Texty z roku 2023

Walter Womacka (1925 - 2010) 

Jedná se o měděný reliéf nazvaný "Der Mensch überwindet Zeit und Raum" (Člověk překonává čas a prostor) z roku 1971, který najdete na Domě cestování (Haus des Reisens) na Alexandrově náměstí v Berlíně (od roku 2015 je kulturní památkou).

Děkuji za doplňující informace Goethe-Institutu Praha.

Antonín Chitussi

Zajímavá výstava Andrese Serrana v DOXU v Praze

Zajímavá výstava klasika. V českém kontextu však vyzní jinak než v Americe. Zatímco v USA bylo kontroverzní vystavit krucifix v moči, tedy antikrucifix, v naší ateistické společnosti je spíše problém vystavit krucifix jako symbol víry. A co se týká Serrana, tak pro něj to byla spíš afirmace víry, protože správně pochopil, že Bůh bude mít radost spíše když sám pro sebe zkritizuje modlářství a vystaví autentické fotografie bližních (tím mám na mysli ty fotografie bezdomovců v jejich důstojnosti). Opravdu věřícího člověka výstava urazit už dnes nemůže. Spíše se už stala součástí dějin katolického umění (myslím, že silná evangelikální církev v USA nemá tak silný vztah k výtvarnému umění, aby se tím vůbec nějak zabývala). Největším nepochopením Serrana tak asi může být revolta proti víře, s čímž jsem se bohužel setkal. Jeho pochopení a úcta k prostému člověku mi připomněla celou historii, mohu zmínit Caravaggia, který se inspiroval prostitutkami pro své obrazy světců, nebo obrazy Murilla. A kritikou mocných připomene nadčasového Goyu.

Účast v projektu "MICROFOLIE"

V rámci projektu MICROFOLIE v Galerii 35 ve Francouzském institutu v Praze mi byla představena s výkladem francouzského lektora na velkoformátovém plátně následující díla ze sbírek největších pařížských národních muzeí umění:

Louvre:

Aladlammú (ochranný okřídlený démon v podobě býka s lidskou hlavou) - 8. století př. Kristem (Asýrie)

Eugene Delacroix: Svoboda vede lid na barikády, 1830

Alegorie svobody má na hlavě červenou čapku, symbol republiky. Je známa také jako Marianne. V ruce drží francouzskou vlajku - modrá a červená barva symbolizují město Paříž, bílá barva monarchii. Červencová revoluce vedla ke svržení krále Karla X. Za alegorií svobody stojí ozbrojený mladý muž, pařížský "gamin", zástupce buržoazie s vysokým cylindrem a zástupce dělnické třídy. Třetí stav (vedle šlechty a duchovenstva) tehdy nabyl moc.

Georges de Latour: Falešný hráč karet, 1635

Kompozice obrazu je rozložena mezi podvádějícího hráče karet v levé části obrazu, který je ve stínu a ostatní hráče, na které dopadá světlo. Hřích je vyjádřen temnotou a tmavými barvami. 

Musée d´Orsay:

Gustave Caillebotte: Brusiči parket, 1865

Obraz patřící k vrcholům naturalismu, vyjadřuje tvrdou manuální práci dělníků ve velmi realistickém stylu.

Vincent van Gogh: Autoportrét, 1889

Jeden z nejkrásnějších velmi pozdních autoportrétů, které namaloval pouhý rok před svou smrtí. Pozornost jsme věnovali krásným arabeskám v druhém plánu i psychologicky pronikavému pohledu umělce.

Centre Pompidou:

Marcel Duchamp: Fontána, 1917

Dílo, které dodnes mnozí považují za pouhou provokaci, klade otázky o podstatě uměleckého vnímání a estetiky obecně. 

Fernand Léger: Kotouče ve městě, 1920

Umělec se zabýval mechanickým fungováním ve městě, inspirovala ho i železniční signalizace. 

Constantin Brancusi: Spící múza, 1910

Jeden z nejvýznamnějších rumunských sochařů vyobrazil ve své soše spánek. 

Více o Constantinu Brancusim, který aktuálně vystavuje v Praze, se dočtete v recenzi výstavy "Drobné radosti z Rumunska" níže.

Velmi rád jsem si připomněl svá studia dějin umění v pařížských muzeích a diskutoval o devíti významných dílech, s jejichž originály jsem se mohl ve Francii seznámit.

Vstup volný, 10/07 – 04/08 (pondělí-pátek, 14h-16h)
Vstup s rezervací, 07/08 - 04/09

Drobné radosti z Rumunska v Kunsthalle Praha

V Kunsthalle Praha se koná výstava rumunské soukromé sbírky, ve které nalezneme nejslavnější jména umění. Ani si je často nespojujeme s Rumunskem, protože se proslavili v tehdejším uměleckém centru Paříži, avšak přesto byli původem z této země.
Na začátku nás například vítá menší, ale moc pěkný obrázek Arthura Segala "Tažný kůň" z roku 1918. Dokládá Segalův zájem o teorii barev. Pozoruhodností je, že Segal pomaloval expresivním a barevným způsobem i rám obrazu - s touto praktikou pomalovávání rámu obrazu začali již pointilisté a pokračovali v ní i modernisté jako Robert Delaunay.
Klasikem evropského sochařství, kterého zařadil legendární historik umění Ernst Hans Gombrich i do svého průkopnického díla "Příběh umění", je Constantin Brancusi. Ano, i tento přední sochař, o kterém jsme se učili již v základech dějin umění, byl původem Rumun, ačkoliv rekonstrukci jeho ateliéru dnes můžeme obdivovat přímo naproti francouzskému národnímu muzeu moderního umění Centre Pompidou v Paříži. Na pražské výstavě rumunské moderny najdeme například černobílou fotografii "Pohled do ateliéru" z roku 1925, kde rozeznáme i ikonickou sochu "Polibek".
Dalším známým jménem rumunského umění je dadaista Tristan Tzara - na výstavě nacházíme drobnou kresbu tuší na papíře z roku 1917. Můžeme si připomenout, že Tzarův dům v Paříži postavil československý občan Adolf Loos, jenž je v současnosti v naší zemi často vynášen jako zakladatel moderní evropské architektury (v Praze stojí jeho slavná Müllerova vila i další významné památky).
Brassai je na výstavě zastoupen dvěma fotografiemi "Graffiti" 1930 - 1940, které odrážejí dobový zájem o art brut, v českém kontextu dílo například Aléna Diviše a Vladimíra Boudníka. Brancusi má na výstavě i další pěkná dílka: konkrétně hlavu spícího dítka, ještě secesní, připomínající i italského sochaře Medarda Rossa. Dalším, již kubistickým dílem, které je se secesní plastikou konfrontováno, je kresba "Spící múzy" již pod zcela evidentním vlivem afrického sochařství.
Zájem o antroposofismus nacházíme v díle v našich zemích méně známého Paula Neagu (54 lidských buněk - Antropokosmos) z roku 1972, který mi evokuje i našeho Karla Malicha. Lena Constante-Brauner pracuje s látkami, ze kterých vytváří koláže (Léto). Na výstavě je vystaveno mnoho vzácných bibliofilií, expozice tedy není zajímavá jen pro milovníky výtvarného umění, ale i pro zájemce o krásnou knihu. Jedná se převážně o ilustrace k básním Tristana Tzary, které vytvářely úplné špičky západní moderny: Max Ernst, Joan Miró, Yves Tanguy, Henri Matisse či Pablo Picasso.
Další raritou na výstavě je bibliofilie André Bretona a Marcela Duchampa "Le surréalisme en 1947" s plastickým provedením ňadra a nápisem "Priere de toucher" (tzn. s prosbou o dotyk).
Pro mne osobně byl jedním z vrcholů výstavy olej na plátně věhlasného Victora Braunera "Rostliny a zvířata" z roku 1928. Je na něm kočka, která cení zuby, i ptáček v picassovské deformaci, a přesto je obraz svým rukopisem pro Braunera typický, takže nezapře své autorství. Od Brancusiho nacházíme na výstavě i krásnou ilustraci krávy, která je opět součástí bibliofilie.
Jako milovníka abstrakce mne zaujal i dřevěný reliéf Sandú Darié (1954), ve kterém bychom mohli hledat i vzdálenou inspiraci dílem Františka Kupky. Victor Brauner mne ještě velmi potěšil svým malým akvarelem se svou typickou roztomilou obludičkou, dokládající jeho výtvarnou citlivost i vzlet fantazie, a záhadnou imaginární rostlinou.
Na závěr bych chtěl zmínit, že rumunský konceptuální umělec Dan Perjovschi, autor výzdoby naší pražské Národní technické knihovny, na výstavu vytvořil site-specific kresbu na okně "Mír" (2022 - 2023).
Výstavu vřele doporučuji k návštěvě, najdete na ni četná menší, ale velmi pěkná dílka, která Vás mohou inspirovat i k vlastní tvorbě.

Bohuslav Reynek a Susanne Renaud v Petrkově - výstava ve francouzském institutu v Praze

Meditativní kresby Jitky Svobodové vystaveny v Městské knihovně v Praze

Jitka Svobodová patří k takzvané umělecké generaci 60. let, protože svá studia na Akademii výtvarných umění ukončila v roce 1967. Její tvorba bývá často interpretována prostřednictvím německé fenomenologie a zejména díla Martina Heideggera (jehož originální rukopisy jsem měl možnost shlédnout v literárním archivu v Marbachu). Proslavila se totiž rozměrnými meditativními kresbami, ve kterých oslavuje tichý život předmětů o sobě, analyzuje jejich pravou podstatu a bytí. Její velkoformátové kresby, například Míchání, Oči, Ubrusy či citlivé malby stromů působí na návštěvníka meditativním dojmem, avšak obsahují v sobě i poznání, jak složité je poznat pravou podstatu věcí. Barevné odstíny jsou laděné do šeda, občas nacházíme i jemné náznaky tlumené barevnosti. Zajímavé jsou obrazy, ve kterých autorka používá nitě a provázky, aby jimi svou kresbu trojprostorově doplnila. Dostala se tak až na hranu konceptuálního umění a ukazuje svou spřízněnost s dílem Stanislava Kolíbala. Výstava na mne působí kontemplativním, tichým a velkorysým dojmem. V současné krizové době je vítaným pozastavením a retrospektivou do světa věcí o sobě, vede návštěvníka k vnitřnímu zklidnění a k pokoře k mystériu naší existence.

Popularizační výstava "Mistři renesance" v Mánesu není bez odborné zajímavosti

Výstava se zaměřuje na čtyři největší hvězdy italské renesance: Sandra Boticelliho, Rafaela, Michelangela a Leonarda da Vinci a prezentuje jejich díla na velkoformátových reprodukcích.

Od každého z nich jsou na výstavě zastoupena vrcholná díla, jako například Zrození Venuše, Primavera, Rafaelovy Madony nebo reprodukce fresek z Říma. Ačkoliv sebekvalitnější reprodukce samozřejmě nemůže nahradit zcela hodnotu originálu, výstava není bez zajímavosti, neboť například prezentuje motivy ze Sixtinské kaple zblízka, způsobem, jak nejsou běžně viditelné. U reprodukcí olejových obrazů bych snad pouze doporučil, aby příště byly uvedeny i rozměry originálního plátna, například Leonardova Dáma s hranostajem, jejíž originál znám a nachází se v Krakově, rozměrově neodpovídá reprodukci, která je větší. 

Kvalita reprodukcí je celkově uspokojivá, někdy poněkud horší, jindy lepší. Hezky působí například Rafaelova Athenská škola. Na velké reprodukci Proměnění Páně z Vatikánu dobře vyniká i postava mladíka posedlého démonem v pravém dolním rohu, která jinak na malých reprodukcích v knihách zcela zanikne. Ocenil jsem možnost vidět i další velkoformátové reprodukce Rafaelových fresek, které jsou z Prahy hůře dopravně dostupné. Pěkné srovnání nabízí tři vedle sebe visící Madony (z Vídně, Louvru a Florencie). Zde bych chtěl podotknout, že osvětlení na výstavě je vyřešeno dobře. Pozoruhodná je například Leonardova Poslední večeře, která by se dala studovat dlouho - pro analýzu ikonografických detailů a jejich interpretaci prvoplánově ani nemusí být na škodu, že se nejedná o originál. Jak jsem již uvedl, může to být i výhodou, protože originální freska je umístěna dost vysoko a od diváka daleko, Navíc má na její prohlédnutí v Miláně návštěvník vymezeno jen 15 minut. Není tedy lepší podívat se na fresku v klidu a prostudovat její tematiku zblízka? Totéž platí i o originálních Michelangelových freskách ze Sixtinské kaple, které jsou od diváka tak daleko a vysoko, že může z nich ve Vatikánu mít pouhý celkový letmý dojem, na výstavě "Mistři renesance" však je úžasné, když se lze pokochat před Michelangelovou představou Stvoření světa tak, jak je mohl vidět pouze sám Mistr (pomineme-li pozdější restaurátory). Velice pěkně na výstavě vyznívá i Sixtinská Madona, jejíž originál je v nedalekých Drážďanech a znám jej velmi dobře. Kvalitní Leonardovy obrazy z Louvru, včetně proslulé Mony Lisy, jsou na výstavě zastoupeny všechny.

Na obecné rovině jsem vděčný, že se autoři výstavy ujali myšlenky prezentovat kvalitní reprodukce mých milovaných italských obrazů v Praze. Již jako student jsem toužil po tom pracovat s kvalitními reprodukcemi vrcholných uměleckých děl, které mohou do značné míry nahradit radost z originálu a esteticky jej nahradit, díky moderním technologiím i restaurátorsky korigovat, vylepšit či prezentovat v pohodlnější a dostupnější formě. 

Vývoj vztahu astronomie a geologie ve výtvarném umění 19. století a počátku 20. století

František Kupka - Mentis oculis

Nová kniha Karla Srpa o Františku Kupkovi Mentis oculis je koncipovaná jako kaleidoskop esejí o významném zakladateli abstrakce.

Není řazena chronologicky jako například knihy o Kupkovi z pera Miroslava Lamače či Ludmily Vachtové.

Zajímavostí je, že se z hlediska pramenů se Srp opírá o soukromé sbírky jako je Adolf Loos Apartment and Gallery v Praze, sbírka Thordis Moeller v New Yorku či pařížská galerie Minotaure, státní muzea jsou tentokrát v knize poněkud upozaděna.

Z hlediska interpretace Kupkova díla je kniha vysoce abstraktní a široce rozkročena, takže pojímá zcela různá období a styly např. od gotického Mistra z Covarrubias přes Václava Boštíka až k Blinkymu Palermo.

Ačkoliv kniha není řazena přísně chronologicky, začíná významným raným Kupkovým dílem ze sbírek Pražského hradu, totiž Bibliomanem (1896-1897). V této části se Srp zabývá Kupkovým rozpolcením mezi francouzskou radostí ze života a přilnutím k smyslovým radostem na straně jedné a transcendentním uvažováním, pohledem "mentis oculis", čili okem mysli, na straně druhé.

Jsou zde zajímavá srovnání například mezi akty Kupkovými a Klingerovými či expresionismem Ernsta Ludwiga Kirchnera. V této komparaci vychází najevo, že Kupkův malířský temperament je více intelektuální, zatímco Kirchnerův nános barvy je více spontánní a bezprostřední.

Srp samozřejmě připomíná i významnou Kupkovu teoretickou knihu "Tvoření v umění výtvarném". Pozoruhodná je stať věnovaná zelené ploše, barvě, kterou Mondrian zcela eliminoval ze své palety, ale Kupka s ní pracoval. Východiskem pro Srpovy úvahy je obraz "Zelená plocha" z roku 1935 a autor dochází až k interpretaci teorie barev v Kupkově tvorbě, opět na základě známé teoretické knihy. Kupka byl jedním z mála českých malířů, kteří se teorií barev systematicky zabývali (zlomky zájmu o teorii barev nacházíme ještě například i v díle Bohumila Kubišty či Jana Zrzavého).

Zdařilé je srovnání obrazu "Sen" (1909 - 1910) Františka Kupky s obrazem pozdějšího italského futuristy Umberta Boccioniho "Sen - Paolo a Francesca" (1908 - 1909).

V oddíle knihy Stavby bez kamene je věnována pozornost komparaci Kupkových obrazů (zejména "Filosofická architektura", 1913 - 1922) s domy Adolfa Loose, Theo van Doesburga i Josefa Gočára (kostel sv. Václava v pražských Vršovicích, 1923). Nechybí příloha s texty filosofa Bernarda Bolzana.

Klenoty současné malby vystavené v Letenských sadech

V pavilonu Expo 58 v krásných pražských Letenských sadech lze v současnosti obdivovat i díla významných současných českých umělců.

Můžeme vidět například dílo Tomáš Rajlicha, který se po studiích na pražské Akademii výtvarných umění vydal do Nizozemí, kde se v kulturních kruzích prosadil a stal se profesorem. Jeho abstraktní malba, v níž je pigment strukturálně nanášen, může připomenout i vývoj amerického umění 2. poloviny 20. století, díla umělců jako Jasper Johns či Mark Rothko.

Pozoruhodnou postavou české grotesky a expresivní malby je Michael Rittstein, který ve své úžasně veselé, radostné a pestré malbě "Nad pastvinou" (2010) zavzpomínal na své oblíbené vzory Josefa Ladu a Ondřeje Sekoru (v malbě je vtipně začleněn i Ferda Mravenec). Zcela odlišná svým stylem je malba Jiřího Anderleho, který fascinuje svou bravurní malířskou linkou. Anderle se seznámil s figurálním mistrovstvím starých mistrů, využívá však i médium asambláže, jejíž pěknou ukázku představuje právě obraz "Nostalgický poetikon 93" z loňského roku (2022).

Na první pohled nezaměnitelné a originální je dílo Jiřího Georga Dokoupila, který své obrazy vytváří z obrovských mýdlových bublin. Na výstavě v Expu je zastoupen i malíř Jan Gemrot, který ve své malbě "Krize identity" teprve z letošního roku 2023 zkoumá psychologické aspekty lidské duše. Tematicky i výrazově odlišný obraz "Částečné zatmění II." Zdeňka Trse navazuje na modernistickou fascinaci populární astronomií, která okouzlila již Kupku. Náš exkurz do současné malby vystavené aktuálně v Letenských sadech zakončeme velkolepým finále – obrazem etablovaného umělce Jana Mikulky "Zátiší s blumami (2022)". Malby Mikulky jsou velkolepou oslavou naší doby. Ve svém verismu předčí i umění zátiší holandských mistrů doby baroka. Za svůj mimořádný talent umělec dokonce získal prestižní cenu BP Portrait Award v Londýně. Mikulkovo dílo galerijních kvalit se při své aktuálnosti již stává i součástí kánonu nejnovějších dějin umění.

Termín aukce: 19. března 2023 od 16 hodin

Místo konání aukce: Výstavní síň Expo 58 ART, Letenské sady 1500/80, 170 00 Praha 7

Předaukční výstava v Expo 58:
18. února - 18. března 2023 (Po – Ne 10:00 - 18:00)
19. března 2023 (10:00 - 15:30)
otevřeno denně včetně sobot, nedělí a svátků

Důležitý obraz Karla Černého vystaven v pavilonu Expo 58 Art

Po více než půl století je opět možné umění Karla Černého (1910 - 1960) obdivovat stylově v krásném Československém pavilonu EXPO 58 z bruselské výstavy, na které za svého života vystavoval. Tentokrát však již nikoliv v Bruselu, ale v pražských Letenských sadech, kde sídlí prestižní aukční síň Adolf Loos Apartment and Gallery.
Černý nepatřil k umělcům, kteří by měli lehký život. Trpěl osamoceností a bolestmi páteře - proto chodil údajně i hrbatý. Nejprve se vyučil mechanikem, měl však velké nadání a byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde studoval u Jakuba Obrovského. Známý kritik Jindřich Chalupecký obdivoval jeho svébytný talent.
Obraz "Milenci u rybníka" z roku 1951 patří mezi Černého vrcholná mistrovská díla. Umělec v něm vyobrazil v prvním plánu objímající se pár, v druhém plánu vidíme rozlehlou plochu rybníka a ve třetím plánu jsou vidět lesy a vzdálené stavení s červenou střechou. Nad lesem je vyobrazen měsíc v úplňku.
Pevná, stylizovaná linka Černého štětce sumarizuje tvary do obrysů, které mohou připomenout obrazy francouzského malíře Fernanda Légera. Není tomu náhodou, Karel Černý jezdil totiž po skončení 2. světové války do opakovaně Paříže, kde se jistě s Légerovým dílem seznámil. Samotná dvojice milenců je ve tváři značně kubisticky stylizovaná a může připomenout africké dřevěné masky či experimenty Picassovy.
Hlavním námětem romanticky laděného obrazu, který nám může připomenout i první sloky Máchova Máje, je kromě kubisticky tvarované dvojice až abstraktní monochromní modř rybníka, nad níž se hypnoticky vznáší měsíc. Využití modré barvy v obraze odkazuje až k abstraktním lyrickým experimentům Yvese Kleina, avšak Černý zůstává věrný figurativní kompozici.
Pozoruhodností je použití písmena Š v signatuře obrazu v levém horním rohu obrazu, které odkazuje na dívčí jméno umělcovy matky Šíchová. Na rozdíl od mnoha umělců, kteří se museli svému dílu věnovat proti vůli svých rodičů, totiž Černý nalezl pro své umělecké nadání u matky pochopení a jeho talent podporovala. Proto se jí později ve svém díle odvděčil tím, že první písmeno jejího jména uváděl za svou signaturu.

Termín aukce: 19. března 2023 od 16 hodin

Místo konání aukce: Výstavní síň Expo 58 ART, Letenské sady 1500/80, 170 00 Praha 7

Předaukční výstava v Expo 58:

18. února - 18. března 2023 (Po – Ne 10:00 - 18:00)
19. března 2023 (10:00 - 15:30)
otevřeno denně včetně sobot, nedělí a svátků

Esej "Okno a jeho význam ve výtvarném umění"

Podíváme-li se na nejstarší architektonické památky zachované na našem území, nacházíme románské rotundy, jejichž drobná okénka připomínají spíše střílny. Není tomu náhodou. Primitivní počátky architektury u nás připomínají, že nejstarší sakrální památky mohly sloužit v případě nájezdů ještě i jako obranná tvrz. "Hospodin je hrad můj a tvrz má" stojí v Bibli a nejstarší románské památky sloužily doslova i jako útočiště.

Velkou změnu zavedl v architektuře až opat Suger v opatství Saint-Denis u Paříže. Vynálezem lomeného oblouku, který umožnil odlehčit zdi a stavět vysoká a rozhlehlá okna, začíná nová epocha propojení uvnitř a vnějšku architektury. Z oken se stávají Biblia pauperum, bible chudých a negramotných, když se na nich začíná rozehrávat nádherné středověké vitrážní umění, vyprávějící prostřednictvím příběhů z Písma svatého prostému lidu, neznalému jazyka liturgie, zbožné příběhy. Vitráže oken a světlo, které skrz ně proudilo, připomínalo i teologická dogmata, jako například neposkvrněné početí Panny Marie.

Ve stejné době jako středověké evropské katedrály vznikají ve východní církvi ikony, které mají představovat jakási okna do nebeského světa. Proto bývají jejich okraje mírně vystouplé a za těmito rámy jakoby nahlížíme do jiné reality.

Vznikem renesance se okna rozšiřují a bývají rámována antickými sloupy, jako je tomu například na nejkrásnějších renesančních oknech na sever od Alp ve Vladislavském sále Pražského hradu. Tyto ornamentální rámy nemají žádný tektonický význam, avšak jsou spíše dekorativního charakteru a zvýrazňují, že tudy proudí do budovy světlo.

Zaměříme-li se na příklad z umění malby, vzniká v renesanci umění perspektivy, které je vynalezeno díky jistému orámování motivu před a za určitou plochou. Jak uvádí František Kupka ve své knize Umění v tvoření výtvarném, Albrecht Dürer například studoval perspektivu na základě mřížky, pomáhající mu převézt třetí dimenzi do dvou dimenzí na malířské plátno. Zajímavou ukázkou perspektivy a trompe-l´oeil, čili matení oka, je portrét mladého muže opírajícího se o rám okna či balustrádu na obraze Tiziana Veccelia. Perspektiva je v jeho době již plně etablována a umělec ji využil k rafinované hře mezi tím, co je na obraze, a tím, co z něj vystupuje vpřed.

Barokní sloh přinesl teatrální hru světel v architektuře, která iluzivně dokázala odlehčit masivní hmoty stavby kupole kostela San Lorenzo. V českém prostředí na hru světel a stínů v prostoru geniálně navázal slavný architekt Jan Blažej Santini Aichl například svou stavbou kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Ždáru nad Sázavou.

V devatenáctém století se objevuje motiv tzv. Rückenfigur, tedy postavy, která nás uvádí do motivu malby. Caspar David Friedrich ve svých malbách opakovaně použil motiv okna, které rozsvěcí denní světlem potemnělé interiéry. Jedním z obrazů, který by se mohl vyložil i alegoricky teologicky, je obraz Žena, dívající se z okna. Podobně, jako denní světlo slunečného dne venku působí až osvobozujícím dojmem, může lidskou duši osvítit poznání vyšších Božích pravd.

Na obraz s Friedrichovou Rückenfigur u okna reagoval pravděpodobně i španělský malíř Salvador Dali, avšak jedná se spíše o magrittovskou hru okna v "okně" obrazu než o metafyzickou alegorii. Právě belgický malíř René Magritte vytvořil jednu z nejvtipnějších scén rozpouštějící avantgardně malovanou krajinu v přírodě skutečné. Slova Františka Kupky, proč má moderní malíř malovat stromy, když může hezčí než na plátně obdivovat v realitě, přetavil do obrazu. Tuto myšlenku nacházíme však i v modernistické architektuře - například vila Mueller v pražských Střešovicích od architekta Adolfa Loose obsahuje rovněž jakýsi imaginární architektonický rám, kterým prostě ukazuje, že i realita krajiny může být sama o sobě skvělou estetickou podívanou.

Na téma středověkých vitráží gotických katedrál navázal ve své tvorbě však hlubokomyslně česko-francouzský malíř František Kupka, který s oblibou maloval lom barevného skla ve světle. Podobně jako u Friedricha je jeho umělecké hledání spirituální a sliboval si od své malby okna hlubší poznání duchovní reality.

Hru mezi dějem odehrávajícím se na ploše plátna a vstupujícím iluzívně do naší reality zobrazil španělský malíř Francisco Goya ve svém obraze společnosti na balkóně. Spojnicí mezi "oknem obrazu" a naší prožívanou tělesností mimo plátno je pouze mříž, o kterou se opírá dáma sedící v prvním plánu. Na Goyův obraz s největší pravděpodobností navázal slavný francouzský malíř Edouard Manet, který rovněž vyobrazil společnost na balkóně. Místo Goyi, který však iluzivně naznačil tři plány, je Manetova malba více plošná. Inspiraci pro to mu bylo umění japonského dřevorytu. Přesto však u francouzského okna nacházíme o plán více - na reprodukci se často ztratí, že v originále se v temném pozadí okna nachází ještě další chlapecká postava.

Vraťme se k antropomorfismu oken v architektuře. V manýrismu vytvořil architekt Federico Zuccaro zajímavou vizuální a plastickou hru na fasádě, když okno orámoval obličejem tak, že jeho plocha vytváří ústa. Není však logičtější okno na fasádě považovat spíše na oko domu? Patrně tímto způsobem uvažoval kritik, který Loosův obchodní dům Salatsch ve Vídni, postavený s okny bez okenních říms, nazval "domem bez obočí". O několik dekád později vzniká v nedalekém Brně vila Tugendhat, ve které architekt Miese van der Rohe zcela potlačil členění fasády mezi stěnu a okno, když vybudoval celou skleněnou stěnu, propojující vnitřek vily s přilehnou okouzlující zahradou. Na hmatatelně blízké propojení přírody a interiéru poté navázali v padesátých letech například stavitelé československého pavilonu pro bruselské expo 58.

Petr Wittlich uvádí, že okna svítící na přeslavném Munchově obrazu Bouře z Metropolitního muzea v New Yorku (byl vystaven v Praze u příležitosti stého výročí mistrovy výstavy v Praze v roce 1905), evokují, že mistr chtěl svítícími nánosy barvy oken v potemnělé krajině jakoby prorazit plátno malby.

Tím by ovšem ukazoval cestu radikálnímu gestu Lucia Fontany, který monochromní plátna prořezával. Naskýtá se otázka, zda není rozříznutí plátna ironickou negací staletých pokusů malířů vytvářet z plochy obrazu iluzívní prostor čili okno do jiné reality. V tomto smyslu, proražením určité plochy, připomínají Fontanovy pokusy i obraz Ultimo Baccio, čili poslední polibek, zobrazující okno vagonu.

Pomineme-li význam okna v architektuře, který je natolik zásadní, že by o něm bylo možné psát ještě dlouho, právě vyobrazení okna v dopravě nabízí v období modernismu nový inspirační zdroj. Umělci mluví o pohledu z okna vlaku jako o filmovém plátnu. Krásný je i obraz zachycující cestující hledící na jezero Lago Maggiore z lodi. Fenomen cestování zachytil i Kupka ve svém obraze Okna z dostavníku na moře a Kubišta v obraze Cestujících třetí třídy. Zde okno zůstává zcela černé a umocňuje nehostinnou tmu venku. Tísnivý pocit lidí v kupé je tak ještě umocněn.

Posledním typem průhledu do jiného prostoru či jiné reality bych se chtěl zabývat v souvislosti s obrazem Kazimíra Maleviče "Černý čtverec na bílém pozadí". Malevič byl ovlivněn malbou tradičních ikon, o kterých jsem se zmiňoval v eseji výše a který znamenal zázračné zjevení malby na malířském plátně čili acheiropoieton, vyhotovení malby pouze spirituálně bez rukou.

Snad nebude považováno za rouhání, uzavřeme-li esej na téma "okna" ve výtvarném umění obrazem od Hynka Martince "Every generation has its own revolution", ve kterém vyobrazil vypnutou obrazovku počítače.

Jedná se možná o jiný druh okna než jsme analyzovali u Maleviče, o průhled do znalostní, informační a digitální vědomostní kultury dneška. V obraze Hynka Martince si však zachovává i svůj spirituální, ne-li spiritistický, náboj.

Umění Giorgia Morandiho vystaveno v Estorick Collection v Londýně

Výstava Gregora Hildebrandta v Kunsthalle Praha

Brno