Duch místa v obrazech Václava Špály

Životopisný náčrt

Národní umělec Václav Špála se narodil 24.srpna 1885 ve Žlunicích u Nového Bydžova. Otec byl cihlářským mistrem. Už v nejranějším dětství Václav hodně kreslil. V mládí se mu stali uměleckými vzory Josef Mánes a Mikoláš Aleš.

Roku 1899 nastupuje do školy uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Posléze navštěvoval v Praze soukromou krajinářskou školu Ferdinanda Engelmullera. Neúspěšně se ucházel o studium na UMPRUM. 1903 byl přijat na AVU. Zde se také setkal s většinou souputníků své silné umělecké generace jako např. E. Fillou, B. Kubištou, A. Procházkou, V Benešem, W. Nowakem a O. Kubínem. Nevyhovoval mu však akademický postimpresionistický duch malby, a proto školu opustil.

Mezi léty 1907 - 1910 pobýval v Dubrovníku, kde si léčil tuberkulózu. Návštěva Paříže roku 1911 měla dalekosáhlé následky pro další tvorbu. Roku 1909 vstupuje do SVU Mánes, 1911 přestupuje do Skupiny výtvarných umělců a roku 1912 se vrací zpět do Mánesa. Následující rok absolvuje cestu po Itálii.

Roku 1915 nastupuje do vojenské služby v Uhrách. Z této doby se dochovaly ve Špálově zápisníku některé básně v próze s protiválečným obsahem.

Od roku 1918 se Špála účastní všech výstav skupiny Tvrdošíjných. Ve dvacátých letech pobývá ve středních, východních a jižních Čechách, kde vznikají obrazy tzv. zeleného období.

Roku 1946 umírá a zanechává za sebou rozsáhlé dílo.

Dílo

Výtvarný odkaz Václava Špály nelze zařadit do žádného konkrétního směru.

Počátky tvorby jsou silně ovlivněny expresionismem, zejména vlivem silného uměleckého vzoru norského malíře Edvarda Muncha. (Autoportét ve žlutém klobouku 1909, NG Praha - vliv Munchovy výstavy 1905).

Po cestě do Paříže se začíná tvarovat osobitý Špálův rukopis ovlivněný fauvismem a kuboexpres. P. Cézanna. V obraze Venkovanky (1912, NG) už nalezneme typické barevné složení červená - bílá - modrá.

Krajiny z Dalmácie, vznikající v letech 1911 - 1913, jsou charakteristické světlejšími barevnými kompozicemi.

Dalším směrem, kterému se Špála ve své tvorbě přiblížil, je orfismus (Píseň vody, 1919, NG). Během vojenské služby v Uhrách vznikají obrazy temnějších barev. (Uherská krajina, 1918, NG) Kolem roku 1923 se tvorba přibližuje k realitě v obrazech tzv. zeleného období.

Na počátku dvacátých let, v tzv. modrém období, vznikají krajiny hlavně z Pootaví (Na Otavě před bouří, 1929, NG). V 30.letech dochází ke koloristickému uvolnění. Vznikají jásavé kytice pestrých barev.

,,V umění je největší spravedlnost. Každý kaz se tu vidí. Nebuďme falešní, dílo nepřelstíme. Každá náhražka se tu zle vyplácí. Buďme přímí, až asketicky přímí. (...)

Vztahy morální mají veliký význam pro umění, poněvadž podmiňují člověka. Farizej je farizejem i v umění. Růst umění předpokládá také růst člověka, zdokonalovati sebe a síliti lidsky. Větší přísnost k sobě, větší smysl odpovědnosti, větší důslednost - ovšem ne mrtvě puntičkářskou - větší přímost."

Václav Špála, K věci, Volné směry XXVI, 1928 - 1929 (v: použ. lit. (1))

Objektivní rozbor

Obraz Cesta na Lopudu z roku 1915, v majetku Národní galerie.

Technika malby tohoto obrazu je pro Špálův styl typická. Rychlé, rázné tahy štětcem tvoří kubické pojetí prostoru. Barevně je obraz složen z růžové, zelené a modré barvy, zlomených bělobou. Malba je provedena s razancí Špálova výrazu, technikou alla prima. Konečný výsledek malby byl připraven pouze několika linkami v náznacích.

Moravská galerie v Brně vlastní akvarelové vyvedení stejného námětu.

Zdá se, že se mistr zobrazením Cesty na Lopudu zabýval delší dobu, protože existuje další varianta obrazu z roku 1912, dnes v majetku galerie Zlatá husa. Linky na tomto obrazu jsou oblé, až Munchovsky znepokojující. Zároveň je tento obraz proveden i barevně odlišně, je barevně roztříštěnější a pestřejší. Rentgenogram tohoto obrazu nám odhalil, že zde Špála přemalovával v několika vrstvách (na rozdíl od obrazu z roku 1915, kde se omezil na jednovrstevnost - a tím u oleje i nemožnost jakýchkoli oprav).

Tomáš Berger uvádí, že mistr měl tuto versi obrazu ve svém ateliéru při vytváření kubistického pojetí z roku 1915, které bylo tedy jakýmsi rozvedením či přetransformováním daného námětu do jiného tvarosloví (použ. lit. 4).

Obraz Na Otavě (NG) vznikl ve vrcholném období Špálovy tvorby, které se nazývá podle barvy většiny obrazů z této doby ,,modré" (dominantní barvou je zářivý ultramarín).

Špála se v tomto období přiblížil k zobrazované realitě odklonem od čistě kubistického pojetí svých současníků a také počátků své tvorby. Přesto jsou však plátna z této doby snad nejavatgardnějším projevem nejen svého díla v kontextu českých malířů, ale i v měřítku světovém. Milan Knížák srovnává monochromní ultramarínová plátna tohoto období s minimalistickými obrazy Yvese Kleina a uvádí, že Špála byl jeden z prvních umělců, kteří pochopili kouzlo zářivé barvy ultramarínu jakožto samonosného prostředku vyjádření (použ. lit. 4).

Veškeré barevné odstíny na Otavě se tedy přibližují nuancím uvedené modré. Na obrazu nechybí typický svítivě bílý mlýn. Líbí se mi postřeh z katalogu současné Špálovy výstavy, uvádějící, že mlýn není kontrastní pouze barvou, ale v podstatě i tematicky - opuštěný starobylý mlýn (svými rozměry se ztrácející v monumentalitě krajiny) je zvýrazněn jako dílo lidských rukou,osamělé v prostředí panenského pootaví. Spoluvytváří tak na celkový dojem z obrazu, který je až magický.

Technika malby je již výše zmíněná alla prima, pouze výjimečně je první barevná vrstva dotvářena olovnatou bělobou nebo řidčeji i černou.

Podobný pohled na tentýž výsek krajiny u Otavy je zobrazen na plátnu Na Otavě před bouří (NG) vzniklém ve stejném roku jako výše rozebraný obraz, tj. roku 1929.

Základním námětem obrazu tu však není topograficky přesné zobrazení terénu, ale zachycení okamžitého dojmu z atmosféry vzniklé odrazem hustých, kupících se bouřkových mračen od hladiny řeky Otavy. Tahy štětcem byly chvatné a břehy jsou jen linkovitě naznačeny. Na plátně zůstala i zcela prázdná místa. Celé dílo v nás evokuje známé obrazy francouzkých impresionistů, jako například Monetovu Impresi. Špálovo dílo je pro nás svědectvím o bravurním zvládnutí zobrazení vodního povrchu a lomu barev v něm.

Esej

Při jednom z mých prvních důkladnějších setkání se Špálovými obrazy, na výstavě v Českém muzeu výtvarných umění na jaře loňského roku, dýchla na mne ze Špálových maleb velká svěžest a čerstvost. Špálovy obrazy jako by byly magickým nevysychávajícím pramenem vitality a síly.

Počátky tvorby, silně ovlivněné kubismem, charakteristiské energickými tahy štětcem se v letech úplné Špálovy umělecké vyzrálosti ustalují na realističtějším zobrazení, jak je známe z krajin modrého období.

Tak roku 1941, čtyři roky před umělcovou smrtí, vzniká obraz vesnice Pyšely, položené v malebné krajině benešovska. Obraz zobrazuje výhled na vesnici zasazenou do krajiny plné zeleně stromů a čerstvé trávy. Celou krajinu překlenuje blankytná obloha se svítivě bílými obláčky. Celé plátno na mě působí relativně klidně, srovnám-li ho s rozrušenými tahy na malbě Otavy před bouří. Přesto se však Špála nezapře - hbitost, kterou zobrazil svítivé červencové beránky, když vedle sebe kladl pastózní vrstvy běloby, svědčí o klasikově výrazivu. I zde by bylo možno citovat slavnou umělcovu větu: ,,Nemaluji krajinu, ale sebe."

Objekt krajiny, jakkoli je daleký kubistické formě Špálova mládí, je přetaven viděním mistrova oka a zároveň je toto ,,vidění" vyjádřeno fenomenem ruční malby, mysteriem největšího formátu.

Sám Špála vyznává se v článku K věci: ,,Umění je tajemstvím..."

Když jsem se před psaním tohoto eseje vypravil do Pyšel ve snaze co nejblíže porozumět umělcovu uchopování skutečnosti a její interpretace, bylo slunné jarní ráno. Vyšel jsem na kopec, v jehož blízkosti leží obecní hřbitov, a pozorně vnímal rozhled do krajiny. Pyšely ležely přede mnou ,,jako na dlani", obklopené zelení jarní krajiny mírně zvlněné Vlašimské pahorkatiny. V dálce na horizontu se modraly siluety vzdálených hor, které se rozplývaly v ostré záři dopoledního slunce. Sedl jsem si na prkennou lavičku zastíněnou stínem vzrostlé lípy a rozhlížel jsem se po okolí. Uvědomil jsem si, čím se mé setkání s tímto místem liší od návštěvy Špálovy - především tím, že Špála se k obrazu, který se mu naskytl, postavil tvořivě - nejprve v prostoru své mysli a pak vyjádřením této své vize. Kolik zkušeností a podobných obrázků v sobě asi nosil, když přistoupil k realizaci tohoto díla!

V souvislosti s velkými slavnými plátny především tzv.,,modrých krajin" vyznívá toto dílko na výstavě relativně skromně. Jakoby v tomto plátnu Špálovi nešlo o ponoření se do nějakého velkého experimentu a malířského dobrodružství. Dovedu si živě představit, jak Špála po dobrém obědu se svými přáteli či známými - třeba umělecky vůbec nezainteresovanými - vyrazil do plenéru, aby jim prostě jenom ukázal, jak maluje...

Oproti tomu obraz typu Na Otavě před bouří působí na mě silně vzrušivě. Jako by z něj byl cítit chvat, se kterým se mistr narychlo připravuje na okamžik - který se mu buďto zobrazit podaří nebo nikoliv. Cítím z tohoto plátna dobrodružství malby, kterému se mistr zcela poddal - ponoření se do akce tvoření, v úplné koncentraci podivuhodné spontánnosti... Připomíná mi to myšlenku, kterou jsem kdesi slyšel, snad je Boudníkova, a to, že malba se nesnaží zachytit realitu (to by mohla být nahrazena fotografií), ale je svědectvím postupně za sebou nastupujících a odeznívajících citových vzruchů a psychických stavů. - Možná jiné vyjádření Špálova: ,,Nemaluji krajinu, ale sebe." Zdá se mi, že toho hluboké ponoření se do tajemství vzniku, které cítím z obrazu jako Na Otavě před bouří, mi dává jistotu umělcovy vysoké angažovanosti. - Odsud potom pramení má důvěra v opravdovost obrazu. A částečně možná i víra, že zažiji podobnou katarzi, jakou asi prožívali staří Řekové po shlédnutí klasické antické tragédie.

,,Oddejte se cele svému vnitřnímu hlasu, jako by vás nějaká neznámá síla vedla k zrození nového díla. Mnohdy se až zaleknete přísnosti, drsnosti a neotesanosti výrazu..." píše klasik ve článku ,,K věci".

Vzpomínám si na letní výlety k Otavě s babičkou, nejčastěji do oné krásné perly pootaví - Písku. Miloval jsem pohled na siluetu města zrcadlící se ve vlnkách Otavy. Říká-li se, že nejkrásnější sny vznikají v mládí, pak můj Písek je určitě jedním z nich.

I v tomto ohledu je mi tedy Špála blízký.

Středočeská krajina Špálovy doby se od současné asi dost výrazně liší - především vlivem dopravy a silničních uzlů vedoucích do Prahy. Představím-li si klidné silnice Špálovy doby s ojedinělými automobily, vidím jasný rozdíl. Mrzí mne, když vidím krajiny zdevastované, ubíjející lidské oko.

Ze Špálových obrazů dýchá na mne velká čerstvost. Možná je příčinou částečně i jiná doba, ale především se domnívám, že Špálovi byl dán dar radovat se ze života a přenášet tuto radost i na jiné. Sepětí Špály a přírody je však jasné - vždyť i mezi svými současníky Špála vynikal tím, že dával přednost malbám přírodních scenérií (v níž lidská stavba figuruje jako duchovní doplnění celistvosti obrazu - vzpomeňme na osamocené pootavské mlýny) před zobrazováním městských motivů, snad nejtypičtějších pro Josefa Čapka. Sbíral snad Špála svoji dynamiku, kterou tolik převyšuje své souputníky, právě svým bytostným sepětím s krajinou?

Jak se dočteme v nejrůznějších životopisech, Špála vždy dával přednost ryzí malbě před teoretizováním a filosofováním o umění. Vyjádřil se v tomto smyslu i v jednom ze svých zápisků ve svém diáři, kde píše, že umění vychovává člověka směrem k přímosti. Tato myšlenka se mně osobně velmi líbí, protože chápu sounáležitost morální odpovědnosti umělce a okolí. ,,Špatný člověk nemůže namalovat dobrý obraz..." píše Špála. Přináší nám tak i poselství o upřímnosti, opravdovosti a přímosti v umění, které tlumočil i ve svém díle. Někdo by možná namítal Špálovou nadprodukcí obrazů kytic, kterou si vysloužil titul jednoho z prvních komerčních umělců dnešního kapitalistického typu. Ať však lze vůči tomuto mít různé typy oprávněnějších a méně oprávněných námitek, jisté je, že fenomen Špála oslovuje dodnes širokou veřejnost a je jednou z největších osobností českého moderního umění.    

Prameny:

(1) Katalog k výstavě Václava Špály v ČMVU 25/2/04-11/4/04

(2) Václav Špála - soupis díla, Nadace Karla Svolinského a Vlasty Kubátové, Praha 2002

(3) Encyklopedie českého výtvarného umění, E.Poche a kol., Academia, Praha 1975

(4) Václav Špála - Mezi avantgardou a živobytím, NG, Praha 2005