Výstavka "Umění prodat (se)" v Plzni

Stručně bych současný projekt v Západočeské galerii charakterizoval jako pozoruhodný svým konceptem a myšlenkou, s krásnými exponáty, avšak mrzí mne promarněná příležitost rozsáhlejšího výstavního katalogu s doprovodným textem.

Výstava "Umění prodat (se)" je poučná i pro dnešek. Mapuje, jak se etabloval u nás trh s uměním v 19. století, když se začaly objevovat soukromí sběratelé mimo šlechtu a duchovenstvo a začal se objevovat měšťanský mecenát.

Připomenuta je výmalba vývěsních štítů umělci pro lahůdkářství, například od Luďka Marolda a zejména od Josefa Navrátila, který mistrovským způsobem dokázal vyjádřit až gurmánsky dojem z různých druhů potravin.

V expozici jsou prezentovány reklamní plakáty z 19. století, avšak kurátorům bych vytkl, že dostatečně nenačrtli jejich důležitost v sebeprosazení Alfonse Muchy na uměleckém trhu. Jsou prezentovány zajímavé návrhy plakátů od Karla Špillara a Vojtěcha Hynaise. Od Alfonse Muchy jsou prezentována díla s náboženským obsahem ("Blahoslavení chudí duchem"), avšak je třeba si uvědomit, že jeho cesta ke hvězdám vedla skrze strádání i chudobu (popřel bych, že se jedná o pouhou bohémskou legendu, která má dojetím otevřít peněženku bohatým kupcům). Komercializace jeho tvorby se objevuje v četných reklamních plakátech na různé produkty, které by mohly býti na výstavě rovněž zmíněny.

Správně jsou vystaveny kresbičky Mikoláše Alše jako východisko pro tvorbu Františka Kupky, v expozici uvidíme i Alšův krásný dekorativní terč pro vinárnu Obecního domu v Praze (1910) s námětem volavky.

Zastoupeny jsou portréty a krajinářská tvorba Augusta Piepenhagena i jeho dcery Charlotty, kteří podle svých vzorníků nabízeli možnost sestavení krajinky na míru objednavatele.

Zajímavou kapitolou výstavy je bibliofilie jako tržní produkt a multiplikace díla formou reprodukcí jako reklama na mistrovské dílo, například reprodukce Brožíkova obrazu Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým (1883) visely téměř v každé domácnosti. Pozoruhodnou epizodou jsou i komerční miniatury pomníků, například sv. Václava, které vytvářeli žáci slavných sochařů (v tomto případě Josefa Václava Myslbeka).

Velkým zklamáním pro mne v katalogu výstavy bylo kromě nedostatečného zmapování komercionalizace tvorby Alfonse Muchy i úplná absence ekonomické analýzy díla dalšího velikána Františka Kupky, jehož slavná karikatura z cyklu "Peníze" je paradoxně poutačem na celý projekt. V Kupkově díle hrály finance velkou roli a není možné je v textu katalogu jen tak pominout, když je v rámci výstavy prezentován.

Důležité a nadčasové postřehy Kupky k moci kapitálu a peněz, vyjádřené mistrovsky v kresbě, vycházejí z myšlenek dobových anarchistických kruhů. Kresby k časopisu "Koryto", kterými se Kupka během prvních let v Paříži živil, nebyly určeny pro chudinu, jak bývá občas chybně uváděno, ale spíše pro vyšší střední třídu. Pouze nabobtnání jeho pozdější abstraktní tvorby na aukcích do milionových částek činí z raných karikatur cosi méněcenného oproti jeho pozdější průkopnické abstraktní tvorbě. Západočeská galerie v Plzni nabyla do svých sbírek originální studie pro vydání francouzského časopisu "Koryto" z roku 1902, které je celé věnováno moci peněz a kapitálu. Je nevysvětlitelné, proč tedy v katalogu výstavy chybí kapitola interpretující Kupkovo vidění ekonomiky. Skutečnost, že své rané karikatury Kupka vytvářel pod tlakem nedostatku, neubírá na jejich vtipu a ideové originalitě. Z globálního hlediska se domnívám, že jejich nadčasový význam roste.

Je škoda, že tak závažnému a rozsáhlému tématu, jako je umění se prodat, nebyla věnována větší expozice. V důsledku ideově zajímavý projekt působí značně zkratkovitě.

Filomena Borecká v Národní galerii

Výstava "Dech tichých myšlenek"

Česko-francouzský malíř František Kupka se ve své tvorbě snažil sladit rytmus dechu s kresbou. Vyjadřoval ve své tvorbě abstrahující formou velké a neměnné rytmy života jako puls a dýchání. Jeho krédo, že umělec má tvořit jako příroda sama, se realizovalo v jeho výtvarném odkazu následujícím generacím.

Je radostné vidět, když současné umění na Kupkovy myšlenky navazuje a rozvádí je nápaditým a kreativním způsobem. Jednou ze zajímavých poloh současného umění, která navazuje na Kupkovu myšlenku harmonie mezi výtvarnou tvorbou a biologickými rytmy, je kreslířské dílo Filomeny Borecké.

Filomena Borecká se na Sorbonně zabývala v současnosti módním termínem "flow", tedy duševním a duchovním splynutím s tvorbou v toku času, pojmem, který zpopularizoval maďarský psycholog Mihaly Csikszentmihayi. Domnívám se, že výtvarná poloha tvorby Borecké si zasluhuje naši pozornost, neboť v ní objevuji nadčasová umělecká vyjádření, která nás obohacují z hlediska kánonu našich dějin trvale do budoucna.

V tvorbě Borecké je patrný nejen teoretický odkaz díla Františka Kupky, který se inspiroval přírodními vědami, avšak i touha hledat duchovno. V poslední době bývá i v interpretacích Kupkovy tvorby hledána snaha o nalézání nového druhu spirituality, vždyť působil ve svém mládí jako spiritistické médium. Lidové duchařství, které provozoval jako mladík pravděpodobně ve vší vážnosti, však později ve své tvorbě bral s nadsázkou a humorem a nahradil je za spirituální přírodní filosofii, která může být považována v dnešní době za zajímavou epizodu i z teologického hlediska.

I Borecká vychází ve své tvorbě nepochybně z medijních kreseb a fantazií a může být považována za spřízněnou s Georgií Houghton (1814 – 1884) a v současnosti znovuobjevovanou Hilmou af Klint (1862 – 1944). Na místě je připomenout i tvorbu neškolených umělců a umělců duševně nemocných "art brut". Borecká totiž vidí demokraticky tvořivé síly v každém člověku.

Její kresby jsou nemyslitelné bez biologických a medicínských inspirací v umění 20. století, mohou připomenout i anatomické atlasy a vyobrazení tkání, avšak originální motivikou v díle Borecké je inspirace dechem jako individuálním i celospolečenským fenoménem.

Duchovní inspirace je připomenuta v katalogu výstavy, kde je citována kniha Genesis ze Starého zákona: "Hospodin vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší." Dech byl odjakživa považován za znak života nejen tělesného, ale byl spojován i s nadpřirozenými silami. Osobně mne velké meditativní kresby Borecké asociují i tvorbu Jiřího Kornatovského, avšak Borecká pracuje více s barvami. Používá originálně vícebarevnou tužku, jejíž naklonění v různých úhlech produkuje vlastně náhodně jiné barevné odstíny.

Nejvíce mne zaujala kresba "Hledání místa k dýchání" (2023), která je laděna do nuancí červené barvy, doplněné pouze odstíny barevné tužky. Umělkyně se nevyhýbá ani tematizování spíše nežádoucích disfunkcí dýchání typu "lapání" po dechu či úmyslného "tajení" dechu. Nebudu se zabývat do detailu konceptuální formou umění, kterému se Borecká rovněž přibližuje, jelikož vytváří objekty spojené se zvukem či plastické objekty. Sonorická paralela její tvorby s Kupkovou teorií malby by však mohla být rovněž trefná.

V katalogu výstavy umělkyně zmiňuje své okouzlení výstavou kresby Leonarda da Vinciho, avšak domnívám se, že kresba "Mysterium Coniunctionis" (2008) má blíže k manýristické exaltovanosti anatomie figury, třebaže převedené do tvarosloví umění 21. století. Zajímavostí je, že umělkyně svá díla dotváří mimo rozměr kresby i na stěnách galerie ("Jak často cítíš svůj dech?". 2010). Chce tím naznačit všepronikající vitální síly univerza, které ve svých kresbách na ploše papíru pouze zpřítomňuje a zjevuje.

Pozoruhodná je velkoformátová kresba "Mapa duše" (2006), která se snaží vyjádřit anatomicky přesnou "dissekci" nehmotného orgánu, o jehož poloze v našem těle vedli renesanční učenci skutečně vážné diskuze. (Zde bych viděl i bližší spřízněnost s dílem výše zmiňovaného všestranného génia Leonarda da Vinci). Borecké hledání možností výtvarného výraziva duše je tedy hluboce zakořeněno v evropské výtvarné tradici.

Dokládá, že dějiny vědy i umění není možno chápat pouze prizmatem neustálého lineárního pokroku vpřed a výše, avšak spíše čárami cyklického návratu a pokorného "tápání" po vztahu naší tělesnosti a duchovna.

Jarní zastavení v pavilonu EXPO 58 na Letné 

Jarní předaukční výstava v pavilonu EXPO 58 potěší každého uměnímilovného návštěvníka. Najdeme na ni mnoho krásných a raritních děl. Od Věry Janouškové, jejíž ateliér byl nedávno otevřen veřejnosti na Smíchově, zaujme kovová plastika "Dvě postavy" (1976). Návštěvníkům Národní galerie nebude neznámý obraz Maurice de Vlamincka "Ulice" (1925), který patřil dlouhá léta k součástím stálé expozice, byl však zrestituován a nyní bude dražen. Pozoruhodnou historii má i obraz "Polperro" (1939) od Oskara Kokoschky, který vznikl v rybářské vesnici v Anglii. Byl totiž osobním darem umělce československému prezidentovi Edvardu Benešovi a později byl součástí sbírky oscarového herce Petera Ustinova. Raný obraz Zdeňka Sýkory "Krajina z Loun" (1953) dokládá zájem o kolorit, který později umělec originálně rozvinul ve svých slavných liniových obrazech.

Absolutním mistrovským dílem výstavy a zlatým hřebem aukce je však obraz "Početí" (1930) Františka Kupky, který pochází z takzvaného "mašinistického" období umělce. Jedná se o jakési antropomorfické pojetí strojního mechanizmu, které v sochařské poloze nacházíme u Oto Gutfreunda a Ladislava Zívra. Umělci si v době moderny kladli otázku po mechanizaci našeho života. Vztah stroje a techniky je ostatně stále aktuálním tématem, byť v naší digitální době již můžeme považovat polidštění strojů v Kupkově obrazu za roztomilou archeologii moderny. Pěkným Kupkovým dílem na výstavě je i "Abstraktní kompozice" (Trégastel), která přímo souvisí s obrazem "Stvoření (Tvoření)" z let 1911 - 1920 z pražské Národní galerie.
Pozoruhodným dílem Antonína Pelce je "Liftboy v červeném" (1945), který připomene i díla pařížské školy, zejména Chaima Soutina. Ačkoliv obraz vznikl Americe, v New Yorku, působí jako citace Soutinovy malby "Le Groom" (1925), který se dnes nachází v Centre Pompidou v Paříži. Duchovně laděnou polohu českého výtvarného umění představují díla Josefa Šímy či Václava Boštíka.
Za zmínku rozhodně stojí i obraz "Bubliny" Jiřího Georga Dokoupila z roku 2015, s jehož tvorbou se milovníci kultury mohli seznámit v rámci letošního festivalu Smetanova Litomyšl. V neposlední řadě je třeba zmínit i díla koloristy a bývalého rektora Akademie výtvarných umění, malíře Jiřího Sopka.

Po návštěvě výstavy doporučuji dát si dobrý dort v kavárně přiléhající k výstavní síni. Je z ní panoramatický výhled přes celou Prahu od Žižkova přes Vinohrady, Nové a Staré Město až na Malou Stranu.

Srdečné díky za krásný večer Národní galerii Praha a Francouzskému institutu v Praze.  V diskuzi jsem zmínil svůj příspěvek "František ? Franz ? François ? La crise identitaire de Kupka dans l'optique des tensions politiques et nationales au tournant du XIXe et XXe siècles" (František ? Franz ? François ? Kupkova krize identity optikou politického a národnostního napětí na přelomu 19. a 20. století). Příspěvek byl představen na kolokviu L'IDENTITÉ DE L'ARTISTE DANS L'HISTOIRE EUROPÉENNE ET INTERNATIONALE v Národním institutu dějin umění v Paříži v lednu 2014.

Můj oblíbený malíř James Ensor

Jack London - Tulák po hvězdách (1915)

R.U.R.

Ve hře Karla Čapka z roku 1920 Rossumovi roboti převezmou vládu nad světem. Přestože se jedná o utopii, která se ani století poté naštěstí neuskutečnila, nabízí hra více momentů k zamyšlení. 

Ačkoliv totiž technika v naší společnosti neusiluje o nadvládu nad mocí lidského ducha tak hrubým způsobem, jak bylo popsáno v divadelní hře, totiž tím, že by roboti pozabíjeli své vynálezce, problém umělé inteligence na lidstvo doléhá. Jsme bezradní se světem tabletů a smartfonů, na kterých vyrůstají nové generace. Ocitáme se v informačních tunelech, které nám kvůli svým algoritmům neumožňují vystoupit ze tmy úzkosti ke světlu skutečné moudrosti. Objevují se problémy digitální demence spojené s možností snadné dohledatelnosti všech informací na internetu. V neposlední řadě máme problémy s kontrolováním a dohlížením moderní technikou, která vstupuje do všednosti našich každodenních osobních životů. 

Divadelní hra musí samozřejmě problémy personifikovat, aby působily na scéně poutavě. Vezmeme-li v úvahu, že Čapkovo varování vzniklo před 104 lety, musíme uznat, že jeho vidění bylo skutečně prozřetelné. Technika v dnešní době totiž ohrožuje svobodu, kreativitu, nespoutanost a moudrost lidského ducha – což je stejně závažné jako vzpoura robotů v klasické divadelní hře.

Molièrův Zdravý nemocný 

Barokní divadelní hra o člověku, který si o sobě myslí, že je nemocný, vydává peníze na svoji léčbu a okolí se jej snaží od jeho počínání odradit, neboť věří v neúčinnost léčby a nevidí v ní žádný smysl. 

Běžně se o hlavním protagonistu hry mluví jako o hypochondrovi. Hra však také otevírá otázku hranic nemoci: kdy je člověk skutečně nemocný a kdy si to jen myslí? To je problém, který je bezpochyby nadčasový a dosud nevyřešený. Dalším stále aktuálním tématem hry je ziskuchtivost lékařů na jedné straně a pacientovy zájmy na straně druhé. Jak je vidět, s problémem se potýkala společnost již na Molièrovy doby. 

V naší kapitalistické společnosti, která je zaměřena na zisk, ekonomický růst a výkon, však význam myšlenky nabývá na stále větší důležitosti. Nestojí zde však již proti sobě pan Argan a věhlasný doktor Purgon, avšak pacient a na druhé straně bohaté nadnárodní farmaceutické společnosti, které si z pacientů vytváří svůj nástroj pro zapojení do kultury finančního růstu. I Purgon by se tak dnes asi stal malým kolečkem tohoto soukolí. 

Lidská vlastnost, tedy touha po zisku a bohatství, kterou na divadelní scéně vidíme zosobněnou, v dnešním světě přerostla do měřítka celé společnosti. Hranice mezi altruistickou dobrou vůlí pomoci pacientovi a vnitřní touhou po zisku se smývá v systému, kterému dominuje myšlenka neustálé progrese. 

Zastavme se na chvíli a zamysleme se, zda by celý svět nepotřeboval na chvíli oddechnout a třeba se ze své nemoci vyléčí trochou více lásky, která v Molièrově hře nakonec také vítězí.  

Dibutades a Koré - jeden z úhelných příběhů o vzniku umění 

Úvaha inspirovaná kapitolou z knihy Hanse Beltinga "Dějiny tváře - od Lavaterových fyziognomických studií osobností k výzkumu mozku"

Lia a Dan Perjovschi na Akademii výtvarných umění v Praze

Včera jsem se zúčastnil přednášky, kterou prezentovali na pražské Akademii výtvarných umění manželé Lia a Dan Perjovschi. Pokud byste si neuměli pod jménem umělců představit konkrétní realizaci, navštivte Národní technickou knihovnu. Dan Perjovschi v ní totiž vytvořil monumentální výzdobu.

Večer se nesl v duchu "organických strategií přežití v reálné politice v komunizmu a kapitalizmu". Oběma umělcům je 62 let – žili tak přesně polovinu života v obou režimech (30/30). V 80. letech stáli ve frontách na věci základní potřeby a žili ve společnosti kontrolované diktátorem. Lia pracovala ve státním divadle a cítila se jako kdyby "pomalu umírala".

Mezi lety 1987 – 2010 působila v experimentálním ateliéru na bukurešťské Akademii umění. Zažila i revoluci v roce 1989 a rok 1990, kdy shořela knihovna a muzea byla poškozena střelbou. Jak říká, "revoluce byla ukradena", následovaly univerzitní protesty a horníci byli povoláni, aby studenty trestali. V tzv. bílém pochodu lidé protestovali proti zadržení studentů.

Na počátku 90. let se Lia setkala s performancí, navštěvovali ji novináři z USA. Rozhodující byla setkání s Kristine Stiles z Duke University, která byla umělkyní a kurátorkou současného umění. Lia zdůraznila ve svých performancích, že všichni lidé měli svůj díl viny ze života v totalitním systému – ačkoli se snažili ji svalovat pouze na diktátora. Je třeba se ozývat včas proti špatnostem našeho světa občanských aktivizmem - dříve, než bude pozdě.

V současné době je Lia "detektivem současného umění" v archivu současného umění a vytváří mapy poznání. Pomáhá ji v tom zejména internet – od roku 2000 existuje kabelové připojení, které je rychlé a spolehlivé a pomáhá ji v mapování nejhorších problémů světa. Pracuje přitom hodně se sociální sítí Facebook. V digitálním světě problémy nemají žádné hranice, jsme v epoše postprodukce (připomenuta byla osobnost filozofa Nicolase Bourriauda).

Nastal čas vše znovu promyslet. Lia srovnává strukturu mozku a vesmíru a vytváří "muzeum vědění". Za inspirující považuje tzv. barefoot college v Indii – na této univerzitě totiž nejde o diplom, ale jde o to, v čem jste dobří. Zmíněna byla Guerilla architecture – billboard přeměněný v lidské obydlí a také Guerilla zahradničení. Za zajímavý směr v umění považuje také sociální design – například vynález rolovacích sudů na vodu, které pomohly v suchem sužovaných oblastech v Africe. Za inspirační zdroj má i dětské kresby.

Tvorbu Dana Perjovschého je obtížně vtěsnat do slov, protože jeho drobné kresbičky jsou velmi vtipné.

Důležité však podle umělců je nedělat umění jen pro sebe, ale snažit se jím pomoci druhým.

Na jedné z kresbiček můžeme například vidět přeškrtnutou postavičku malíře u stojanu v ateliéru – nahrazuje ji aktivní umělec, držící plátno nad hlavou jako transparent.

Se svými kresbami slavil rumunský umělec úspěch po celém světě – až ve Francii či Spojených státech. Výzdoba Národní technické knihovny je umělcovou jedinou trvalou výstavou – jeho drobná dílka jsou totiž často velmi efemérní.

Zprvu se mi v knihovně zdálo, že výzdoba kresbičkami nesouzní s duchem architektury z betonu. Avšak včera jsem pochopil, že Dan Perjovschi svými kresbičkami jakoby domalovává tu část berlínské zdi, která nebyla pokryta během studené války graffiti – tedy tu východní.

Postupem času si na výzdobu zvykám i v knihovně. Kresbičky totiž nepostrádají kritický smysl pro humor.

Rok 2024 ve znamení 250. jubilea Caspara Davida Friedricha 

Kniha "Malíř Friedrich" Eberharda Rathgeba (2023)

Ohlédnutí za krásnou komorní výstavou Georgese Braqua v galerii Miro

Rok 2023

Výstava "Transmise" v nově otevřené Gočárově galerii v Pardubicích

"Transmise" je dle slovníku cizích slov "zařízení pro mechanický přenos hnací síly a mechanické práce z jednoho zdroje k více spotřebičům". Z abstraktního hlediska je možné výraz použít i v oblasti kultury.

Muzeum se tedy stává metaforicky zdrojem, který vyzařuje svou energii k mnoha spotřebitelům, kterými jsou návštěvníci galerie. Industriální inspirace je v umění známa nejpozději od dob velké průmyslové revoluce, která započala v 19. století. Celá přestavba Gočárových automatických mlýnů na galerii vychází z fascinace krásou průmyslových staveb, které jsou poeticky označovány za "moderní katedrály".

Druhým pilířem koncepce výstavy je rozdělení světa na oblast přírody (fysei) a člověka (nomó). Hledejme tedy ve výstavě prolínající se vrstvy krajinomalby, sociálních témat a humanismu s imaginací.

Expozice začíná zajímavým obrazem Pravoslava Kotíka "Čekárna III. třídy" (1927), který do jisté míry koresponduje s tematikou sousoší Ludmily Seefried-Matějkové "Metro-večer" (U-Bahn) z roku 2002.

Velmi pěknou a idylickou malbou ve stylu nové věcnosti je olej na plátně "Doma" od Svatopluka Máchala. Vidíme zde poklidné rodinné soužití dvou generací, členy domácnosti věnující se četbě, šití i prostému bloumání v myšlenkách, odpočinku a nicnedělání. Drobným anekdotickým detailem na malbě je kočka, která si hraje s botou paní matky. Mezi klasiku evropské malby dnes již patří sociálně laděné dílo Josefa Čapka, který je zastoupen malbou "Dva starci a chlapec" (1924). Dílo, stylisticky expresivní, je umístěno vedle výrazivě klidnější a realističtejší obraz Miloslava Holého "U plotu" ze stejného roku (1924). Z doby mezi světovými válkami pochází i kresba tuší na papíře od Otakara Mrkvičky nazvaná "V kavárně". Vidíme dílo do značné míry karikaturní, kdy pětice "lehkých žen" škádlí džentlemena, jenž je jejich počínáním značnou měrou zastrašen. V pozadí je vyzobrazena možná manželka dotyčného pána s křížkem na hrudi. Dílo dokládá zájem o feminismus a ženskou emancipaci v období moderny. Výrazově může připomenout i obrazy berlínských umělců jako Georga Grosze. Mimořádně pěkné a velmi populární je dílo Kamila Lhotáka "Dívka s dlouhými vlasy" (1951), které se objevilo i na knižní obálce. Lhoták se s oblibou zabývá tematikou městské periferie, rád maloval bicykly a balóny. Malba s lehce odvrácenou dívkou v prvním plánu je však psychologické enigma. Chtěl umělec vyjádřit její osamocení, pocit mladistvého studu? Všimněme si, že v dálce se nachází skupina osob, avšak dívka hledí zamyšleně stranou. Jedná se i v rámci Lhotákova díla o obraz, který vyniká zájmem o lidskou psychologii více než technické vynálezy, na které se malíř specializoval. Na motiviku městské periferie navazuje obraz Františka Hudečka "Plakáty ve městě" (1944) z období protektorátu – tedy německé okupace. Hudeček byl členem umělecké Skupiny 42, která byla v tomto roce založena (1942). Teoretikem skupiny byl věhlasný umělecký kritik Jindřich Chalupecký. Ten ve své stati "Svět v němž žijeme" apeloval na umělce, že je třeba, aby umění bylo maximálně autentické. Malíři se tedy inspirují životem na okraji, každodenností a motivikou, která se na první dojem možná neškolenému oku zdá nevábná, avšak na plátně malíře získává magickou poetiku. Hudečkův obraz tomu odpovídá – vidíme na něm několik chodců, velké reklamní plakáty nalepené na zdi, stromy s opadaným listím a scenérii činžáků. Zdánlivě banální motiv však malíř dokáže svým citem přetvořit ve svébytného svědka své doby zvláštní emoční hloubky. Mezi členy Skupiny 42 patří i sochař Ladislav Zívr, který ve své tvorbě propojoval svět techniky a člověka. Navázal tak na civilizmus Gutfreundův, avšak tvar sumarizoval tak, že v plastikách lidské tělo a nástroj zcela prorůstá. Hezkou ukázkou je sádra "Fotoreportér" z roku 1947, ve kterém je objektiv vyzobrazen téměř jako zvětšenina oka, které se nachází za ním. Mechanizační procesy, které nacházíme již v názvu výstavy, vyjadřuje i obraz Květy Válové "Daleká cesta" (1966). Vidíme v ní množství drobných lidských postav, které jsou téměř naklonovány, takže si jsou podobné, vypadají jako vyrobené na základě šablony. Takový pocit šedivé jednoty a unifikace mohl vzniknout na základě života v totalitním systému, ve kterém si lidé zdánlivě měli být všichni rovni. Název však může ještě odkazovat i k tragickému osudu mnoha lidí během 2. světové války. Světové slávy dosáhl svými kolážemi česko-francouzský básník a výtvarník Jiří Kolář. Pěknou ukázkou jeho tvorby je drobná, ale výtvarně velmi citlivá koláž "Ticho času" (1973), vytvořená pro Koláře typickým způsobem z drobných útržků francouzské knihy. Na papírových útržcích jsou nalepeny drobné ulity. Nápaditost Kolářovy imaginace a rozmanitost jeho výtvarných technik je podivuhodná. Mezi krásné ukázky krajinomalby, kterou bychom mohli zařadit do druhého pilíře výstavy, totiž rozdělení světa mezi přírodu a člověka, patří díla českého impresionismu Antonína Slavíčka, secesní dekorativní kompozice Kalvodových bříz a fauvismus Špálův. V centrální prostoře výstavy najdeme abstratní, avšak řemeslně obdivuhodně precizní plastiku Karla Malicha s poetickým titulem "Sedím a pozoruji oblohu" (1977). Jiří Anderle patří se svým dílem "Prostor a čas" (1983) k autorům, jimž je blízká tradice italské renesanční malby a kresby. Jeho mistrovství vyjádření mimiky lidských obličejů je vskutku staromistrovské. Křehké "Lidské vejce" (Vejce já), 1968, dokládá ženskou výtvarnou citlivost Evy Kmentové, která vyjadřuje touhu vrátit se zpět do prvotního životodárného vajíčka.

Opomíjená lidická sbírka mezinárodního umění v "nové konstelaci"

V lidické galerii jsou v nové konstelaci instalována díla mezinárodně uznávaných umělců. Nápad iniciovat hnutí Lidice shall live pochází z hlavy britského lékaře, politika a sběratele umění Sira Barnetta Strosse (1899 - 1967), který po vyhlazení LIdic v roce 1942 vyhlásil uměleckou sbírku. K 25. výročí přispěl i mladý berlínský galerista René Block, který ve své berlínské galerii zorganizoval výstavu "Hommage à Lidice". Výstavu posléze převezl do Prahy přes železnou oponu ve svém VW van a s podporou Jindřicha Chalupeckého byla 4. 7. 1968 otevřena přes odpor režimu v galerii Václava Špály pod názvem "Západoněmecká a západoberlínská avantgarda pro Lidice". Tak vznikla sbírka 96 děl od umělců z celého světa, která však byla kvůli politické nepřízni vystavena v lidické galerii až v roce 2004.

Výstavu zahajuje ještě před vstupem portrét Sira Barnetta Strosse, jemuž vděčíme za existenci galerie i sbírky. Prvním obrazem v expozici je obraz Jitky Válové Zátiší s lebkami (1957), který je inspirován zvířecími jatkami. Výstava pokračuje velmi jemným až něžným obrazem od Lamberta M. Wintersbergera "Pohlazení" (1967). Velmi pěkná je nedávná akvizice lidické galerie od Gülsün Karamustafy "Óda na 82" z roku 2015. Jedná se o instalaci malého ptáčka sedícího uprostřed polštáře. Klasiku německého pop-artu představuje "Dvojitá podobizna" (1964) od Sigmara Polke. Naproti je vystaven obraz "Strýc Rudi" (1965) od nejdražšího německého malíře současnosti Gerharda Richtera. Ve sbírce najdeme i dílo legendárního německého konceptuálního umělce Josepha Beuyse (Pro Lidice, 1967). Blinky Palermo ve svém kříži "Červená/Oranžová" (1967) tematizuje motiviku lidského utrpení. Rosemarie Trockel ve své soše "Zvyk je železná košile" (1996) vyzobrazila srnu ležící na podlaze, divák si klade otázku, zda je mrtvá, či zachycena jakoby v pohybu. 

Příjemným překvapením na výstavě jsou i díla českých umělců, zejména Olbrama Zoubka, Kurta Gebauera (Srebrenica, 1993 - 1996) a abstraktní kompozice Františka Foltýna. Satirickým dílem nás potěší Klaus Peter Brehmer (Německé hodnoty, 1967), kde vidíme přetištěné a zvětšené známky s Hitlerem. V oddíle výstavy "Intimita - oddanost - vášeň" jsou vystavena díla umělkyň Běly Kolářové, Květy Válové, Zorky Ságlové a Libuše Jarcovjákové. Pozitivní a optimistickou tečkou na závěr je pastel na papíře z roku 2007 od Karla Malicha, nazvaný "Radost". Díla na výstavě tak překlenují tematiku od pietní vzpomínky na brutální událost přes satiru až k naději do budoucna. 

Výstava "Nová konstelace" a "Intimita, oddanost, vášeň" se koná od 16. 9. 2023 - 3.3.2024 v přízemí Lidické galerie na adrese Tokajická 152, 273 54 Lidice.

Otevírací doba Lidické galerie

Duben až říjen denně od 9:00 do 17:00

Listopad až březen denně od 9:00 do 17:00
Zavírací dny 24. 12. - 1. 1.

Walter Womacka (1925 - 2010) 

Jedná se o měděný reliéf nazvaný "Der Mensch überwindet Zeit und Raum" (Člověk překonává čas a prostor) z roku 1971, který najdete na Domě cestování (Haus des Reisens) na Alexandrově náměstí v Berlíně (od roku 2015 je kulturní památkou).

Děkuji za doplňující informace Goethe-Institutu Praha.

Pěkná výstava Václava Radimského v Galerii České spořitelny v Rytířské ulici

7.9.2023

Antonín Chitussi

Zajímavá výstava Andrese Serrana v DOXU v Praze

Zajímavá výstava klasika. V českém kontextu však vyzní jinak než v Americe. Zatímco v USA bylo kontroverzní vystavit krucifix v moči, tedy antikrucifix, v naší ateistické společnosti je spíše problém vystavit krucifix jako symbol víry. A co se týká Serrana, tak pro něj to byla spíš afirmace víry, protože správně pochopil, že Bůh bude mít radost spíše když sám pro sebe zkritizuje modlářství a vystaví autentické fotografie bližních (tím mám na mysli ty fotografie bezdomovců v jejich důstojnosti). Opravdu věřícího člověka výstava urazit už dnes nemůže. Spíše se už stala součástí dějin katolického umění (myslím, že silná evangelikální církev v USA nemá tak silný vztah k výtvarnému umění, aby se tím vůbec nějak zabývala). Největším nepochopením Serrana tak asi může být revolta proti víře, s čímž jsem se bohužel setkal. Jeho pochopení a úcta k prostému člověku mi připomněla celou historii, mohu zmínit Caravaggia, který se inspiroval prostitutkami pro své obrazy světců, nebo obrazy Murilla. A kritikou mocných připomene nadčasového Goyu.

Teatrální svět gest Petra Brandla

Próza Nobelistky Annie Ernaux "Prázdné skříně" 

Jedná se o autobiografickou sociologickou sondu do způsobu, jak měšťanské "vyšší" společenské vrstvy centra ovládají a utiskují dívku, snažící se uniknout ze svého původu v dělnickém a maloobchodním prostředí periferie. Sexuální stránka hraje v knize důležitou roli. 

Děj se orámován čekáním na nelegální potrat. Způsob, jakým je dívka vyrvána ze svého přirozeného prostředí, tomuto násilí odpovídá.

Nejdříve je na škole vysmívána za svůj původ, za svoje výrazy a chování. Stane se však nejlepší ve třídě a vynikne v náboženství. Poté začínají první erotické zálety, přičemž dívka "loví" mimo svou společenskou vrstvu. K rodičům má silně ambivalentní vztah - na jednu stranu je obdivuje pro jejich bezmeznou obětavost, na druhou stranu se stydí za jejich způsoby a v hloubi duše je nenávidí. Rodiče si ani neuvědomují, že svou podporou jejího vzdělání prohlubují propast mezi jimi, méně vzdělanými a chudými, a jí, ambiciózní studentkou... 

Na vysoké škole Eugene Lesueur studuje moderní literaturu. Užívá si intelektuální svobody i nezávislosti na rodičích. Seznámí se s elegantním studentem práv a obdivuje jeho rodinu. Vlastní původ zůstává tabu. Mladá žena považuje knihovny za chrámy, ale konstatuje, že literatura je nástroj, jak se chudí snaží uniknout ze svého prostředí. 

Migrace mezi společenskými vrstvami a její negativní, nakonec až násilné dopady na jednotlivce jsou hlavním motivem knihy.

Otevírá se otázka, zda by dívka nebyla šťastnější ve svém původním prostředí, bez svých ambicí a vzdělání. Udělení Nobelovy ceny za literaturu v loňském roce 2022 Annie Ernaux může být vykládáno jako odpověď, že ambice mladé ženy navzdory krvavé dani svůj určitý smysl měly. 

Nadčasová Továrna na absolutno Karla Čapka

Spisovatel Karel Čapek ve svém románu varuje před náboženským fanatismem a stažením se do jedné světonázorové ulity. Nabádá k toleranci a otevřenosti mysli. Tudíž bych román neoznačil za ateistický, ačkoliv tak v závěru může vyznít. Vtip románu spočívá totiž v myšlence, že tam, kde je porozumění, je bohulibé pobývat. Naopak zaslepená víra ve vlastní pravdu může vést k tomu, že se nevolky vytratí i hodnoty, které jsou bohumilé.

Osud nakladatele Vladimíra Žikeše (1906-1980) a jeho album "Abstrakcí" Františka Kupky z roku 1948

Soubor Kupkových abstrakcí působí jako mimozemská šifra z kosmu. Co však pojilo Kupkův osud se životem nakladatele Vladimíra Žikeše?
Budoucí nakladatel Vladimír Źikeš již v mládí při studiu na obchodní akademii vydával své první překlady z francouzštiny, jelikož byl jako mnoho jeho souputníků frankofil. Zajímal se o parapsychologii, hermetismus a okultismus a studoval dějiny umění. Vydával nákladné umělecké monografie a zaměřoval se na jejich bibliofilské estetické zpracování. Jeho nakladatelství sídlilo v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce v Praze v Karlově ulici. Ačkoliv byl během první republiky antimilitarista, během okupace se zapojil do odboje a musel se skrývat na Slovensku, kde vydal i odbojový ilegální tisk s návodem na výrobu výbušnin. Kontakty z doby, kdy působil v odboji, se Žikešovi zhodnotily po konci války, když se setkal i s prezidentem Edvardem Benešem. Vydal proslovy jeho spolupracovníka Dr. Prokopa Drtiny z českého vysílání londýnského rozhlasu. Právě mezi lety 1945 – 1948 jeho salon rozkvetl, vydával knihy o historii Prahy a pořádal výstavy knižního umění a aukce výtvarného umění.
V roce 1948 Žikeš prozřetelně vydal i drobné album abstraktních kreseb Františka Kupky. Jedná se o soubor šestnácti reprodukcí s litografickým podtiskem, které vychází z Kupkových minimalistických kvašů z let 1930 – 1933. Jak bylo naznačeno výše, Kupku se Žikešem spojovala frankofilie a zájem o okultismus. Paradoxem jejich životů byl antimilitarismus v mládí a následné zapojení v odboji. Stejně jako Žikeš se během 2. světové války skrýval, Kupka volil ústraní v Beaugency.
Po skončení války prezident Beneš nakoupil Kupkovy abstraktní obrazy do Národní galerie. Není vyloučeno, že Žikeš znal Kupkovu tvorbu právě díky kontaktu s prezidentem Edvardem Benešem. Předmluvu souboru bibliofilií napsal Jan Loriš, pracovník Národní galerie a autor četných knih o dějinách umění. Soubor abstrakcí obsahuje tvary organické i mašinistické a je dokladem Kupkova zájmu o parapsychologii i kosmologii. ​​​​Dnes je Žikešovo album Kupkových abstrakcí mezi sběrateli bibliofilií považováno za velmi raritní, jelikož bylo publikováno v omezeném nákladu. Je i vzácným dokladem oživení českého kulturního života po skončení války, které bohužel netrvalo vzhledem k nástupu totality dlouho.

Účast v projektu "MICROFOLIE"

V rámci projektu MICROFOLIE v Galerii 35 ve Francouzském institutu v Praze mi byla představena s výkladem francouzského lektora na velkoformátovém plátně následující díla ze sbírek největších pařížských národních muzeí umění:

Louvre:

Aladlammú (ochranný okřídlený démon v podobě býka s lidskou hlavou) - 8. století př. Kristem (Asýrie)

Eugene Delacroix: Svoboda vede lid na barikády, 1830

Alegorie svobody má na hlavě červenou čapku, symbol republiky. Je známa také jako Marianne. V ruce drží francouzskou vlajku - modrá a červená barva symbolizují město Paříž, bílá barva monarchii. Červencová revoluce vedla ke svržení krále Karla X. Za alegorií svobody stojí ozbrojený mladý muž, pařížský "gamin", zástupce buržoazie s vysokým cylindrem a zástupce dělnické třídy. Třetí stav (vedle šlechty a duchovenstva) tehdy nabyl moc.

Georges de Latour: Falešný hráč karet, 1635

Kompozice obrazu je rozložena mezi podvádějícího hráče karet v levé části obrazu, který je ve stínu a ostatní hráče, na které dopadá světlo. Hřích je vyjádřen temnotou a tmavými barvami. 

Musée d´Orsay:

Gustave Caillebotte: Brusiči parket, 1865

Obraz patřící k vrcholům naturalismu, vyjadřuje tvrdou manuální práci dělníků ve velmi realistickém stylu.

Vincent van Gogh: Autoportrét, 1889

Jeden z nejkrásnějších velmi pozdních autoportrétů, které namaloval pouhý rok před svou smrtí. Pozornost jsme věnovali krásným arabeskám v druhém plánu i psychologicky pronikavému pohledu umělce.

Centre Pompidou:

Marcel Duchamp: Fontána, 1917

Dílo, které dodnes mnozí považují za pouhou provokaci, klade otázky o podstatě uměleckého vnímání a estetiky obecně. 

Fernand Léger: Kotouče ve městě, 1920

Umělec se zabýval mechanickým fungováním ve městě, inspirovala ho i železniční signalizace. 

Constantin Brancusi: Spící múza, 1910

Jeden z nejvýznamnějších rumunských sochařů vyobrazil ve své soše spánek. 

Více o Constantinu Brancusim, který aktuálně vystavuje v Praze, se dočtete v recenzi výstavy "Drobné radosti z Rumunska" níže.

Velmi rád jsem si připomněl svá studia dějin umění v pařížských muzeích a diskutoval o devíti významných dílech, s jejichž originály jsem se mohl ve Francii seznámit.

Vstup volný, 10/07 – 04/08 (pondělí-pátek, 14h-16h)
Vstup s rezervací, 07/08 - 04/09

Velký román Amora Towlese "Džentlmen v Moskvě"

Dnes bych chtěl psát poněkud netradičně nikoliv o výtvarném umění, ale o literatuře, jelikož jsem dočetl román Amora Towlese "Džentlmen v Moskvě".

Považuji za fascinující - "minimalistický" - popis života urozeného gentlemana Rostova v luxusním hotelu Metropol. Kniha je minimalistická tím, že se děj odehrává v paláci, který hlavní protagonista nesmí opustit. Připomnělo mi to "eruv", provázek, který obepíná židovská obydlí na Manhattanu během sabatu a který by neměl být z náboženských důvodů překročen. Je to určitý druh duchovního minimalismu, který alegoricky odpovídá ději románu o muži, který žije na jednom místě a je tam nakonec i šťastný.

To, co dělá někoho šťastným, totiž nemusí být cestování po zeměkouli, ale hodnotné a slušné vztahy s jinými lidmi, které Towles jemně popsal ve svém románu. Zvláště se mi líbilo, jak vyjádřil fakt zploštění "vysoké chuti" vína smazáním všech rozdílů v jejich původu a druhu. Kniha je napsána pro vyšší společnost, pro lidi, kteří mají zkušenosti s gurmánstvím. 

Autor skvěle vyjádřil, jak se změnila společnost za bolševiků i v Čechách. Přestože jsem z mladší generace, z dětství si pamatuji, že mi starší vyprávěli, jak lidé museli i proti své vůli sdílet své domy s ostatními. 

Jaké požehnání bylo číst knihu o tom, jak komunismus pronikal do lidské duše! Pro mě je román jakousi duchovní koupelí neboli katarzí. Troufnul bych si tvrdit, že vybrat si tuto knihu z knihovny Baracka Obamy nebo Billa Gatese, tzn. osobností bohatých a zběhlých v luxusu, gastronomii, hudbě a literatuře, je jakousi svatokrádeží, kterou jsem napáchal na bohatších společenských vrstvách. Je to druh libri prohibiti, čili zakázané literatury, pro čtenáře, kteří mají v duši zbytky posttotalitarismu. 

I když je kniha svým způsobem minimalistická kvůli jedinému místu, kde se odehrává (tj. moskevský hotel Metropol), je "barokní" tím, jak popisuje radosti života. 

Děkuji mnohokrát za citlivý a brilantní vhled do toho, jak bolševismus postupně pronikal do společnosti i do lidské duše.

Drobné radosti z Rumunska v Kunsthalle Praha

V Kunsthalle Praha se koná výstava rumunské soukromé sbírky, ve které nalezneme nejslavnější jména umění. Ani si je často nespojujeme s Rumunskem, protože se proslavili v tehdejším uměleckém centru Paříži, avšak přesto byli původem z této země.
Na začátku nás například vítá menší, ale moc pěkný obrázek Arthura Segala "Tažný kůň" z roku 1918. Dokládá Segalův zájem o teorii barev. Pozoruhodností je, že Segal pomaloval expresivním a barevným způsobem i rám obrazu - s touto praktikou pomalovávání rámu obrazu začali již pointilisté a pokračovali v ní i modernisté jako Robert Delaunay.
Klasikem evropského sochařství, kterého zařadil legendární historik umění Ernst Hans Gombrich i do svého průkopnického díla "Příběh umění", je Constantin Brancusi. Ano, i tento přední sochař, o kterém jsme se učili již v základech dějin umění, byl původem Rumun, ačkoliv rekonstrukci jeho ateliéru dnes můžeme obdivovat přímo naproti francouzskému národnímu muzeu moderního umění Centre Pompidou v Paříži. Na pražské výstavě rumunské moderny najdeme například černobílou fotografii "Pohled do ateliéru" z roku 1925, kde rozeznáme i ikonickou sochu "Polibek".
Dalším známým jménem rumunského umění je dadaista Tristan Tzara - na výstavě nacházíme drobnou kresbu tuší na papíře z roku 1917. Můžeme si připomenout, že Tzarův dům v Paříži postavil československý občan Adolf Loos, jenž je v současnosti v naší zemi často vynášen jako zakladatel moderní evropské architektury (v Praze stojí jeho slavná Müllerova vila i další významné památky).
Brassai je na výstavě zastoupen dvěma fotografiemi "Graffiti" 1930 - 1940, které odrážejí dobový zájem o art brut, v českém kontextu dílo například Aléna Diviše a Vladimíra Boudníka. Brancusi má na výstavě i další pěkná dílka: konkrétně hlavu spícího dítka, ještě secesní, připomínající i italského sochaře Medarda Rossa. Dalším, již kubistickým dílem, které je se secesní plastikou konfrontováno, je kresba "Spící múzy" již pod zcela evidentním vlivem afrického sochařství.
Zájem o antroposofismus nacházíme v díle v našich zemích méně známého Paula Neagu (54 lidských buněk - Antropokosmos) z roku 1972, který mi evokuje i našeho Karla Malicha. Lena Constante-Brauner pracuje s látkami, ze kterých vytváří koláže (Léto). Na výstavě je vystaveno mnoho vzácných bibliofilií, expozice tedy není zajímavá jen pro milovníky výtvarného umění, ale i pro zájemce o krásnou knihu. Jedná se převážně o ilustrace k básním Tristana Tzary, které vytvářely úplné špičky západní moderny: Max Ernst, Joan Miró, Yves Tanguy, Henri Matisse či Pablo Picasso.
Další raritou na výstavě je bibliofilie André Bretona a Marcela Duchampa "Le surréalisme en 1947" s plastickým provedením ňadra a nápisem "Priere de toucher" (tzn. s prosbou o dotyk).
Pro mne osobně byl jedním z vrcholů výstavy olej na plátně věhlasného Victora Braunera "Rostliny a zvířata" z roku 1928. Je na něm kočka, která cení zuby, i ptáček v picassovské deformaci, a přesto je obraz svým rukopisem pro Braunera typický, takže nezapře své autorství. Od Brancusiho nacházíme na výstavě i krásnou ilustraci krávy, která je opět součástí bibliofilie.
Jako milovníka abstrakce mne zaujal i dřevěný reliéf Sandú Darié (1954), ve kterém bychom mohli hledat i vzdálenou inspiraci dílem Františka Kupky. Victor Brauner mne ještě velmi potěšil svým malým akvarelem se svou typickou roztomilou obludičkou, dokládající jeho výtvarnou citlivost i vzlet fantazie, a záhadnou imaginární rostlinou.
Na závěr bych chtěl zmínit, že rumunský konceptuální umělec Dan Perjovschi, autor výzdoby naší pražské Národní technické knihovny, na výstavu vytvořil site-specific kresbu na okně "Mír" (2022 - 2023).
Výstavu vřele doporučuji k návštěvě, najdete na ni četná menší, ale velmi pěkná dílka, která Vás mohou inspirovat i k vlastní tvorbě.

Skryté poklady italské renesanční kresby vystavené v Kroměříži

V arcibiskupském zámku v Kroměříži probíhá zajímavá výstava kreseb italské vrcholné renesance a manýrismu z moravských i českých sbírek.

Najdeme na ní i krásnou kresbu Giulia Romana, která zachycuje Jupitera a Juno a je studií k fresce Pádu Gigantů (1530-1532) v Palazzo del Te v Sala dei Giganti v Mantově. Mezi další pozoruhodné exponáty patří "Dvě mužské postavy v antických pláštích" (1506 - 1508), které jsou připisovány samotnému Giovannu Bellinimu, mistrovi benátské renesance. Dojemným a velmi působivým dílem je i Zmrtvýchvstání Krista z 60. let 16. století, ve kterém nacházíme pro manýrismus typické esovité propnutí figury a dynamický pohyb. Výstava je členěna do oddílů podle škol. Dobře zastoupena je například lombardská škola dílem Narození Kainovo od Bernardina Lanina, jenž ještě vyzařuje vliv mistra Leonarda da Vinci. Z benátské školy vyniká i Battista Franci, zvaný il Semolei. Jeho "Ukládaní Krista do hrobu" je zajímavé kompozičně, neboť Ježíši nevidíme do tváře, jež je přikryta jeho předloktím. Slovy Aby Warburga bychom mohli mluvit o určité formuli pathosu, která umocňuje emocionální prožitek bezmezného smutku (dle Ernsta Hanse Gombricha gesto nacházíme již u Giotta). Zaujme i studie kánonu mužské postavy, odrážející vliv Michelangela. Připomíná nám, že v renesanci byla velká pozornost věnována anatomickým studiím - není náhodou, že u levého kraje kresby nacházíme i vyobrazení lidské lebky a páteře. Uchvacující drobnou studií jsou kresby lískových oříšků od Giovanna da Udine. Vynikají svým verismem, který dokládá humanistický nový zájem o přírodní vědy. Virtuózní je kresba Paola Veroneseho "Mladý čtenář v orientálním kostýmu" - v kroměřížské expozici se skvěle doplňuje s jeho malbou apoštolů. Motiv Orientu byl v Benátkách velmi oblíbený, neboť v nich rozkvétal mezinárodní obchod. Nechybí kresba životopisce Giorgia Vasariho (Alegorie naděje). Tematicky nacházíme i další typické okruhy renesančních dějin myšlenek - zejména četné odkazy na antickou kulturu i sochařství, které je v expozici připomenuto. Výběr kreseb představuje široké panorama italského humanismu (portrét básníka Francesca Petrarcy je vystaven). Přesto výstava zůstavá opředena i tajemstvími, která čekají na své rozluštění - například kdo je žena na portrétu anonyma 16. století je dosud nevyřešeným rébusem. K výstavě vyšel velmi vkusně upravený katalog s kvalitními reprodukcemi a komentářem znalců renesanční kresby, jež zasazuje díla do širokého uměleckohistorického kontextu.
Výstava Magie kresby se koná v Arcibiskupském zámku Kroměříž od 15.6.-17.9.2023. 

Milé překvapení v Litomyšli 

V galerii probíhá velká výstava Jiřího George Dokoupila. Jsou vystaveny překrásné bublinové abstraktní obrazy, kouřové obrazy i malby se silně expresivním rukopisem. Porozuhodností jsou krápníkové sošky, které nepostrádají vtip. Nechybí ani Lyotardův nos. 👃 Pokud plánujete letní výlet a nevíte kam vyjet, mohu výstavu vřele doporučit.

Bohuslav Reynek a Susanne Renaud v Petrkově - výstava ve francouzském institutu v Praze

Meditativní kresby Jitky Svobodové vystaveny v Městské knihovně v Praze

Jitka Svobodová patří k takzvané umělecké generaci 60. let, protože svá studia na Akademii výtvarných umění ukončila v roce 1967. Její tvorba bývá často interpretována prostřednictvím německé fenomenologie a zejména díla Martina Heideggera (jehož originální rukopisy jsem měl možnost shlédnout v literárním archivu v Marbachu). Proslavila se totiž rozměrnými meditativními kresbami, ve kterých oslavuje tichý život předmětů o sobě, analyzuje jejich pravou podstatu a bytí. Její velkoformátové kresby, například Míchání, Oči, Ubrusy či citlivé malby stromů působí na návštěvníka meditativním dojmem, avšak obsahují v sobě i poznání, jak složité je poznat pravou podstatu věcí. Barevné odstíny jsou laděné do šeda, občas nacházíme i jemné náznaky tlumené barevnosti. Zajímavé jsou obrazy, ve kterých autorka používá nitě a provázky, aby jimi svou kresbu trojprostorově doplnila. Dostala se tak až na hranu konceptuálního umění a ukazuje svou spřízněnost s dílem Stanislava Kolíbala. Výstava na mne působí kontemplativním, tichým a velkorysým dojmem. V současné krizové době je vítaným pozastavením a retrospektivou do světa věcí o sobě, vede návštěvníka k vnitřnímu zklidnění a k pokoře k mystériu naší existence.

Popularizační výstava "Mistři renesance" v Mánesu není bez odborné zajímavosti

Výstava se zaměřuje na čtyři největší hvězdy italské renesance: Sandra Boticelliho, Rafaela, Michelangela a Leonarda da Vinci a prezentuje jejich díla na velkoformátových reprodukcích.

Od každého z nich jsou na výstavě zastoupena vrcholná díla, jako například Zrození Venuše, Primavera, Rafaelovy Madony nebo reprodukce fresek z Říma. Ačkoliv sebekvalitnější reprodukce samozřejmě nemůže nahradit zcela hodnotu originálu, výstava není bez zajímavosti, neboť například prezentuje motivy ze Sixtinské kaple zblízka, způsobem, jak nejsou běžně viditelné. U reprodukcí olejových obrazů bych snad pouze doporučil, aby příště byly uvedeny i rozměry originálního plátna, například Leonardova Dáma s hranostajem, jejíž originál znám a nachází se v Krakově, rozměrově neodpovídá reprodukci, která je větší. 

Kvalita reprodukcí je celkově uspokojivá, někdy poněkud horší, jindy lepší. Hezky působí například Rafaelova Athenská škola. Na velké reprodukci Proměnění Páně z Vatikánu dobře vyniká i postava mladíka posedlého démonem v pravém dolním rohu, která jinak na malých reprodukcích v knihách zcela zanikne. Ocenil jsem možnost vidět i další velkoformátové reprodukce Rafaelových fresek, které jsou z Prahy hůře dopravně dostupné. Pěkné srovnání nabízí tři vedle sebe visící Madony (z Vídně, Louvru a Florencie). Zde bych chtěl podotknout, že osvětlení na výstavě je vyřešeno dobře. Pozoruhodná je například Leonardova Poslední večeře, která by se dala studovat dlouho - pro analýzu ikonografických detailů a jejich interpretaci prvoplánově ani nemusí být na škodu, že se nejedná o originál. Jak jsem již uvedl, může to být i výhodou, protože originální freska je umístěna dost vysoko a od diváka daleko, Navíc má na její prohlédnutí v Miláně návštěvník vymezeno jen 15 minut. Není tedy lepší podívat se na fresku v klidu a prostudovat její tematiku zblízka? Totéž platí i o originálních Michelangelových freskách ze Sixtinské kaple, které jsou od diváka tak daleko a vysoko, že může z nich ve Vatikánu mít pouhý celkový letmý dojem, na výstavě "Mistři renesance" však je úžasné, když se lze pokochat před Michelangelovou představou Stvoření světa tak, jak je mohl vidět pouze sám Mistr (pomineme-li pozdější restaurátory). Velice pěkně na výstavě vyznívá i Sixtinská Madona, jejíž originál je v nedalekých Drážďanech a znám jej velmi dobře. Kvalitní Leonardovy obrazy z Louvru, včetně proslulé Mony Lisy, jsou na výstavě zastoupeny všechny.

Na obecné rovině jsem vděčný, že se autoři výstavy ujali myšlenky prezentovat kvalitní reprodukce mých milovaných italských obrazů v Praze. Již jako student jsem toužil po tom pracovat s kvalitními reprodukcemi vrcholných uměleckých děl, které mohou do značné míry nahradit radost z originálu a esteticky jej nahradit, díky moderním technologiím i restaurátorsky korigovat, vylepšit či prezentovat v pohodlnější a dostupnější formě. 

Pozoruhodná výstava umění konce 19. století (fin de siècle) v Plzni

Vývoj vztahu astronomie a geologie ve výtvarném umění 19. století a počátku 20. století

František Kupka - Mentis oculis

Nová kniha Karla Srpa o Františku Kupkovi Mentis oculis je koncipovaná jako kaleidoskop esejí o významném zakladateli abstrakce.

Není řazena chronologicky jako například knihy o Kupkovi z pera Miroslava Lamače či Ludmily Vachtové.

Zajímavostí je, že se z hlediska pramenů se Srp opírá o soukromé sbírky jako je Adolf Loos Apartment and Gallery v Praze, sbírka Thordis Moeller v New Yorku či pařížská galerie Minotaure, státní muzea jsou tentokrát v knize poněkud upozaděna.

Z hlediska interpretace Kupkova díla je kniha vysoce abstraktní a široce rozkročena, takže pojímá zcela různá období a styly např. od gotického Mistra z Covarrubias přes Václava Boštíka až k Blinkymu Palermo.

Ačkoliv kniha není řazena přísně chronologicky, začíná významným raným Kupkovým dílem ze sbírek Pražského hradu, totiž Bibliomanem (1896-1897). V této části se Srp zabývá Kupkovým rozpolcením mezi francouzskou radostí ze života a přilnutím k smyslovým radostem na straně jedné a transcendentním uvažováním, pohledem "mentis oculis", čili okem mysli, na straně druhé.

Jsou zde zajímavá srovnání například mezi akty Kupkovými a Klingerovými či expresionismem Ernsta Ludwiga Kirchnera. V této komparaci vychází najevo, že Kupkův malířský temperament je více intelektuální, zatímco Kirchnerův nános barvy je více spontánní a bezprostřední.

Srp samozřejmě připomíná i významnou Kupkovu teoretickou knihu "Tvoření v umění výtvarném". Pozoruhodná je stať věnovaná zelené ploše, barvě, kterou Mondrian zcela eliminoval ze své palety, ale Kupka s ní pracoval. Východiskem pro Srpovy úvahy je obraz "Zelená plocha" z roku 1935 a autor dochází až k interpretaci teorie barev v Kupkově tvorbě, opět na základě známé teoretické knihy. Kupka byl jedním z mála českých malířů, kteří se teorií barev systematicky zabývali (zlomky zájmu o teorii barev nacházíme ještě například i v díle Bohumila Kubišty či Jana Zrzavého).

Zdařilé je srovnání obrazu "Sen" (1909 - 1910) Františka Kupky s obrazem pozdějšího italského futuristy Umberta Boccioniho "Sen - Paolo a Francesca" (1908 - 1909).

V oddíle knihy Stavby bez kamene je věnována pozornost komparaci Kupkových obrazů (zejména "Filosofická architektura", 1913 - 1922) s domy Adolfa Loose, Theo van Doesburga i Josefa Gočára (kostel sv. Václava v pražských Vršovicích, 1923). Nechybí příloha s texty filosofa Bernarda Bolzana.

Klenoty současné malby vystavené v Letenských sadech

V pavilonu Expo 58 v krásných pražských Letenských sadech lze v současnosti obdivovat i díla významných současných českých umělců.

Můžeme vidět například dílo Tomáš Rajlicha, který se po studiích na pražské Akademii výtvarných umění vydal do Nizozemí, kde se v kulturních kruzích prosadil a stal se profesorem. Jeho abstraktní malba, v níž je pigment strukturálně nanášen, může připomenout i vývoj amerického umění 2. poloviny 20. století, díla umělců jako Jasper Johns či Mark Rothko.

Pozoruhodnou postavou české grotesky a expresivní malby je Michael Rittstein, který ve své úžasně veselé, radostné a pestré malbě "Nad pastvinou" (2010) zavzpomínal na své oblíbené vzory Josefa Ladu a Ondřeje Sekoru (v malbě je vtipně začleněn i Ferda Mravenec). Zcela odlišná svým stylem je malba Jiřího Anderleho, který fascinuje svou bravurní malířskou linkou. Anderle se seznámil s figurálním mistrovstvím starých mistrů, využívá však i médium asambláže, jejíž pěknou ukázku představuje právě obraz "Nostalgický poetikon 93" z loňského roku (2022).

Na první pohled nezaměnitelné a originální je dílo Jiřího Georga Dokoupila, který své obrazy vytváří z obrovských mýdlových bublin. Na výstavě v Expu je zastoupen i malíř Jan Gemrot, který ve své malbě "Krize identity" teprve z letošního roku 2023 zkoumá psychologické aspekty lidské duše. Tematicky i výrazově odlišný obraz "Částečné zatmění II." Zdeňka Trse navazuje na modernistickou fascinaci populární astronomií, která okouzlila již Kupku. Náš exkurz do současné malby vystavené aktuálně v Letenských sadech zakončeme velkolepým finále – obrazem etablovaného umělce Jana Mikulky "Zátiší s blumami (2022)". Malby Mikulky jsou velkolepou oslavou naší doby. Ve svém verismu předčí i umění zátiší holandských mistrů doby baroka. Za svůj mimořádný talent umělec dokonce získal prestižní cenu BP Portrait Award v Londýně. Mikulkovo dílo galerijních kvalit se při své aktuálnosti již stává i součástí kánonu nejnovějších dějin umění.

Termín aukce: 19. března 2023 od 16 hodin

Místo konání aukce: Výstavní síň Expo 58 ART, Letenské sady 1500/80, 170 00 Praha 7

Předaukční výstava v Expo 58:
18. února - 18. března 2023 (Po – Ne 10:00 - 18:00)
19. března 2023 (10:00 - 15:30)
otevřeno denně včetně sobot, nedělí a svátků

Důležitý obraz Karla Černého vystaven v pavilonu Expo 58 Art

Po více než půl století je opět možné umění Karla Černého (1910 - 1960) obdivovat stylově v krásném Československém pavilonu EXPO 58 z bruselské výstavy, na které za svého života vystavoval. Tentokrát však již nikoliv v Bruselu, ale v pražských Letenských sadech, kde sídlí prestižní aukční síň Adolf Loos Apartment and Gallery.
Černý nepatřil k umělcům, kteří by měli lehký život. Trpěl osamoceností a bolestmi páteře - proto chodil údajně i hrbatý. Nejprve se vyučil mechanikem, měl však velké nadání a byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde studoval u Jakuba Obrovského. Známý kritik Jindřich Chalupecký obdivoval jeho svébytný talent.
Obraz "Milenci u rybníka" z roku 1951 patří mezi Černého vrcholná mistrovská díla. Umělec v něm vyobrazil v prvním plánu objímající se pár, v druhém plánu vidíme rozlehlou plochu rybníka a ve třetím plánu jsou vidět lesy a vzdálené stavení s červenou střechou. Nad lesem je vyobrazen měsíc v úplňku.
Pevná, stylizovaná linka Černého štětce sumarizuje tvary do obrysů, které mohou připomenout obrazy francouzského malíře Fernanda Légera. Není tomu náhodou, Karel Černý jezdil totiž po skončení 2. světové války do opakovaně Paříže, kde se jistě s Légerovým dílem seznámil. Samotná dvojice milenců je ve tváři značně kubisticky stylizovaná a může připomenout africké dřevěné masky či experimenty Picassovy.
Hlavním námětem romanticky laděného obrazu, který nám může připomenout i první sloky Máchova Máje, je kromě kubisticky tvarované dvojice až abstraktní monochromní modř rybníka, nad níž se hypnoticky vznáší měsíc. Využití modré barvy v obraze odkazuje až k abstraktním lyrickým experimentům Yvese Kleina, avšak Černý zůstává věrný figurativní kompozici.
Pozoruhodností je použití písmena Š v signatuře obrazu v levém horním rohu obrazu, které odkazuje na dívčí jméno umělcovy matky Šíchová. Na rozdíl od mnoha umělců, kteří se museli svému dílu věnovat proti vůli svých rodičů, totiž Černý nalezl pro své umělecké nadání u matky pochopení a jeho talent podporovala. Proto se jí později ve svém díle odvděčil tím, že první písmeno jejího jména uváděl za svou signaturu.

Termín aukce: 19. března 2023 od 16 hodin

Místo konání aukce: Výstavní síň Expo 58 ART, Letenské sady 1500/80, 170 00 Praha 7

Předaukční výstava v Expo 58:

18. února - 18. března 2023 (Po – Ne 10:00 - 18:00)
19. března 2023 (10:00 - 15:30)
otevřeno denně včetně sobot, nedělí a svátků

Esej "Okno a jeho význam ve výtvarném umění"

Podíváme-li se na nejstarší architektonické památky zachované na našem území, nacházíme románské rotundy, jejichž drobná okénka připomínají spíše střílny. Není tomu náhodou. Primitivní počátky architektury u nás připomínají, že nejstarší sakrální památky mohly sloužit v případě nájezdů ještě i jako obranná tvrz. "Hospodin je hrad můj a tvrz má" stojí v Bibli a nejstarší románské památky sloužily doslova i jako útočiště.

Velkou změnu zavedl v architektuře až opat Suger v opatství Saint-Denis u Paříže. Vynálezem lomeného oblouku, který umožnil odlehčit zdi a stavět vysoká a rozhlehlá okna, začíná nová epocha propojení uvnitř a vnějšku architektury. Z oken se stávají Biblia pauperum, bible chudých a negramotných, když se na nich začíná rozehrávat nádherné středověké vitrážní umění, vyprávějící prostřednictvím příběhů z Písma svatého prostému lidu, neznalému jazyka liturgie, zbožné příběhy. Vitráže oken a světlo, které skrz ně proudilo, připomínalo i teologická dogmata, jako například neposkvrněné početí Panny Marie.

Ve stejné době jako středověké evropské katedrály vznikají ve východní církvi ikony, které mají představovat jakási okna do nebeského světa. Proto bývají jejich okraje mírně vystouplé a za těmito rámy jakoby nahlížíme do jiné reality.

Vznikem renesance se okna rozšiřují a bývají rámována antickými sloupy, jako je tomu například na nejkrásnějších renesančních oknech na sever od Alp ve Vladislavském sále Pražského hradu. Tyto ornamentální rámy nemají žádný tektonický význam, avšak jsou spíše dekorativního charakteru a zvýrazňují, že tudy proudí do budovy světlo.

Zaměříme-li se na příklad z umění malby, vzniká v renesanci umění perspektivy, které je vynalezeno díky jistému orámování motivu před a za určitou plochou. Jak uvádí František Kupka ve své knize Umění v tvoření výtvarném, Albrecht Dürer například studoval perspektivu na základě mřížky, pomáhající mu převézt třetí dimenzi do dvou dimenzí na malířské plátno. Zajímavou ukázkou perspektivy a trompe-l´oeil, čili matení oka, je portrét mladého muže opírajícího se o rám okna či balustrádu na obraze Tiziana Veccelia. Perspektiva je v jeho době již plně etablována a umělec ji využil k rafinované hře mezi tím, co je na obraze, a tím, co z něj vystupuje vpřed.

Barokní sloh přinesl teatrální hru světel v architektuře, která iluzivně dokázala odlehčit masivní hmoty stavby kupole kostela San Lorenzo. V českém prostředí na hru světel a stínů v prostoru geniálně navázal slavný architekt Jan Blažej Santini Aichl například svou stavbou kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Ždáru nad Sázavou.

V devatenáctém století se objevuje motiv tzv. Rückenfigur, tedy postavy, která nás uvádí do motivu malby. Caspar David Friedrich ve svých malbách opakovaně použil motiv okna, které rozsvěcí denní světlem potemnělé interiéry. Jedním z obrazů, který by se mohl vyložil i alegoricky teologicky, je obraz Žena, dívající se z okna. Podobně, jako denní světlo slunečného dne venku působí až osvobozujícím dojmem, může lidskou duši osvítit poznání vyšších Božích pravd.

Na obraz s Friedrichovou Rückenfigur u okna reagoval pravděpodobně i španělský malíř Salvador Dali, avšak jedná se spíše o magrittovskou hru okna v "okně" obrazu než o metafyzickou alegorii. Právě belgický malíř René Magritte vytvořil jednu z nejvtipnějších scén rozpouštějící avantgardně malovanou krajinu v přírodě skutečné. Slova Františka Kupky, proč má moderní malíř malovat stromy, když může hezčí než na plátně obdivovat v realitě, přetavil do obrazu. Tuto myšlenku nacházíme však i v modernistické architektuře - například vila Mueller v pražských Střešovicích od architekta Adolfa Loose obsahuje rovněž jakýsi imaginární architektonický rám, kterým prostě ukazuje, že i realita krajiny může být sama o sobě skvělou estetickou podívanou.

Na téma středověkých vitráží gotických katedrál navázal ve své tvorbě však hlubokomyslně česko-francouzský malíř František Kupka, který s oblibou maloval lom barevného skla ve světle. Podobně jako u Friedricha je jeho umělecké hledání spirituální a sliboval si od své malby okna hlubší poznání duchovní reality.

Hru mezi dějem odehrávajícím se na ploše plátna a vstupujícím iluzívně do naší reality zobrazil španělský malíř Francisco Goya ve svém obraze společnosti na balkóně. Spojnicí mezi "oknem obrazu" a naší prožívanou tělesností mimo plátno je pouze mříž, o kterou se opírá dáma sedící v prvním plánu. Na Goyův obraz s největší pravděpodobností navázal slavný francouzský malíř Edouard Manet, který rovněž vyobrazil společnost na balkóně. Místo Goyi, který však iluzivně naznačil tři plány, je Manetova malba více plošná. Inspiraci pro to mu bylo umění japonského dřevorytu. Přesto však u francouzského okna nacházíme o plán více - na reprodukci se často ztratí, že v originále se v temném pozadí okna nachází ještě další chlapecká postava.

Vraťme se k antropomorfismu oken v architektuře. V manýrismu vytvořil architekt Federico Zuccaro zajímavou vizuální a plastickou hru na fasádě, když okno orámoval obličejem tak, že jeho plocha vytváří ústa. Není však logičtější okno na fasádě považovat spíše na oko domu? Patrně tímto způsobem uvažoval kritik, který Loosův obchodní dům Salatsch ve Vídni, postavený s okny bez okenních říms, nazval "domem bez obočí". O několik dekád později vzniká v nedalekém Brně vila Tugendhat, ve které architekt Miese van der Rohe zcela potlačil členění fasády mezi stěnu a okno, když vybudoval celou skleněnou stěnu, propojující vnitřek vily s přilehnou okouzlující zahradou. Na hmatatelně blízké propojení přírody a interiéru poté navázali v padesátých letech například stavitelé československého pavilonu pro bruselské expo 58.

Petr Wittlich uvádí, že okna svítící na přeslavném Munchově obrazu Bouře z Metropolitního muzea v New Yorku (byl vystaven v Praze u příležitosti stého výročí mistrovy výstavy v Praze v roce 1905), evokují, že mistr chtěl svítícími nánosy barvy oken v potemnělé krajině jakoby prorazit plátno malby.

Tím by ovšem ukazoval cestu radikálnímu gestu Lucia Fontany, který monochromní plátna prořezával. Naskýtá se otázka, zda není rozříznutí plátna ironickou negací staletých pokusů malířů vytvářet z plochy obrazu iluzívní prostor čili okno do jiné reality. V tomto smyslu, proražením určité plochy, připomínají Fontanovy pokusy i obraz Ultimo Baccio, čili poslední polibek, zobrazující okno vagonu.

Pomineme-li význam okna v architektuře, který je natolik zásadní, že by o něm bylo možné psát ještě dlouho, právě vyobrazení okna v dopravě nabízí v období modernismu nový inspirační zdroj. Umělci mluví o pohledu z okna vlaku jako o filmovém plátnu. Krásný je i obraz zachycující cestující hledící na jezero Lago Maggiore z lodi. Fenomen cestování zachytil i Kupka ve svém obraze Okna z dostavníku na moře a Kubišta v obraze Cestujících třetí třídy. Zde okno zůstává zcela černé a umocňuje nehostinnou tmu venku. Tísnivý pocit lidí v kupé je tak ještě umocněn.

Posledním typem průhledu do jiného prostoru či jiné reality bych se chtěl zabývat v souvislosti s obrazem Kazimíra Maleviče "Černý čtverec na bílém pozadí". Malevič byl ovlivněn malbou tradičních ikon, o kterých jsem se zmiňoval v eseji výše a který znamenal zázračné zjevení malby na malířském plátně čili acheiropoieton, vyhotovení malby pouze spirituálně bez rukou.

Snad nebude považováno za rouhání, uzavřeme-li esej na téma "okna" ve výtvarném umění obrazem od Hynka Martince "Every generation has its own revolution", ve kterém vyobrazil vypnutou obrazovku počítače.

Jedná se možná o jiný druh okna než jsme analyzovali u Maleviče, o průhled do znalostní, informační a digitální vědomostní kultury dneška. V obraze Hynka Martince si však zachovává i svůj spirituální, ne-li spiritistický, náboj.

Umění Giorgia Morandiho vystaveno v Estorick Collection v Londýně

Výstava Gregora Hildebrandta v Kunsthalle Praha

Brno

Rok 2022

Návštěva Muzea literatury

Požehnaná výstava Posvátné umění v nesvaté době v Olomouci

Originální výstava si klade za cíl ukázat vysokou estetickou i teologickou úroveň sakrálního umění doby komunizmu.

Obraz Františka Kupky Bílý kůň, 1909

Norský génius Munch vystavuje v Paříži

Pařížské Musée d'Orsay připravilo ve spolupráci s Muzeem Edvarda Muncha v Oslu retrospektivu slavného norského expresionisty.

Dekadentní a pochmurná témata Munchových obrazů přesto svítí svým osobitým koloritem. V sumárních tvarech vystihují psychologicky pronikavě lidskou melancholii, psychická traumata, úrazy a šoky.

K zájmu o lidskou psychologii se však malíř dopracoval postupně. Nejprve se do Paříže vypravil za obrazy naturalistů, kteří v té době Nory fascinovaly. Seznámil se rovněž se zářivou barevností impresionistických obrazů.

Munch si ale již ve své době kladl vyšší požadavky na umění než jednoduchou nápodobu skutečnosti. Chtěl Umění, které by se rodilo přímo z emocí lidských srdcí.

První vzdělání Munchovi poskytla po předčasné smrti jeho matky teta. Až poté se zapsal ke studiu na umělecké škole v Kristiánii (nynějším Oslu). V roce 1885 pobýval poprvé díky stipendiu v Paříži. Naučil se rychle a svobodně pracovat s barvami i štětcem.

Ve stejné době se však odvrátil od malby krajin a jako model mu začínají sloužit bohémové sdružující se okolo spisovatele Hanse Jaegera a také vlastní sestry, Inger a Laura.

Velký úspěch sklidil Munch výstavou souboru obrazů "Vlys života" v Berlíně v roce 1902. Jedná se o jakýsi souhrn Munchových motivů - tématu narození, lásky, stárnutí a smrti. Báseň o životě a smrti či jakási balada v převratném malířském rukopise i barevnosti.

Sám malíř o "Vlysu života" napsal: "Cítil jsem tuto fresku jako báseň o životě, lásce a smrti." (Vlys života, 1919)

Dalším typickým cyklem obrazů jsou ženy s rozevlátými vlasy, které obklopují muže. Použití tohoto motivu je však rovněž silně symbolické, vlasy mají vyjadřovat citové a duševní intimní spojení mezi osobami.

Munch se často inspiroval Ibsenovými dramaty, což je ve výstavě rovněž připomenuto. V závěrečných částech výstavy jsou obrazy spojené s introspekcí malíře samotného prostřednictvím autoportrétů. Munch se dokonce léčil s duševním onemocněním v psychiatrické léčebně.

"Nemoc, šílenství a smrt byli černí andělé, kteří se skláněli nad moji kolébkou", napsal malíř sám o sobě v nedatovaném deníku.

Výstava "Edvard Munch. Báseň o životě, o lásce a o smrti" je k vidění v Musée d'Orsay od 20. září do 22. ledna 2023, na adrese 1, rue de la Légion d'Honneur 75007 Paris (Francie), každý den mimo pondělí od 9,30 h do 18,00 hodin. Ve čtvrtek otevřeno až do 21,45 hodin.  

První obraz Edvarda Muncha zakoupil u nás sochař Stanislav Sucharda.

Tajemný malíř anglického osvícenství. 

Dílo Johanna Heinricha Füssliho vystaveno v pařížském Musée Jacquemart-André

Kvalitní originální obraz Edouarda Maneta aktuálně vystaven na území České republiky

Nová výstava "Oskar Kokoschka a Ostravsko" ve výstavní síni EXPO58 na Letné

Více o vztahu Komenského, Kokoschky a Masaryka se dozvíte na mém webu zde.

Klenot pařížského Louvru v novém světle

Nové poznatky k neoklasicistnímu mistrovskému dílu malby Napoleonova dvorního malíře Davida
Pozoruhodným obrazem Napoleonovy doby je obraz Jacquese-Louisa Davida "Přísaha Horatiů".
V levé části obrazu vidíme 3 přísahající bojovníky, kteří zdviženou paží směřují k mečům, které jim drží jejich otec. Hrdinství Horatiů spočívalo v tom, že se rozhodli pro osobní souboj s představiteli znepřátelených Curatiů, aby zabránili zbytečnému krveprolití mezi lidem.
Obraz působí nejen pouhou náhodou jako divadelní scéna. David se totiž inspiroval i divadelními hrami francouzských klasicistních autorů, například od Pierra Corneille. Není bez zajímavosti, že figury na obraze působí jakoby namalované z vosku. Je známo, že David totiž skutečně maloval podle drobných figurek.
Na pravé straně obrazu vidíme skleslé ženy, které se zavřenýma očima truchlí. Předvídají totiž negativní konec svých manželů, kteří v boji zahynou. Dramatický efekt obrazu podtrhuje téměř divadelní osvětlení a výrazné stíny na podlaze. Světlo směřuje k centru obrazu, kterým jsou tři meče a přísahající zdvižené paže.
Pestrá barevnost obrazu a výrazné stínování oblečení připomíná francouzskou klasicistní tradici malíře Nicolase Poussina. Davidův obraz je však proporcemi monumentální. Připomíná, že Napoleon využíval k vlastní prezentaci a propagaci svého režimu obratně i vizuálního umění. Zdvižené ruce připomínají i nechvalně proslulý pozdrav nacistů během německé 3. říše.
Ačkoliv německý diktátor nerozvinul vizuální propagaci své války do takové míry jako Napoleon, stylizoval se také do římského vládce. Určité styčné body ve vizuální propagandě ukazují i na to, že chtěl překonat válečný odkaz Napoleona Bonaparte.

Retrospektiva Pieta Mondriana v Basileji

Na rozdíl od poslední velké retrospektivy, která prezentovala Mondrianovo dílo chronologicky, jsou obrazy v současné výstavě prezentovány tak, že raná díla visí vedle pozdních obrazů, kterými se Mondrian proslavil. Je třeba si uvědomit, že Mondrianovi trvalo dlouhá léta, než nalezl cestu ke svým typickým obrazům s ortogonálními rastry a primárními barvami.

V 90. letech 19. století byl Mondrian ještě klasickým krajinářem, který se v ničem neodlišoval od svých uměleckých souputníků. Rozruch vzbudily až jeho fauvistické pestré malby, v nichž září komplementární barvy kladené na plátno proti sobě. V těchto obrazech sice už lze vycítit radostnou barevnost jeho Kompozicí z třicátých let 20. století, avšak jsou stále figurativní.

Zlomem byl tedy až esoterický triptych Evoluce z roku 1911. Tehdy si Mondrian začal uvědomovat, že mu pro jeho duchovní smýšlení mimetické, tedy realitu napodobující, výrazivo nestačí. V té době Mondrian maluje také obrazy velmi kubizujícím stylem zpodobněných stromů. Zajímavý z tohoto období je i obraz Moře z roku 1912, ve kterém se ve vlnách objevuje pouhý výtvarný rytmus, zcela abstraktní, bez vztahu k realitě.

Z této souhry vertikálních a horizontálních linií se tedy zrodí Mondrianova specifická kosmogonie, jeho slavné abstraktní obrazy, ze kterých jakoby vysvítají souběhy kosmických planet. Vznikají obrazy s černobílými rastry s primárními barvami modrá, žlutá, červená, které působí jako výřezy z vesmírného nekonečna.

Později v exilu ve Spojených státech začne Mondrian za pomoci lepících pásek vytvářet obrazy inspirované rytmem jazzové hudby. Černobílý ortogonální rastr je nahrazen svítícími, modrými, žlutými a červenými liniemi v pravém úhlu na bílém pozadí. A tak vznikají obrazy velkolepého finále jako New York City I z roku 1941.

Výstava bude po své prezentaci ve Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu (od 5.6.2022 do 9.10.2022) na podzim také ke shlédnutí i v Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen v Düsseldorfu.

Nová francouzská výstava Michelangela Pistoletta

Italský umělec Michelangelo Pistoletto se proslavil svými "zrcadlovými obrazy", italsky "Quadri specchianti", ve kterých figury namalované na zrcadlech konfrontuje s postavou diváka, pozorujících je a zároveň sebe na odrazu. 

Během epidemie koronaviru se umělec začal zabývat novou formou interakce mezi divákem a pozorovatelem - návštěvníkem výstavy, když postavy, které bývaly oblečené, zcela svléknul.
Nová výstava slavného italského představitele hnutí "arte povera" je umístěna ve venkovském prostředí ve Flassans-sur-Issole v bývalé komandě maltézských rytířů Peyrassol, kde se nachází galerie současného umění a sochařský park. Postavy v rouše Evině na obrazech se navzájem dotýkají, objímají, interagují. Čistota zrcadel odráží panenskou krásu jejich nahých těl. Výstava se jmenuje "Svléknutí společnosti" a obsahuje v sobě i morální apel. Již v 19. století někteří umělci, například v okolí přírodního filosofa Karla Diefenbacha, volali po nudismu a světě, ve kterém by se společnost zbavila svých tabu a začala žít přirozenějším životem. Jedním ze členů Diefenbachovy komuny ve Vídni byl i český malíř František Kupka, který se nahý vystavoval paprskům slunce a cvičil na své zahradě v Puteaux u Paříže. Na jedné ze svých kreseb se dokonce vyobrazil, jak nahý medituje uprostřed Alp s výhledem na jezero. U Michelangela Pistoletta se jedná však spíše o společenský a sociální podtext než o vliv meditace. Tím, že chce Pistoletto svléknout celou společnost do naha, chce ji zbavit pokrytectví i morální přetvářky. Odbourat komplexy a vrátit se do zahrady Eden, vyvázat nás ze zajetí prvotního hříchu a navrátit nás do stavu nevinnosti. I proto na obrazech vidíme postavy různých věků, pohlaví, ale i ras. Pistolettovo umění má v sobě katarzní, očistný prvek, akty nejsou eroticky dráždivé, ale spíše z nich cítíme až religiózní naivitu. A když potom mezi těmito lidmi z ráje člověk zahlédne na obraze sebe samého, může si položit otázku, zda v současné společnosti není individualismus, manifestovaný i oblečením, na úkor kolektivních a ideálních zájmů společnosti.

Byl František Kupka antisemitou či filosemitou?

Jméno slavného českého malíře Františka Kupky bývá občas spojováno s antisemitismem v souvislosti s ilustracemi pro francouzský satirický časopis L´Assiette au beurre. 

Zejména ve výtisku "L´Argent", čili "Peníze", je zobrazen na titulní stránce velkokapitalista, kterému dělník nastavuje svou pěst. Velkokapitalista má orlí nos a velké břicho plné zlaťáků, což kunsthistorikové spojují se stereotypy, přisuzované karikaturám Židů na konci století. Velkokapitaista bývá spojován například s rodinou bohatých židovských finančníků Rothschildů. Je však třeba si uvědomit, že Kupka v dopise básníkovi Macharovi píše, že je "dalek tomu býti antisemitou". Jeho zobrazení velkokapitalisty s orlím či supím nosem může být tudíž vyloženo i v souvislosti s biomorfismem některých jeho karitatur, kde zobrazuje velkokapitalisty jako aligátory, tygry a dravce. Zde tedy není nutné hledat souvislost s "obrazy zášti", které známe právě z antisemitských karikatur konce století. Karikatura "občas pacifikujeme" z čísla "Mír" zobrazuje boháče, který dává almužnu chudým. Jeho velké břicho s nadsázkou zobrazuje, že má víc, než si zaslouží, že utiskuje chudší společenské vrstvy. Nos dravce může poukazovat prostě na náturu boháče, převzatou ze říše zvířat.

Zajímavější z hlediska judaismu jsou tudíž ilustrace ze sešitu "Náboženství", kde je zobrazeno božské oko s nápisem: "Jahve: Bůh Izraele. První jediný bůh. Poté co stvořil za šest dní Vesmír, trestá své děti, až do čtvrté generace, a dává jim při tom za příklad trpělivost Jóba." V karikatuře "Stvoření člověka" je zobrazen Jahve, jak vytváří ze žebra Adama Evu. Karikatura je popsána: "Jahve, židácký hospodář, vytvořil Evu z prostého žebra." Celému výjevu přihlížejí ze stromu šimpanzi zavěšení na větvích stromu. Zatímco Pallas Athéna a Prométheus na protější karikatuře mají rovný nos, Adam i Jahve mají nosy protáhlé, ohnuté, jak byli skutečně na konci století Židé na karikaturách zobrazováni. Kupkův humor je však milý, mírný, neurazí.

Nakonec se Kupka naučil i hebrejsky a vytvořil nádherné ilustrace k Písni písní. Když se Kupka spřátelil s továrníkem, mecenášem a sběratelem židovského původu Jindřichem Waldesem, odkoupil ilustrace k Písni písní od Kupky do své sbírky. Později o ilustrace mělo zájem pražské Židovské muzeum, nakonec je získalo pro svou sbírku Židovské muzeum v Paříži.

Závěrem ilustrací k časopisu L´Argent je kresba "Humanitas", na které nás uvádí Pallas Athéna do chrámu "Lidskosti a Vědy" (ideově ne zcela vzdálenému myšlenkám svobodného zednářství). Jako vítězství biologické evoluční teorie a Kupkova scientistického uvažování lze považovat i detail šimpanzů, lezoucích nad biblickým stvořením člověka po větvích a "moudře" boha pozorující. 13. prosince 1901 Kupka napsal v dopise českému básníku Macharovi : "Už druhý týden studuju koně, báječně mně tohle zvíře teď interesuje, ostatně chci resultat toho poslat do příštího salonu. Druhý tvor který mi straší v hlavě jsou stavba předpotopních těch možných icono- dinno - atd saurů a z pithecoideů jdu na antropopitheky a nebo pithecanty a zdá se mi, že mám v tom dost štěstí těm všem potvorám dát život, a pak se mi zdá povinností všech, kteří mají kotrbu k čemu aby již konečně lidstvo vybavili z jeho hebrejského vychování. (Víš že jsem dalek být antisemitou)."

Kupka tedy nejvíce věřil souzvuku vědy a umění. Proto jej nelze označit za antisemitu, ale spíše za racionalistu a scientistu. Waldesovi, který byl pravděpodobně relativně sekularizovaným Židem, Kupkovo smýšlení zřejmě nevadilo: jinak by do své sbírky nekoupil slavný kvaš inspirovaný Darwinem "Antropoides čili Boj o ženu".

Svým důrazem na ornament, arabesku a nefigurativní umění, inspirované hudbou, se Kupka přiblížil židovské kultuře, ve které hraje slyšené velkou roli. Není náhodou, že nejslavnější Kupkovo judaikum jsou doslova ilustrace k "písni písní". Je pravda, že Kupka při svém hledání nové vizuální reality využíval i jiné hudební inspirace, zejména fugy Johanna Sebastiana Bacha, který byl protestant, znovuobjevovaný však v 19. století židovským skladatelem Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. I v Kupkově důrazu na nefigurativní umění se objevuje tedy možná jakýsi odklon Kupky od katolického vychování, které získal v dětství, a příklon k tradicím judaismu.

Obraz za 4,5 miliardy. Kdo byl tvůrce ikonické malby Marilyn Monroe Andy Warhol?

Symbolistní předpoklady vzniku abstraktního malířství

Zajímavou, méně známou malbou Maxmiliána Pirnera je plátno "Pomocníci naivity a mistrovství" z roku 1894, které satirou útočí za jednoduchou mimesis, tedy nápodobu přírody, uměním, a vyzdvihuje naopak tvůrčího ducha fantazie v podobě múz a bájných kentaurů, symbolů i sfingy. 

Uprostřed plátna se díváme jakoby okénkem fotoaparátu na dřevěnou loutku, sloužící akademickým malířům ke studiu anatomie, a na starodávný fotoaparát. Právě rozvoj fotografie v průběhu 19. století přispěl k tomu, že umělci byli nuceni hledat své inspirační zdroje jinde než v prosté nápodobě skutečnosti. Antický mýtus o Zeuxidovi, který oklamal verismem své malby i ptáky, a o Parhassiovi, který oklamal nakonec věrohodností realitě svou malbou i Zeuxida, pozbývá v době symbolismu své aktuálnosti. "Naivita" je v Pirnerově podání tedy zobrazena jako prosté zobrazování reality fotoaparátem, ačkoliv dnes víme, že tomu tak už také není. Umělci doby symbolismu naopak spatřují mistrovství v imaginaci, která se postupně začíná odpoutávat od viděné reality. Z tohoto východiska vyšel i slavný malíř František Kupka, který k obrazu Balada (Radosti života) napsal v dopise básníku J. S. Macharovi: "Chci dost rafinovaně jednoduchými prostředky vyjádřit pocity, které jsem míval, když jsem pěkně samoten seděl na břehu moře, a poněvadž mám spoustu studií k podobným věcem, tak jsem se do toho pustil - jsou to dvě ženské dost šeredné na koních, které tam přiklusaly na břeh mořský a zhlíží se v teplém odlesku zapadajícího slunce, kdežto celý břeh moře a mraky k tomu štymují notu nějakých neznámých radostí, v mracích k tomu jako kdyby tisíce skřítků tancovalo a poskakovalo nějak radostně." V citátu stále nacházíme odkaz k bájným bytostem, skřítkům, které podněcovali symbolistní fantazii. Později se však Kupka vydá hledat své inspirační zdroje zcela mimo svět viditelné reality, co nejdále od otisku fotografického filmu, který kritizoval ve své malbě i Pirner jako pomocníka "naivity". V rozhovoru s americkým malířem Warshawskym pro americké New York Times 19. 10. 1913 Kupka uvedl: "I believe I can find something between sight and hearing and I can produce a fugue in colours as Bach has done in music."

Jak vidíme, symbolistní předpoklady vzniku abstrakce u Maxmiliána Pirnera vedly umělce od "pomocníků naivity" až k zajímavým pokusům o bezpředmětnou malbu, inspirovanou hudbou.

Vzácný doklad Kupkova zájmu o tradiční lidové májové obyčeje

V díle Františka Kupky se vyskytuje i zájem o etnografické motivy, které zobrazuje s vtipem a hlubokým porozuměním.
Pozoruhodnou, poněkud tematicky vzácnou kresbou Františka Kupky je akvarel "Májka", zobrazující májové oslavy, šplhající mužské postavy na vrchol legendárního májového stromu. Připomeňme zvyklosti spojené s májovým stromem. Jedná se často o jehličnan, zbavený větví a s ponechanou pouze špičkou, ozdobenou májovým věncem. Popsaný druh májky byl Kupkou na kresbě věrně vyobrazen. Májka bývá předmětem jarního veselí, muži například soutěží, kdo se stane králem májky. Často bývá soutěž doprovázena vyznáním lásky milované ženě. To by také odpovídalo charakteru kresby, kde po stranách vidíme dvě nahé ženy přidržující secesní rám. Půjdeme-li v interpretaci více do hloubky, můžeme připomenout názor britského antropologa Jamese Frazera, podle něhož je májová slavnost spojená s přenesením lesního ducha do vesnice. Májka bývá v noci přísně střežena, protože její svrhnutí obyvateli jiné vesnice by bylo vnímáno jako velká potupa. Možná i tento okamžik Kupka ve své kresbě zachytil. Podle dochovaného životopisu Kupka studoval obyčeje sedláků na Domažlicku a pobýval i na Slovácku. V dopisech básníkovi Macharovi Kupka opouští fascinaci sedláky, kterou pro ně měl ve svém mládí, když maloval jejich kostýmy v okolí Domažlic. V dopise Macharovi, který je datován 3. zářím 1901, a jenž byl napsán na Podkarpatské Rusi, nacházíme zcela jiný přístup : « Vlastně, já nevím, ale zdá se mi, že Vy také nejste velký přítel sedláka, alespoň jsem nečetl ve Vašem duchu nikde velké nadšení pro tuto hrubou sortu lidí. Zde ještě nosejí ten malebný kroj slovenský ale ten mně již neinteresuje, kdybych ty lidi dnes kreslil, kreslil bych jen hloupé bestiální tvory, - pro mě nemají význam. Poznal jsem že dánský, norvežský, nebo bretonský sedlák je taková bezcharakterní potvora jako sedlák slovanský. Pamatuji si že kdysi před nějakými 10ti lety na Moravě jsem tancoval a vycházeje ze dveří ven mně jeden ze sedláků praštil holí do hlavy a utekl; ja běžel za ním a tu mi řval: "Co Vy mají čo tancovat s mú ženú." Vykládaje mu že tančím se všemy bez rozdílu, schodl jsem se s ním, ale ať prý platím litr vína; pak jsme byli bratři a sám chtěl abych obejmul jeho ženu atd. Takových historek jsem zažil bez konce. Ne jestli zde dělám studie tam neudělám žádného panáka, - zde by to nemohl být než sedlák, a proč vpálit do pěkné krajiny takovou bezcharakterní obludu. Spíše černou kaňku kněze, zvíře nebo cokoliv jiného jen ne sedláka nebo selku. Možná že je budu kreslit, ale ne jako se to doposud malovalo. Ostatně na tomto místě zem není moc obydlena - jen v údolích jsou vesnice a to ještě jen v údolích širokých, ostatně jest mimo kobylek v trávě velmi málo živých tvorů, vlastní krása jest pustá příroda, jen tu a tam člověk slyší zvonky krav. » Zdá se, že Kupkova kresba Májového stromu zapadá přesně do myšlenkových pochodů malíře v dopise Macharovi: postavy šplhající na májový strom svými šarvátkami, grimasami a gesty vyjadřují spíše tu negativní stránku slavnostního veselí sedláků. Kupka se na ně dívá satirickým a kritickým pohledem, avšak se svým ojedinělým smyslem pro humor.

Proč jsou rostliny zelené? Dva "zelené" obrazy od Kupky a Toyen

Zelená barva a její možný význam v obrazech moderních malířů českého původu Františka Kupky a Toyen, tvořících ve Francii, nabývá nových významů v kontextu revolučních objevů v oblasti biologie 19. století a 20. století.

Je pozoruhodné, že čeští malíři František Kupka i Toyen, ve svých obrazech používali zelenou barvu, která byla zcela eliminována z Mondrianovy palety. Zelená barva se vyskytuje i v díle české malířky Marie Čermínové, zvané Toyen, na vysoce kvalitní malbě "Vidím, že má bílá stránka zezelenala" (1951).

Kupka zelené barvě, která symbolizuje přírodu, věnoval více obrazových kompozicí. 

« Diagonální plány » z roku 1925 jsou zcela zasvěceny zelené barvě a jejím nuancím. Odkazují na barevnost určitých obrazů Paula Cézanna, který je rovněž zmíněn v Kupkově knize « Tvoření v umění výtvarném ». Barvy jsou u Kupky však daleko živější a zrcadlí transformaci zobrazení světla v desetiletích, které Cézanna od Kupky oddělují. Zatímco Cézanne zobrazuje bílé světlo, které nacházíme ve sluneční krajině, Kupka se zřejmě inspiroval i elektrickým osvětlením, které natolik fascinovalo již futuristy. V dopise, který adresoval svému příteli, básníku Macharovi, Kupka zmiňuje Crookesovy trubky, přístroj určený k elektromagnetickým experimentům. Žlutá citrónová barva, která je přítomna v Kupkově obraze, evokuje neonové světlo, které bylo v této době velmi oblíbené. Zelené tahy štětcem připomínají rostlinný a biologický motiv. Hranaté linie v prvním plánu jsou jasně inspirovány kristalografií. Transformace bílé barvy do fialových odstínů sugeruje dynamismus, vlastní krystalu a elektrickým silám, ale rovněž rozdílné nuance stínu a světla. Černé plány by mohly být odkazem k magnetickým silám, které jsou vlastní krystalu. V druhém plánu vidíme život forem, který je daleko organičtější. Je pravda, že hranatost forem by rovněž mohla evokovat drahokam. Avšak provedení uvnitř těchto povrchů je daleko organičtější a připomíná život jednobuněčných organismů a buněk v rostlinné tkáni. Je velice zajímavé srovnat organické formy v Kupkově obraze s fotografiemi řezu listem.

V horní levé části obrazu pronikání biomorfních modrých a zelených forem podtrhuje důležitost vody pro rozvoj organické tkáně rostliny. Poněkud níže vidíme otisky malých potůčků a kapek, ale modrá barva již chybí : zdá se, že se voda již proměnila v chlorofyl. Pro chemický proces fotosyntézy, který je prvořadý pro život rostliny a vývoj rostlinné tkáně obecně, je důležité sluneční světlo. V důsledku bychom si mohli položit otázku, zda žluté zářivé barvy nezobrazují spíše paprsky slunce, které bylo Kupkovi natolik drahé. Je pravděpodobné, že Kupka oba inspirační zdroje neodděloval a světlo, namalované na obraze, by mohlo být smíšené. Máme dojem, že se nám před očima rozvíjí alegorie mikroorganického života, který pozorujeme v mikroskopu. Samozřejmě, že se nejedná o zobrazení věrné přírodě, ale spíše o eklektickou a konceptuální fúzi dojmů z mikroskopu, ilustrací vědeckých časopisů a vlastních umělcových myšlenek a vynálezů. A v důsledku i když obraz obsahuje elementy, které jsou inspirovány exaktními vědami a objektivními pozorováními, nacházíme rovněž odkazy na vlastní umělcův život. Zelené linie spontánního rukopisu uvnitř zelených plánů v obraze odkazují rovněž na začátek Kupkovy tvůrčí dráhy v Paříži. Evokují větvičky smuteční vrby, která byla oblíbeným stromem symbolistů. Volné zelené tahy připomínají rovněž zobrazení povrchu vody v obraze « Druhý břeh », který má i název « Břeh Marny » (1895).

I v případě obrazu Toyen převažují zelené tóny, a žluté i červené barvy, evokující motýlí křídla. Je vysoce pravděpodobná biologická inspirace. Zelené "paprsky", vyrážející z magického centra obrazu, mohou být vyloženy také jako dužina rostliny, evokující proměnu rostliny zeleným přírodním barvivem, tedy chlorofylem, v průběhu fotosyntézy. Toyen tedy ve svém obrazu možná zachycuje proces růstu rostliny a líhnutí motýlů.

Moderní technologie od Františka Kupky k Hynkovi Martincovi

Co chtěl Kupka vyjádřit abstraktními kvaši z počátku 30. let a jak souvisí se současným uměním?

Kvaše z počátku 30. let jsou charakteristické svojí geometrickou formou. Kupka vstřebává impulsy z rozvíjejícího se kinematografického průmyslu. Kvaš tudíž představuje čtyři bílé obdélníky, které jsou zobrazeny jakoby v pohybu a propojené vertikálními liniemi. Jedná se o jakási projekční plátna nebo okénka filmu, které jsou propojené bílými liniemi. V rámci Kupkovy filosofie je malířské plátno místem projekce našeho vnitřního emočního i fyziologického života. Kupka se domníval, že evoluce ještě neskončila, ale že pokračuje a že v budoucnu budeme moci sdílet naše myšlenky telepatií, tedy přenosem myšlenek mimosmyslovými možnostmi. Symbolicky by tedy mohly tři bílé obdélníky, propojené bílými liniemi na černém pozadí, představovat lidské vědomí a umožňovat naší představivosti "projektovat" či "vepsat" do nich naše duchovní děje. Mikrokosmos u Kupky souvisí s makrokosmem. Bílé obdélníky tedy připomínají i kosmickou energii, propojující se a míjející se ve vesmírných oběžných drahách. Není vyloučeno, že Kupka chtěl vyjádřit i vznik sympatií mezi lidmi, obrazně a lidově řečeno, jestli "přeskočila jiskra".

Zajímavý je i kvaš ze studíi pro kruhovité a přímočaré. Zde bych si dovolil tvrdit, že kosmické těleso či planeta ještě má v imaginaci svůj reálný základ. Kruhovité tvary připomínají zemi a měsíc, nebo pohyb planety v kosmu. Malba tedy souvisí s obrazem "První krok", na němž je viditelně zobrazen měsíc, který se nachází v Muzeu moderního umění v New Yorku. Kruhovitá forma disku však také připomíná ilustraci sítnice z Kupkovy knihy "Tvoření v umění výtvarném". Jedná se tedy o jakýsi průhled okem na děj, který se odehrává v duchovnu, jakoby za fyziologickým okem, v naší mysli.

Otázkou zůstává, co chtěl umělec vyjádřit svislým šedivým pruhem, který proniká pravou polovinou obrazu. Pruh je ještě okrášlen třemi bílými liniemi, které jím svisle pronikají. Barevnost - šedivá, černá a bílá, evokuje opět film 30. let nebo proudy elektřiny. Mohlo by se jednat i o náznak mašinismu, stroje, či oceli. Nové a moderní technologie se v Kupkově imaginaci propojovaly s utopickými duchovními myšlenkami o propojení lidských myslí novým stupněm biologické evoluce. Kvaš je tedy jakýmsi návrhem na nový způsob myšlení a na utváření mezilidské komunikace na spiritistickém základu a díky moderním technologiím.

V tomto smyslu Kupkovy kvaše souvisí i s obrazy Hynka Martince, který zobrazuje moderní technologie naší doby jako smartphony, tablety a počítače ("Every generation has its own revolution").

Hodnotný obraz "Gotické kontrasty" Františka Kupky aktuálně na výstavě v pavilonu EXPO 58 na Letné

Monumentální středověké katedrály, na kterých pracovaly generace stavitelů, jako v případě naší katedrály sv. Víta, inspirovaly umělce i v moderní době.

Obrovské středověké katedrály, které vznikaly v období gotiky, byly znovuobjeveny jako zdroj inspirace zejména na počátku 19. století, v období romatizmu. Nacházíme je na obrazech Caspara Davida Friedricha, Camilla Corota, Johna Constabla a Viktora Huga. Eustache-Hyacinthe Langlois vyobrazil dokonce požár věžičky katedrály v Rouen, který vypukl 15. září 1822. U nás nacházíme malby středověkých katedrál u Ludvíka Kohla.

Velký zájem vzbudila architektura středověkých katedrál u impresionistických malířů, u Camillla Pissarra, Alfreda Sisleye a zejména u Claude Moneta, který katedrále v Rouen věnoval v různých denních dobách a slunečním osvětlení dokonce celý obrazový cyklus. V období symbolismu se kráse středověkých vitráží věnoval například Odilon Redon, motiv katedrály nacházíme i u Gustava Moreau nebo u Luciena Lévy-Hurmera a Fernanda Khnopffa.

Méně známá kapitola dějin umění je však vyobrazení středověkých katedrál v moderním a avantgardním umění. Ačkoliv se jednalo o dobu, která se snažila spíše oprostit od tradičních obrazových schémat a umělci hledali inspirační zdroje v současném a moderním světě, například v motivech techniky a civilizačního pokroku, téma středověké katedrály bylo natolik silné, že úplně v avantgardním umění nevymizelo. Nacházíme je například u Kurta Schwitterse, Heinricha Maria Davringhausena, Lyonela Feiningera. Ve vlasti středověkých katedrál, ve Francii, katedrály maloval například Albert Marquet, Maximilien Luce a Robert Delaunay.

Jeden z nejkrásnějších obrazů moderny, s názvem "Gotické kontrasty" (kolem 1920), vytvořil český malíř František Kupka, tvořící ve Francii.

Obraz je čistě abstraktní a zobrazuje rostlinné bujení gotických pilířů. Uprostřed kompozice nacházíme kontrasty výrazných červených a modrých barev, které jakoby vytryskávají z polarity světla a stínu. František Kupka s velkou oblibou maloval středověké vitráže katedrály v Chartres a světlo, které skrz ně pronikalo. Dojem světla, pronikajícího skrz sklíčka vitráže, evokuje také obraz "Gotické kontrasty", který patří k vrcholům Kupkovy tvorby.

Výstava Františka Kupky a Alfonse Muchy. Setkání dvou velikánů českého malířství ve výstavní síni EXPO 58 na pražské Letné

Ačkoliv se jejich tvůrčí cesta vyvíjela zcela odlišným způsobem, vystavovali v roce 1936 v Paříži na společné výstavě. František Kupka se proslavil jako zakladatel abstraktního umění. Alfons Mucha nám odkázal své monumentální dílo "Slovanská epopej", ve kterém oslavil mírumilovné soužití slovanských národů.

Výstava představuje všechny důležité vývojové fáze životního díla Františka Kupky. Bylo by ji možné vnímat téměř jako malou retrospektivu, která velmi poučně a poutavě ukazuje Kupkovu cestu k abstraktnímu umění. Raritou na výstavě jsou sochařské busty Františka Kupky a jeho manželky Eugenie. Busta Kupky, která tvoří jakýsi dodatek k výstavě obrazů Muchy, byla použita pro jeho pomník v rodném Opočně. Je pozoruhodné, že serigrafie "Abstraktní kompozice", která byla použita jako téma pro podstavec sochy, je na výstavě rovněž k vidění. Partnerství Kupky s mecenášem Jindřichem Waldesem připomíná obraz "Dáma s patentkou (slečna Koh-i-noor)". Jindřich Waldes byl podnikatel a sběratel umění židovského původu, který proslul výrobou šatních spínadel a stiskacích knoflíků. Jak dokládá věnování na kvaši a akvarelu "Mraky II", udržoval s Waldesovými Kupka opravdu přátelské a vřelé styky. Jejich společná výprava do Londýna byl Kupkův první let. Na výstavě je k nahlédnutí i soupis olejomaleb Františka Kupky, velká kniha, vydaná ve spolupráci Adolf Loos Apartment and Gallery, rakouské Galerie Belvedere a Národní galerie. Mezi nejkrásnější obrazy výstavy patří například olej na plátně "Zhroucení vertikál" (1935), "Sladkost žití" ze sbírky Galerie Zlatá husa nebo "Koncepce". Pozoruhodná jsou však i drobnější díla jako kvaš "Hudba" (1930), dokládající Kupkův zájem o muzikalitu. Fascinace moderní technikou v kvaši "Hudba" je vidět také u olejomalby "Úsměv O", která polidšťuje estetiku strojů. Kupka byl velmi sečtělý umělec, malíř-intelektuál, který byl obeznámen i s filozofií antického myslitele Platóna.

Jeho zájem o čisté geometrické tvary, vycházející z jeho nauky, nacházíme v "Trojúhelníkové kompozici". Obraz "Chvějící se č. 2" dokládá Kupkův zájem o pestrý svět neonových světel, které byly v době moderny velmi oblíbené. Obraz "Prisme" odkazuje na Kupkovy znalosti teorie barev, které analyzoval ve své teoretické knize "Tvoření v umění výtvarném". Není možné se v našem článku bohužel věnovat všem úžasným obrazům na výstavě, natolik je výstava tematicky obsáhlá a pohled na Kupkovu tvorbu v ní všestranný. Mucha, který patří vedle Kupky k největším géniům českého malířství, je na výstavě zastoupen celou řadou portrétních pláten. Jeho smysl pro dekor nalézáme v ukázkách plakátové tvorby, kterou se proslavil. V neposlední řadě je možné obdivovat na výstavě i Muchovy alegorické a historické malby a žánr aktu. Nacházíme tak vzácnou možnost srovnat malbu aktu u Muchy a Kupky.

Jako celek výstava působí jako téměř učebnicový vhled do tvorby obou nejznámějších českých malířů, je však i objevná a rozhodně stojí za návštěvu.

Skvostná výstava dvou největších českých malířských géniů Františka Kupky a Alfonse Muchy

V pavilonu EXPO 58 je od soboty k vidění nádherná výstava dvou největších českých malířů doby secese a klasické moderny, Alfonse Muchy a Františka Kupky.

Jejich díla dosahují na aukcích závratných výšek. Díky svému mimořádnému nadání a působení v Paříži konce století, tedy v uměleckém centru secese a modernismu, se proslavili celosvětově. Muchova Slovanská epopej, soubor obrovských historických maleb z dějin Slovanstva, patří mezi nejobdivovanější umělecká díla z dějin umění. Právě proto návštěvníka při vstupu do výstavy vítá rozměrná litografie "Slovanská epopej Alfonse Muchy.

Samotná výstava je rozdělena do dvou částí. První část je věnována dílu zakladatele abstraktní malby Františka Kupky. Z raného období jsou zastoupeny drobnější studie pro obraz "Biblioman" Studie Louky) z roku 1897 a Moře na francouzském jihu (1905) ze sbírky Kupkova mecenáše Jindřicha Waldese. Nechybí ani přípravné studie pro slavný Kupkův obraz "Epona-Radosti života", který se dnes nachází v Národní galerii Praha. Pozoruhodným dílem je "Pračlověk" (1908 - 1909), který dokládá Kupkův zájem o evoluční teorie Charlese Darwina. Mezi díly z Kupkova figurativního období jsou zastoupena i "Cesta ticha": osamělý poutník prochází zamyšlen kolem dlouhé řady egypských sfing. Nad ním je hvězdná obloha. Výjimečným drobným dílem v rámci Kupkovy tvorby je vyobrazení Mraků z letadla z roku 1934. Kupka se inspiroval při společném letu do Londýna se svým mecenášem Jindřihem Waldesem. Kvaš dokládá Kupkův zájem o přírodní vědy i svět moderní techniky. Na výstavě jsou i krásné akty, olej na plátně "Koupání" (1904), zobrazující ženu u mořského pobřeží, a "Žena v zrcadle" (1903) ze sbírky Galerie Zlatá husa. Nechybí ani drobný akvarel na papíře zobrazující Erotickou scénu, dílo ze sbírky Galerie Zlatá husa, které bývá jen zřídka k vidění. Kupkovo působení pro ilustrované satirické časopisy dokládá velmi vtipná kresba pro umělecký žurnál "Cocorico". Cocorico je francouzský výraz pro zvukomalebné slovo "kykyriký", kokrhání kohouta. Kohout je francouzským národním symbolem. Kupka ve své kresbě zobrazil, jak mladá dáma u stolu právě jí vajíčko a vyčítavě se na ni dívá kohout se slepicí a kuřátky. Mezi nejkrásnější díla z Kupkova abstraktního tvůrčího období je na výstavě k vidění "Tvar modré" (1913). Kupka se mohl inspirovat lomem světla v krystalu. Pozoruhodným obrazem je rovněž olej na plátně "Čáry, plochy a hloubka" II., inspirovaný biomorfními tvary, a obraz "Gotické kontrasty" I., kde Kupka navázal na kulturní dědictví středověkých katedrál.

Na výstavě nechybí ani díla z Kupkova meziválečného figurativního období, jedná se o obrazy "Sladkost žití" a "Koncepce", kde se umělec originálně inspirova světem moderní techniky.

Alfons Maria Mucha, který v roce 1936 vystavoval v Tuillerijských zahradách v pařížském "Musée des Écoles Étrangères" (česky "Museu zahraničních škol") vedle Františka Kupky, jej znal díky továrníkovi Jindřichu Waldesovi a československému velvyslanci v Paříži Šefanu Osuskému. Společná výstava Kupky a Muchy a připomenutí obou osobností pařížského kulturního života v krásném pavilonu EXPO 58 s dechberoucími výhledy na starou Prahu a do Letenských sadů je opravdu zdařilá. Od Alfonse Muchy nás mohou na výstavě zaujmout díla jako "Dívka s modrou mašlí" (1901), která dokládá Muchovo bravurní malířské umění a cit pro harmonickou barevnou kompozici. Mezi dětskými portréty vynikne "Sváteční portrét" holčičky z roku 1925-30: Mezi alegorická plátna, obsahující už i mravní apel, patří Muchův obraz "Pohled do budoucnosti".

Pozoruhodné jsou i plakáty pro Všesokolský slet (1925) a "Pěvecké sdružení učitelů moravských" (1911). Ze sbírky pojišťovny Kooperativa je na výstavě k vidění "Studie k apotéoze z dějin Slovanstva", vytvořená pro Muchovo monumentální mistrovské dílo, Slovanskou epopej. Mezi téma s vlasteneckou tematikou patří i litografie "Léta svobody" ze sbírky Světlík Art Foundation.

Právě vlastenectví obou mimořádných osobností, Františka Kupky a Alfonsem Muchy, je dalším důležitým pojítkem, které dává smysl připomenutí jejich společné výstavy. 

Pohnutý osud tvůrce Stalinova pomníku na pražské Letné

Ačkoliv dnes vnímáme monumentální sochu Josifa Stalina, která stála na pražské Letné mezi lety 1955-1962, jako poplatnou době svého vzniku, její autor Otakar Švec patřil mezi talentované sochaře s tragickým osudem

Sochař Otakar Švec se narodil v rodině cukráře na Novém Městě v Praze 23. listopadu 1892.
Akademické vzdělání získal na Uměleckoprůmyslové škole a na Akademii výtvarných umění u tvůrce slavného jezdeckého pomníku sv. Václava Josefa Václava Myslbeka a neméně úspěšného sochaře Jana Štursy. Zajímavostí je, že v roce 1920 Švec absolvoval stáž u renomovaného francouzského sochaře Émila-Antoina Bourdella v Paříži. V té době portrétoval i českého prezidenta T. G. Masaryka.
Obrovským úspěchem byla Švecova socha motocyklisty v pohybu nazvaná podle anglické značky motocyklů Sunbeam "Sluneční paprsek" a prezentovaná na výstavě dekorativních umění v Paříži. Švec rovněž portrétoval Voskovce a Wericha v zajímavém dvojportrétu.

Po válce v roce 1949 zvítězil v soutěži na pomník J. V. Stalina v Praze na Letné. Pomník vznikal v sochařském ateliéru Bohumila Kafky, nazývaném lidově "Kafkárna", ve Střešovicích. Výsledné žulové sousoší mělo úctyhodné rozměry o výšce téměř 16 metrů, délce 22 metrů a šířce 12 metrů. Sousoší bylo koncipováno jako zástup českého a sovětského lidu v čele s J. V. Stalinem. Díky svému umístění na vysokém podstavci, který dodnes na Letné stojí, sousoší působilo opravdu monumentálně a impozantně. Navíc sousoší stálo na vrchu jako dominanta viditelná z Pařížské ulice a z navazujícího Čechova mostu. Když však N. S. Chruščov odsoudil Stalinův kult osobnosti, rozhodlo se na počátku 60. let o demolici pomníku a 6. listopadu 1962 bylo sousoší odstřeleno. Toho se však jeho tvůrce Otakar Švec již nedožil, neboť si dobrovolně se svojí chotí vzal život nedlouho před odhalením pomníku v polovině 50. let.

Návrat ukradeného Šporkova portrétu od Nicolase de Largilliere na Kuks

Vzácný odcizený obraz Nicolase de Largilliere se vrátil po třiceti letech na své místo do zámecké expozice v Kuksu

Bylo časné ráno července roku 1991, když se zjistilo, že ze zámecké expozice na zámku Kuks byly ukradeny hodnotné umělecké předměty. Byl mezi nimi i portrét šlechtice Jana Michaela Šporka, synovce Františka Antonína Šporka, který byl zakladatelem této unikátní barokní kulturní památky.
Obraz pocházel od samotného Nicolase de Largilliere, vysoce ceněného pařížského portrétisty doby krále Ludvíka XIV., který "krále slunce" také zpodobnil. Nicolas de Largilliere byl mimořádně talentovaný malíř, o jehož sympatie soutěžily dvě největší světové velmoci své doby - Anglie a Francie. Uvádí se, že na přímluvu malíře Charlese Le Bruna, prvního dvorního malíře Ludvíka XIV., Largilliere nakonec zůstal tvořit ve Francii.

Dnes se jeho díla nachází v nejdůležitějších světových sbírkách: v pařížském Louvru, v National Gallery ve Washingtonu, v Pinacoteca di Brera v Miláně a v Národním muzeu ve Varšavě. Díla Largilliera, který se kvalitou své malby vyrovná nejslavnějšímu francouzskému portrétistovi doby baroka Hyacinthu Rigaudovi, dosahují na aukcích závratných částek. Není tedy divu, že na konci minulého roku zaujala pracovnici Národní galerie žádost o povolení k vývozu obrazu Nicolase de Largilliere z České republiky do zahraničí. Je velkým úspěchem a štěstím, že se díky spolupráci policejních složek podařilo obraz identifikovat a že zůstává na našem území. Návštěvníci jej budou moci obdivovat již od 1. dubna v rámci prohlídkového okruhu Hospitál.

Poslední možnost vidět retrospektivu Sophie Taeuber-Arp v New Yorku

Po hostování v Londýně a Basileji mají nyní možnost výstavu Sophie Taeuber-Arp vidět i návštěvníci slavného Museum of Modern Art v New Yorku.

Sophie Taeuber-Arp byla švýcarská designérka, interiérová architekta, sochařka a malířka, choť slavnějšího Jeana Arpa. Talent manželek slavných umělců se však často vyrovná jejich životním partnerům, jak v poslední době objevují současné výstavy a dějiny umění čím dále tím více.

Některá díla Sophie Taeuber-Arp připomínají abstrakce suprematismu, zejména díla Kazimíra Maleviče nebo abstrakce Pietra Mondriana. Když se Sophie Taeuber-Arp zapojila do hnutí Dadaismu, které kritizovalo buržoazní kulturu, obohatila ho svým duchem radostných a pestrých abstrakcí. V této době také vytvořila své slavné dadistické "Hlavy Dada". Na sklonku války, roku 1918, podepsala také curyšský Dadaistický manistest.

Ve své francouzské periodě se umělkyně pohybovala mezi Štrasburkem a Paříží, zajímavostí je, že se stýkala s holandským umělcem Theo van Doesburgem, jenž byl v té době také ve styku s Františkem Kupkou. V umělecké kolonii v Meudonu u Paříže si pár Arpových navrhl a postavil vlastní vilu, která se dodnes zachovala a stojí vedle vily Theo van Doesburga, se kterým se Sophie Taeuber-Arp podílela na výzdobě neoplatické kavárny "Caffé L´Aubette" ve Štrasburku. Taeuber-Arp ve své tvorbě usilovala o vytvoření Gesamtkunstwerku, její abstrakce má východisko v návrzích užitého umění. Jak ukazuje současná výstava v New Yorku, dodnes si umění Sophie Taeuber-Arp zachovalo svoji svěžest a atraktivitu a stalo se součástí kánonu evropských dějin umění 20. století.

Muchova trnitá cesta ke Slovanské epopeji

Muchova tvůrčí cesta ke Slovanské epopeji byla poznamenána i strádáním, úskalími a překážkami.

Alfons Mucha (celým jménem Alfons Maria Mucha na přání své zbožné matky) se narodil ve velmi skromných poměrech do rodiny soudního úředníka. Nebýt ředitele kůru brněnské petrovské katedrály, neměl by mladý Mucha ani na studia na Slovanském gymnáziu. Mucha však měl špatný prospěch a byl z gymnázia vyloučen. Tehdy se začal naplno věnovat výtvarnému umění a navrhoval kulisy a plakáty. Na pražskou Akademii výtvarných umění nebyl přijat. Prvním větším úspěchem bylo až angažmá u vídeňské firmy, specializující se na divadelní kulisy, Kautsky-Brioschi-Burghard. Po velkém požáru divadla Burgtheater však firma musela Muchu propustit. Jen díky svému novému mecenáši, rodu Khuen-Belasiů, se Mucha mohl odebrat na studia do Mnichova, který patřil mezi hlavní umělecké metropole své doby. Podílel se tam na aktivitách českých studentů, sdružených ve spolku, pojmenovaném po barokním malíři Karlu Škrétovi.

Za největší umělecké centrum se přesto na konci 19. století považovala Paříž, a tak není divu, že nakonec přilákala i Muchu. Zasáhla jej tam však další rána: hrabě Khuen-Belasi jej přestal sponzorovat. Uvádí se, že v této době si Mucha byl nucen nakupovat na dluh i jídlo. Obrovským úspěchem byly však plakáty pro herečku Sarah Bernhardtovou, které Muchu proslavily téměř přes noc a způsobily v celé Paříži obrovskou senzaci. Dalším úspěchem byly obrazy pro pavilon Bosny a Hercegoviny na Světové výstavě. Tehdy Mucha se svojí chotí Marií Chytilovou zamířil do Spojených států. Díky svým kurzům se seznámil i s prezidentem Theodorem Rooseveltem a s bohatým podnikatelem a investorem Charlesem R. Cranem. Uzrála v něm myšlenka vytvoření série obrovských dvaceti pláten s tematikou historie slovanských národů. Ty posléze vznikaly na zámku Zbiroh. Mucha se ponořil do studia dějin. Obrazy připravoval i ve spolupráci s tehdy věhlasným odborníkem na slovanské národy Ernestem Denisem. Obrazy byly po dokončení představeny v pražském Klementinu, chicagském Art Institutu a v newyorském Brooklynském muzeu, kde měly obrovský úspěch. Toto velké mistrovské dílo, odkázané Muchou hlavnímu městu Praze, nás nepřestává fascinovat ani dnes.

Ve Vídni jsou nově vystavena poslední nedokončená Klimtova díla

Na výstavě v galerii Belvedere je k vidění "Dáma s vějířem" (1917 - 1918), obraz ze soukromé sbírky, který veřejnost dlouhá desetiletí nemohla na žádné výstavě v muzeu obdivovat.

"Dáma s vějířem" byla zachycena na dobové fotografii Morize Nähra vedle obrazu "Nevěsta" v ateliéru Gustava Klimta ve Feldmühlgasse v roce 1918, kdy umělec utrpěl mrtvici. Zatímco nedokončený obraz "Nevěsta" je již několik desetiletí ve stálé expozici galerie Belvedere ve Vídni k vidění, malba "Dámy s vějířem" byla uložena v soukromé sbírce. Teprve nyní ji může veřejnost na výstavě Belvederu vidět.

Na obraze je dáma vyobrazena v obklopení východoasijských artefaktů. Nejedná se o portrét známé osobnosti vídeňského života, ale o anonymní vyobrazení profesionální modelky či dosud neidentifikované herečky. V poslední Klimtově periodě nacházíme japonizující motivy velmi často. Na pozadí "Dámy s vějířem" vidíme pestrá vyobrazení čínského fénixe, jeřába, zlatého bažanta a lotosových květů, která se vyskytují často na východoasijském porcelánu. Samotný motiv dámy s vějířem je rovněž dohledatelný v asijských dřevorytech. Klimt sám vlastnil velkou sbírku východoasijských uměleckých děl a dřevorytů. Zálibu Klimta ve východoasijských artefaktech dokládá i skutečnost, že byl členem vídeňského Institutu pro kulturní studia (tzv. Wiener Institut für Kulturforschung), který odbourával zažitá dogmata superiority západní kultury a prosazoval celosvětově rovnostářský přístup k umění.

Na výstavě jsou k vidění i další pozdní díla Gustava Klimta ze sbírky galerie Belvedere, která umožňují zajímavý vhled do tvůrčího procesu umělce. Obdivovat tak lze například obrazy "Adam a Eva", "Dáma v bílém", potrét Johanny Staude nebo nedokončený portrét Amalie Zuckerkandl.

Krása liniových obrazů Zdeňka Sýkory

Na podzimní výstavě Adolf Loos Apartment and Gallery nás mohlo zaujmout krásné dílo Zdeňka Sýkory s názvem "Modrý ležák".

Zdeněk Sýkora se narodil 3. února 1920 v Lounech. V letech 1938 - 1939 studoval na Vysoké škole báňské v Příbrami. Po obsazení Československa a uzavření vysokých škol pracoval na železnici jako dělník, telegrafista a později i jako výpravčí. Během války, v roce 1940, vytvořil své první malby. V roce 1945 se zapsal ke studiu deskriptivní geometrie na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství a výtvarné výchovy na Univerzitě Karlově v Praze, kde jeho profesory byli Martin Salcman, Karel Lidický a Cyril Bouda. Od roku 1947 do 1980 přednášel na katedře výtvarné výchovy Filozofické a Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Zdeněk Sýkora patřil k umělcům, kteří se prosadili i na světové scéně. Jako jednomu z mála moderních umělců se mu dostalo pocty, že se jeho dílo stalo motivem poštovní známky České pošty v hodnotě 27 Kč. Jedná se o známku z roku 2019 a vyobrazuje obraz Linie č. 56 (Humberto) z roku 1988 ze sbírky muzea umění v Olomouci.

Obrazy Zdeňka Sýkory nalezneme i v Národním muzeu moderního umění v Paříži (Musée national d´art moderne Centre Pompidou). Jedná se o dílo sestávající ze čtyř menších pláten s názvem "Poslední soud". Inspirací pro název kompozice byla freska Michelangela Buonarottiho v Římě. Dalším inspiračním zdrojem pro čisté až fauvistické barvy Sýkorových obrazů byla návštěva Ermitáže v Petrohradě s bohatou sbírkou obrazů Henriho Matisse.

Čisté barvy liniových obrazů Zdeňka Sýkory se snoubí s ladnými tvary jeho matematickou náhodou vytvořených linií. Připomeňme, že Zdeněk Sýkora vyzdobil i halu Řízení letového provozu v Jenči u Prahy. Mezi jeho další slavná díla patří také obklad čtyř větracích komínů Letenského tunelu, který je dnes kulturní památkou a nachází se nedaleko pavilonu EXPO 58.

Středověká katedrála - věčný zdroj inspirace

Monumentální středověké katedrály, na kterých pracovaly generace stavitelů, jako v případě naší katedrály sv. Víta, inspirovaly umělce i v moderní době.
Obrovské středověké katedrály, které vznikaly v období gotiky, byly znovuobjeveny jako zdroj inspirace zejména na počátku 19. století, v období romatismu. Nacházíme je na obrazech Caspara David Friedricha, Camilla Corota, Johna Constabla a Viktora Huga. Eustache-Hyacinthe Langlois vyobrazil dokonce požár věžičky katedrály v Rouen, který vypukl 15. září 1822. U nás nacházíme malby středověkých katedrál u Ludvíka Kohla.
Velký zájem vzbudila architektura středověkých katedrál u impresionistických malířů, u Camillla Pissarra, Alfreda Sisleye a zejména u Claude Moneta, který katedrále Rouen věnoval v různých denní dobách a různém slunečním osvětlení dokonce celý obrazový cyklus. V období symbolismu se kráse středověkých vitráží věnoval například Odilon Redon, motiv katedrály nacházíme i u Gustava Moreau nebo u Luciena Lévy-Hurmera a Fernanda Khnopffa.
Méně známá kapitola dějin umění je však vyobrazení středověkých katedrál v moderním a avantgardním umění. Ačkoliv se jednalo o dobu, která se snažila spíše oprostit od tradičních obrazových schémat a umělci hledali inspirační zdroje v současném a moderním světě, například v motivech techniky a civilizačního pokroku, téma středověké katedrály bylo natolik silné, že úplně v avantgardním umění nevymizelo. Nacházíme je například u Kurta Schwitterse, Heinricha Maria Davringhausena, Lyonela Feiningera. Ve vlasti středověkých katedrál, ve Francii, katedrály maloval například Albert Marquet, Maximilien Luce a Robert Delaunay.
Jeden z nejkrásnějších obrazů moderny, s názvem "Katedrála" z roku 1912-1913, vytvořil český malíř František Kupka, tvořící ve Francii.
Obraz je čistě abstraktní a zobrazuje kosočtverce červených, modrých, bílých a tmavých barev, které vytvářejí náznak hloubky. František Kupka s velkou oblibou maloval středověké vitráže katedrály v Chartres a světlo, které skrz ně pronikalo. Dojem světla, pronikajícího skrz sklíčka vitráže, evokuje také obraz "Katedrála", který patří k vrcholům Kupkovy tvorby.

Pamětní mince České národní banky k 150. jubileu narození Františka Kupky

Loni jsme oslavili 150. jubileum od narození našeho předního malíře Františka Kupky (23. září 1871, Opočno, Rakousko-Uhersko - 24. června 1957, Puteaux, Francie).

Ačkoliv byly bohužel oslavy kvůli pandemii koronaviru poněkud utlumeny, uskutečnilo se několik zajímavých připomínkových akcí.

Chtěl bych se věnovat vydání pamětní mince Českou národní bankou na Kupkovu počest. Stříbrná mince v nominální hodnotě 200 Kč je navržena výtvarníkem Adamem Alvou Fejfarem.

Na líci mince je citát "Chci tvořit jako hudebník" a reliéf inspirovaný Kupkovými obrazy. Zcela zřetelně vystupují svislé obdélníky, které evokují klávesy piana z přelomového obrazu "Klávesy piana. Jezero" (1909). V tomto obraze se Kupka začal oprošťovat od světa viděné reality a nacházel svoje abstraktní výrazivo. Inspiroval se přitom poslechem barokní hudby Johanna Sebastiana Bacha. Série vertikálních plánů vyvrcholí v rozměrné kompozici "Vertikální plány III." Kupka ve své teoretické knize "Tvoření v umění výtvarném" z roku 1923 píše: "Slavnostní kolmice je páteří života v prostoru. Je osou všech staveb, činí monumentálním i nejmenší "rozčtverečkovaný" náčrt. Nestalo se vám někdy, že jste cítili, jak se bezděky vkrádá kolmice do vaší vise? Je to stín řasy, jenž dopadá na vnější stěnu vašeho oka."

Organické kruhové tvary, které vertikálními plány na minci pronikají, připomínají obrazy, jež sloužily jako přípravné studie pro nejdůležitější Kupkovu kompozici "Amorfa. Dvoubarevná fuga" (1912) - například obrazy "Červené a modré kotouče" a "Newtonovy kotouče" nebo "Studie pro Amorfu, Dvoubarevnou fugu a pro Amorfu, Teplou chromatiku". Zároveň kompenetrující oblé linie připomínají obrazy "Čáry, plochy, prostor. Pokus o hloubku I. a II."

Podíváme-li se na rub mince, je na něm vyražena podobizna slavného malíře, která je převzata z dochovaných autoportrétů, jako například "Autoportrét s dýmkou" (1910). Hlavu malíře obklopují opět vertikální plány, připomínající klávesy piana a obraz "Nokturno" (1910 - 1911). Způsob, kterým tvář umělce vystupuje z vertikál odpovídá obrazové kompozici "Paní Kupková mezi vertikálami" (1910 - 1911) z majetku Muzea moderního umění v New Yorku (MoMA). Vedle portrétu je vyražen citát "Nechci malovat hudbu". Připomíná Kupkovo vymezení se vůči směru orfického kubizmu, pod který jej zařazoval francouzský básník Guillaume Apollinaire.

Rok 2021

Akvarely Jaroslava Svobody v kostele sv. Martina ve zdi

Akvarely nejpestřejších barev, spontánně nanášené na plochu podkladu, jsou vystavené v gotickém kostele sv. Martina ve zdi. Ve středověku se věřilo, že umělec tvoří svá díla jako stvořil svět Bůh. I v Bibli nacházíme podobné alegorie, přirovnávající tvorbu uměleckou s okrašlováním duše. Pokud budeme hledat v Bibli dále, najdeme i sochařská a umělecko-řemeslná přirovnání: "Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci? Ze stejné hroudy může udělat jednu nádobu na ozdobu a druhou na smetí." "My jsme hlína a ty hrnčíř; všichni jsme dílo tvých rukou." Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. A zdá se, že stejně jako Bůh tvořil život na počátku věků, alegoricky malíř vytváří své krásné akvarely zcela nenuceně, lehce, přirozeně. Jeho akvarely mi připomněly i akvarely Wenzela Hablika z podmořského akvária v Neapoli z roku 1911. Připomínají korálové útesy a pestrý život rodící se na dně oceánů. Svobodovy akvarely by se mohly interpretovat i jako vizuálně vyjádřené motto tvorby Františka Kupky, že umělec má tvořit stejně logicky jako příroda sama. Výstava v sobě tedy zajímavou formou propojuje duchovní svět, výklad nábožensky kreacionistický, s pohledem vzniklým v 19. století, biologicky evolucionistickým,

Je na rozhodnutí diváka, který světonázor a interpretaci obrazu si zvolí.

Génius Kurta Schwitterse

Kurt Schwitters dokázal vytvořit ze skromných odřezků kartonu krásu. Rozšířil pojem umění a propojoval sféru neuměleckou s uměním. Jeho hravost a vynalézavost mne dodnes naplňuje nadšením a obdivem. Nebyl bohém, daleko více mu vyhovoval občanský život. Doporučuji knihy o jeho "Merzkunst" z pera Isabel Schulz.

Poděkování Nadaci Stanislava Suchardy

Vila Stanislava Suchardy v Bubenči, která je zpřístupněna díky velkorysosti vnučky slavného sochaře, určitě stojí za návštěvu. Byl jsem v ní za podzimního soumraku, když vitráže prosvěcovaly poslední paprsky zapadajícího slunce. Výhled z vily na červánky přes hudební salonek byl skutečně jako z dekadentního obrazu konce 19. století. Psí víno, které zakrývá fasádu vily, bylo zbarvené do červena.

Málokdo dnes ví, že ve vile kdysi visel nad krbem i slavný obraz Edvarda Muncha, který Sucharda zakoupil prozřetelně v době, kdy byl opravdu současný a čerstvý. Dnes je výjimečným a parádním dílem sbírky moderního umění Národní galerie.

Návštěva původních interiérů vily, ze kterých na návštěvníka dýchne punc tradice, stáří, původnosti a krásy, je opravdu luxusním zážitkem.

1911

Rok 1911 byl výjimečný tím, že o dobytí jižního pólu soutěžili Roald Amundsen a Robert Falcon Scott. Zatímco první vyjel na výpravu lépe vybaven a dobytí jižního pólu jako prvnímu se mu podařilo, expedice druhého polárníka tragicky zahynula.

V dějinách umění je rok 1911 výjimečný tím, že vzniklo pozoruhodné ikonické dílo, dóza Krystal od Pavla Janáka, která se inspiruje světem krystalografie. Obraz Františka Kupky Nokturno (1910 - 1911) odkazuje k chladným tónům, až ledovým, svou pozoruhodnou souhrou modrých odstínů. Kupka studoval život na odlehlých planetách, který nebyl zcela neporovnatelný s extrémními podmínkami polárníků, snažících se dobýt ve stejné době jižní pól. Polární expedice tedy mohla Kupkovu imaginaci rovněž inspirovat.

Kresba Františka Kupky "Záhady stavby metra" se stala součástí sbírky pařížského muzea "Musée d'Orsay"

Jedná se o rozměrnou kresbu "Záhady stavby metra" z roku 1905 (tuš a kvaš na papíře, 45 x 74 cm), která pochází z archivů časopisu Illustration, se kterým František Kupka spolupracoval.

Dílo Františka Kupky na výstavě Národní galerie Praha "Buddha zblízka"

Na výstavě Národní galerie "Buddha zblízka" je k vidění dílo Františka Kupky "Duše lotosu".

Kupka v akvarelu z roku 1898 vyobrazil indického prince, který odmítá pozemské slasti (tančící ženy) a dívá se směrem k obřímu leknínu, ze kterého vyrůstá duše bódhisattvy.

Zapadá do období Kupkova hledání duchovní vizuální reality, která se nachází za viditelným světem, a vyústí v abstraktní tvorbě.

Ve výstavě jsou také Kupkovy karikatury budhismu ze satirického časopisu L´Assiette au Beurre, odkazující k eklektickému charakteru japonského náboženství.

Návštěva Betlémské kaple

Návštěva Betlémské kaple, kde se zrodilo mohutné sociální hnutí za obrodu církve.

V interiéru, který je zrekonstruovaný historicky věrně, takže evokuje dobu středověku, jsou k vidění i novodobé krásné nástěnné malby s motivy husitských kázání a válek. Je zde také světnice, kterou obýval sám Mistr Jan Hus. Zajímavostí je, že reformace se rodila nejdříve jako pokus o přetvoření církve a teprve v další fázi došlo k vytvoření zcela svébytného proudu křesťanství. Jak by svět asi dnes vypadal, kdyby ke skutečné reformě uvnitř církve došlo a zachovala si svoji jednotu?

Vizuální dvojznačnost petřínské rozhledny

Když se díváme na petřínskou rozhlednu, máme dvě možnosti vnímání. Buď ji vnímáme realisticky jako malou věžičku a symbol Eiffelovy věže v Paříži, stojící na vrcholku našeho Petřína. Avšak do doby malovaných panoramat konce 19. století mi zapadá lépe druhý, iluzorní způsob vnímání: představme si, že v dálce vidíme pouze špičku Eiffelovy věže, která stojí imaginárně hned za kopcem. Tím se Francie, Paříž i moře snově přiblížilo bezprostředně za kopec a z Prahy se stává zvláštní panoptikum.

Kladu si otázku, zda si architekti petřínské rozhledny vizuální klam, vzbuzující dojem skutečně vysoké Eiffelovy věže za Petřínem, vytvořený svou architekturou, uvědomovali, nebo jestli se jedná o pouhou náhodu.

Díla Michala Pěchoučka vystavena na výstavě Magnus Art

Michal Pěchouček, malíř pracující konceptuálním způsobem, má vystavena svá díla z cyklu "Chodba" ve sbírce Magnus Art v Karlíně. 

Zajímavostí je, že se umělec pro své obrazy inspiroval při práci ve zdravotnictví, kde pracoval jako sanitář.

Návštěva muzea českého kubismu

Pravidelné, geometrické linie českého kubismu a krystalické tvary vytváří zajímavý harmonický svět. Potěšme se před Vánoci tajuplnými tvary kubistických skříní či roztomilou variantou Fillova a Čapkova kubismu.