Jak plynul můj čas se Stanislavem Kolíbalem

Můj životní příběh s profesorem Stanislavem Kolíbalem se začal psát v Národní galerii v Praze, kde jsem se zúčastnil komentované prohlídky, kterou vedl dne 25. ledna 2006 ve Veletržním paláci. Tehdy mu bylo už osmdesátjedna, ale vůbec to na něm nebylo znát. Mne bylo tehdy pouhých devatenáct let a studoval jsem na Akademickém gymnáziu, kde mne pan profesor výtvarné výchovy nadchl pro umění. Kolíbalova výstava se mi líbila a zaujalo mě, jak poutavě o svém díle hovoří. Rozhodl jsem se napsal o jeho tvorbě seminární práci z dějin umění a odmaturoval jsem dokonce s vyznamenáním.

Později jsem se s jeho tvorbou opakovaně setkával a byl jsem dokonce pozván do ateliéru v Rooseveltově ulici v Dejvicích, kam jsem si s sebou vzal krásnou bibliofilii s geometrickým kartonovým reliéfem na přebalu. Ke stálé expozici moderního umění, které Stanislav Kolíbal vytvořil spolu s Milanem Knížákem v Národní galerii, jsem měl až posvátnou úctu. Lektoroval jsem i v Galerii hlavního města Prahy, kde se Kolíbalova díla objevovala. Za Kolíbalem jsem se vydal na výstavu až do Ostravy a velmi pozitivní recenzi výstavy jsem napsal do tehdy populárního časopisu o výtvarném umění Ateliér.

Kolíbalovo dílo jsem však obdivoval i ve významném rakouském muzeu moderního umění ve Vídni, kde byla vystavena rozměrná "Stavba". Když jsem nastoupil na pozici lektora v Galerii U Bílého jednorožce v Klatovech, hned jsem si svou kancelář vyzdobil originály Kolíbalových "bílých" kreseb. Tehdy byl do Klatov šťastnou shodou náhod pozván přednášet profesor Milan Knížák. Když viděl moje nadšení pro Kolíbalovo dílo, doporučil mi navštívit vynikající výstavu v Galerii Zdeněk Sklenář. Opravdu jsem se tehdy na výstavu až z Klatov vypravil a nelitoval jsem. V roce 2012 jsem viděl též velkou Kolíbalovu expozici na Pražském hradě.

Dojel jsem na komentovanou prohlídku Kolíbalovy výstavy do Litomyšle, do White Gallery. V Litomyšli jsem se účastnil i komentované prohlídky s umělcem v galerii Miroslava Kubíka a zpět do Prahy mne tehdy dovezla jeho galeristka autem. Viděl jsem její výstavu "Spojitosti" v Myslíkově ulici v Galerii 1. patro, která ukazovala souvislost nejranějších geometrických kreseb s pozdější tvorbou. V Národní galerii jsem v roce 2020 viděl výstavu Ozvěny benátského bienále se skvostnou prezentací Kolíbalových děl.

V roce 2023 jsem byl na katolické pouti na Velehradě. Byl jsem překvapen, když se ke mne donesla zpráva, že Česká biskupská konference udělila profesoru Kolíbalovi cenu. V té době jsem už samozřejmě znal jeho kostel na Barrandově, na jehož výzdobě se spolupodílel. Později mi na setkání s panem arcibiskupem Graubnerem akademický sochař Otmar Oliva potvrdil, že Stanislav Kolíbal dostal ocenění právem.

V té době již jsem měl za sebou setkání s Kolíbalovým synem Pavlem, kterého jsem znal hlavně jako nadaného architekta výstav. Sešli jsme se v kavárně v Národní technické knihovny a povídali spolu o umění. V Muzeu Kampa mezitím probíhala úžasná výstava propojující Kolíbalovy ilustrace ke knihám a prostorné dřevěné stavby.

Bavil jsem se s panem profesorem Kolíbalem o politické situaci ve světě, jeho podpoře ukrajinských umělců prostřednictvím díla, které štědře daroval do charitativní akce, a o jeho vztahu k americkému minimalismu. Následně jsme se sešli na vernisáži v galerii Milana Knížáka v Dlouhé ulici, kde jsme diskutovali o vztahu umělecké tvorby a víry v Boha. A zaujalo mne, jak se pan Kolíbal rozhodně před panem profesorem Knížákem i před panem prezidentem Klausem přihlásil k Pánu Ježíši.

Později mne vzal podruhé do ateliéru syn Pavel o Vánocích 2024, což bylo zajímavé. Na jaře 2025 jsem se zúčastnil první vernisáže Kolíbalových děl, která proběhla v Muzeu Kampa a oslavuje jeho stoleté jubileum. Zaujalo mne, že pan profesor navzdory vysokému věku nemá doma u schodiště zábradlí. Souvisí to zřejmě s jeho neochvějnou vírou. Jeho syn Pavel se mi v Muzeu Kampa opět velmi hezky věnoval, za což jsem mu vděčný.

Měl jsem tam možnost se seznámit osobně s významným sběratelem Michalem Richterem, jehož Kolíbalova díla jsem měl možnost vidět v galerii Magnus Art v Karlíně. Tam jsem také viděl Tsoukernikovu kolekci, ve které bylo Kolíbalovo dílo ve společnosti světových umělců: Augusta Renoira, Henriho Matisse či Vasilije Kandinského. Naše erudovaná průvodkyně mi sdělila, že Kolíbal se ve své tvorbě zabývá především budováním prostoru. A to zcela souzní s bibliofilií, kterou mi poskytl Pavel a jmenuje se "Prostor neprostor". Velmi pěkná je i Kolíbalova kniha, kterou vydalo nakladatelství Aulos a mohl jsem ji obdivovat v novém Muzeu literatury v Bubenči. Dokonce jsem se s ní vyfotil.

Asi nejkurióznější výstava Stanislava Kolíbala, kterou jsem kdy navštívil, proběhla v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem. Kurátor tam tehdy vystavil fotografie umělce v životní velikosti, podepřené lešením z prken. Asi chtěl vyjádřit, že se jedná o žijící legendu.

Opravdu monumentální realizace od Kolíbala se nachází na Vyšehradě poblíž stanice metra. A tak když jsem uviděl Kolíbalův návrh na stanici metra Nové Dvory, rozhodl jsem si pořídit i drobnou grafiku s návrhem její výzdoby. Ještě hezčí vzpomínku mám však na svou výpravu za reliéfem na domě v ulici Neherovská v pražských Dejvicích. Zrovna zapadalo slunce a reliéf čistých geometrických tvarů na fasádě obzvláště vynikal. Tento zážitek překonal i moji návštěvu "Stavby", která se nachází u budovy Matematické fakulty Univerzity Karlovy v pražské Tróji. Její malý model z papíru jsem měl možnost vidět v ateliéru v Rooseveltově. Byl opticky stejně velký jako když jsem se na "Stavbu" díval z dálky z libeňského parku "Dlážděnka". 

O svých zážitcích s Kolíbalovým dílem bych mohl psát ještě dlouho. Samozřejmě, že mnoho děl jsem viděl i na předaukčních výstavách, které ale jeho syn Pavel nemá moc rád, neboť spíše hledí, aby se Kolíbalovo dílo dostalo k lidem, kteří je ocení láskou více než finančně. V současnosti se těším na výstavu v galerii Nová síň.