Archiv recenzí výstav

Poznámky k výstavě o české aviatice v Západočeské galerii v Plzni

Národní galerie Praha připravila ve spolupráci s Hamburger Kunsthalle a Musée d´art moderne de Paris velkou přehlídku obrazů jedné z nejslavnějších avantgardních malířek, která je známa pod pseudonymem Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová).

Marie Čermínová se narodila na Smíchově 21. 9. 1902. Už v šestnácti se osamostatnila od rodiny a bydlela v podnájmech - na Starém Městě, v Bubenči a na Vinohradech. Tehdy také navázala kontakty v komunistických a anarchistických společnostech. V roce 1922 se na Korčule v Chorvatsku setkala s malířem Jindřichem Štyrským, se kterým se spřátelila. Jejich vzájemná inspirace vydržela až do smrti. Z tohoto období jsou na výstavě zastoupeny obrazy Krajina z Dalmácie a Kavárna. Toyen tehdy bylo dvacet let. Následujícího roku se Toyen spolu se Štyrským stali členy hnutí Devětsil a vydali se na cesty po Francii, Itálii a Jugoslávii. Umělkyně začíná používat pseudonym Toyen podle francouzského výrazu "občan" neboli "citoyen". Velmi inspirativní je pro Toyen pobyt v Paříži, kde navštívila cirkus i botanickou zahradu. Vznikají nejlepší obrazy: Harém (1925), Tři králové, Tři tanečnice a Cirkus Conrado. Obrazy jsou ovlivněny francouzským naivismem, ale zároveň jsou velmi originální, pestré a svébytné. Zejména obraz Tři králové ze soukromé sbírky je na veřejnosti méně často k vidění a je plný tajuplné symboliky, ve které se mísí evropská tradice a obrazy různých kultur (hvězda u Betléma připomíná Davidovu hvězdu, v dolní části je vyzobrazena jakási asijská gejša na nosítkách). Pozoruhodným dílem tohoto období je také Cirkus Conrado, který je krásný svou pestrou hravostí a barevností i vyobrazením klaunů a artistů. Nechybí ani motiv Dálného Východu s asijskou provazochodkyní. Roku 1926 Toyen vydala leták s manifestem artificielismu. Tvary na obrazech začínají opouštět realitu a přibližují se poetičnu, abstrakci a dekorativismu. Krásnými díly z tohoto období je například Korálový ostrov nebo Pláž z roku 1926. V obraze Potápěč máme dojem, že se ponořujeme do hlubiny s exotickými rybkami. Obraz je na svou dobu mimořádně originální. Ve stejné době se i Jindřich Štyrský zabýval motivem Akvária. V obrazech Fjordy (1928) a Šero v pralese (1929) už Toyen zcela opustila náznaky na realitu a popustila svou uzdu fantasii. Z roku 1930 pochází velmi zajímavé erotické kresby, kterou jsou na výstavě prezentovány v oddělené části na empoře. Toyen se věnovala i ilustracím Markýze de Sade. Na výstavě Poesie 1932 Toyen vystavovala vedle zahraničních velikánů jako Max Ernst, Yves Tanguy, Salvador Dalí, Juan Miró či Alberto Giacometti. Toyen se může pyšnit i svojí spoluúčastí na založení Skupiny surrealistů v ČSR spolu s Vítězslavem Nezvalem, Jaroslavem Ježkem a Jindřichem Štyrským. Z počátku 30. let na výstavě zaujme i Severní krajina se studenými modro-zelenými tóny, evokujícími ledovce. Mezi typické surrealistické obrazy pak patří Poselství lesa (1936), Opuštěné doupě (1937) a Spící - prázdný dutý tvar ženy, lapající motýly. V katalogu výstavy je srovnána s Ruckenfigurou C. D. Friedricha Žena před západem slunce (1818). Toyen se podílela i na ilustracích dětských slabikářů ve spolupráci s Ladislavem Sutnarem. Válečná léta tvorbu Toyen poněkud utlumila, ale přesto vznikla vrcholová díla jako například "Bramborové divadlo" (1941) - jakási aluze na poslední potopu. Zobrazuje dva maňásky nad vodní hladinou, která již zcela pohltila souši. Po představení (1943) je rovněž enigmatický obraz motýlovitě zavěšené ženy na hrazdě vedle mucholapky. Výstavu Toyen v Topičově salonu v roce 1945 přišel v listopadu otevřít osobně prezident Edvard Beneš. Po válce Toyen vpodstatě rozvíjí motiviku, která vznikala již ve 40. letech. Na počátku 50. let vznikla zajímavá série obrazů s náměty domovních znamení z Malé Strany: U Zlatého stromu, U Černého slunce, U Modré tváře. Jejich enigmatičnost a tajuplnost výborně vystihuje genius loci. Mezi oblíbené obrazy z roku 1946 patří "Mýtus světla", inspirovaný dětskou stínohrou. Je dnes uložen v Moderna Museet ve Stockholmu. Z roku 1963 pochází pozoruhodná tajuplná koláž "V určitou chvíli" s citací barokní sochy Daphné v okně zarámovaném vinnou révou. Pozdní tvorba Toyen se vyznačuje ženskou estetikou, která připomíná kosmetickou jemnost. Obraz noc za nocí (1960) nebo Dotýkají se mne ve spánku (1957) působí jako by byly namalovány rtěnkou. V tom spočívá největší originalita poválečného období Toyen, která i v 2. polovině 20. století, kdy se centrum vývoje umění přemístilo za oceán, zůstala věrná Paříži.

A unique opportunity to see a painting by Kazimír Malevič in the Czech Republic  

The South Bohemian "Aleš" Gallery in Hluboká nad Vltavou hosts a unique exhibition of the Russian avant-garde with works by world-renowned artists such as Goncharov, Larionov, Kandinsky and Malevich. It is adjacent to the painting Gončarová Sekáči (1911), in which the painter was evidently inspired by folk Russian woodcarving with sharp brush lines. The motif of the working people was traditional in Russian art as early as the 19th century, and Goncharov's work thus passed on the imaginary baton of post-war Soviet "building" work celebrating the proletariat. Robert Falk's tentative painter's handwriting in The Girl in a Chair (1919) recalls the works of the Frenchman Robert Delaunay or the German August Macke. The vibrant color of the image is breathtaking. V. G. Bechtějev's "Bullfight", which is kaleidoscopically fragmented into vibrant tones of colors, is also interesting, while the dynamic lines suggest that the author of the painting came into contact with the Italian futuristic movement. M. A. Kichigin's Fruit Harvest can be perceived as "victorious" in terms of the post-war development of socialist realism and its propaganda doctrine. Although it was created as early as 1918, it correctly anticipated that modernist "formalism" would be rejected by communist doctrine after the war. Nevertheless, I would not condemn him for that. Realism also has a place in painting. V. Kandinsky's composition "Improvisation" is considered to be one of the main attractions of the exhibition. Vibrant tones set in black outlines suggest that Kandinsky was inspired by paintings on glass. The painting "The Milkman" by Aristarch Vasilyevich Lentulov (1918) did not work in a "Cézanne-like" way. And yet Lentulov is distinctive and original in his manuscript. J. S. Pain's still life is remarkable in that it contains Judaicum - probably a Torah letter. It creates a sacred impression. The original position of Russian modernism is the work of David Petrovich Sterenberg. It is so playful and immediate that it directly inspires the visitor of the exhibition for his own work. When the painting from 1919 is so "open" that it can demolish the "gallery complex" and inspire it live in 2021, I consider it a proof of the highest quality. An interesting insight into women's art and probably also the female world of the past as such - household management - offers a large Cubist composition "Kitchen" (1915). The portrait of the sister by O. V. Rozanová, who combines raw brush strokes, reminiscent of woodcut, with bright colors, is also nice. Among the well-known names of the Russian avant-garde is A. M. Rotschenko, who is represented at the exhibition by a large "irrelevant" composition. This is already paving the way for the royal conclusion with parts of suprematism. It is presented by a smaller work by I. V. Kliun from 1920, which is of high quality. The main room is dominated by works by O. V. Rozanova and S. Y. Senkin. The "saint" of suprematism, the elusive Kazimir Malevich, hangs like an icon at the very head of the room. Due to this separate composition "Suprematism" from 1915, it is worth going from Prague to the exhibition from Ekaterinburg. Casimir Malevich was inspired by sacred icons, which is why his art is religious. Its abstract, harmoniously coordinated abstract shapes levitate in infinite space concentrated on the surface of the canvas. The composition and imagination of the painter is breathtaking. Magenta, red, yellow and black diamonds fly around each other and combine with rectangles, circles and squares. The exhibition gives many food for thought. Seeing the original work of Kazimír Malevič in our territory is a truly unique opportunity. That's why it's worth returning to the exhibition and thinking about what Malevich actually strived for in art and whether he succeeded.

Recenze výstavy Rozlomená doba, avantgardy ve střední Evropě

Muzeum umění v Olomouci připravilo velice zajímavou mezinárodní výstavu, která sdružuje avantgardní umělce ze střední a východní Evropy.

Vzpomeňme při její příležitosti na polského historika umění Piotra Piotrowského a jeho koncept horizontálních dějin umění, ve kterých by bylo zohledňována lokální specifika východních avantgard a nebyly by vnímány z kulturně francouzského pohledu jako pouhé odvozeniny.

Olomoucká výstava je originální tím, že na ni nalezneme zápůjčky vrcholné moderny z Maďarska, Polska, Chorvatska a dalších zemí východní a střední Evropy, včetně Rakouska. Návštěvníka vítá známý Autoportrét Bohumila Kubišty v haveloku z galerie ve Zlíně, který je konfrontován s umělci jako Oskar Kokoschka, Petar Dobrović, Viktor Brauner nebo Lajos Tihanyi. Umělce spojuje to, že všichni svým originálním způsobem reagovali na dobově aktuální expresionistické a kubistické tendence. Pozoruhodným úsekem výstavy jsou obrazy maďarských futuristů Károly Kerstoka a Odona Márffyho.

Když stojíme před jejich obrazy, musíme uznat, že se nejedná o díla esteticky druhořadá ve srovnání s obrazy Matisse nebo Cézanna, ale je se jedná o svébytnou a esteticky autonomní hodnotu. Totéž lze tvrdit o vrcholných dílech českých kubistů, které na výstavě najdeme: Koupání B. Kubišty, Jitro Emila Filly, Snímání z kříže Maxe Oppenheimera nebo Koncert Antonína Procházky. Vezmeme-li v potaz originalitu těchto výtvarných vyjádření, musíme souhlasit s názorem, že se zde nejedná o pouhé formální odvozeniny Picassova a Braquova kubismu, ale o osobní výpovědi ze životů umělců, spjatých svými kořeny se svým lokálním prostředním. A to ani nemluvíme o díle Josefa Čapka, které kubizující francouzské tvarosloví přejalo pouze jako prostředek vyjádření fenoménů moderního života a jeho sociálních problémů.

Zajímavé jsou práce pestrého Procházkova kubismu, který by snesl srovnání s díly Juana Grise nebo Roberta Delaunayho, a kterého na výstavě nalezneme vedle obrazů maďarského malíře Imre Sobotky. Je škoda, že obrazy Stanislawa Witkiewicze nejsou na výstavě k vidění vedle kompozic Josefa Váchala. Nesporně by toto srovnání snesly a jednalo by se, pokud se nemýlím, o první konfrontaci tohoto druhu.

Krásnou a originální légerovskou kresbou je Garáž od polského umělce Henryka Strenga z roku 1925, na které nalezneme i roztomilý citát francouzské vlajky. V tomto oddíle výstavy je možné také slyšel dobové nahrávky Čapkovy hry RUR. Ozvučení dodává výstavě novou, citlivě doplněnou dimenzi.

Jedním z nejkrásnějších oddílů výstavy je podle mého názoru výstava polské avantgardy (např. Strzeminského Zátiší 3 z Muzea v Lodži), kterou nalezneme vedle děl Štyrského a Toyen (Fata morgana, 1926). Příjemným překvapením v závěru výstavy jsou tři skvělé obrazy Františka Kupky, osobně mne nejvíce zaujalo plátno Energické I (1925 - 1926) ze soukromé sbírky. Najdeme zde ještě další velice originální Architektonické kompozice Strzemińského a skulptury Kateriny Kobro. Nechybí ani Abstrakce Františka Foltýna, který svá díla publikoval vedle Kupky v revui skupiny Abstraction-Création.

V samotném závěru výstavy nalezneme skici k barevné hudbě od Miroslava Ponce, které jsou opět decentně doplněné zvukovým záznamem. Výstava je přínosná tím, že ačkoli nepopírá směřování modernistických umělců do tehdejší Mekky umění, kterou byla Paříž, tak ukazuje i originalitu a národní odstíny tvůrců, odkazující i k jiným pramenům jejich tvorby, jako byla středoevropská německá filosofie nebo slovanské konstruktivní tendence.

Výstava Jiřího Davida v Doxu

V pražském kulturním centru DOX je v současnosti k vidění velice zajímá výstava malíře Jiřího Davida. Výstava je pozoruhodná tím, že Davidovy obrazy nejsou často vystavovány.

Jiří David je v českém kulturním prostoru zajímavá osobnost, protože má slovinské kořeny. Když se návštěvník zastaví před jeho obrazy, dýchá z nich jižní barevnost a pestrost. Pokud jste někdy byli ve Slovinsku, konkrétně v Lublani, a poznali jste slovinský impresionismus a poválečné umění, tak pochopíte Davidovu spřízněnost s tímto kulturním okruhem. Přece jenom barva na jihu Evropy je dost jiná než u nás v Čechách. A je skvělé, že se to v současné výstavě Jiřího Davida a jeho obrazů odráží. Slovinští impresionisté mne zaujali už na výstavě v Paříži, vypravil jsem se pak za nimi i do Lublaně. Český milovník umění mohl obrazy slovinských umělců nedávno také vidět na velké výstavě na Pražském hradě. V katalogu výstavy, který obsahuje stať od Viktora Pivovarova, je zajímavé srovnání Davidových obrazů s motivy trávy se slavným obrazem od Albrechta Duerera "Kus drnu" (z roku 1503). David na svých obrazech rád maluje postavy ze zadu, stejně jako to dělal jeho jmenovec Caspar David Friedrich v době romantismu. Takové kompozici se v německém romantizmu říkalo "Ruckenfigur". Umožňuje divákovi lépe se vcítit do motivu obrazu. V tomto smyslu návštěvníka výstavy v pražském Doxu zaujmou hlavně obrazy "Tůně" (2019) a "Zdena v obrácené zahradě" (2019). Tam se mi hodně líbily i pestrobarevné květy v druhém plánu. Zaujal mne i obraz s námětem "Strach" (2019) opět s námětem "Ruckenfigur". Nevím, proč se tak obraz jmenuje, ale téma obrazu mne zaujalo, neboť se domnívám, že je středoevropské. Výstavu obrazů Jiřího Davida mohu tedy všem zájemcům o současnou českou uměleckou scénu (a zejména současné malířství) upřímně doporučit.

Jiří David (1956), vizuální umělec a pedagog, vedoucí ateliéru Intermediální komunikace na UMPRUM, zabývající se malbou, tvorbou objektů, instalacemi, fotografií, videoartem; zasahuje také do oblasti kritiky a publicistiky. Za studií na AVU v Praze spoluorganizoval neoficiální skupinové výstavy Konfrontace. V roce 1987 založil s umělci své generace skupinu Tvrdohlaví. Malbami s volným využíváním znaků a politických symbolů významně formoval postmoderní program na přelomu 80. a 90. let, kdy se také začal věnovat instalacím objektů a psaní textů reflektujících pozici umělce a umění ve společnosti. Čtyřikrát se účastnil benátského bienále.

Do povědomí široké veřejnosti vstoupil roku 2002 neonovým Srdcem umístěným na severní věži baziliky sv. Jiří na Pražském hradě. Je zastoupen v mnoha sbírkách u nás i v zahraničí. Aktuálně vystavuje také v galerii Thomas Erben v newyorské Chelsea. Výstavu doprovází katalog Jsem tady s texty Jiřího Davida a Viktora Pivovarova. Praha 2019, ISBN 978-80-970832-6-7.

Výstava "Záhada ptačího koberce" v Národní galerii v Praze

Národní galerie v Praze připravila velice zajímavou transdisciplinární výstavu, v jejímž centru stojí nová akvizice a s ní související povídka a koníček slavného prvorepublikového spisovatele Karla Čapka.

Klíčem k úspěchu dobré kunsthistorické výstavy je často vybrání a znovuobjevení pozapomenutého kulturního fenoménu, což se v případě výstavy "Záhada Čapkova koberce" podle mého názoru podařilo. Výstava mi připomněla koberec, který jsem vídal jako dítě v bytě své babičky, která Čapkovu tvorbu znala a obdivovala. Je to náhoda, nebo doklad rozšířené obliby perských koberců za první republiky? To je otázka, na kterou pomáhá zodpovědět i nová výstava Národní galerie a s ní související velmi zajímavý mezioborový sborník "Příběhy ptačího koberce", který v souvislosti s výstavou vyšel.

Koberec selendi se vzorem ptáků, který je umístěn na čestném místě uprostřed výstavního prostoru, pochází ze západního Turecka, pravděpodobně z města Selendi a jeho datace se v současné době klade do druhé poloviny 16. století - podle autorky výstavy Zdenky Klimtové se tak jedná o jeden z nejstarších dochovaných koberců v českých sbírkách. A právě tento mistrovský a nádherný anatolák údajně inspiroval Karla Čapka k napsání jeho povídky Čintamani a ptáci, která popisuje vášnivého sběratele perských koberců pana Vitáska a jeho peripetie při získávání vzácného kusu do sbírky. Když se jej panu Vitáskovi nepodaří koupit a získat "po dobrém", pokusí se jej dokonce ukrást, ale zabrání mu v tom pes Amina majitelky obchodu paní Severýnové. Jak se tato povídka mohla inspirovat skutečnou událostí, se pokusila zodpovědět autorka výstavy.

K umělecké licenci došlo v propojení vzoru čintamáni, což jsou tři koule umístěné do vzoru trojúhelníku, a "ptačího" ornamentu, které se na novém anatoláku Národní galerie nevyskytuje - anatolák se vzorem čintámani bychom však nalezli na stěně jídelny na zámku Hluboká. Nová akvizice Národní galerie oproti tomu obsahuje pouze motiv ptáků. Historicky je doloženo, že Čapek docházel do obchodu paní Heleny Zajíčkové, obchodnice s perskými koberci, která patřila mezi špičku svého oboru a dodávala koberce i pro vládní kruhy. Místo psů bychom u ní však nalezli spíše kočky.

Sbírání perských koberců patřilo k velkým zálibám Karla Čapka, což dokládá i aktuální soupis koberců z jeho pražské vily. Když se ovšem přestěhoval do své nové vily, začal se věnovat i novým koníčkům, zejména zahrádkaření, pěstování kaktusů a kynologii. Zásluhou autorů výstavy vyšla na denní světlo i méně známá stránka všestranné osobnosti Karla Čapka, kterého známe především jako spisovatele. Nejenže měl velkou lásku k perským kobercům, ale zajímal se také o exotické kultury prostřednictvím hudby a gramofonových nahrávek. Diskotéka Karla Čapka dnes obsahuje vzácné gramodesky asijské, americké i africké hudby a byla po zásluze oceněna UNESCO. Dnes je uložena v Náprstkově muzeu v Praze.

Ve své povídce "Koníček" sám spisovatel vtipně popisuje fenomény, kterých měl sám tak hodně a dokázal je vždy tvůrčím způsobem přeměnit v originální literární díla. Nezajímavá není ani kapitola výstavy, která se věnuje kinematografické inspiraci v díle Karla Čapka - výstava je vskutku mezioborová. V úvodu výstava potěší i několik ukázek z malířské tvorby Karlova bratra Josefa. A karikatury pátečníků a koníčků Karla Čapka od Adolfa Hoffmeistera vykouzlí úsměv na tváři snad každému návštěvníkovi.

Výstava má sice spíše komorní charakter, ale myslím, že se dá říci, že svým zpracováním a především výběrem samotného tématu je vskutku kvalitní. Pro vážnějšího zájemce o historii perských koberců a příběh restaurování nového přírůstku Národní galerie lze návštěvníkovi doporučit zakoupení sborníku "Příběhy ptačího koberce", který obsahuje i přetisk tří důležitých fejetonů Karla Čapka, vztahujících se k fenoménu perských koberců, jejich podomního prodeje a literárně-filosofickému prozkoumání, co to vlastně znamená "mít nějakého koníčka". Návštěvu výstavy lze rozhodně každému zájemci o českou kulturu vřele doporučit.

"Záhada ptačího koberce", Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 22.08.2018 - 25.11.2018

French Impressionism at the National Gallery in Prague

The National Gallery in Prague hosts an unprecedented show of Impressionist paintings from a Danish private collection. After long years of isolationism of the Prague National Gallery, the exhibition seems to be for a art-lover from Prague a real miracle.

The show includes paintings from well-known French artists since the beginning of the 19th century until the epoque of post-impressionism.

In the beginning, the visitor sees paintings by Ingres and Couture with historical subjects such as Dante or Death of Seneca. The show continues with beautiful landscapes by Camille Corot. There is also a beautiful nude of a young Italian woman by Corot included in the show. The formats of the paintings are rather intimate, which creates an atmosphere of personal relationship in the interiors of the beautiful Prague rococo Palais Kinsky on the Old Town square. There are beautiful seascapes by Daubigny in the next room. Personally, I appreciated a lot the painting of deer-does in a winter forest, running on snow. A very elegant and beautiful masterwork. Two paintings by the excellent caricaturist Honoré Daumier are included in the show. An art lover from Prague appreciates a lot the presence of this artworks in the exhibition, because small size prints by Daumier with inscriptions from Parisian theatre shows are very popular.

IThe part of the exhibition, consecrated to the members of the Impressionist group, is the real hearth of the show. The visitor can admire landscape paintings by Claude Monet. The painting of the Way from Chailly to the Fontainebleau forest associated in me actually a place in the Prague park "Hvezda", which is very beautiful with its hundred years old trees. The seascapes by Monet are works of a genius in its simplicity. When we look at them, we understand the groundbreaking originality of his artistic inventions. Not to be seen in Prague very often, unfortunately. There are marvellous paintings by Sisley, which represent boats in harbours. Especially the painting from the year 1885 caught my attention, with the red ship moving illusory by this warm colour tone from the green waters and blue sky toward the viewer. The paintings by Pissarro, representing spring and summer gardens in blossom surely count to the most attractive impressionist masterworks. The paintings representing buildings in Paris and the life of the Parisian streets from a bird perspective represent for me compositions, which are modernist. The cutting of the edge of the view is the beginning of the decomposition of the paintings, which will later end in the Cubist style. There are also some paintings by American Impressionists included in the show. The most beautiful is by Berthe Morisot (The Portrait of Marie Hubbard). Two representative paintings by Degas complete the overview of the famous French Impressionist group. Art critiques appreciate a lot the small still-lifes by Manet. There is a wonderful example with the "Basket of pears" to be admired in Prague.

IThe great finale of the show are paintings by Paul Gauguin, Paul Cézanne and Henri Matisse. The Bathing women by Cézanne are a pivotal masterpiece of the show. When we look at it, we realize the great and original development the French art went through in the 19th century and how it opened the way to Modern art. A nice surprise in the very end of the exhibition is a dreamy still-life by Odilon Redon.

Dojmy z výstavy pařížských umělců ze Španělska v Ostravě

Výstava představila menší, ale pozoruhodný výběr obrazů, které vznikly ve 40. letech 20. století. Jak je uvedeno v úvodním slovu k výstavě, valná většina obrazů se v českých sbírkách ocitla odkupem z výstavy španělského umění v Mánesu, která se uskutečnila v roce 1947.

Pozoruhodným dílem Honoria García Condoye je ženská polopostava výrazných, zářivých zeleno-červeno-žlutých barev. Tvary a barevné plochy jsou kubizovány a připomínají černošské starodávné masky, jejichž vliv nalézáme i v přelomovém Picassově obraze "Slečny z Avignonu".

Žánr krajiny zastupuje Hernando Vines Soto s motivem pyrenejských hor. Obraz nadchne pestrou barevností. Fauvistický akcent nacházíme i v malbě sedící a píšící Alberty. Motif je živý. Výstavu opouštíme tematikou odkazující na bájnou Arkádii, kde jsou vystavena poslední díla - Tři dívky a tři ženy - od Honoria Garcia Condoye. Na výstavě nacházíme i obrazy Pedra Florese s oblíbenou motivikou postav z comedia dell´arte - objevuje se zejména postava Harlekýna, která inspirovala i Picassa. Najdeme však i vizuální reference na slavnou španělskou literární postavu bojující věčně s větrnými mlýny - známý Don Quijote.

Výstava byla velmi zdařilá a poskytla na malém prostoru ucelený vhled do španělské kultury.

Výstava trvala do 6.6.2021, ale díky kovidovým omezením je možné si ji virtuálně prohlédnou i nyní na https://gvuo.cz/vp/gvuo1926/

Výstava Gerharda Richtera - kvalitní umění v centru Prahy

Výstava Gerharda Richtera v Paláci Kinských je velice zajímavá kulturní akce, kterou by si žádný kulturní Pražan neměl nechat ujít.

V úvodní části výstavy jsou portréty významných osobností. V první místnosti pak zaujme obraz "Nosiči rakve", který je vskutku pozoruhodný svou reflexí symbolistního pochmutného tématu v období následujícím 2. světovou válku. Velmi kvalitní malbou je i obraz Strýček Rudi, který zobrazuje Richterova příbuzného a je ve sbírce výtvarného umění v Lidicích. Stíhací letouny na mne zase působily až poněkud nepříjemným dojmem chladné vojenské agrese a války. V následující místnosti je několik obrazů, ve kterých Richter dále rozvíjel svůj styl malby inspirovaný fotografiemi. Výstava mne přesvědčila o tom, že tyto obrazy mají svůj smysl, jsou potěchou pro oko a udělaly mi velikou radost. Role ruční malby, malovaného obrazu, je nenahraditelná, a určitě není pravda, že nemá smysl malovat, co již jednou zachytila fotografie, obzvláště, když se tak činí umělecky originálním a esteticky krásným způsobem.

Zajímavé je, že jedním z mých oblíbených obrazů v této místnosti je "Šedá" ze sbírky hotelu Miura v Čeladné. Celá plocha plátna je pokryta pouze monochromní vrstvou šedé barvy, ale přesto je obraz krásný.

"Betty" (1977) mne zase evokovala umění holandských mistrů doby baroka. Je v ní cítit vliv Vermeera a ve své podstatě se jedná o mistrovské dílo. V následující místnosti kontrastuje velký obraz Šedá ze sbírky Tate Modern v Londýně s obrazem 1025 barev, který sestává z obdélníčků pestrých odstínů. Krásná, fenomenální pastva pro oči.

Ve čtvrté místnosti výstavy můžeme obdivovat krajinomalby, které opět navazují na severský okruh malby. Jedním z nejkrásnějších obrazů je "Statek", který zobrazuje zimní atmosféru sněhem pokryté chalupy. Obraz fascinuje svou precizností, ale zároveň i spontánní estetičností. Je pozoruhodné, jak Richter dokáže z fotografie vytvořit nové a svébytné umělecké dílo. Zajímavé jsou i ostatní krajiny, ze kterých cítíme obdiv Richtera k přírodě, ale zároveň i jeho poznání, že přírodě samotné jsme lhostejní. Pozoruhodné jsou obrazy Mořských krajin, které svou monumentalitou navazují na díla Caspara Davida Friedricha a německé romantiky.

V následující místnosti je vystavena "Rückenfigur", typický kompoziční prvek německých romantiků, který je však moderně transponován do bezprostřední blízkosti pozorovatele (obraz "Betty"). Bravurní je i obraz "Svíčka", ve kterém Richter jemnými tahy štětce mistrně zachytil křehký svit plaménku. V místnosti jsou vystavené i velké abstraktní obrazy, které vznikají přetíráním mnoha vrstev barvy přes sebe.

Nejrozměrnější obrazy pocházejí ze sbírky nově vzniklého pařížského muzea Fondation Louis Vuitton. V obraze "Gudrun" (1987) Richter abstraktně reaguje na výsostně politické téma, levicovou teroristickou skupinu Frakce Rudé armády. Květinová zátiší nás přivádějí opět k fotografickému stylu malby, který je vždy u Richtera mírně rozpitý, což je jeho originální malířský vynález.

Richterova výstava má ještě jeden díl, který je citlivě oddělený od hlavní části výstavy v paláci Kinských, nachází se totiž v Anežském klášteře. Doporučuji na tuto část výstavy nejít v návaznosti na převážně esteticky povznášející díla v paláci Kinských. Jedná se totiž o rozměrná abstraktní plátna s tematickou holokaustu, která byla inspirována fotografiemi z koncentračního tábora v Březince. Zde cítíme, že téma bylo pro Richtera obzvláště bolestivé a traumatické a návštěvník musí na výstavu přijít vhodně naladěn, aby ji mohl vůbec čelit a citově vstřebat. Žádné jiné Richterovy obrazy nemají takovou hlubokou čerň, která evokuje zánik života a černý šterk osvětimských ramp smrti. Drasticky červená barva zde evokuje život v bolestech a utrpení lidí, ale občas prosvitne stín světle zelený. Možná by se mohl vykládat i filozofií logoterapie Viktora Emila Frankla, který dokázal i v neskutečně tragických podmínkách koncentračního tábora hledat smysl lidského života.

Výstava obrazů -mrtvého- města v kulturním centru DOX v Holešovicích

V pražském centru DOX byla 10.7. otevřena výstava Ivany Lomové - Ve městě. Pro milovníka pražské architektury se jedná o ojedinělou příležitost pokochat se starými domy namalovanými na plátně.

Jakožto velký milovník Prahy a prvorepublikové architektury jsem výstavu velmi ocenil.

Zaujal mne zejména obraz se starým výtahem pater-noster, ve kterém mne vozila má babička, která se mnou ráda vzpomínala na první republiku, když jsem byl dítě.

Výstava je pozoruhodná také tím, že architektury na ní zobrazované jsou téměř bez lidí. Jen občas člověk zahlédne za závěsem část lidské figury nebo postavu vyobrazenou k nám zády.

Když jsem fotil historické architektury, rovněž jsem vždy trpěl až úzkostnou obavou, abych na fotografii nezobrazil kolemjdoucího a měl tak architektonické památky vyobrazené "čisté", "bez lidí". Později ve svém životě jsem si kladl otázku, zda se nejednalo o důsledek totalitních režimů 20. století, kdy ze světa jakoby zmizel člověk.

Absenci lidské figury na výstavě "Ve městě" Ivany Lomové lze samozřejmě chápat i v souvislosti s pandemií koronaviru, kdy byly vycházky z domu za stavu nouze velmi omezené.

Architektury na obrazech samy o sobě působí majestátně, krásně, monumentálně. Na druhou stranu na mne rovněž dělaly dojem mrtvého města, civilizace, která ukazuje svou němou tvář.

Obrazy nepochybně mají svou estetickou hodnotu, avšak kladu si otázku, jestli by současné české umění v 21. století nemělo být hrdější a bojovat o větší lidskost, o téma "člověk" a propojování lidských vztahů.

Jakožto obyvatel "architektury pro lidi" usiluji o to, být živou lidskou bytostí, nikoliv němým a prázdným domem. Vždyť fasáda domu nemůže nahradit setkání s živou lidskou tváří.

kurátorka výstavy Milena Slavická

Norbert Grund - oáza klidu v ruchu centra pomalu končí

Poslední možnost navštívit výstavu Norberta Grunda (1717 - 1767) - "Půvab všedního dne" mají návštěvníci do 18.3. v Paláci Kinských v Praze. Výstavu pro naše čtenáře zhodnotil i Mgr. David Bareš.

Výstava rokokového malíře Norberta Grunda (1717 - 1767) v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze je půvabnou oázou klidu v ruchu centra. Najdeme zde miniaturní obrázky, které zaujmou svojí virtuozitou. V první místnosti je návštěvník přivítán uměleckými předměty, které kontextualizují životní styl Grundovy historické epochy. Najdeme zde bohatě vyšívané oděvy - pánský kabát z majetku zámku v Českém Krumlově- šperky a krásné předměty užitého umění. V druhé místnosti nalezneme krásné ukázky figurek z míšenského porcelánu, které byly v době rokoka velice oblíbené. Následuje místnost, ve které jsou vystavené četné grafiky, které vznikly na základě předloh obrazů Norberta Grunda a pocházejí od Jana Jiřího Balzera.

Samotné obrazy od Grunda jsou rozděleny do tematických okruhů. Početná jsou drobná dílka žánrové malby, kde je na první pohled evidentní vliv slavného francouzského mistra galantních výjevů Antoina Watteaua. Zde nalézáme drobné scénky aristokracie z parků, které jsou okrašlené kašnami a bazénky. Obrazy mají často milostný podtext, jako na obrázku "Sedící dívka s mladíkem dráždícím psíka". Typicky watteauovská je také scéna Dámy na houpačce (1760), která se stala lákadlem na Grundovu výstavu na velkých plakátech vystavených na reklamách v Praze. Dáma na houpačce ve své době měla i symbolický význam - nestálost houpačky znamenala vrtkavost ženy v lásce. Objevují se také postavy z italské commedia dell´arte jako například Pierot na houpačce. V oddíle "Ušlechtilé zábavy" jsou Grundovy obrazy zasazeny do kontextu nizozemské malby od Jana Miense Molenaera. Vtipná momentka "Listonoš" zobrazuje oblíbenou dobovou módu milostných dopisů.

Další tematický okruh se věnuje lovu, kdy Grund opouští dramatické a drastické výjevy, jak je známe od Christiana Hilfgotta Branda a orientuje se na klidnější motiv návratu z lovu, případně odpočinku na lovu nebo ranní vyjížďky na hon. I u Grunda však nacházíme bojovné motivy z válek, například na obraze "Drancování". V tematickém okruhu "lidské hemžení" jsou kurátory výstavy naznačeny souvislosti a inspirace s brueghelovskou tradicí výjevů trhů a městských a vesnických výjevů. Nacházíme zde zejména velmi oblíbené téma trhů, svateb a vesnických veselic. Tato motivika volně souvisí s tématem "na okraji společnosti", kde vidíme výjevy žebráků a cikánů. Jsou zde opět naznačeny východiska v nizozemské malbě, jako například u Davida II. Tenierse. Oblíbeným tématem doby baroka a rokoka bylo vyzobrazování ročních období, například zimy, kdy krajinu zahaluje bílý háv a lidé se oddávají radovánkám jako bruslení (námět obrazu "Na ledě z roku 1760).

Pro ty, kteří se na výstavu přeci jen nedostanou, doporučujeme alespoň katalog, který k příležitosti výstavy vyšel a je zatím i k sehnání, třeba i u nás v shopu na iUmeni.cz

Kurátorka: Marcela Vondráčková

Recenze výstavy František Kupka, Valdštejnská jízdárna

Národní galerie v Praze připravila velice zajímavou retrospektivní výstavu nejslavnějšího českého umělce Františka Kupky. Jedná se o reprízu výstavy, kterou mohli milovníci umění shlédnout již v létě v pařížském Grand Palais.

Výstava ve Valdštejnské jízdárně představuje podle kurátorky výstavy Anny Pravdové většinu důležitých děl, která byla k vidění i v Paříži, ale prostorově musela být poněkud shloučena do prostorových možností pražského výstavního prostoru.

Pražská výstava Františka Kupky je určitě velkou slavností. Doufejme, že nebude jen dočasnou, ale že zásadní Kupkova díla z majetku Národní galerie zůstanou vystavena v Praze natrvalo a že nebudou věčně na cestách. Možná by se dalo koncepci výstavy vyčíst, že je čistě monografická, a že se Kupkova díla nepokouší zasadit do širšího kontextu, alespoň v takové míře, jako jsme se s tím setkali v případě poslední Kupkovy výstavy v Salmovském paláci na Pražském hradě. Bylo by zajímavé naznačit souvislosti Kupkovy tvorby s grafikami Odilona Redona nebo s díly Jeana Héliona a souputníků ze skupiny Abstraction-Création. Možná by to bývalo bylo zajímavější než se snažit vtěsnat do Valdštejnské jízdárny co největší počet abstraktních obrazů, které mohou na některé návštěvníky působit až poněkud jednotvárně a únavně.

Místo konání: Valdštejnská jízdárna

Recenze výstavy Celník Douanier Rousseau - Malířův ztracený ráj

Výstava Celníka Rousseaua.

Nejenom, že se jedná o historicky první výstavu jeho důležitých děl v naší zemi, ale obsahuje i četná srovnání s díly jeho současníků a moderních malířů, kteří se jeho dílem u nás inspirovali.

Ačkoli se autorka výstavy Kristýna Brožová svou koncepcí obrací k nejširšímu publiku, je výstava právě svými srovnáními s díly českých i zahraničních moderních malířů odborně inovativní a průkopnická. Zpochybňuje rovněž zažitý stereotyp Rousseaua jako nedělního malíře (získal totiž školení dvou předních akademiků své doby, Jeana-Léona Géroma a Augusta Clémenta).

Expozice začíná velkým obrazem Války, který malíř namaloval v roce 1894. Jak je uvedeno v doprovodném textu, jedná se o jedno z nejvážnějších Rousseauových děl. Je srovnáno s obrazy Williama Bouguereaua a Emila Filly s podobně tragickými motivy. Zatímco Bouguereau sloužil jako inspirace Rousseauovi, Fillův obraz představuje jednu z možných odezev jeho díla v českém prostředí.

Druhá část výstavy je zasvěcena ikonickému dílu malíře, které se nachází ve sbírkách Národní galerie v Praze - jedná se o slavný obraz "Já, portrét-krajina". Dílo je srovnáno s malou karikaturou Giorgia di Chirica z roku 1914-15, kde se obraz nachází na zdi v druhém plánu a v popředí sedí Pablo Picasso a další kubisté, kteří Celníka Rousseaua ctili. Zajímavé srovnání nabízí dílo Jiřího Koláře "Čekání na Rousseaua" z druhé poloviny 60. let 20. století, které může být podle kurátorky výstavy také příspěvkem k dobové diskuzi o důležitosti autora: Kolář z obrazu totiž nechal hlavního protagonistu zmizet. V této části výstavy je také připomenuto důležité vyzařování, kterým Rousseau působil v okruhu avantgardních umělců Modrý jezdec.

Další část výstavy se věnuje ženským figurám, velkoformátovým portrétům, je zde jako významná zápůjčka přítomen například "Portrét paní M." z pařížského Musée d´Orsay. Autoři se pokusili naznačit formální podobnosti s obrazy magických realistů 20. let: Františka Muziky a Fridy Kahlo. Plastičnost až skulpturálnost figury opět nacházíme i v obraze Stojící ženy od Pabla Picassa.

Motivy městských krajin jsou shrnuty do podtitulu "Podivná místa", neboť Rousseauovy obrazy skutečně obsahují jistou tajemnost. Jsou zde vystavena díla Signaca a Seurata, kteří Rousseaua ctili, ale nechybí ani malby Jindřicha Štyrského, Josefa Čapka nebo Jana Zrzavého, kteří viditelně z Rousseauovy inspirace čerpali. Tematicky pozoruhodné je srovnání díla Kamila Lhotáka a vyzobrazení aeroplánu Rousseauem v obraze "Rybáři" - dokládá jeho zájem o svět moderní techniky, který ho fascinoval již při návštěvě Světové výstavy, což vyzobrazil i na svém ikonickém autoportrétu.

Trochu je škoda, že se pro výstavu nepodařilo získat žádné dílo Vlastimila Beneše, ačkoli by jeho díla vedle Rousseauových mohla působit zajímavě, jak je naznačeno i v textu průvodce výstavou. V díle Adolfa Hoffmeistera, který je na výstavě zastoupen více obrazy (mimo jiné "Přímořskou krajinou" z roku 1921), je však rovněž vliv Celníka Rousseaua evidentní.

Výstava otevírá pro vnímavého diváka mnoho zajímavých paralel a srovnání a je záslužné, že byla zhodnocena naše sbírka francouzského umění, prostřednictvím důležitých zápůjček Celníkových děl.

Národní galerie v Praze, Palác Kinských, 15.09.2016 - 15.01.2017

Recenze retrospektivy Stanislava Kolíbala "Sochy a kresby" (1954 - 2015)

Rozsáhlá výstava soch a kreseb Stanislava Kolíbala v ostravském Domě umění patří k nejdůležitější výstavě od velké retrospektivy ve Veletržním paláci v Národní galerii v Praze v roce 1999.

It differs from Kolíbal's last exhibition, which took place in the Trade Fair Palace in the spring of this year, in that it is possible to see many groundbreaking sculptures, while the exhibition at the National Gallery focused on drawing and complemented only by some reliefs and sculptures.

The exhibition in the House of Art occupies the entire exhibition space. It is arranged chronologically and closes the circle that began here when the young artist went to the House of Arts in his adolescence and studied the fascist paintings of Emil Filla. The last Ostrava exhibition presented Kolíbal's early drawings with themes of the local "genius loci", Ostrava coal mines from mines and industrial landscapes. She focused on Kolíbal's relationship with the Ostrava region. The current exhibition is far more "worldly" in its focus, and when I looked at the main hall of the exhibition on the ground floor, which is full of sculptures we know from the catalogs of foreign Kolibal exhibitions in prestigious museums, I felt like I had just got off a plane and found myself at the World Center for Postwar Art at the Museum of Modern Art in New York City.

Right at the beginning of the exhibition, interesting torsos are exhibited, reminiscent of Cycladic idols, and it seemed to me like an invitation to the Athens Archaeological Museum, where Stanislav Kolíbal was inspired. The snow-white color of the plaster sculptures in the hall created a great splendor that evoked the noble beauty of ancient Greece, but in reality it is associated in Kolibal's work with the artist's childhood experience of pure beauty, which he saw in the immaculate white of the bedding or ceiling. The graceful figures of the torsos, typically of Hellenistic and classical motifs, invite visitors to the main hall, where iconic works such as the "Labil" statue, consisting of four hemispheres attached to each other, described by Thomas Messer, director of the Museum of Modern Art in New York, A complete sculptural novelty. Kolíbal reacted in his original way to Alexander Calder's "Mobiles", which he got acquainted with thanks to a catalog he received from an unknown donor by mail and captivated him, because "only a leaf of a tree is so soft for a while". Other rare statues can be seen at the exhibition: "Table" and "Fall". Other notable works include "Target" and "Inclined Things". I cannot mention all the works, of which there are really many, but I would like to state that there are some "White Drawings" on the walls, which were the subject of the exhibition in the Trade Fair Palace in Prague. The photographs show statues that did not fit into the exhibition, and in a smaller room on the ground floor, Kolíbal's architectural realizations are also very nicely indicated on the photographic panels. I was also fascinated by the large "Berlin drawings", which today sell for tens of thousands and were created during Kolibal's stay in West Berlin, where in the midst of the chaos that ensued in the late 1980s, he found an internal order. However, the author himself does not like to sell them, because for him they are the starting point for large three-dimensional "Buildings", one of which is exhibited in the room. In the upper space of the House of Arts, interesting sculptures "The Rule of Variability" (1975) and "Transformation" (1978) are exhibited, which acts as a distant response to the war experience of the artist's youth. The statue "Two Positions of the Cube" (1983) is a kind of transposition of the drawing "Between Deception and Truth" into the third space. After all, Stanislav Kolíbal is a sculptor at heart, and drawings are often the starting point for the experience of wealth offered by the third space. Watercolors, hatched drawings and contemporary "Gray Reliefs" can also be seen on the first floor. The exhibition closes with "Black Reliefs", which are reminiscent in color of the large work "Near Death". The exhibition has a relief "In Memory of Friend Z." (2010). There are also cardboard reliefs, white reliefs and Kolibal's latest "Black and White Help".

Kolíbal's Ostrava exhibition pleased me. It is a logical look back, a real retrospective (retro - back, spectrum - painting) of the artist Stanislav Kolíbal, a lifetime of exceptional personality, but he is also a witness to the historical circumstances that shaped him. The sight of the exhibition hall with its famous sculptures acted as a mirror of all the turbulent history of the 20th century and Kolibal's possibilities of integration into the Western global art world in the period following the Great World War. If I could read something about the exhibition, I was negatively affected by the fact that the Ostrava exhibition hall was relatively small due to the number of sculptures exhibited in it, the sculptures are abundant at the exhibition and overlapped, the stories interrupted each other. In a way, one could speak of the richness of Kolibal's life, which broke out of the regional context and grew in Prague, Paris, Berlin, New York, Athens, the world, while the exhibition hall he visited in his youth remained the same size. It is undoubtedly difficult to choose some sculptures from a lifetime that would be more important than others, but I personally believe that if the number of sculptures were reduced, they could gain more space and speak better to the viewer. In conclusion, I would like to wish Stanislav Kolíbal many other successful exhibitions and all the best for the upcoming 90th birthday.

House of Arts Ostrava, September 25, 2015 - January 3, 2016

The End of Golden Times - Gustav Klimt, Egon Schiele and Viennese Modernism from the Collections of the National Gallery in Prague

The National Gallery in Prague has prepared an interesting chamber exhibition The End of the Golden Times, which also presents lesser-known works from the depository, relating to the period and thematic area of ​​the Viennese Art Nouveau.

The exhibition begins with graphics by Hans Makart, who studied with Karel Theodor von Piloty in Munich, a representative of historical painting. At the beginning of the exhibition we will also find watercolors by Rudolf von Alta, who was the honorary chairman of the Vienna Art Nouveau. Interesting are the studies of decorations by Josef Hoffmann, which show floral motifs, as well as architectural drawings - designs for Stoclet Palace in Brussels and preparatory studies of Villa Skywa-Primavesi, which excel in their geometric style (it is not without interest that Hoffmann used squared paper to create ).

In the middle part of the exhibition we find the works of other authors who co-founded or participated in the life of the Viennese Art Nouveau. These included, for example, the painter Carl Moll (Painting In Front of the House - The Artist's House at the Hohe Wate in Vienna) and Maximilian Oppenheimer, who studied at the Vienna Academy (1900-3) to pursue his studies at the Prague Academy (1903-8). In Prague, he was also in contact with members of the Osma group. At the exhibition we can find his Portrait of Brother Friedrich Oppenheimer and especially the masterpiece Operation, which is modernist in its medical theme and which does not deny the fascination of El Greco with the period. Oskar Kokoschka is represented by works from the early period - a portrait of the poet Albert Ehrenstein, studies of girls' nudes and graphics. At the exhibition we will also find graphics by Carl Otto Czeschka, who was Kokoschka's friend.