Projekt Louvre:

Jean-Antoine Watteau: Odplutí na Kythéru, 1717

Obraz "Odplutí na Kythéru" nejvýznamnějšího představitele francouzského rokoka, Antoine Watteaua, vychází z noblesních divadelních slavností fête galante. Obsahuje již míru uvolněnosti a živosti, kterou předchozí frankfurtská verze obrazu, vycházející z motivu tradičních tanců, postrádá.

Na obraze vidíme průvod milujících se párů, kteří nasedají na bárku, aby odjeli na ostrov lásky Kythéru. Není však vyloučeno, že se společnost již na ostrově nachází a odplouvá z něj. V pravé části obrazové kompozice je totiž socha bohyně lásky Venuše.

Obraz zaujme svými krásnými odstíny růžové, světle zelené a azurové. Historikové umění si povšimli, že Watteau se seznámil s uměním Rubensovým a že krajina v pozadí připomíná atmosférickou perspektivu Leonarda da Vinci. V díle se tudíž hezky snoubí italská a vlámská výtvarná inspirace.

Co se týká námětu obrazu, mohl by vyjadřovat pomíjivost lidského štěstí, které je naznačeno procesem připlouvání či odplouvání na ostrov lásky.

Watteau byl podle historiografů chatrného zdraví a bál se smrti. Je zajímavé, že ačkoliv vyobrazoval radosti života (francouzský "joie de vivre"), mají jeho obrazy často nádech lehké melancholie, která odráží jeho citlivý charakter.

Obraz "Odplutí na Kythéru" bychom tak mohli považovat za jakousi životní alegorii, která předjímá v baroku velmi oblíbené téma dočasnosti a efemérnosti lidského pozemského štěstí. Ačkoliv se protagonisté obrazu zdánlivě řídí latinským heslem carpe diem (užívej přítomného okamžiku), obraz obsahuje pozoruhodný transcendentální nádech, který poukazuje na křehkost krásných okamžiků.

Výtvarný odkaz Antoina Watteaua měl vliv i na pozdější vývoj francouzského umění, na dílo romantického malíře Eugena Delacroixe, impresionisty Edouarda Maneta či dokonce Pabla Picassa.

Za českého Watteaua lze považovat malíře galantních scén Norberta Grunda.

Caravaggiova "Smrt Panny Marie" (1601 – 1602)

Obraz momumentálního formátu (369 x 245 cm) patří k přelomovým dílům nejen v rámci Muzea Louvre, ale celých dějin evropského umění.

Umělec, který byl znám svým nevázaným životem, vyobrazil smrt a její oplakávání velmi realistickým, až veristickým stylem a způsobil skandál. Karmelitáni z Trastevere v Římě obraz museli odmítnout, protože se nad takovou až vulgární scénou nedalo duchovně meditovat.

Panna Marie, kterou obklopují apoštolové, je osvícena nepřirozeným, téměř reflektorickým světlem. Je patrné, že okamžik je emocionálně velmi silný, neboť protagonisté obrazu si kladou před tvář ruce, aby si utřeli své slzy. Chybí náznak naděje, místo andělské bytosti je v horní polovině obrazu velká dekorativní červená draperie. Celá scéna je pozemská, nenacházíme žádný odkaz k transcendentnu (pokud za něj nebudeme považovat nepřirozené osvětlení scény).

Obraz, který se ve své době vymykal konvencím, byl namalován mužem, který zabíjel a unikal před zákonem. Jeho umění však obsahuje pozoruhodnou citovou intenzitu. Můžeme si před obrazem tudíž i klást otázky o vztahu umění a překračování etických norem. Tento oltářní obraz dokládá, že mnoho umělců v průběhu historie opouštělo klasické ideály, aby se více přiblížili každodennímu prožitku prostého člověka.

Zajímavé je, že výrazně červená barva, symbolizující lásku, se na obrazu vyskytuje na oblečení mrtvé Panny Marie a zároveň na draperii, která všechny postavy na obraze přesahuje. Možná by se mohlo říct, že apoštolové oplakávají mrtvé tělo svaté (všechny pohledy směřují na ni), zatímco nebeský těšitelský červený plášť se již vznáší nad jejich hlavami.

Tizianova "Večeře v Emauzích" (1535)

Obraz zachycuje okamžik, kdy Ježíš večeří již po svém vzkříšení s učedníky a dává se jim při lámání chleba poznat.

Malba, obsahující hluboké teologické mystérium, působí na diváka bezprostředním, až divadelním dojmem, jako bychom se dívali na jeviště se skutečnými postavami.

Kromě postav apoštolů, kteří v sobě odráží hluboké emoce, je malba oslavou luxusu a bohatství benátské kultury období vrcholné renesance. Gesta protagonistů obrazu však nejsou přehnaně teatrálně exaltovaná, jak to známe z ikonické Caravaggiovy kompozice stejného námětu, která může být považována až za vulgární. Postavy si zachovávají svoji zdrženlivost a vznešenost, která odpovídá noblese svatých.

Obličeje postav působí reálně a obsahují charakteristické rysy, které navozují pocit skutečnosti. Idealizace je nejvíce patrná v obličeji Ježíše, jehož tvář téměř vyzařuje nadpozemské světlo.

Oproti tomu oblečení postav zjevně odpovídá více obchodu s luxusními látkami, se kterým se Benátčané 16. století pyšnili, než prostému prostředí ve kterém se Ježíš a jeho následovníci pohybovali. Tizian pochopitelné maloval pro vkus bohatých mecenášů a chtěl reprezentovat přepych před papežem v kombinaci zářivě fialové a nebesky azurové barvy Ježíšova pláště a v akcentech svítivě žluté, zelené i červené. Jen ubrus je sněhobílé barvy a vyjadřuje božskou čistotu tohoto epochálního okamžiku v dějinách spásy.

Pod stolem je zobrazena v konfrontaci kočka a pes, které možná symbolicky odkazují na křesťanskou dialektiku dobra a zla. Je však možné je chápat také jako anekdotu, vnášející do obrazu humor, vtip a odlehčení, která přenáší komickým rozměrem mystické pravdy blíže k obyčejnému člověku.