, ze kterých jakoby vysvítají souběhy kosmických planet. Vznikají obrazy s černobílými rastry s primárními barvami modrá, žlutá, červená, které působí jako výřezy z vesmírného nekonečna.

Později v exilu ve Spojených státech začne Mondrian za pomoci lepících pásek vytvářet obrazy inspirované rytmem jazzové hudby. Černobílý ortogonální rastr je nahrazen svítícími, modrými, žlutými a červenými liniemi v pravém úhlu na bílém pozadí. A tak vznikají obrazy velkolepého finále jako New York City I z roku 1941.

Výstava bude po své prezentaci ve Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu (od 5.6.2022 do 9.10.2022) na podzim také ke shlédnutí i v Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen v Düsseldorfu.


Nová francouzská výstava Michelangela Pistoletta

Italský umělec Michelangelo Pistoletto se proslavil svými "zrcadlovými obrazy", italsky "Quadri specchianti", ve kterých figury namalované na zrcadlech konfrontuje s postavou diváka, pozorujících je a zároveň sebe na odrazu. 

Během epidemie koronaviru se umělec začal zabývat novou formou interakce mezi divákem a pozorovatelem - návštěvníkem výstavy, když postavy, které bývaly oblečené, zcela svléknul.
Nová výstava slavného italského představitele hnutí "arte povera" je umístěna ve venkovském prostředí ve Flassans-sur-Issole v bývalé komandě maltézských rytířů Peyrassol, kde se nachází galerie současného umění a sochařský park. Postavy v rouše Evině na obrazech se navzájem dotýkají, objímají, interagují. Čistota zrcadel odráží panenskou krásu jejich nahých těl. Výstava se jmenuje "Svléknutí společnosti" a obsahuje v sobě i morální apel. Již v 19. století někteří umělci, například v okolí přírodního filosofa Karla Diefenbacha, volali po nudismu a světě, ve kterém by se společnost zbavila svých tabu a začala žít přirozenějším životem. Jedním ze členů Diefenbachovy komuny ve Vídni byl i český malíř František Kupka, který se nahý vystavoval paprskům slunce a cvičil na své zahradě v Puteaux u Paříže. Na jedné ze svých kreseb se dokonce vyobrazil, jak nahý medituje uprostřed Alp s výhledem na jezero. U Michelangela Pistoletta se jedná však spíše o společenský a sociální podtext než o vliv meditace. Tím, že chce Pistoletto svléknout celou společnost do naha, chce ji zbavit pokrytectví i morální přetvářky. Odbourat komplexy a vrátit se do zahrady Eden, vyvázat nás ze zajetí prvotního hříchu a navrátit nás do stavu nevinnosti. I proto na obrazech vidíme postavy různých věků, pohlaví, ale i ras. Pistolettovo umění má v sobě katarzní, očistný prvek, akty nejsou eroticky dráždivé, ale spíše z nich cítíme až religiózní naivitu. A když potom mezi těmito lidmi z ráje člověk zahlédne na obraze sebe samého, může si položit otázku, zda v současné společnosti není individualismus, manifestovaný i oblečením, na úkor kolektivních a ideálních zájmů společnosti.


Byl František Kupka antisemitou či filosemitou?

Jméno slavného českého malíře Františka Kupky bývá občas spojováno s antisemitismem v souvislosti s ilustracemi pro francouzský satirický časopis L´Assiette au beurre. 

Zejména ve výtisku "L´Argent", čili "Peníze", je zobrazen na titulní stránce velkokapitalista, kterému dělník nastavuje svou pěst. Velkokapitalista má orlí nos a velké břicho plné zlaťáků, což kunsthistorikové spojují se stereotypy, přisuzované karikaturám Židů na konci století. Velkokapitaista bývá spojován například s rodinou bohatých židovských finančníků Rothschildů. Je však třeba si uvědomit, že Kupka v dopise básníkovi Macharovi píše, že je "dalek tomu býti antisemitou". Jeho zobrazení velkokapitalisty s orlím či supím nosem může být tudíž vyloženo i v souvislosti s biomorfismem některých jeho karitatur, kde zobrazuje velkokapitalisty jako aligátory, tygry a dravce. Zde tedy není nutné hledat souvislost s "obrazy zášti", které známe právě z antisemitských karikatur konce století. Karikatura "občas pacifikujeme" z čísla "Mír" zobrazuje boháče, který dává almužnu chudým. Jeho velké břicho s nadsázkou zobrazuje, že má víc, než si zaslouží, že utiskuje chudší společenské vrstvy. Nos dravce může poukazovat prostě na náturu boháče, převzatou ze říše zvířat.

Zajímavější z hlediska judaismu jsou tudíž ilustrace ze sešitu "Náboženství", kde je zobrazeno božské oko s nápisem: "Jahve: Bůh Izraele. První jediný bůh. Poté co stvořil za šest dní Vesmír, trestá své děti, až do čtvrté generace, a dává jim při tom za příklad trpělivost Jóba." V karikatuře "Stvoření člověka" je zobrazen Jahve, jak vytváří ze žebra Adama Evu. Karikatura je popsána: "Jahve, židácký hospodář, vytvořil Evu z prostého žebra." Celému výjevu přihlížejí ze stromu šimpanzi zavěšení na větvích stromu. Zatímco Pallas Athéna a Prométheus na protější karikatuře mají rovný nos, Adam i Jahve mají nosy protáhlé, ohnuté, jak byli skutečně na konci století Židé na karikaturách zobrazováni. Kupkův humor je však milý, mírný, neurazí.

Nakonec se Kupka naučil i hebrejsky a vytvořil nádherné ilustrace k Písni písní. Když se Kupka spřátelil s továrníkem, mecenášem a sběratelem židovského původu Jindřichem Waldesem, odkoupil ilustrace k Písni písní od Kupky do své sbírky. Později o ilustrace mělo zájem pražské Židovské muzeum, nakonec je získalo pro svou sbírku Židovské muzeum v Paříži.

Závěrem ilustrací k časopisu L´Argent je kresba "Humanitas", na které nás uvádí Pallas Athéna do chrámu "Lidskosti a Vědy" (ideově ne zcela vzdálenému myšlenkám svobodného zednářství). Jako vítězství biologické evoluční teorie a Kupkova scientistického uvažování lze považovat i detail šimpanzů, lezoucích nad biblickým stvořením člověka po větvích a "moudře" boha pozorující. 13. prosince 1901 Kupka napsal v dopise českému básníku Macharovi : "Už druhý týden studuju koně, báječně mně tohle zvíře teď interesuje, ostatně chci resultat toho poslat do příštího salonu. Druhý tvor který mi straší v hlavě jsou stavba předpotopních těch možných icono- dinno - atd saurů a z pithecoideů jdu na antropopitheky a nebo pithecanty a zdá se mi, že mám v tom dost štěstí těm všem potvorám dát život, a pak se mi zdá povinností všech, kteří mají kotrbu k čemu aby již konečně lidstvo vybavili z jeho hebrejského vychování. (Víš že jsem dalek být antisemitou)."

Kupka tedy nejvíce věřil souzvuku vědy a umění. Proto jej nelze označit za antisemitu, ale spíše za racionalistu a scientistu. Waldesovi, který byl pravděpodobně relativně sekularizovaným Židem, Kupkovo smýšlení zřejmě nevadilo: jinak by do své sbírky nekoupil slavný kvaš inspirovaný Darwinem "Antropoides čili Boj o ženu".

Svým důrazem na ornament, arabesku a nefigurativní umění, inspirované hudbou, se Kupka přiblížil židovské kultuře, ve které hraje slyšené velkou roli. Není náhodou, že nejslavnější Kupkovo judaikum jsou doslova ilustrace k "písni písní". Je pravda, že Kupka při svém hledání nové vizuální reality využíval i jiné hudební inspirace, zejména fugy Johanna Sebastiana Bacha, který byl protestant, znovuobjevovaný však v 19. století židovským skladatelem Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. I v Kupkově důrazu na nefigurativní umění se objevuje tedy možná jakýsi odklon Kupky od katolického vychování, které získal v dětství, a příklon k tradicím judaismu.


Obraz za 4,5 miliardy. Kdo byl tvůrce ikonické malby Marilyn Monroe Andy Warhol?

Před týdnem oblétla umělecký svět zpráva, že portrét americké herečky Marilyn Monroe od pop-artového umělce Andyho Warhola byl v aukční síni Christie´s vydražen za bezmála 4,5 miliardy Kč. 
Kdo však byl tvůrcem této malby, jehož dílo zlomilo poválečný aukční rekord dražby díla amerického umění?

Mnohé možná překvapí, že tento světoznámý umělec se narodil rusínským přistěhovalcům v americkém Pittsburgu. Dnes tak můžeme jeho díla obdivovat v muzeu na Slovensku, kde bychom díla slavného amerického umělce asi nečekali: v městě Medzilaborce, odkud pocházeli umělcovi rodiče. Také by málokdo tušil, že umělec, který proslul jako celebrita a zakládal si na své slávě, byl věřící křesťan. Warhol, jehož otec byl pracovníkem v uhelných dolech, vystudoval umění na Carnegie Institute of Technology. Začínal podobně jako naši nejslavnější malíři v Pařiži konce století Mucha a Kupka, jako ilustrátor časopisů a reklamní návrhář. Počátky Warholovy kariéry v oblasti designu se vtiskly i do jeho vrcholných děl, když maloval známé americké zboží jako plechovky polévky Cambell nebo dolarové bankovky. Portrétoval také slavné veřejně známé osobnosti amerického populárního života sériovou metodou sítotisku. V oblasti hudby byl Andy Warhol spojen s rockovou skupinou The Velvet Underground, The Rolling Stones, znal se i s Johnem Lennonem a Bobem Dylanem. Dodnes nevyjasněná zůstává otázka sexuality. Warhol zobrazoval totiž i motivy homosexuality, ostatně jeho obrazy byly zprvu establishmentem odmítány právě protože ji zobrazoval moc otevřeně. Jeho portrét nespoutané hollywoodské herečky Marilyn Monroe, sexuálního symbolu Ameriky 2. poloviny 20. století, však dnes již je neodmyslitelnou součástí uznávaného kánonu dějin umění.

Symbolistní předpoklady vzniku abstraktního malířství

Zajímavou, méně známou malbou Maxmiliána Pirnera je plátno "Pomocníci naivity a mistrovství" z roku 1894, které satirou útočí za jednoduchou mimesis, tedy nápodobu přírody, uměním, a vyzdvihuje naopak tvůrčího ducha fantazie v podobě múz a bájných kentaurů, symbolů i sfingy. 

Uprostřed plátna se díváme jakoby okénkem fotoaparátu na dřevěnou loutku, sloužící akademickým malířům ke studiu anatomie, a na starodávný fotoaparát. Právě rozvoj fotografie v průběhu 19. století přispěl k tomu, že umělci byli nuceni hledat své inspirační zdroje jinde než v prosté nápodobě skutečnosti. Antický mýtus o Zeuxidovi, který oklamal verismem své malby i ptáky, a o Parhassiovi, který oklamal nakonec věrohodností realitě svou malbou i Zeuxida, pozbývá v době symbolismu své aktuálnosti. "Naivita" je v Pirnerově podání tedy zobrazena jako prosté zobrazování reality fotoaparátem, ačkoliv dnes víme, že tomu tak už také není. Umělci doby symbolismu naopak spatřují mistrovství v imaginaci, která se postupně začíná odpoutávat od viděné reality. Z tohoto východiska vyšel i slavný malíř František Kupka, který k obrazu Balada (Radosti života) napsal v dopise básníku J. S. Macharovi: "Chci dost rafinovaně jednoduchými prostředky vyjádřit pocity, které jsem míval, když jsem pěkně samoten seděl na břehu moře, a poněvadž mám spoustu studií k podobným věcem, tak jsem se do toho pustil - jsou to dvě ženské dost šeredné na koních, které tam přiklusaly na břeh mořský a zhlíží se v teplém odlesku zapadajícího slunce, kdežto celý břeh moře a mraky k tomu štymují notu nějakých neznámých radostí, v mracích k tomu jako kdyby tisíce skřítků tancovalo a poskakovalo nějak radostně." V citátu stále nacházíme odkaz k bájným bytostem, skřítkům, které podněcovali symbolistní fantazii. Později se však Kupka vydá hledat své inspirační zdroje zcela mimo svět viditelné reality, co nejdále od otisku fotografického filmu, který kritizoval ve své malbě i Pirner jako pomocníka "naivity". V rozhovoru s americkým malířem Warshawskym pro americké New York Times 19. 10. 1913 Kupka uvedl: "I believe I can find something between sight and hearing and I can produce a fugue in colours as Bach has done in music."

Jak vidíme, symbolistní předpoklady vzniku abstrakce u Maxmiliána Pirnera vedly umělce od "pomocníků naivity" až k zajímavým pokusům o bezpředmětnou malbu, inspirovanou hudbou.


VZÁCNÝ DOKLAD KUPKOVA ZÁJMU O TRADIČNÍ LIDOVÉ MÁJOVÉ OBYČEJE

V díle Františka Kupky se vyskytuje i zájem o etnografické motivy, které zobrazuje s vtipem a hlubokým porozuměním.
Pozoruhodnou, poněkud tematicky vzácnou kresbou Františka Kupky je akvarel "Májka", zobrazující májové oslavy, šplhající mužské postavy na vrchol legendárního májového stromu. Připomeňme zvyklosti spojené s májovým stromem. Jedná se často o jehličnan, zbavený větví a s ponechanou pouze špičkou, ozdobenou májovým věncem. Popsaný druh májky byl Kupkou na kresbě věrně vyobrazen. Májka bývá předmětem jarního veselí, muži například soutěží, kdo se stane králem májky. Často bývá soutěž doprovázena vyznáním lásky milované ženě. To by také odpovídalo charakteru kresby, kde po stranách vidíme dvě nahé ženy přidržující secesní rám. Půjdeme-li v interpretaci více do hloubky, můžeme připomenout názor britského antropologa Jamese Frazera, podle něhož je májová slavnost spojená s přenesením lesního ducha do vesnice. Májka bývá v noci přísně střežena, protože její svrhnutí obyvateli jiné vesnice by bylo vnímáno jako velká potupa. Možná i tento okamžik Kupka ve své kresbě zachytil. Podle dochovaného životopisu Kupka studoval obyčeje sedláků na Domažlicku a pobýval i na Slovácku. V dopisech básníkovi Macharovi Kupka opouští fascinaci sedláky, kterou pro ně měl ve svém mládí, když maloval jejich kostýmy v okolí Domažlic. V dopise Macharovi, který je datován 3. zářím 1901, a jenž byl napsán na Podkarpatské Rusi, nacházíme zcela jiný přístup : « Vlastně, já nevím, ale zdá se mi, že Vy také nejste velký přítel sedláka, alespoň jsem nečetl ve Vašem duchu nikde velké nadšení pro tuto hrubou sortu lidí. Zde ještě nosejí ten malebný kroj slovenský ale ten mně již neinteresuje, kdybych ty lidi dnes kreslil, kreslil bych jen hloupé bestiální tvory, - pro mě nemají význam. Poznal jsem že dánský, norvežský, nebo bretonský sedlák je taková bezcharakterní potvora jako sedlák slovanský. Pamatuji si že kdysi před nějakými 10ti lety na Moravě jsem tancoval a vycházeje ze dveří ven mně jeden ze sedláků praštil holí do hlavy a utekl; ja běžel za ním a tu mi řval: "Co Vy mají čo tancovat s mú ženú." Vykládaje mu že tančím se všemy bez rozdílu, schodl jsem se s ním, ale ať prý platím litr vína; pak jsme byli bratři a sám chtěl abych obejmul jeho ženu atd. Takových historek jsem zažil bez konce. Ne jestli zde dělám studie tam neudělám žádného panáka, - zde by to nemohl být než sedlák, a proč vpálit do pěkné krajiny takovou bezcharakterní obludu. Spíše černou kaňku kněze, zvíře nebo cokoliv jiného jen ne sedláka nebo selku. Možná že je budu kreslit, ale ne jako se to doposud malovalo. Ostatně na tomto místě zem není moc obydlena - jen v údolích jsou vesnice a to ještě jen v údolích širokých, ostatně jest mimo kobylek v trávě velmi málo živých tvorů, vlastní krása jest pustá příroda, jen tu a tam člověk slyší zvonky krav. » Zdá se, že Kupkova kresba Májového stromu zapadá přesně do myšlenkových pochodů malíře v dopise Macharovi: postavy šplhající na májový strom svými šarvátkami, grimasami a gesty vyjadřují spíše tu negativní stránku slavnostního veselí sedláků. Kupka se na ně dívá satirickým a kritickým pohledem, avšak se svým ojedinělým smyslem pro humor.


PROČ JSOU ROSTLINY ZELENÉ? DVA "ZELENÉ" OBRAZY OD KUPKY A TOYEN

Zelená barva a její možný význam v obrazech moderních malířů českého původu Františka Kupky a Toyen, tvořících ve Francii, nabývá nových významů v kontextu revolučních objevů v oblasti biologie 19. století a 20. století.

Je pozoruhodné, že čeští malíři František Kupka i Toyen, ve svých obrazech používali zelenou barvu, která byla zcela eliminována z Mondrianovy palety. Zelená barva se vyskytuje i v díle české malířky Marie Čermínové, zvané Toyen, na vysoce kvalitní malbě "Vidím, že má bílá stránka zezelenala" (1951).

Kupka zelené barvě, která symbolizuje přírodu, věnoval více obrazových kompozicí. 

« Diagonální plány » z roku 1925 jsou zcela zasvěceny zelené barvě a jejím nuancím. Odkazují na barevnost určitých obrazů Paula Cézanna, který je rovněž zmíněn v Kupkově knize « Tvoření v umění výtvarném ». Barvy jsou u Kupky však daleko živější a zrcadlí transformaci zobrazení světla v desetiletích, které Cézanna od Kupky oddělují. Zatímco Cézanne zobrazuje bílé světlo, které nacházíme ve sluneční krajině, Kupka se zřejmě inspiroval i elektrickým osvětlením, které natolik fascinovalo již futuristy. V dopise, který adresoval svému příteli, básníku Macharovi, Kupka zmiňuje Crookesovy trubky, přístroj určený k elektromagnetickým experimentům. Žlutá citrónová barva, která je přítomna v Kupkově obraze, evokuje neonové světlo, které bylo v této době velmi oblíbené. Zelené tahy štětcem připomínají rostlinný a biologický motiv. Hranaté linie v prvním plánu jsou jasně inspirovány kristalografií. Transformace bílé barvy do fialových odstínů sugeruje dynamismus, vlastní krystalu a elektrickým silám, ale rovněž rozdílné nuance stínu a světla. Černé plány by mohly být odkazem k magnetickým silám, které jsou vlastní krystalu. V druhém plánu vidíme život forem, který je daleko organičtější. Je pravda, že hranatost forem by rovněž mohla evokovat drahokam. Avšak provedení uvnitř těchto povrchů je daleko organičtější a připomíná život jednobuněčných organismů a buněk v rostlinné tkáni. Je velice zajímavé srovnat organické formy v Kupkově obraze s fotografiemi řezu listem.

V horní levé části obrazu pronikání biomorfních modrých a zelených forem podtrhuje důležitost vody pro rozvoj organické tkáně rostliny. Poněkud níže vidíme otisky malých potůčků a kapek, ale modrá barva již chybí : zdá se, že se voda již proměnila v chlorofyl. Pro chemický proces fotosyntézy, který je prvořadý pro život rostliny a vývoj rostlinné tkáně obecně, je důležité sluneční světlo. V důsledku bychom si mohli položit otázku, zda žluté zářivé barvy nezobrazují spíše paprsky slunce, které bylo Kupkovi natolik drahé. Je pravděpodobné, že Kupka oba inspirační zdroje neodděloval a světlo, namalované na obraze, by mohlo být smíšené. Máme dojem, že se nám před očima rozvíjí alegorie mikroorganického života, který pozorujeme v mikroskopu. Samozřejmě, že se nejedná o zobrazení věrné přírodě, ale spíše o eklektickou a konceptuální fúzi dojmů z mikroskopu, ilustrací vědeckých časopisů a vlastních umělcových myšlenek a vynálezů. A v důsledku i když obraz obsahuje elementy, které jsou inspirovány exaktními vědami a objektivními pozorováními, nacházíme rovněž odkazy na vlastní umělcův život. Zelené linie spontánního rukopisu uvnitř zelených plánů v obraze odkazují rovněž na začátek Kupkovy tvůrčí dráhy v Paříži. Evokují větvičky smuteční vrby, která byla oblíbeným stromem symbolistů. Volné zelené tahy připomínají rovněž zobrazení povrchu vody v obraze « Druhý břeh », který má i název « Břeh Marny » (1895).

I v případě obrazu Toyen převažují zelené tóny, a žluté i červené barvy, evokující motýlí křídla. Je vysoce pravděpodobná biologická inspirace. Zelené "paprsky", vyrážející z magického centra obrazu, mohou být vyloženy také jako dužina rostliny, evokující proměnu rostliny zeleným přírodním barvivem, tedy chlorofylem, v průběhu fotosyntézy. Toyen tedy ve svém obrazu možná zachycuje proces růstu rostliny a líhnutí motýlů.


MODERNÍ TECHNOLOGIE OD FRANTIŠKA KUPKY K HYNKOVI MARTINCOVI

Co chtěl Kupka vyjádřit abstraktními kvaši z počátku 30. let a jak souvisí se současným uměním?

Kvaše z počátku 30. let jsou charakteristické svojí geometrickou formou. Kupka vstřebává impulsy z rozvíjejícího se kinematografického průmyslu. Kvaš tudíž představuje čtyři bílé obdélníky, které jsou zobrazeny jakoby v pohybu a propojené vertikálními liniemi. Jedná se o jakási projekční plátna nebo okénka filmu, které jsou propojené bílými liniemi. V rámci Kupkovy filosofie je malířské plátno místem projekce našeho vnitřního emočního i fyziologického života. Kupka se domníval, že evoluce ještě neskončila, ale že pokračuje a že v budoucnu budeme moci sdílet naše myšlenky telepatií, tedy přenosem myšlenek mimosmyslovými možnostmi. Symbolicky by tedy mohly tři bílé obdélníky, propojené bílými liniemi na černém pozadí, představovat lidské vědomí a umožňovat naší představivosti "projektovat" či "vepsat" do nich naše duchovní děje. Mikrokosmos u Kupky souvisí s makrokosmem. Bílé obdélníky tedy připomínají i kosmickou energii, propojující se a míjející se ve vesmírných oběžných drahách. Není vyloučeno, že Kupka chtěl vyjádřit i vznik sympatií mezi lidmi, obrazně a lidově řečeno, jestli "přeskočila jiskra".

Zajímavý je i kvaš ze studíi pro kruhovité a přímočaré. Zde bych si dovolil tvrdit, že kosmické těleso či planeta ještě má v imaginaci svůj reálný základ. Kruhovité tvary připomínají zemi a měsíc, nebo pohyb planety v kosmu. Malba tedy souvisí s obrazem "První krok", na němž je viditelně zobrazen měsíc, který se nachází v Muzeu moderního umění v New Yorku. Kruhovitá forma disku však také připomíná ilustraci sítnice z Kupkovy knihy "Tvoření v umění výtvarném". Jedná se tedy o jakýsi průhled okem na děj, který se odehrává v duchovnu, jakoby za fyziologickým okem, v naší mysli.

Otázkou zůstává, co chtěl umělec vyjádřit svislým šedivým pruhem, který proniká pravou polovinou obrazu. Pruh je ještě okrášlen třemi bílými liniemi, které jím svisle pronikají. Barevnost - šedivá, černá a bílá, evokuje opět film 30. let nebo proudy elektřiny. Mohlo by se jednat i o náznak mašinismu, stroje, či oceli. Nové a moderní technologie se v Kupkově imaginaci propojovaly s utopickými duchovními myšlenkami o propojení lidských myslí novým stupněm biologické evoluce. Kvaš je tedy jakýmsi návrhem na nový způsob myšlení a na utváření mezilidské komunikace na spiritistickém základu a díky moderním technologiím.

V tomto smyslu Kupkovy kvaše souvisí i s obrazy Hynka Martince, který zobrazuje moderní technologie naší doby jako smartphony, tablety a počítače ("Every generation has its own revolution").


HODNOTNÝ OBRAZ "GOTICKÉ KONTRASTY" FRANTIŠKA KUPKY AKTUÁLNĚ NA VÝSTAVĚ V PAVILONU EXPO 58 NA LETNÉ

Monumentální středověké katedrály, na kterých pracovaly generace stavitelů, jako v případě naší katedrály sv. Víta, inspirovaly umělce i v moderní době.

Obrovské středověké katedrály, které vznikaly v období gotiky, byly znovuobjeveny jako zdroj inspirace zejména na počátku 19. století, v období romatizmu. Nacházíme je na obrazech Caspara Davida Friedricha, Camilla Corota, Johna Constabla a Viktora Huga. Eustache-Hyacinthe Langlois vyobrazil dokonce požár věžičky katedrály v Rouen, který vypukl 15. září 1822. U nás nacházíme malby středověkých katedrál u Ludvíka Kohla.

Velký zájem vzbudila architektura středověkých katedrál u impresionistických malířů, u Camillla Pissarra, Alfreda Sisleye a zejména u Claude Moneta, který katedrále v Rouen věnoval v různých denních dobách a slunečním osvětlení dokonce celý obrazový cyklus. V období symbolismu se kráse středověkých vitráží věnoval například Odilon Redon, motiv katedrály nacházíme i u Gustava Moreau nebo u Luciena Lévy-Hurmera a Fernanda Khnopffa.

Méně známá kapitola dějin umění je však vyobrazení středověkých katedrál v moderním a avantgardním umění. Ačkoliv se jednalo o dobu, která se snažila spíše oprostit od tradičních obrazových schémat a umělci hledali inspirační zdroje v současném a moderním světě, například v motivech techniky a civilizačního pokroku, téma středověké katedrály bylo natolik silné, že úplně v avantgardním umění nevymizelo. Nacházíme je například u Kurta Schwitterse, Heinricha Maria Davringhausena, Lyonela Feiningera. Ve vlasti středověkých katedrál, ve Francii, katedrály maloval například Albert Marquet, Maximilien Luce a Robert Delaunay.

Jeden z nejkrásnějších obrazů moderny, s názvem "Gotické kontrasty" (kolem 1920), vytvořil český malíř František Kupka, tvořící ve Francii.

Obraz je čistě abstraktní a zobrazuje rostlinné bujení gotických pilířů. Uprostřed kompozice nacházíme kontrasty výrazných červených a modrých barev, které jakoby vytryskávají z polarity světla a stínu. František Kupka s velkou oblibou maloval středověké vitráže katedrály v Chartres a světlo, které skrz ně pronikalo. Dojem světla, pronikajícího skrz sklíčka vitráže, evokuje také obraz "Gotické kontrasty", který patří k vrcholům Kupkovy tvorby.


VÝSTAVA FRANTIŠKA KUPKY A ALFONSE MUCHY. SETKÁNÍ DVOU VELIKÁNŮ ČESKÉHO MALÍŘSTVÍ VE VÝSTAVNÍ SÍNI EXPO58 NA PRAŽSKÉ LETNÉ.

Ačkoliv se jejich tvůrčí cesta vyvíjela zcela odlišným způsobem, vystavovali v roce 1936 v Paříži na společné výstavě. František Kupka se proslavil jako zakladatel abstraktního umění. Alfons Mucha nám odkázal své monumentální dílo "Slovanská epopej", ve kterém oslavil mírumilovné soužití slovanských národů.

Výstava představuje všechny důležité vývojové fáze životního díla Františka Kupky. Bylo by ji možné vnímat téměř jako malou retrospektivu, která velmi poučně a poutavě ukazuje Kupkovu cestu k abstraktnímu umění. Raritou na výstavě jsou sochařské busty Františka Kupky a jeho manželky Eugenie. Busta Kupky, která tvoří jakýsi dodatek k výstavě obrazů Muchy, byla použita pro jeho pomník v rodném Opočně. Je pozoruhodné, že serigrafie "Abstraktní kompozice", která byla použita jako téma pro podstavec sochy, je na výstavě rovněž k vidění. Partnerství Kupky s mecenášem Jindřichem Waldesem připomíná obraz "Dáma s patentkou (slečna Koh-i-noor)". Jindřich Waldes byl podnikatel a sběratel umění židovského původu, který proslul výrobou šatních spínadel a stiskacích knoflíků. Jak dokládá věnování na kvaši a akvarelu "Mraky II", udržoval s Waldesovými Kupka opravdu přátelské a vřelé styky. Jejich společná výprava do Londýna byl Kupkův první let. Na výstavě je k nahlédnutí i soupis olejomaleb Františka Kupky, velká kniha, vydaná ve spolupráci Adolf Loos Apartment and Gallery, rakouské Galerie Belvedere a Národní galerie. Mezi nejkrásnější obrazy výstavy patří například olej na plátně "Zhroucení vertikál" (1935), "Sladkost žití" ze sbírky Galerie Zlatá husa nebo "Koncepce". Pozoruhodná jsou však i drobnější díla jako kvaš "Hudba" (1930), dokládající Kupkův zájem o muzikalitu. Fascinace moderní technikou v kvaši "Hudba" je vidět také u olejomalby "Úsměv O", která polidšťuje estetiku strojů. Kupka byl velmi sečtělý umělec, malíř-intelektuál, který byl obeznámen i s filozofií antického myslitele Platóna.

Jeho zájem o čisté geometrické tvary, vycházející z jeho nauky, nacházíme v "Trojúhelníkové kompozici". Obraz "Chvějící se č. 2" dokládá Kupkův zájem o pestrý svět neonových světel, které byly v době moderny velmi oblíbené. Obraz "Prisme" odkazuje na Kupkovy znalosti teorie barev, které analyzoval ve své teoretické knize "Tvoření v umění výtvarném". Není možné se v našem článku bohužel věnovat všem úžasným obrazům na výstavě, natolik je výstava tematicky obsáhlá a pohled na Kupkovu tvorbu v ní všestranný. Mucha, který patří vedle Kupky k největším géniům českého malířství, je na výstavě zastoupen celou řadou portrétních pláten. Jeho smysl pro dekor nalézáme v ukázkách plakátové tvorby, kterou se proslavil. V neposlední řadě je možné obdivovat na výstavě i Muchovy alegorické a historické malby a žánr aktu. Nacházíme tak vzácnou možnost srovnat malbu aktu u Muchy a Kupky.

Jako celek výstava působí jako téměř učebnicový vhled do tvorby obou nejznámějších českých malířů, je však i objevná a rozhodně stojí za návštěvu.


SKVOSTNÁ VÝSTAVA DVOU NEJVĚTŠÍCH ČESKÝCH MALÍŘSKÝCH GÉNIŮ FRANTIŠKA KUPKY A ALFONSE MUCHY

V pavilonu EXPO 58 je od soboty k vidění nádherná výstava dvou největších českých malířů doby secese a klasické moderny, Alfonse Muchy a Františka Kupky.

Jejich díla dosahují na aukcích závratných výšek. Díky svému mimořádnému nadání a působení v Paříži konce století, tedy v uměleckém centru secese a modernismu, se proslavili celosvětově. Muchova Slovanská epopej, soubor obrovských historických maleb z dějin Slovanstva, patří mezi nejobdivovanější umělecká díla z dějin umění. Právě proto návštěvníka při vstupu do výstavy vítá rozměrná litografie "Slovanská epopej Alfonse Muchy.

Samotná výstava je rozdělena do dvou částí. První část je věnována dílu zakladatele abstraktní malby Františka Kupky. Z raného období jsou zastoupeny drobnější studie pro obraz "Biblioman" Studie Louky) z roku 1897 a Moře na francouzském jihu (1905) ze sbírky Kupkova mecenáše Jindřicha Waldese. Nechybí ani přípravné studie pro slavný Kupkův obraz "Epona-Radosti života", který se dnes nachází v Národní galerii Praha. Pozoruhodným dílem je "Pračlověk" (1908 - 1909), který dokládá Kupkův zájem o evoluční teorie Charlese Darwina. Mezi díly z Kupkova figurativního období jsou zastoupena i "Cesta ticha": osamělý poutník prochází zamyšlen kolem dlouhé řady egypských sfing. Nad ním je hvězdná obloha. Výjimečným drobným dílem v rámci Kupkovy tvorby je vyobrazení Mraků z letadla z roku 1934. Kupka se inspiroval při společném letu do Londýna se svým mecenášem Jindřihem Waldesem. Kvaš dokládá Kupkův zájem o přírodní vědy i svět moderní techniky. Na výstavě jsou i krásné akty, olej na plátně "Koupání" (1904), zobrazující ženu u mořského pobřeží, a "Žena v zrcadle" (1903) ze sbírky Galerie Zlatá husa. Nechybí ani drobný akvarel na papíře zobrazující Erotickou scénu, dílo ze sbírky Galerie Zlatá husa, které bývá jen zřídka k vidění. Kupkovo působení pro ilustrované satirické časopisy dokládá velmi vtipná kresba pro umělecký žurnál "Cocorico". Cocorico je francouzský výraz pro zvukomalebné slovo "kykyriký", kokrhání kohouta. Kohout je francouzským národním symbolem. Kupka ve své kresbě zobrazil, jak mladá dáma u stolu právě jí vajíčko a vyčítavě se na ni dívá kohout se slepicí a kuřátky. Mezi nejkrásnější díla z Kupkova abstraktního tvůrčího období je na výstavě k vidění "Tvar modré" (1913). Kupka se mohl inspirovat lomem světla v krystalu. Pozoruhodným obrazem je rovněž olej na plátně "Čáry, plochy a hloubka" II., inspirovaný biomorfními tvary, a obraz "Gotické kontrasty" I., kde Kupka navázal na kulturní dědictví středověkých katedrál.

Na výstavě nechybí ani díla z Kupkova meziválečného figurativního období, jedná se o obrazy "Sladkost žití" a "Koncepce", kde se umělec originálně inspirova světem moderní techniky.

Alfons Maria Mucha, který v roce 1936 vystavoval v Tuillerijských zahradách v pařížském "Musée des Écoles Étrangères" (česky "Museu zahraničních škol") vedle Františka Kupky, jej znal díky továrníkovi Jindřichu Waldesovi a československému velvyslanci v Paříži Šefanu Osuskému. Společná výstava Kupky a Muchy a připomenutí obou osobností pařížského kulturního života v krásném pavilonu EXPO 58 s dechberoucími výhledy na starou Prahu a do Letenských sadů je opravdu zdařilá. Od Alfonse Muchy nás mohou na výstavě zaujmout díla jako "Dívka s modrou mašlí" (1901), která dokládá Muchovo bravurní malířské umění a cit pro harmonickou barevnou kompozici. Mezi dětskými portréty vynikne "Sváteční portrét" holčičky z roku 1925-30: Mezi alegorická plátna, obsahující už i mravní apel, patří Muchův obraz "Pohled do budoucnosti".

Pozoruhodné jsou i plakáty pro Všesokolský slet (1925) a "Pěvecké sdružení učitelů moravských" (1911). Ze sbírky pojišťovny Kooperativa je na výstavě k vidění "Studie k apotéoze z dějin Slovanstva", vytvořená pro Muchovo monumentální mistrovské dílo, Slovanskou epopej. Mezi téma s vlasteneckou tematikou patří i litografie "Léta svobody" ze sbírky Světlík Art Foundation.

Právě vlastenectví obou mimořádných osobností, Františka Kupky a Alfonsem Muchy, je dalším důležitým pojítkem, které dává smysl připomenutí jejich společné výstavy. 


POHNUTÝ OSUD TVŮRCE STALINOVA POMNÍKU NA PRAŽSKÉ LETNÉ

Ačkoliv dnes vnímáme monumentální sochu Josifa Stalina, která stála na pražské Letné mezi lety 1955-1962, jako poplatnou době svého vzniku, její autor Otakar Švec patřil mezi talentované sochaře s tragickým osudem

Sochař Otakar Švec se narodil v rodině cukráře na Novém Městě v Praze 23. listopadu 1892.
Akademické vzdělání získal na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění u tvůrce slavného jezdeckého pomníku sv. Václava Josefa Václava Myslbeka a neméně úspěšného sochaře Jana Štursy. Zajímavostí je, že v roce 1920 Švec absolvoval stáž u renomovaného francouzského sochaře Émila-Antoina Bourdella v Paříži. V té době portrétoval i českého prezidenta T. G. Masaryka.
Obrovským úspěchem byla Švecova socha motocyklisty v pohybu nazvaná podle anglické značky motocyklů Sunbeam "Sluneční paprsek" a prezentovaná na výstavě dekorativních umění v Paříži. Švec rovněž portrétoval Voskovce a Wericha v zajímavém dvojportrétu.

Po válce v roce 1949 zvítězil v soutěži na pomník J. V. Stalina v Praze na Letné. Pomník vznikal v sochařském ateliéru Bohumila Kafky, nazývaném lidově "Kafkárna", ve Střešovicích. Výsledné žulové sousoší mělo úctyhodné rozměry o výšce téměř 16 metrů, délce 22 metrů a šířce 12 metrů. Sousoší bylo koncipováno jako zástup českého a sovětského lidu v čele s J. V. Stalinem. Díky svému umístění na vysokém podstavci, který dodnes na Letné stojí, sousoší působilo opravdu monumentálně a impozantně. Navíc sousoší stálo na vrchu jako dominanta viditelná z Pařížské ulice a z navazujícího Čechova mostu. Když však N. S. Chruščov odsoudil Stalinův kult osobnosti, rozhodlo se na počátku 60. let o demolici pomníku a 6. listopadu 1962 bylo sousoší odstřeleno. Toho se však jeho tvůrce Otakar Švec již nedožil, neboť si dobrovolně se svojí chotí vzal život nedlouho před odhalením pomníku v polovině 50. let.


NÁVRAT UKRADENÉHO ŠPORKOVA PORTRÉTU OD NICOLASE DE LARGILLIERE NA KUKS

Vzácný odcizený obraz Nicolase de Largilliere se vrátil po třiceti letech na své místo do zámecké expozice v Kuksu

Bylo časné ráno července roku 1991, když se zjistilo, že ze zámecké expozice na zámku Kuks byly ukradeny hodnotné umělecké předměty. Byl mezi nimi i portrét šlechtice Jana Michaela Šporka, synovce Františka Antonína Šporka, který byl zakladatelem této unikátní barokní kulturní památky.
Obraz pocházel od samotného Nicolase de Largilliere, vysoce ceněného pařížského portrétisty doby krále Ludvíka XIV., který "krále slunce" také zpodobnil. Nicolas de Largilliere byl mimořádně talentovaný malíř, o jehož sympatie soutěžily dvě největší světové velmoci své doby - Anglie a Francie. Uvádí se, že na přímluvu malíře Charlese Le Bruna, prvního dvorního malíře Ludvíka XIV., Largilliere nakonec zůstal tvořit ve Francii.

Dnes se jeho díla nachází v nejdůležitějších světových sbírkách: v pařížském Louvru, v National Gallery ve Washingtonu, v Pinacoteca di Brera v Miláně a v Národním muzeu ve Varšavě. Díla Largilliera, který se kvalitou své malby vyrovná nejslavnějšímu francouzskému portrétistovi doby baroka Hyacinthu Rigaudovi, dosahují na aukcích závratných částek. Není tedy divu, že na konci minulého roku zaujala pracovnici Národní galerie žádost o povolení k vývozu obrazu Nicolase de Largilliere z České republiky do zahraničí. Je velkým úspěchem a štěstím, že se díky spolupráci policejních složek podařilo obraz identifikovat a že zůstává na našem území. Návštěvníci jej budou moci obdivovat již od 1. dubna v rámci prohlídkového okruhu Hospitál.


POSLEDNÍ MOŽNOST VIDĚT RETROSPEKTIVU SOPHIE TAEUBER-ARP V NEW YORKU

Po hostování v Londýně a Basileji mají nyní možnost výstavu Sophie Taeuber-Arp vidět i návštěvníci slavného Museum of Modern Art v New Yorku.

Sophie Taeuber-Arp byla švýcarská designérka, interiérová architekta, sochařka a malířka, choť slavnějšího Jeana Arpa. Talent manželek slavných umělců se však často vyrovná jejich životním partnerům, jak v poslední době objevují současné výstavy a dějiny umění čím dále tím více.

Některá díla Sophie Taeuber-Arp připomínají abstrakce suprematismu, zejména díla Kazimíra Maleviče nebo abstrakce Pietra Mondriana. Když se Sophie Taeuber-Arp zapojila do hnutí Dadaismu, které kritizovalo buržoazní kulturu, obohatila ho svým duchem radostných a pestrých abstrakcí. V této době také vytvořila své slavné dadistické "Hlavy Dada". Na sklonku války, roku 1918, podepsala také curyšský Dadaistický manistest.

Ve své francouzské periodě se umělkyně pohybovala mezi Štrasburkem a Paříží, zajímavostí je, že se stýkala s holandským umělcem Theo van Doesburgem, jenž byl v té době také ve styku s Františkem Kupkou. V umělecké kolonii v Meudonu u Paříže si pár Arpových navrhl a postavil vlastní vilu, která se dodnes zachovala a stojí vedle vily Theo van Doesburga, se kterým se Sophie Taeuber-Arp podílela na výzdobě neoplatické kavárny "Caffé L´Aubette" ve Štrasburku. Taeuber-Arp ve své tvorbě usilovala o vytvoření Gesamtkunstwerku, její abstrakce má východisko v návrzích užitého umění. Jak ukazuje současná výstava v New Yorku, dodnes si umění Sophie Taeuber-Arp zachovalo svoji svěžest a atraktivitu a stalo se součástí kánonu evropských dějin umění 20. století.


MUCHOVA TRNITÁ CESTA KE SLOVANSKÉ EPOPEJI

Muchova tvůrčí cesta ke Slovanské epopeji byla poznamenána i strádáním, úskalími a překážkami.

Alfons Mucha (celým jménem Alfons Maria Mucha na přání své zbožné matky) se narodil ve velmi skromných poměrech do rodiny soudního úředníka. Nebýt ředitele kůru brněnské petrovské katedrály, neměl by mladý Mucha ani na studia na Slovanském gymnáziu. Mucha však měl špatný prospěch a byl z gymnázia vyloučen. Tehdy se začal naplno věnovat výtvarnému umění a navrhoval kulisy a plakáty. Na pražskou Akademii výtvarných umění nebyl přijat. Prvním větším úspěchem bylo až angažmá u vídeňské firmy, specializující se na divadelní kulisy, Kautsky-Brioschi-Burghard. Po velkém požáru divadla Burgtheater však firma musela Muchu propustit. Jen díky svému novému mecenáši, rodu Khuen-Belasiů, se Mucha mohl odebrat na studia do Mnichova, který patřil mezi hlavní umělecké metropole své doby. Podílel se tam na aktivitách českých studentů, sdružených ve spolku, pojmenovaném po barokním malíři Karlu Škrétovi.

Za největší umělecké centrum se přesto na konci 19. století považovala Paříž, a tak není divu, že nakonec přilákala i Muchu. Zasáhla jej tam však další rána: hrabě Khuen-Belasi jej přestal sponzorovat. Uvádí se, že v této době si Mucha byl nucen nakupovat na dluh i jídlo. Obrovským úspěchem byly však plakáty pro herečku Sarah Bernhardtovou, které Muchu proslavily téměř přes noc a způsobily v celé Paříži obrovskou senzaci. Dalším úspěchem byly obrazy pro pavilon Bosny a Hercegoviny na Světové výstavě. Tehdy Mucha se svojí chotí Marií Chytilovou zamířil do Spojených států. Díky svým kurzům se seznámil i s prezidentem Theodorem Rooseveltem a s bohatým podnikatelem a investorem Charlesem R. Cranem. Uzrála v něm myšlenka vytvoření série obrovských dvaceti pláten s tematikou historie slovanských národů. Ty posléze vznikaly na zámku Zbiroh. Mucha se ponořil do studia dějin. Obrazy připravoval i ve spolupráci s tehdy věhlasným odborníkem na slovanské národy Ernestem Denisem. Obrazy byly po dokončení představeny v pražském Klementinu, chicagském Art Institutu a v newyorském Brooklynském muzeu, kde měly obrovský úspěch. Toto velké mistrovské dílo, odkázané Muchou hlavnímu městu Praze, nás nepřestává fascinovat ani dnes.



VE VÍDNI JSOU NOVĚ VYSTAVENA POSLEDNÍ NEDOKONČENÁ KLIMTOVA DÍLA

Na výstavě v galerii Belvedere je k vidění "Dáma s vějířem" (1917 - 1918), obraz ze soukromé sbírky, který veřejnost dlouhá desetiletí nemohla na žádné výstavě v muzeu obdivovat.

"Dáma s vějířem" byla zachycena na dobové fotografii Morize Nähra vedle obrazu "Nevěsta" v ateliéru Gustava Klimta ve Feldmühlgasse v roce 1918, kdy umělec utrpěl mrtvici. Zatímco nedokončený obraz "Nevěsta" je již několik desetiletí ve stálé expozici galerie Belvedere ve Vídni k vidění, malba "Dámy s vějířem" byla uložena v soukromé sbírce. Teprve nyní ji může veřejnost na výstavě Belvederu vidět.

Na obraze je dáma vyobrazena v obklopení východoasijských artefaktů. Nejedná se o portrét známé osobnosti vídeňského života, ale o anonymní vyobrazení profesionální modelky či dosud neidentifikované herečky. V poslední Klimtově periodě nacházíme japonizující motivy velmi často. Na pozadí "Dámy s vějířem" vidíme pestrá vyobrazení čínského fénixe, jeřába, zlatého bažanta a lotosových květů, která se vyskytují často na východoasijském porcelánu. Samotný motiv dámy s vějířem je rovněž dohledatelný v asijských dřevorytech. Klimt sám vlastnil velkou sbírku východoasijských uměleckých děl a dřevorytů. Zálibu Klimta ve východoasijských artefaktech dokládá i skutečnost, že byl členem vídeňského Institutu pro kulturní studia (tzv. Wiener Institut für Kulturforschung), který odbourával zažitá dogmata superiority západní kultury a prosazoval celosvětově rovnostářský přístup k umění.

Na výstavě jsou k vidění i další pozdní díla Gustava Klimta ze sbírky galerie Belvedere, která umožňují zajímavý vhled do tvůrčího procesu umělce. Obdivovat tak lze například obrazy "Adam a Eva", "Dáma v bílém", potrét Johanny Staude nebo nedokončený portrét Amalie Zuckerkandl.


KRÁSA LINIOVÝCH OBRAZŮ ZDEŇKA SÝKORY

Na podzimní výstavě Adolf Loos Apartment and Gallery nás mohlo zaujmout krásné dílo Zdeňka Sýkory s názvem "Modrý ležák".

Zdeněk Sýkora se narodil 3. února 1920 v Lounech. V letech 1938 - 1939 studoval na Vysoké škole báňské v Příbrami. Po obsazení Československa a uzavření vysokých škol pracoval na železnici jako dělník, telegrafista a později i jako výpravčí. Během války, v roce 1940, vytvořil své první malby. V roce 1945 se zapsal ke studiu deskriptivní geometrie na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství a výtvarné výchovy na Univerzitě Karlově v Praze, kde jeho profesory byli Martin Salcman, Karel Lidický a Cyril Bouda. Od roku 1947 do 1980 přednášel na katedře výtvarné výchovy Filozofické a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Zdeněk Sýkora patřil k umělcům, kteří se prosadili i na světové scéně. Jako jednomu z mála moderních umělců se mu dostalo pocty, že se jeho dílo stalo motivem poštovní známky České pošty v hodnotě 27 Kč. Jedná se o známku z roku 2019 a vyobrazuje obraz Linie č. 56 (Humberto) z roku 1988 ze sbírky muzea umění v Olomouci.

Obrazy Zdeňka Sýkory nalezneme i v Národním muzeu moderního umění v Paříži (Musée national d´art moderne Centre Pompidou). Jedná se o dílo sestávající ze čtyř menších pláten s názvem "Poslední soud". Inspirací pro název kompozice byla freska Michelangela Buonarottiho v Římě. Dalším inspiračním zdrojem pro čisté až fauvistické barvy Sýkorových obrazů byla návštěva Ermitáže v Petrohradě s bohatou sbírkou obrazů Henriho Matisse.

Čisté barvy liniových obrazů Zdeňka Sýkory se snoubí s ladnými tvary jeho matematickou náhodou vytvořených linií. Připomeňme, že Zdeněk Sýkora vyzdobil i halu Řízení letového provozu v Jenči u Prahy. Mezi jeho další slavná díla patří také obklad čtyř větracích komínů Letenského tunelu, který je dnes kulturní památkou a nachází se nedaleko pavilonu EXPO 58.