Fragmenty paměti

 Výstava "Fragmenty paměti" na Pražském hradě

Výstava "Fragmenty paměti" v Jízdárně Pražského hradu (27.3. – 26.7.2026) se zaměřuje na dvě časově velmi vzdálená období, totiž středověké, gotické náboženské umění a nejnovější, současné umělce.

Můžeme tak obdivovat velmi vzácné a krásné relikviáře z pokladu katedrály sv. Víta vedle trendů etablovaných západních umělců.

Samotná myšlenka výstavy je originální a objevná. V úvodu výstavy nás vítá zlatý relikviář svatého Václava ve tvaru vztyčené paže (1460) vedle díla slavného akčního umělce Josepha Beuyse "Pro Lidice", kde vidíme starou plechovku a v ní kost označenou červenými křížky. Obě díla odkazují k minulosti, totiž k hrozné bratrovraždě roku 935 a k masakru nevinného lidického obyvatelstva nacisty. Zároveň však Beyusova instalace poukazuje, jak uvádí kurátoři, na "nedostatečné vyrovnání se s vlastní minulostí, a to zejména v poválečném Německu".

Velkým lákadlem na výstavu jsou díla slavných umělců ze západní Evropy. Jednou z hvězd, která vyzdobila svým monumentálním dílem i pařížský Louvre, je současný malíř Anselm Kiefer. Na výstavě "Fragmenty paměti" je Kiefer zastoupen malbou "Čechy leží u moře" (1995), která je svou tematikou typicky kieferovsky protiválečná a je inspirována stejnojmennou básní Ingeborg Bachmannové z roku 1964. Dílo údajně odkazuje i k poválečným odsunům německého obyvatelstva ze Sudet, pro které je návrat stejně absurdní, jako tvrzení, že by Čechy omývaly mořské vlny.

Jeden z nejdražších umělců současnosti, Gerhard Richter, je na výstavě zastoupen svým šedivým "Zrcadlem", které z různých úhlů odráží krásnou architekturu barokní jízdárny, návštěvníky samé i další díla na výstavě. Jedná se o jakési novodobé memento mori, které ukazuje na naše částečné, útržkovité povědomí o minulosti. Podle toho, z jakého úhlu se na dějiny díváme, objevujeme vždy novou perspektivu, podobně jako na skle, odrážejícím předměty a lidi ve své neurčité šedi.

Dalším zastavením je průhled z okna přímo na svatovítskou katedrálu, takže autoři výstavy do svého konceptu obratně využili i přímo architekturu. Ze současných uměleckých děl na výstavě mne nejvíce zaujala instalace Magdaleny Jetelové "Vyhnání", sestávající z fragmentů lidských chodidel v nadživotní, monumentální velikosti, které jsou zachycené v běhu. Jetelová reaguje na svou rodinnou historii, když v roce 1985 emigrovala do z komunistického Československa do západního Německa.

Na výstavě vidíme vedle sebe vystavené gotický, manýristický a současný, minimalistický "relikviář", který je dílem britského umělce Edmunda de Waala a připomíná osud židovské rodiny Camondo, která byla celá vyvražděna v Osvětimi. Stejný umělec je autorem "Nádob vzpomínek", na kterých jsou vyryty pasáže z Rilkových "Elegií z Duina" (1923). Rilke podle de Waala reprezentuje mnohonárodností kosmopolitní společnost Prahy před hrůzami nacismu a komunismu.

Na výstavě nechybí díla slavného fotografa Josefa Koudelky, který se zabýval problematikou zdi apartheidu mezi Izraelí a palestinskými územími. Všímá si, jak stálo na jednom pouličním nápisu, že, "jedna zeď vytváří dvě věznice". Tyto vzpomínky mu bolestivě připomněly život za "železnou oponou" v době studené války.

Pozoruhodné je dílo Edmunda de Waala, ve kterém tradiční japonskou technikou kintsugi nechal slepit porcelánové talíře z míšeňského porcelánu, které byly rozbité během bombardování Drážďan.

V poslední části výstavy je video Juliana Rosefelda, který v postapokalytických vizích zobrazuje skupinu vědců, zkoumajících v pusté krajině zachovalé antické památky i rozpadající se industriální architekturu.

Nebudu zde detailu rozebírat všechny středověké relikviáře z pokladnice, které však jsou velmi krásné. Spíše bych ještě poukázal na dvě díla, která se nachází na empoře, na kterou mnoho návštěvníků úplně zapomíná.

Je tam vystaven obraz od slavného britského malíře Francise Bacona, zobrazující papeže v silně expresivním podání, když jej zobrazil v naprostém duchovním rozkladu. Toto dílo je konfrontováno s videem Marka Wallingera "Práh do království" (2000), které zobrazuje za zpěvu skladby Gregoria Allegriho Miserere mei, Deus cestující vycházející z odletové haly londýnského letiště.

Poslední místo výstavy, které bych chtěl zmínit, je skutečná "knihovna", která odkazuje k bohaté evropské historii. Knihovny jsou totiž důležitými místy paměti, které autoři výstavy nemohli opomenout.

Z hlediska architektury bych výstavě vytkl určitá slepá místa ve formě prázdných zdí. Možná kurátoři nechtěli prostor přehlcovat a dát prostor i k vlastní kontemplaci diváka, ale zdá se mi, že prostor jízdárny nebyl dostatečně využit (viz foto). Na druhou stranu chválím dojemné téma výstavy, které usiluje o širší společenský i etický přesah. Jedná s o výstavu vystavěnou na osobních příbězích, které by bylo škoda v současných zhoršujících se celosvětových politických podmínkách pominout.