Guerilla Gardening po česku
Guerilla (partyzánské) Gardening (zahradničení) je anglické sousloví, které vyjadřuje okrašlování pozapomenutých cizích prostranství či veřejných pozemků květinami. Jedná se o aktivitu, která zapadá do šedé zóny zákona, proto není ani úplně zakázána, ani vysloveně úřady prosazována.
Ačkoliv by se v teoretické rovině dalo uvažovat o právním postihu, dobrá vůle partyzánských zahradníků většinou úřady přesvědčí o bohulibém přínosu pro společnost a nijak tento druh aktivity zatím u nás výrazně nestíhá.
Historie guerillového zahradnictví sahá kupodivu daleko do historie: v roce 1649 skupina protestantů, zvaná "The Diggers", vysázela jako formu revolty proti vysokým cenám potravin zeleninu na šlechtické půdě. Za předchůdce zahradničení "na černo" bychom mohli považovat i amerického misionáře Johnny Champmana, který v 19. století vysazoval jabloně napříč celými Spojenými státy.
Skutečně zlatá doba guerillového zahradnictví však nastala až v 70. letech minulého (20.) století, kdy byl environmentalismus v módě. V roce 1969 vznikl na půdě Kalifornské univerzity "Park lidu" (People´s Park), kdy aktivisté vytvořili zcela svévolně místo setkávání, kde se pořádaly komunitní akce proti válce ve Vietnamu. Ačkoliv skončila tato akce krvavým potlačením ze strany vlády, v New Yorku vznikla skupina "Green Guerillas", podle níž hnutí dostalo svůj název.
Jedná se o období, kdy vzniká rovněž land art. Ačkoliv konceptuální akci slavného německého umělce Josepha Beuyse z roku 1982 "7000 dubů" nelze považovat za partyzánské zahrádkaření, dokládá mnoho o duchu doby, ve kterém guerilla gardening vznikalo. Beuys se rozhodl město Kassel, kde se tradičně pořádá přehlídka současného umění, okrášlit vysazením sedmi tisíc dubů. Svoji akci nazval sociální plastikou. V jiné své akci Beuys hlásá, že "revoluce jsme my" a že každý člověk může být umělcem. V tomto smyslu guerilla zahradničení a touha po vylepšení světa zcela odpovídá duchu jeho filosofie i hnutí Hippies, kterému se přezdívá také "děti květin".
V současnosti environmentální tendence začínají ve společnosti opět rezonovat v souvislosti s hnutími, které se ozývají proti klimatické změně. Praha, jako každé velké město, disponuje mnoha zanedbanými prostranstvími, které by bylo možné v duchu kultivace městskou zelení využít. Často však již podobné akce v současnosti postrádají politické gesto revolty proti společnosti, které hnutí Hippies v sobě obsahovalo.
Například zkrášlování předzahrádek panelových domů na pražských sídlištích by bylo možné rovněž označit za příklad partyzánského zahradničení, protože probíhá na městských pozemcích. Sídlištní zahradnice však považují bezpochyby svou aktivitu spíše za koníček s účelem okrášlení svého bezprostředního životního prostředí než za gesto politického vzdoru proti systému.
V ideálním případě "nepolitického zahradničení" by podle stanoviska úřadů mělo dojít ke spolupráci mezi městským odborem zeleně a dobročinným spolkem občanů. Tak by bylo možné dosáhnout i větších akcí, jako osázení celé "holé" ulice stromy. Málo se mluví o pozitivním přínosu veřejné zeleně pro ulice, zejména v centru, kde jsou asfaltové ulice zejména v letních měsících vypáleny sluncem k nesnesitelným teplotám. Zeleň pomáhá udržet v atmosféře vláhu, odfiltrovává prach zvířený provozem na vozovkách a v neposlední řadě působí svou estetikou jako balzám na vyprahlou duši.
V případě čistě "soukromého" zahradničení se guerilla gardening u nás v Česku objevila zejména v Praze, například na Žižkově, v Libni či na Vinohradech, kde bývají okolo stromů malé plošky hlíny, které lze "vylepšit" vysázením pomněnek či jiného druhu okrasných rostlin. Takové zahrádky výrazným způsobem zkultivují veřejný prostor, který bývá jinak přehlížen a zanedbán.