Výstava inspirovaná slavnou biografickou knihou Karla van Mandera (1548 – 1606)
Olomoucké Muzeum umění připravilo krátkodobou výstavu (9. 10. 2025 - 11.1.2026), která je inspirována "Knihou malířství" nizozemského teoretika, básníka a malíře Karla van Mandera (1548 – 1606).
Mander bývá nazýván také "Vasarim severu", neboť sepisoval životopisy umělců, podobně jako italský malíř, teoretik a životopisec Giorgio Vasari (1511 – 1574).
Výstava začíná velmi pěkným Manderovým obrazem "Triumf lásky" (1602), který se kdysi nacházel ve sbírkách císaře Rudolfa II. a nyní je v majetku zámku v Duchcově, kde jej možná mohl vidět i slavný svůdník Giacomo Casanova. Obraz sestává z dolní části, kde vidíme sochu Amora nesoucího plamen, a z horní částí kompozice, kde je vyobrazeno množství milujících se aktů. Obraz je typickým reprezentantem manýrismu v malířství.
Přímo u obrazu vidíme ve vitrínách i bohatě ilustrované vydání Vasariho Životů (Le vite de piu eccelenti pittori, scultori et architetti) z roku 1568, z majetku Arcibiskupství olomouckého a Muzea umění Olomouc. Vasariho kniha je kromě incipit otevřena na dvojlistu, kde vidíme podobiznu nejslavnějšího sochaře renesance "Michelagnola Buonarotiho Fiorentina".
Tento Manderův literární vzor je vystaven vedle jeho knihy z Vědecké knihovny v Olomouci "Het schilder boeck", popisující životy umělců severu a je rozevřen na straně věnované významnému malíři severského manýrismu "Bartholomeu Sprangherovi", který byl rovněž Michelangelem ovlivněn.
Velmi pěknou zápůjčkou z drážďanských státních uměleckých sbírek je maličký oltářík, určený k osobní devoci, z okruhu významného malíře Rogiera van der Weydena (1460/70). Ačkoliv se podle historiků umění nejedná o dílo ze štětce samotného mistra, chtěl bych vyzdvihnout jeho detailní propracování a velkou řemeslnou kvalitu a emoční hloubku. Na kříži vidíme Ježíše a po ním truchlící. Pozoruhodností je duha naznačená v druhém plánu obrazu nad krajinou, která symbolizuje smíření Boha s lidmi. Jedná se tedy o vyobrazení naplnění slov Starého zákona Ježíšovým ukřižováním.
Ačkoliv se na výstavě nachází mnoho krásných obrazů, chtěl bych zmínit, že jejich kvalita dosti kolísá. U oddílu výstavy, který je věnován dílu Albrechta Dürera, mne tudíž zaujaly nejvíce grafické listy z Moravské galerie v Brně: slavný mědiryt Melancholie a Madona s opičkou.
Mezi obrazy přesvědčivé kvality patří portrét dánského krále od Quintena Massijse, který drží v ruce krásný červený karafiát a na hrudi se pyšní řádem zlatého rouna.
Z děl zastupujících Hieronyma Bosche mne nezaujalo nejvíce vyobrazení pekelných muk, kterými se proslavil, ale obraz jeho následovníka, asi Gielisa Panhedela, ze sbírek státního zámku v Opočně. Jedná se o motiv "Dvanáctiletého Ježíše v chrámě" (kolem 1550). Tváře učených i Ježíše a celá malba je velmi jemná. V druhém plánu je vidět sloup, na kterém je Mojžíš s deskami desatera. Pod ním je dvanáctiletý Ježíš. A úplně v předním plánu obrazu je iluzivně zobrazena velká velmi detailně propracovaná můra, která možná odkazuje na budoucí Ježíšovu smrt.
Za velké pozitivum olomoucké výstavy považuji četné zápůjčky ze zámeckých galerií. Komentované prohlídky na zámcích probíhají v jiném stylu, než by si milovník a znalec umění přál. Průvodce žene skupinu lidí, často rodiny s dětmi, kteří na zámek jdou jen z nudy, a není žádný čas na kontemplativní zastavení v tichu před jednotlivými díly. Jak ukazuje výstava v Olomouci, mnoho kulturního dědictví v naší zemi se tak nevyužívá správně. Teprve v muzeu, kde může každý před obrazem strávit libovolně času a meditovat, může obdivovat krásu obrazů a detaily, které by mu na hektických prohlídkách s průvodci často unikly.
Dalším umělcem, zastoupeným na výstavě je Pieter Coecke van Aelst, můžeme se radovat z jeho "Poslední večeře" (1528), která nám může připomenout slavnou Leonardovu fresku. Učedníci kolem Ježíše dramaticky gestikulují a na dvou iluzivních reliéfech na zdech za Ježíšem vidíme vyobrazení ze Starého zákona: Davida s hlavou Goliášovou a Kaina a Ábela.
Herri Met de Bles, kterého bychom také nalezli v Manderových "Životech", má na výstavě "Krajinu s pašijovými scénami" (1550), která zaujme kvalitním detailním vyobrazením scén Nového zákona shloučeným v jakýsi renesanční "komiks", s motivem oplakávání Ježíšovy smrti, jeho kladení do hrobu a ukřižování.
Velmi detailně propracovaná je také malba od následovníka Herri Met de Blese, zachycující sv. Onufria (1. pol. 17. století). Onufrius byl poustevník, který žil v egyptské poušti ve 4. století po Kristu.
Muzeum umění připravilo k výstavě velmi poutavého digitálního multimediálního průvodce, ve kterém je možné volit mezi variantou kurátorského výběru a dětské či detailní prohlídky. Muzeum se tak zařadilo mezi špičku ve vývoji muzejních technologií a dovolil bych si tvrdit, že přestihlo ve svém vývoji i Prahu.
Mezi kurátorský výběr děl ve virtuálním průvodci byl zařazen i manýristický obraz "Paridův soud" Jakoba de Backera (před 1600) z majetku zámku v Českém Krumlově.
Osobně mne zaujal více obraz sv. Jeronýma od Joose van Cleve (1528), který nese v druhém plánu nápis "HOMO BULLA" poukazující na pomíjivost našich pozemských životů. Sv. Jeroným přeložil Bibli do latiny a ukazuje svou levou rukou na lebku. Pravou ruku si přitom klade na své čelo. Jedná se o pozoruhodnou kompozici "memento mori" z majetku Moravské galerie v Brně. Avšak Joos van Cleve je pravděpodobně i autorem velmi smyslné kompozice "Mona Vana Nuda" (polopostavy ženy s obnaženým poprsím) z 2. čtvrtina 16. století, která je pozoruhodná falešnou signaturou samotného Leonarda da Vinci. Obraz se nachází ve sbírkách pražské Národní galerie. Výstava nabízí také vzácnou příležitost porovnat dvě madony od Joose van Cleve ze Správy Pražského hradu a ze Szépmüvészeti Múzea v Budapešti.
Zaujala mne kopie kresby Pietera Bruegela, zachycující Hlavu muže s vypouklýma očima. Připomněla mne slavnou knihu "Příběh umění" Sira Ernsta Hanse Gombricha, který obdivoval bezprostřednost Brueghelových kreseb. Je zvláštní, jak Brueghel ve své době dokázal mistrně zachytit pohnutý psychický stav.
Hnutí devotio moderna, transpozice biblických motivů v obyčejný každodenní život, je znát ze "Svaté rodiny" Franse Florise (1552), obrazu, který jsme zvyklí vídat v kroměřížské zámecké obrazárně.
Milým překvapením na olomoucké výstavě jsou četné zápůjčky nejen z českých zámeckých galerií, které jsem zmiňoval již výše, ale také z významných zahraničních galerií, například z Muzea krásných umění v Budapešti či slavných drážďanských uměleckých sbírek.
Kresba "Poslední soud" Maartena van Heemskercka (40. léta 16. století) z budapešťského muzea byla ovlivněna známou kompozicí Luca Signorelliho v Orvietu (1499).
Anthonie Blocklandt van Montfoort zobrazil krásný akt ve své kompozici s antickým námětem "Venuše odzbrojující kupida" (1580). Svým esovitým kánonem mírně protáhlého těla se obraz opět řadí do stylu malířského manýrismu.
Karel van Mander zmiňuje ve své knize smysl pro humor malíře Gillise Mostaerta, který vyobrazil sv. Rodinu na útěku do Egypta v nevěstinci (70. léta 16. století). Velmi pěkným drobným dílkem je Zátiší s květinami, ulitou a hmyzem od mého oblíbeného Jorise Hoefnagela, jedná se o kvaš a temperu na pergamenu, který byl zapůjčen ze soukromé sbírky.
V této části výstavy se již dostáváme k nejslavnějším "rudolfínským" manýristům. Jedním z nich je Bartolomeus Spranger, který je zastoupen erotickými kompozicemi "Venuše a Adonis" (1607) a "Křesťanskou Pravdou vítězící nad Časem" (1600).
Velmi se mi líbily mědiryty Hendricka Goltzia, zachycující ilustrace k Ovidiovým Proměnám a dokládající vytříbený vkus olomouckých arcibiskupů. Dojemný je i modlící se král David, který je zobrazen jako předchůdce Ježíše Krista (v pozadí v druhém plánu kresby vidíme na hoře beránka).
Z žánru portrétu svou živostí určitě zaujme Podobizna ženy od Michiela van Mierevelta (1610 – 1630) ze státních uměleckých sbírek v Drážďanech.
Dalším manýristou, který je propojen s osobností uměnímilovného císaře Rudolfa II. Habsburského, je Hans von Aachen, který nadchne svým obrazem, namalovaným v pouhých dvacetidvou letech: mám na mysli slavnou kompozici "Dva smějící se mladíci" (1574). Ve skutečnosti se však jedná o autoportrét umělce a jeho odrazu v zrcadle, který se proslavil svou emoční intenzitou a bezprostředností. Od stejného mistra můžeme na výstavě vidět více děl, například s motivem Zmrtvýchvstání v malbě i kresbě.
V úplném závěru výstavy je možné vidět "Paridův soud" od Cornelise Cornelisze van Haarlema (1628) z budapešťského muzea krásných umění. Krajiny Davida Vinckboonse (Zalesněná krajina s Tobiášem, 1620) již svým detailnějším vyobrazením přírody a stromů zblízka předvídají baroko. Velmi hezký je "Kermes na sv. Jiří" od stejného autora, kde je zachyceno v detailu velmi živě taneční veselí, ale i opilost vesničanů.
Oddělený prostor výstavy je věnován životům italských malířů.
Závěrem bych chtěl podotknout, že je velkou zásluhou olomouckého Muzea umění, že spolupracuje s významnými českými i středoevropskými muzei a soukromými sběrateli. Bohaté sbírky olomouckých arcibiskupů tak nacházejí své oživení. Kurátoři fundovaně zpracovávají díla a zprostředkovávají je veřejnosti i formou moderních technologií, což je v naší zemi výjimečné a opravdu chvályhodné.
Autor recenze a fotodokumentace: Mgr. David Bareš, historik a teoretik umění