Expresivní divadlo "Útočiště" v experimentálním prostoru DOX

Trhavé elektrizované pohyby expresivního nonverbálního divadla souboru "Farma v jeskyni" mi připomněly známou avantgardní Abecedu Milči Mayerové z roku 1926.

Avšak představení Útočiště, složené na základě reálných příběhů tří uprchlíků z Londýna, je i politickým apelem s mravní výzvou na diváka.

Inscenace s desítkami amplionů, známých z doby komunismu jako vesnické tlampače, které visely v obcích na každém rohu, mi připomněla Havlovo absurdní divadlo.

Tlampače ve hře však nesymbolizují jednolitost totalitní ideologie, ale spíše hlas většiny, který tři migranty svými hlasitými zvuky dezorientuje a utiskuje, a to doslova, v okamžiku, kdy se řady tlampačů začnou pomalu sesouvat ze stropu směrem na pódium tak, že hrozí jejich kolize s těly tanečníků.

Český právní řád odlišuje migranta - osobu, která se přesouvá "za lepším živobytím" dobrovolně - od uprchlíka, který opouští svou zemi kvůli nutnosti. Ačkoliv se oba pojmy do značné míry překrývají a není mezi nimi ostrá hranice, divadelní představení vyjadřovalo osud lidí, kteří své domovy opouští z nouze.

Přibližně v půlce krátkého hodinového představení slyšíme hlas ženy, která expresivním, přerývaným hlasem, který souzní s trhavými pohyby tanečníků, pronáší v angličtině morální ponaučení: "V současnosti je více než 60 milionů lidí přemístěno kvůli konfliktu, násilí, pohromám a porušování lidských práv - počet vyšší než je populace Spojeného království. Z uprchlíků se stává zboží, obchodované mezi státy. Úpadek práv uprchlíků, důsledek zmateného a vystrašeného veřejného mínění, je často rozvířen nezodpovědnými politiky, kteří hrají s uprchlíky svůj politický fotbal, aby podpořili své místní a národní zájmy. Průměrně 20 lidí je nuceno opustit každou minutu svůj domov, neboli 1 za každé tři sekundy - za méně času, než si přečtete tuto větu."

Výkony tanečníků, místy až akrobatické, byly nabity energií, která se přenášela na diváka. Přesto celkovým výrazem divadla byla úzkost z neznámého prostředí, chaos, konflikt s hlasem většiny, dezorientace hraničící s šílenstvím. Nemožnost návratu narážela na nesrozumitelné pokyny tlampačů hrozivě se sesouvajících a utiskujících dění na scéně. I uprchlíci jsou vystaveni příkazům v neznámém jazyku, který je zřejmě základní bariérou v začlenění a pochopení nové reality.

Pohyby naznačující výstřely a expresivní konfrontace mezi tanečníky se vystupňovaly až k momentu, kdy tanečnice ztratila své oblečení a s obnaženou hrudí vyjadřovala holé já, které si utečenci často s sebou do svého nového domova přinášejí.

Není náhodou, že fyzické divadlo místy připomínalo pohyby těla bez duše. Jen málo diskutovaná je totiž otázka kulturní jinakosti a duševního zdraví. Často při vykořenění identity člověka dochází v novém prostředí ke strádání nejen materiálnímu, ale i psychickému, které se promítá do kvality života nejen v první generaci, ale i v druhé, kdy děti uprchlíků musí hledat složitější cesty v nové společnosti, než děti místních rodičů, a narážejí na odmítání a nepochopení svých vrstevníků.

Celkově bych divadelní představení hodnotil jako zajímavý pohybově expresivní experiment, který v sobě nese pro citlivého diváka i potenciál mravního ponaučení do každodenního života.

Katarzně může představení zapůsobit na diváka, který má zkušenost se ztrátou svého domácího prostředí, byť jen dočasnou, a dokáže se emocionálně vžít díky tanci performerů do kolize identit člověka opouštějícího svou starou "kůži" a hledajícího obtížně a často neúspěšně akulturaci s novým jazykovým, ale i společenským prostředím.